Godella 2003

Příprava na vystoupení Městského divadla ve španělské Godelle měla obvyklý průběh. Mistr zvuku Milan Vorlíček si vyslechl připomínky zástupce pořádající agentury pana Thomase, aby je okamžitě zase vypustil z hlavy a řídil přípravu technického zázemí divadla podle zaběhlých standardů. Děvčata ze souboru přenášela kostýmy do improvizované šatny, dirigent Milan Vidlák svolal rutinní zkoušku orchestru a sluncem rozpálenou hlavu si chladil zteplalou minerálkou; dobře tím pobavil dámy z technického zázemí Žanetu Kratochvilovou a Danu Juračkovou. Orchestr řičel nadšením.

Představení začalo včas s obrovským nasazením, první kapky deště padly v polovině pořadu na rozeznělé hudební nástroje s nečekanou prudkostí, dirigent Milan Vidlák dal pokyn k ústupu. Na jevišti se rozehrál nový koncert, tentokrát to byl koncert dokonale sehrané techniky, která během několika minut všechny elektroinstalace, zvukařskou techniku a projekci zabalila do ochranných igelitů. Diváci nadšeně sledovali chlapce z brněnské techniky a odměnili je bouřlivým potleskem. Po konci půlhodinové průtrže mračen soubor improvizovaně, pomocí playbacku, celé představení pro vytrvalé španělské publikum dohrál. Starosta města Godella uznale poplácával Thomase po ramenou a gratuloval mu k dobře zvolenému teamu umělců z České republiky. (Pro české diváky toto malé drama pohotově natočila česká televize Brno).

Tančí Janika Kolářová

Na jevišti jste se objevila už maličká v roli Dítěte, jablka sváru, ve Snech svatojánských nocí. Jak jste tehdy vnímala tuto skutečnost?

Samozřejmě jsem si tehdy nemyslela, že by každé dítě hrálo divadlo. Rodiče mi ale vysvětlili, že všichni mají nějaké povolání a oni jsou herci a každý večer hrají v nějakém představení. A když budu hrát s nimi, že to bude fajn. Věděla jsem, že tam budou se mnou a že všechno je jen "jako".

Dnes, když jste částečně zapustila kořeny v divadle, nejsou proti?

Rozhodně mi to nevymlouvají (když už – tak mi spíš rozumně radí). Naši mi nikdy nic nezakazovali. Když jsem po něčem toužila, nechali mě, abych si to vyzkoušela. Pro ně je důležité, abych byla spokojená. Samozřejmě, že pokud by šlo o něco zásadního a důležitého, tak by mi řekli své výhrady, ale nikdy jsem od nich neslyšela striktní zákaz. Tak to u nás nechodí. Rodiče mají spíš velkou radost, když mě samotnou těší to, co dělám.

Jak jste se dostala k tancování?

Mamka si vždycky přála, abych už jako malá měla možnost vyzkoušet a naučit se hodně věcí – bruslit, tancovat, stepovat… A tak jsem začala s krasobruslením. Pak mě chytil balet, který jsem dělala čtyři roky. Byla to spíš rytmika a lidovky, ale to mě naučilo poslouchat a vnímat hudbu a myslím, že z těchto základů těžím dodnes. Asi v sedmi letech jsem začala chodit na step do Taneční školy manželů Bartůňkových, kde se mj. učí i moderní tanec a balet. Vždycky, když mi skončil stepařský trénink a na sál přišly starší holky, kterým začínal jejich taneční trénink, jsem se dívala pootevřenými dveřmi a strašně moc se mi to líbilo. Ten styl tancování a hudby mě uchvátil. Řekla jsem to mamce a ona na to, proč ne – ať to taky zkusím, když se mi to líbí. A tak jsem o rok později začala s tancováním.

Na poli stepu jste ale, pokud vím, dosáhla velkých úspěchů. Proč se nepochlubíte?

Nerada se chlubím… Stepaři mají tři mistrovství republiky do roka – v Blansku, Dolním Benešově a v Brně. Dolní Benešov je pro stepaře asi nejdůležitější, protože z této soutěže vycházejí nominace na Mistrovství světa a prvních pět, ve většině disciplín, má zaručený postup. Když jsem stepovala třetí rok, jela jsem na svoji první "republiku" do Opavy. Soutěžila jsem v dětské kategorii do jedenácti let a jak se sólem, tak s malou skupinou, se mi podařilo vyhrát první místo. Dodnes si pamatuju tu velikou radost. O rok později v Dolním Benešově jsem už soutěžila jako junior, ale začali jsme stepovat na úplně jiný styl hudby. Byl rozdíl, když jsem o rok dříve stepovala sólo na Ellu Fitzgerald a nyní ve formaci na hip–hop, takže vznikly určité spory, protože jsme byli první v republice, kdo se "odvážil" stepovat na moderní hudbu, takže jsme se sice neumístili mezi prvními, avšak postup na mistrovství světa nám to zajistilo. A to je asi ten nejkrásnější pocit, který vám nikdo nevezme!

