Vážení divadelní přátelé,
s příchodem zimy se otevírají oči našich dětí dokořán ve vzrušeném očekávání vánočních svátků a my dospělí se pak začínáme zaobírat bilancováním právě končícího roku. Oba tyto tradiční fenomény se postupnými kroky dostávají do vážného ohrožení. Pro mnoho dětí se radost z Vánoc stala přímo závislou na množství a atraktivitě dárků, které naleznou po stromečkem, a většina dospělých pak uplývající rok bilancuje zásadně podle osobního úspěchu ekonomického, kariérního, politického atp. Obě tyto smutné tendence mají společný základ.
Vánoce i konec roku se (zjednodušeně) sice odehrávají v režii Ježíška, ale nebylo tomu tak vždycky. Křesťanské Vánoce navázaly na pohanské svátky znovuzrození Slunce. Vždyť je to právě Slunce, které svým pravidelným zjevením se na obloze otevírá každý nový den, Slunce, bez kterého by náš svět neexistoval, Slunce jako nejvýznamnější symbol života, Slunce jako symbol šance začít znovu a lépe, Slunce, jehož význam je mimo jiné i v plném souladu s odkazem Ježíše Krista – plně využívat našeho daru života k radostné koexistenci s našimi bližními, vzdělávat se, žít v pokoře a lásce.
Bohužel vím, že nemohu pravidelnou poštědrovečerní otázku: „Co jsi dostal/dostala pod stromeček?“ nahradit například otázkou: „Kolik lidí kolem sebe jsi obšťastnil/obšťastnila úsměvem či laskavostí?“, což je stejně dobrá otázka jak pro děti, tak i pro dospělé.
Při bilancování tohoto roku, jenž spěje ke konci, se já sám neumím vyrovnat s událostmi, které se odehrály v Izraeli 7. října. Stejně tak nechápu tu ruskou urputnost, s níž dál a dál ničí nejenom lidské osudy na Ukrajině, ale i životy svých vlastních vojáků. A samozřejmě mě netýrají pouze tyto dva případy lidské bezohlednosti, která se rodí především z nevzdělanosti, nepokory a nenávisti. Náš úžasný svět, plný kouzelných a nádherných míst, oplývající úžasnými plody lidského ducha, to nejbáječnější místo, které máme, je stále více infikováno egomanstvím a sebeláskou.
Před následující úvahou se nechci farizejsky omlouvat za moralizování, když moralizovat chci. Homo sapiens dnešních dnů se mi jeví jako zbytečně příliš soustředěný sám na sebe, jako ten, kdo chce mít všeho co nejvíc a pokud možno hned. Postrádá trpělivost a nehledí na blaho svých bližních. Obrňuje se necitlivostí vůči neštěstí jiných. Nesnáší kritiku, ale k ostatním je absolutně kritický. Jeho vnímání okolí se smrsklo na: „Všechno je špatně.“
Není však vůbec těžké ocitnout se v takovéto pozici, když na nás ze všech stran útočí zprávy i komentáře těchto zpráv, které jsou zásadně negativní. (Nakonec jediní, o kterých se v médiích mluví dobře, jsou mrtví.) Bránit se pak lze pouze svobodnou myslí, která staví (omlouvám se, že se opakuju) na vzdělávání, pokoře a lásce.
Užijme si, prosím, letošního svátečního adventního času i konce roku v radosti z obdarovávání našich bližních, a nemusí to být věci, které od nás dostanou. Jsou i jiné kouzelné dary a dárky, které v jejich duších jistě dlouho přetrvají. Jsem si tím jist! Jeden příklad za mnohé: naše divadelní představení, která pro vás připravujeme s maximálním nadšením a láskou, a vaše zážitky z nich, které dáváte najevo nadšeným potleskem obvykle vestoje. Příklad nádherné sounáležitosti i úcty jednoho vůči druhému…
Na shledanou se s vámi při dalších návštěvách našeho divadla za všechny své kolegy těší a zároveň krásné vánoční svátky a úspěšný vstup do nového roku přeje
