Vážení divadelní přátelé,
dnes nemohu psát o ničem jiném než o tom, co nás obklopuje, co nám už téměř dva roky zásadním způsobem ovlivňuje naše životy a co, bohužel, mnohé životy našich bližních také definitivně ukončilo. Když jsem poprvé slyšel zprávy o Wu-chanu a o jakémsi koronaviru, myslel jsem si, že je to zvláštní, že je to hrozné a smutné, ale, jak už to tak někdy bývá, že je to daleko a že se mě to netýká. Nikdy jsem se nepletl více.
Snažím se, stejně jako všichni mí kolegové v našem divadle, nepodléhat hrůze z toho, jak se chapadla té odporné nemoci čím dál tím víc roztahují po celém světě a ničí naše představy o tom, co chceme žít. Jsme nervózní, ale s plným nasazením hrajeme, dokud nám bude umožněno hrát, netušíme, co nás čeká, ale připravujeme nové inscenace, prostě děláme svou práci, a přitom stále s větším obdivem sledujeme všechny ty, kteří se ve svých ordinacích, na nemocničních sálech a všude tam, kde je to jen možné, starají o nemocné. O všechny ty nešťastné, kterých je čím dál více.
A tak jako s obdivem sledujeme lékaře, sestřičky a veškerý nemocniční personál, nemůžeme se zbavit vážných rozpaků z toho, jakým způsobem se v této situaci chová naše dosluhující vláda, ta vláda, která má stále za mnohá dění u nás zásadní odpovědnost. V průběhu dvou dnů, kterým se říká čtvrtek a pátek, změní několikrát své plány, které průběžně zveřejňuje (!), aby nám pak o pátečním večeru řekla, co máme od pondělí (!) dělat.
V systému, v němž jsem vyrůstal, bylo nejvíc absurdní, jak byla moc oddělena od odpovědnosti. Ti, kteří měli moc, se tvářili, že za nic neodpovídají a posílali své příkazy po telefonu atp. k těm, kteří měli odpovědnost a sami bez moci rozkazy těch mocných slepě vykonávali. Po roce 1989 byla moc a odpovědnost navrácena do jedněch rukou. Teoreticky. Ono to totiž vždycky záleží jenom na tom, čí jsou to ruce.
Jedno anglické přísloví říká, že: „Krásná je ta židle nahoře, dokud se na ní nesedí.“ Ale … obyčejně býváme přesvědčeni, že jsme ve volbách zvolili ty nejschopnější, nejchytřejší i nejodvážnější, kteří budou mít za všech okolností veškeré dostupné informace k tomu, aby s odvahou příslušející jejich postavení mohli rozhodovat o všem podstatném, a to s rozvahou a předstihem.
Nemohu dnes psát o ničem jiném než o tom, co nás obklopuje … a tím je kromě té zákeřné nemoci i zbabělost a neodpovědnost.
Pevně však věřím, že, tak jako se to stalo vždy v minulosti naší civilizace, najdeme společně cestu i z této krize.
Divadla v naší zemi i jejich diváci se chovají příkladně zodpovědně, a tak jsou hlediště stále bezpečná. Taky dnes, kdy vám píšu toto zamyšlení, byly zcela vyprodány obě naše scény a předpokládám, že, tak jako v minulých dnech, zítra nikdo z diváků neoznačí návštěvu našeho divadla za zdroj nákazy... A stejně tak předpokládám, že se příští opatření mocných budou rodit z jejich odpovědnosti vůči naší společnosti, vůči každému jednotlivému občanovi.
Dokud je to možné, se na shledanou s vámi za všechny své kolegy těší