Dnes už nestepujete?

Už ne aktivně. Ale stepovat umím a to se mi neztratí! Začala jsem mít pocit, že budu-li chtít ve stepu opravdu něco dokázat, tak by nestačilo stepování v Brně. Každý den po škole bych musela odjet do Vídně, tam do večera dřít a druhý den zase. A i kdybych tohle všechno měla možnost stíhat, nikde není psáno, že se vyrovnám těm, kterým bych chtěla – Američankám. Navíc se ozvaly problémy s koleny a taky jsem přešla do jiné taneční skupiny. Do toho ještě divadlo, škola. špatně se to stíhalo, tak jsem se stepu vzdala ve prospěch věcí, o kterých si myslím, že mám větší šanci na úspěch a prorazit v nich. Teď místo stepu tančím v taneční skupině Magic Free Group Brno, kde se věnujeme modernímu – diskotékovému stylu tancování. Během roku absolvujeme nespočet soutěží, byla jsem i na mistrovství Evropy… Jsem tam třetím rokem, ale už během prvního roku jsem se tam toho hodně naučila a dalo mi to strašně moc. Neuvěřitelně mě to chytlo a asi jsem si našla svůj vlastní styl, protože teď vím, co mě v životě drží – muzika, tancování a vše, co tam děláme. Je to sice někdy dřina, ale mně to vyhovuje.

Kdy jste se poprvé cítila jako tanečník – profesionál – na prknech divadla?

Nešlo přímo o představení v Městském divadle Brno, ale bylo v jeho produkci – šlo o Mši Leonarda Bernsteina, která se dělala před dvěma lety v hale Rondo. Tehdy jsem u konkurzu poprvé uspěla. Byla to překrásná práce a obrovská zkušenost po všech stránkách. Všichni se do toho projektu ponořili a pracovali úúúúplně naplno.

Ve kterém představení Městského divadla Brno si ráda zatancujete dnes?

Mám ráda Muzikály z Broadwaye, protože nabízejí opravdu různorodé taneční vyžití – jsou tam náročnější věci, ale na druhou stranu naprosto perfektní rytmy samby v Buenos Aires, u kterých se odreaguji.

Odmalička vystupujete na veřejnosti. Nikdy jste neměla potíže s trémou?

Tréma? Já nevím… Je to takové šimrání v žaludku, spíš pociťujete zodpovědnost, když chcete lidem něco předat a ještě to nemáte tak zažité. Ale při tancování trému už ani nemám, už jsem se otrkala. Asi vím, co bych udělala, kdybych náhodou něco zapoměla – tam mám větší jistotu. Vždycky si říkám, že to zvládnu, vždyť mám natancováno. To spíš, když mám před někým zpívat sama, to jsem nejistá celkem dost. Ale pokud to je ve sboru (tanečním), tak takový strach nemám, tam se přeci jenom můžete za něko-ho schovat. Ale trému, která by mě ochromila, jsem asi nezažila.

Jak se vyrovnáváte s popularitou? Je na vás přece odmalička hodně vidět, lidé vás určitě poznávají…

S popularitou? A že mě lidi poznávají? (Smích). To naštěstí ne! I když, kdysi to bývalo horší! Ještě na prvním stupni jsem byla spolužákům trnem v oku, protože každým úspěchem jsem si u nich hrozně pohoršila. Přijela jsem třeba z mistrovství a řekla, že jsem byla třetí, a děcka se se mnou týden nebavila. Myslela si, že se zase musím vychloubat a mít vždycky něco extra. Ale postupem času se to nějak spravilo a děcka mi to dnes přejí. Nakonec si zvykla, že zpívám nebo recituji na různých vystoupeních a akademiích. Taky jsem si na druhém stupni našla jednu suprovou kamarádku (Janu) a už jsem věděla, že pokud mi nějaké rádoby kamarádky ublíží, nesmím si z toho nic dělat, protože vím, na koho se můžu spolehnout. Je mi patnáct a slavná nejsem. Nechci teď nějak moc vybočovat z řady, jsem ráda, když si můžu s děckama svého věku zahrát venku třeba volejbal a nechtěla bych, aby mě zaháněly a nebraly mezi sebe jen proto, že by si myslely, že taková "hvězda" jako já, by si s nimi nikdy nezahrála. Hvězda nejsem a mám ráda všechno, co nemá nic společného s hvězdnými manýry.

Základní školu máte za sebou. Jak jste se rozhodovala co dál?

Nakonec všechno dopadlo dobře, ale během roku se to několikrát změnilo a já dělala čtvery přijímačky. Sice jsem se o všem informovala v předstihu, ale i tak jsem se nemohla rozhodnout. Původně jsem zavrhla gymnázium, protože jsem se bála (a vlastně bojím doteď) náročného studia a množství zameškaných hodin kvůli tancování a divadlu. Nikdy v životě jsem neměla trojku na vysvědčení, a tak jsem měla strach, že kdybych měla málo času na učení, mohla bych být nešťastná, že nemám dobrý známky. Podala jsem si proto dvě přihlášky na dvě konzervatoře. Do Brna na obor hudebně-dramatický a v Praze mě upoutala škola Duncan Centre, taneční konzervatoř Isadory Duncan. Hodně jsem se o ní dozvěděla z internetu a úplně jsem se do té školy zamilovala. Kromě tance nabízela i dějiny divadla, psychologii, stáže v zahraničí… Chtěla jsem se všeho vzdát a odejít do Prahy. Ale… přijímací zkoušky trvaly tři dny a během nich se ukázalo, že tamější pedagogové nemají příliš rádi muzikály a moc se jim nelíbilo ani moje tancování v Magicu. Spíš vyznávají vizi vrátit se úplně ke kořenům, k prazákladům tance, k dobám, kdy lidé měli své "originální" pohyby a nesnažili se nic kopírovat z televize. Už jsem si najednou nebyla jista, jestli je to vlastně to, co jsem tolik chtěla. Mamka mi řekla, ať si to nechám projít hlavou a že mě taky nemusí vzít. Nakonec mě přijali, ale já už té škole tolik nedůvěřovala a rozhodla se, že tam nenastoupím. A na brněnskou konzervatoř jsem se nedostala. Nakonec došlo na to, čemu jsem se tolik bránila – na gymnázium. Nakonec jsem se už nechtěla specializovat jen na jednu věc, na tanec nebo herectví, chtěla jsem se také ještě něco nového dozvědět. Třeba už nebudu mít jenom jedničky a dvojky, ale to nevadí. Na první termín jsem si vybrala Biskupské gymnázium na Barvičově, ale tam jsem neuspěla, protože jsem kvůli talentovkám začala s přípravou o dva měsíce později než všichni ostatní a pohořela v matematice. Jako žákyně 9. třídy jsem však měla možnost využít i druhého termínu přijímacích zkoušek na střední školy. Druhý termín se mi podařil a byla jsem přijata na Gymnázium Pavla Křížkovského s uměleckou profilací.

Máte svůj oblíbený taneční film?

Asi Tanec s vášní. Je to film o tanci a o všem, co tanec přináší, nejen o baletu, ale také o tom, jak se vám tanec, který milujete, může zošklivit a jak studenti tajně chodí tancovat do studia na Broadway. Hraje tam nádherná mulatka Zoe Saldana, která nádherně tančí, ale protože je drzá na profesory, tak v závěrečném představení na konci roku, které má rozhodnout, zda se studenti uchytí v nějakém souboru, dělá křoví. Ale shodou náhod si nakonec přeci jen zatančí hlavní roli. Ale den předtím, než tento závěr vypukne, říká jednu velmi krásnou větu, kterou se i já od sedmé třídy řídím : "Já už nebudu tančit pro ně, ale pro sebe. Zítra bude jen další den, kdy si to užiju." Vždycky to povídám i holkám na soutěžích, že netančí pro porotce, ale pro sebe! Aby z toho měly radost hlavně ony!

Španělsko v superlativech

Obvykle, když naložím do auta nářadí u televizního studia Typos, odjedu do ateliéru v Modřicích. 16. srpna jsem také napěchoval auto fotoaparáty, mikrofony a kamerami, jenže žádné Modřice, s filmovým operátorem Pavlem Otevřelem jsme měli tentokrát cíl na vzdáleném (3000 km) ostrově Mallorca. Do Španělska jsme odjeli ze sluncem rozpáleného Brna a náš úkol zněl, přivézt domů reportáž z úspěšného turné Městského divadla Brno po Španělsku a Portugalsku. S hereckými hvězdami jsme strávili týden, během něhož se vystřídaly všechny herecké alternace. Domů jsme přivezli několik megafotografií, čtyřicet kazet filmů a rozhovory, které jsme během našeho setkání ve Španělsku pořídili.

Herce, tanečníka a zpěváka Jana Jackuliaka jsem si vyzvedl při plavbě trajektem z baru, abych se ho zeptal: Co se ti vybaví po návratu domů z tohoto turné?

Fiesta a maňana, to jsou moje nejhodnotnější zážitky z celého zájezdu. Španělé jsou takoví volní. Volnost myšlení, žádné stresy. Jako snad největší suvenýr a devízu z tohoto zájezdu si domů vezu jejich umění hodit nepodstatné za hlavu. Člověk si s sebou někdy vleče čtyřiadvacet hodin denně zbytečné problémy. Odbourat je, to jsem se tady naučil a myslím, že vím jak na to, abych si tu vlastnost udržel i doma.

Než jsi do Španělska odjel, jakou jsi o něm měl představu?

Netvořím si představy, rád se nechám překvapit.

Kde bylo nejlépe ve Španělsku?

Tohle tedy vůbec neřeším, všechno bylo pro mne nové a co je nové, to je prostě "nejlíp!" Doufám, že za rok znovu a zase to bude nové a tím pádem zase to bude "nejlíp"!

Také jste zabloudili do Portugalska, jaké to bylo tam?

Navštívili jsme Lisabon, ten mne moc nezaujal, ale opravdová lahůdka je Porto, nejkrásnější město, které jsem zatím ve svém životě viděl. Atmosféra města, její architektura, prostředí, lidé opravdu mimořádně vnímaví, všichni z našeho zájezdu z toho byli doslova hotoví! No a portské vínko, to jo! To je paráda.

Zastavili jsme se na zádi obrovského plavidla, abych zhotovil s Janem několik snímků a potom jsem se vypravil za Pavlou Ptáčkovou, lelkující v chodbách plovoucí superškatule.

Jaké jsou tvoje závěry ze španělského turné v den, kdy se balíš domů?

Slyšela jsem před odjezdem na turné od "odborníků" na Španělsko, jak je to tady hrozné, švábi, špína, nekultivované prostředí. Pomluva. Pokud je něco, co člověka unavuje, tak je to obrovské horko, které naše turné provázelo, ale je zase vyváženo úžasnými zážitky. Všude bylo krásně, od těch nejmenších dědinek po velkoměsta. Česká malá města se nedají se španělskými srovnat, zde na vzhled hrozně dbají. Malé město s několika tisíci obyvateli a mají krásný divadelní amfiteátr a jsou na něj patřičně hrdí. Žádný špatný zážitek z lidí za ty dva měsíce prostě nemám.

Naši španělští diváci?

Vynikající, jdou se bavit a ne kritizovat, posuzovat. Tleskají, křičí bravo a jak říká Moša, házejí dětmi nadšením nad hlavou. Naše publikum doma, které nás důvěrně zná, nás také přijímá s nadšením, ale tady jsme byli pro diváky cizí soubor, neznámé tváře a přesto jsme lámali rekordy v návštěvnosti.

Co si odtud nejcennějšího odvážíš?

Barcelonu! Celou tu krásu mám uloženou v sítnicích očí a v srdci. Také je pro mne důležitá zkušenost, že lze tak dlouhý zájezd absolvovat, že se to dá bez problému vydržet tak dlouho mimo domov a v neměnném kolektivu lidí. Měla jsem opravdu před odjezdem strach, že to bude hrozný. Není!

Zastesklo se ti během té doby po domově?

Jsem hodně fixovaná na prostředí, tak mi samozřejmě chyběla naše kouzelná Vysočina. Jinak o nic nešlo, lidé důležití pro můj život byli se mnou.

(Zvoní mobilní telefon, jsa šetrný člověk, telefon nezvedám, stejně bych nemohl na událostech doma v Brně nic po dobu pobytu na Mallorce změnit. Po chvilce zvonění telefon zmlkne a přichází esemeska od ředitele divadla Stanislava Moši …jsem rád, že jste v pořádku a slavní…)

Něco negativního se ti nevybavuje?

Trochu mne zarazila skutečnost, že i když už je Španělsko členem EU, tak se tu těžko domluvíš angličtinou. Připadalo mi to trochu jako ve Francii, kde evidentně nechtějí mluvit anglicky, ale umí, ve Španělsku prostě moc neumí.

Poděkuji Pavle a vracím se do lodního baru. Naliji si skleničku portského a v křesle najdu dřímající taneční hvězdu našeho souboru Karla Moravce. Pokouším se ho přivést k vědomí a přistrkuji mu k ústům magnetofon.

Co se ti vybaví pod pojmem Španělsko?

(Dřímající umělec těžce otevřel oční víčka) Teď ne, Jefe, prosím tě, teď ne! (Trochu zatlačím na pilu) Španělsko? Autobus a tisíce kilometrů na cestě krajinou, která ubíhá za okénkem, je jediná historka, která se mi vybaví pod pojmem Španělsko, víc už teď ne. (Tanečník otráven mými otázkami, opustí klidné místečko v klimatizovaném baru trajektu, a odstěhuje se na vrchní palubu, kde spí část souboru na dekách. Odtud ho po čase vyžene nečekaný letní déšť. Rozespalý umělec se ztratí v nekonečných prostorách lodi. Nepřeslechnutelný smích mne upozorní na přítomnost půvabné Gábiny Mikové. Přisednu si tedy ke zpěvačce a doufám, že u ní budu mít větší štěstí než u Karla Moravce.

Znala jsi Španělsko před odjezdem na turné?

Jako holčička jsem byla s rodiči na dovolené na Costa Brava, to už je moc let. Neměla jsem žádné obavy a také to dobře dopadlo, nálada je dobrá, kolegové jsou fajn, diváci jsou výborní. Poznala jsem Španělsko opravdu dobře, ve Valencii se bez problému orientuji, vím kam jít. Hodně jsme viděli památek, navštívili řadu katedrál, prošli si Barcelonu, dokonce jsme se pokusili dostat i do muzea Salvatora Dalího, ale byla tam hrozná fronta, tak jsme to vzdali, protože jsme spěchali na vystoupení. Španělé jsou moc milé publikum, když se jim něco nelíbí, bez problému to dají najevo, pokud jsou spokojeni, tak také. Když odcházíme z divadla, lidé na nás čekají, zvou nás na skleničku, vypráví nám, jak se jim koncert líbil. Také se mi stalo, že jsem šla procházkou přístavem a tam mě zastavila manželská dvojice, která byla na večerním vystoupení a vychrlili na mne tolik španělských lichotek, že jsem se i červenala. (Prostorami lokálu zazní znovu skvostný trilek smíchu Gábiny Mikové, už si naše divadlo bez jejího smíchu nedovedu představit.)

Nějakou negativní zkušenost si domů nevezeš?

Nechci, aby to tu vypadalo jako hollywoodská selanka, ale opravdu mi za ty téměř dva měsíce nic nezkazilo náladu. Takové turné je jiný život; zdřímneš si třeba na palubě trajektu na plechové střeše nebo se koupeš v luxusních dvacetimetrových bazénech čtyřhvězdičkových hotelů. Je to dobrodružné a přitom máš pocit absolutního bezpečí.

Letos jsi zpívala na koncertech ty největší "pecky", jak se na večer připravuješ?

Nechodím přes den moc na slunko, abych se nepřehřála, stále si uvědomuji, že nejsem na dovolené, ale v práci. Vracíme se na hotel hodně pozdě v noci, někdy až kolem třetí hodiny, koncerty začínají obvykle až kolem jedenácté hodiny. Snažím se dostatečně spát.

Alkohol?

Ne, nelze říct, že abstinuji, sklenička vína nikdy nezaškodí. Potřebuji se tak dvě hodiny před představením soustředit a rozcvičit hlasivky.

Co tréma, jak na tebe působí při skutečnosti, že předstupuješ před španělské publikum a budeš zpívat v jejich rodném jazyce?

Ze začátku to tedy bylo dost strašné, připravovala a učila jsem se text i výslovnost hodně přes rok. Já když něco neumím hodně dobře, tak mě to znervozňuje. Bála jsem se, že diváci nebudou rozumět monologům, že to bude trošku jako když Němci mluví čééésky. Není také snadné, když ti vypadne ve španělštině text a ty si to neumíš správně poskládat, protože tu řeč dobře neznáš. Doma si poradíš, svoji řeč umíš a tak ztracený text nahradíš. Ale tady! Přáním našich zdejších producentů bylo koncertovat ve španělštině, jsme profesionálové a musíme se tak chovat.

Podání "Amigos" na závěr večera je úžasné, napadlo mě, zda ti nepraskla doma nějaká sklenička, když cvičíš?

Vysoké šampusky mě doprovázejí jemným zvoněním, mají mne rády, žádná ještě při mém zpěvu nepraskla.

(Vždy jsem v přítomnosti krásných dívek poněkud nesvůj, tak jsem se šel ochladit na horní palubu a tam jsem se sklenicí piva v ruce potkal Ladislava Koláře.)

Jaké byly podmínky vašeho zájezdu do Španělska?

Musím říct, že jednoznačně vynikající, hráli jsme převážně v divadelních sálech velmi dobře technicky vybavených.

Jak bys definoval rozdíl mezi českou divadelní budovou a jejím zabezpečením a španělskou?

U nás je zázemí v divadlech překvapivě větší, jsme asi jako národ víc ochotni do divadel investovat. Třeba divadlo na Mallorce je obrovské, tak pro dva tisíce diváků, ale jejich technické vybavení se zázemím našeho divadla v Brně se nedá vůbec srovnat. Diváci jsou také jiní. Během celého představení jako by nic a na konci jsou schopni stát, tleskat, vyvolávat Bravóóó! třeba deset minut, ale jak odejdeme z jeviště, okamžitě s potleskem končí. Není to jako u nás, že publikum vytleskává a podle počtů "opon" hodnotíš úspěch představení. Tady prostě odejdeš z jeviště, tak není komu tleskat, ale pokud tam jsi, tak potlesk neochabuje.

Zůstává ti nějaká bolavá pata z tohoto zájezdu?

Pokud opravdu trváš na nějaké mrzutosti, tak jedině když jsme spali v Leonu a tam nebyla na hotelu klimatizace, je to při dvaačtyřiceti stupních opravdu zážitek k nepřežití. Přežili jsme, ani bych si na to nevzpomněl, kdyby ses nezeptal.

Uvítal jsi, že jste na zájezdě i s dcerou? (Janika Kolářová v představení tančí)

To je úžasné, kdyby tady byla ještě Mirka (manželka Láry Koláře), tak by to byla opravdu značka Ideál. Konečně si svoji dceru užiji, my na sebe doma máme čím dál méně času.

Jsi přísný kritik jejích tanečních výkonů?

Janika je chytrá holka, ona se o sebe umí postarat. V divadelním ranku není nikdy konec v získávání zkušeností. Tak to je, ale nejvíc musí chtít ona sama, to nelze poručit.

(Vítr nám foukal do mikrofonu a tak jsem při přepisování záznamu měl co dělat, abych identifikoval svůj hlas od Láryho, lépe jsem na tom byl s hlasem Heleny Dvořákové, kterou jsem zpovídal před lodním butikem).

Jak se ti žilo ve Španělsku?

Dobře. Byla to příjemná práce, hodně cest autobusem, hodně vystřídaných hotelů, hodně postelí, do kterých jsem sebou práskla v noci po představení naprosto vyčerpaná. Překrásný zážitek z návštěvy Porta, nám se Portugalsko se Španělskem spojilo v jeden celek.

Nelituješ, že jsi strávila vetší část zasloužených divadelních prázdnin zase prací?

Né, vůbec ne, a pokud by příští rok přišla obdobná nabídka, tak samozřejmě zase ráda pojedu.

(Na lodi cestou z Mallorky si v baru U mořské panny míchala se sodou už druhé campari /cesta trvala už sedm hodin/ spokojená manažerka projektu Zdena Nykodýmová, přáteli překřtěná na "Brutální Nikitu". /Udržet pořádek ve čtyřicetičlenném souboru daleko od domova někdy vyžaduje opravdu luparu u pasu)/

Jaký byl rozdíl mezi loňským a letošním hostováním Městského divadla Brno ve Španělsku?

Asi neexistuje způsob, jak opravdu věrohodně popsat otevřenou náruč, která nás letos ve Španělsku čekala. Loni jsme většinou koncertovali na fiestách, slavnostech, které se dají přirovnat našim hodům nebo poutím. Ovšem má to úplně jiný rozměr, tady to prožívá doslova každý. Měli jsme díky tomu blíž k lidem, divákům, zvali nás k sobě domů, seznamovali s celými rodinami, fotografovali se s námi, prostě rodinná slavnost. Letos nás agentura poslala do velkých divadelních sálů a amfiteátrů, např. na Mallorce po nás ve stejném auditoriu vystupoval José Carreras. Mimo divadelních sálů jsme hostovali v mnoha obrovských prostorách, které lze přirovnat k paláci kultury v Praze. Všude nás čekala dobře připravená a ochotná technika, když jsme se po představeních loučili, tak jsme vždy slyšeli to samé, mnoho štěstí a těšíme se, že se za rok uvidíme zase. Všude tu vládl klídek, pohoda, žádná hysterie, žádná ponorková nemoc.

Jsi účastna všech představení jak doma, tak i v zahraničí. Můžeš posoudit, jaký je rozdíl mezi koncertem u nás v Brně a třeba tady ve Španělsku?

(Chvilku váhání) Víš já bych v tom žádný rozdíl neviděla, všichni jedou na sto procent jak doma, tak tady. Naši diváci v Brně uvidí stoprocentně to, co zdejší publikum.

Kdo na vás chodí ve Španělsku a co je to stojí?

Není rozdílu mezi Portugalskem a Španělskem, všude se pohybují vstupenky od třiceti do čtyřiceti EU, téměř všude je vyprodáno a že jsou to někdy sály i pro pět tisíc diváků. Chodí na nás nejvíce střední třída, která má ve Španělsku jasné postavení ve společnosti a v Portugalsku si je teprve buduje. Mají také velmi dobře propracovanou propagaci, třeba v Portu vyrobili desetimetrové výlepové plochy s plakáty na naše hostování. Překvapilo nás, že v některých městech celé představení zakoupila třeba místní banka a vstupenky rozdala po městě; ne jen svým klientům, ale všichni občané města, pokud měli zájem, dostali vstupenky jako dárek. Fantastický způsob reklamy. Jsem přesvědčena, že pro ty banky to byla velmi účelně vložená investice, určitě účinnější než stále se opakující a nudné billboardy. (Všiml jsem si, že v česku všudypřítomné billboardy ve Španělsku téměř nejsou.) Takové koncerty zahajuje obvykle starosta města a ředitel banky.

Nezbytná otázka je, zda jsi měla nějaký problém během zájezdu?

Překvapivě ne, ani zdravotní, i když jsme tu prožili nezvykle vysoké teploty i pro místní obyvatele. Nikdo ze souboru neonemocněl, žádný úraz, nikde jsme nezabloudili. Nikdo se nepohádal, bylo to fajn.

(Není jednoduché za pochodu vyměnit část souboru včetně orchestru a téměř celou techniku. Vyžaduje to hektické zkoušky, silné nervy, odpovědného člověka (Petr Štěpán) a velkou toleranci všech členů zájezdového společenství. Druhá "směna" nás čekala v přístavu ve Valencii a hned odjela na koncertování do městečka Godella, kde také proběhla nezbytná alternační zkouška. Využil jsem pauzu mezi zkouškou a zastavil jsem Stano Slováka).

Právě jsi přijel, co od tohoto turné očekáváš?

Je to práce, na kterou jsme už zvyklí, čekám, že to bude v pohodě, že nedojde k žádné nepředvídané události, ve Španělsku jsem již strávil loni měsíc a myslím, že se vracím do míst, kde nám bylo skvěle. Letos jsem se na zájezd připravil tak, že jsem nastudoval všechny svoje party ve španělštině a doufám, že mi bude publikum rozumět.

Není ti líto, že se nezúčastníš doma zahájení sezóny v divadle?

Přemýšlel jsem nad tím, je mi to samozřejmě trošku líto, ale tohle je příjemná práce a člověk nemůže mít všechno. Musíme se střídat, je v tom spravedlnost. Kdyby mne to nebavilo, tak si myslím, že bych se uměl rozhodnout jinak. Budoucnost je zatím "milá neznámá".

Co jsi si loni dovezl ze Španělska jako dárek a jak to budeš řešit letos?

Dobré červené víno a olivový olej, suvenýry žádné, nemám to v povaze, nikdy jsem se nevázal na hmotné statky. Nejdůležitější bylo, že jsem se vrátil v pořádku a zdráv domů. Loni jsem tady byl s Markétkou (Sedláčkovou, manželkou, pozn. red.) tím to bylo lepší, letos asi po čase dolehne tesknota, přes ty tisíce kilometrů budou cestovat esemesky.

Trošku jsem se pozastavil nad obrovským loďákem, který za sebou Stano vláčel a on jen mávl rukou "…to víš, balila mě Markétka". Vypadalo to, že ho spíš vystěhovala. Jen tak na lehko s obrovskými slunečními brýlemi se blížila Radka Coufalová, nedalo mi to, abych se i jí nezeptal:

Co čekáš od zájezdu?

Že to přežiji, už jsem tu loni byla, tak jsem se moc těšila na olivy, krevety, chřest a na moře. Loni jsem si odtud odvezla takový příjemný pocit, že jsem strávila pěkné pracovní dny a zároveň úžasnou dovolenou.

Nepřijela jsi sama, jak se cítíš?

Jak říkám, je to fajn, občas kopne, až se vrátím domů, tak mě čekají nějaké ultrazvuky a tak podobně. Na svět přijde možná na Vánoce, a pokud se opozdí, tak v lednu už určitě …kdo? Holčička nebo kluk? To neřeknu… úzký kolektiv už to ví, ale nechám to zatím jen v tom kolektivu.

Tak jsem to šel zjistit od úzkého kolektivu, ale respektuji přání Radunky a získanou informaci si nechávám pro sebe. Opravdovým překvapením pro nás i pro kolegy z hereckého souboru byl účes Petra Gazdíka. Holohlavý Daniel Hůlka na stránkách bulváru mne nepřekvapil, ve vysokém populáru se pro originalitu dělá ledacos, ale ostříhaný Petr Gazdík mne opravdu zaskočil. No prosím!

Co očekáváš od pobytu souboru ve Španělsku?

Zatím jsem o tom moc nepřemýšlel, myslím si, že tu vlastně zahajujeme sezónu, ono je jedno zda v Brně na domácím jevišti nebo tady na fiestě, práce je to stejná. Publikum máme vděčné doma i tady. Vlastně divadelní prázdniny, jak bývaly dřív, dva měsíce, už vůbec neexistují, práce pokračuje kontinuálně.

Ty jsi neměl vůbec dovolenou?

To víš, že jsem si volno pohlídal, v květnu jsem byl týden na horách a v srpnu jsem si na pár dní zajel na chatu, ale pochopitelně s notebookem, vlastně jsem i tam trochu pracoval. Už jsem tu ve Španělsku letos byl na prvním turnusu, nejvíc mne zaujal klid a vyrovnanost španělů, obojí se dá shrnout pod pojem maňana. Do Prahy jsem se pracovně vrátil na několik dní, zrovna v době, kdy v pražském metru nějaký člověk prostřelil druhému rameno, protože do něj snad dokonce jen omylem strčil. Mám dojem, že to by se tady nemohlo stát, i když se pořád mluví o horkokrevných Španělech. Projížděli jsme naším neforemným autobusem uličkami Porta, za námi se couralo dvacet aut, neměli šanci nás předjet, ale nikdo nervózně nezatroubil. Nedovedu si představit, že by to bylo u nás. Asi je to tím sluníčkem. Portugalci a španělé jsou pro mne "Sluneční lidé". Stává se nám, že lidé tleskají po skončení představení, volají bravo, ale tím nekončí, když vyjdeš z divadla, tak tam lidé čekají. Nastupujeme do autobusu a oni tleskají a mávají na nás jako na rodinu. Lidé jsou tu na rozdíl od nás otevřenější, to kdyby se nám podařilo aspoň na čas přenést domů, budeme šťastněji žít.

Je něco, čím bys obohatil pořad Broadway, který tady uvádíme?

Mám oblíbenou písničku ze Zvoníka, ale ona by se sem nehodila, ten pořad je citlivě postavený, běží dobře a žádná další píseň by se už nevešla. Problém těchto pořadů je, že pěkných a kvalitních písní z muzikálů je tak moc, že bys mohl sestavit čtyřhodinový pořad a stejně bys nevyčerpal ani desetinu možností. Vždycky musíš některé doslova "pecky" oželet.

Nemáš pocit, že je divák ochuzen, když chybí příběh, text, který diváka připravuje na hudební zážitek?Příběh, který člověka naladí a rozvine jeho fantazii, a muzika umocňuje autorův záměr? V tomto pořadu jde jeden hit za druhým a divák nemá možnost si od jednoho odpočinout a už konzumuje další.

Určitě, ale to je koncert nikoli představení, chtěli jsme ukázat hity z muzikálů. Když jdeš na koncert Madonny nebo Nataliky, také jde jeden hit za druhým. Vkládat text mezi písničky by bylo na hranici trapnosti, jednoúčelovosti, jen aby tam něco bylo. Došli jsme dokonce tak daleko, že se sólisté neděkují po výkonu, ale společná děkovačka na konci hovoří za celý soubor. My jsme ještě na škole dělali pořad, kde jsme se za každou cenu snažili o nějaké spojováky, ale bylo na první pohled jasno, že jde o nepříliš šťastné mosty. Diváci jdou na pořad "To nejlepší z muzikálů – Best off…" a tak pochopitelně čekají, že budeme hrát to nejlepší a nebudeme je zbytečně zatěžovat nějakými konferenciéry.

Za námi uprostřed náměstí zpovídali pánové z televize Petra Štěpána a tak jsem si zapsal útržky rozhovoru.

…Španělé mají při zpěvu úplně jiný ráz, úplně jiné frázování. Když má člověk cédéčko s originální nahrávkou a odposlouchá si ji, tak příprava netrvá zas tak dlouho, ale když se učíš text jen z papíru, tak je to náročnější. Španělština je stejně jako italština hodně zpěvná a je radost se ji učit, jediný problém je, když vypadne text a dojde na to nešťastné bla bla bla… prostě neznáš dobře jazyk, neumíš rychle improvizovat…

Náš běžný pracovní den ve Španělsku sestává z rána, kdy se probudíš s bolestí hlavy a hned spěcháš, abys stihl snídani, pak se někam jede, nebo také nejede, pak si musíš sbalit věci, obvykle na hotelu něco zapomeneš, tak se kufr postupně vyprazdňuje, spěcháš na autobus, který tě unáší mnoho stovek kilometrů na další štaci. Dorazíš k hotelu a všechno zase musíš vytahat z autobusu. Na pokoji se vybalíš, zjistíš, co jsi ztratil nebo zapomněl, spěcháš na představení, které začíná krátce před půlnocí, v noci se vracíš na hotel, kde možná stihneš vypít nějakou sklenici dobrého vína, dáš si nějakou bagetu a koukáš po hezkých holkách, vlastně je čas na všechno a na nic… Když máme kliku, tak se stane, že je několik představení na jednom místě a potom spíme třeba pět nocí na jednom hotelu a to je pak vše jinak. Tohle turné není jenom o tom, že bychom se tady potili na jevišti; za těch několik týdnů, co jsem zde již strávil, jsem viděl víc než za celý svůj předcházející život, zážitků je strašně moc… Mám tady oficiálně umělecký dozor, jak se tomu říká v Brně, zde tomu říkají "chef of artístico". Tak mě také přestavují na místních televizních kanálech. Všichni se na mně dívají, jako bych to režíroval (bylo mi trapně vůči Mošovi). Ovšem stávají se věci, které člověk musí okamžitě řešit: slejvák na otevřené scéně plné hudebních nástrojů, kostýmů a elektrického zařízení, nemoc herce, prostor kam nelze umístit naše kulisy. Všechno musím okamžitě řešit, přestavět program, prostě režírovat. Dneska mi padá kámen ze srdce, odpovědnou roli předávám Petru Gazdíkovi.

Na náměstí, kde bude noční představení, rachotí skládací židličky, které přivážejí pořadatelé po stovkách a rozkládají po náměstí. Poněkud přesycen neustálými sendviči a bagetami využívám tiché čínské restaurace, abych si obohatil jidelníček. Magnetofon nechávám u Petra Gazdíka, kterého se zmocnil režisér Jiří Vondrák, aby i on něco ze svých zážitků svěřil divákům české televize. Jídelníček mi přeloží průvodkyně zájezdu, organizátorka a tlumočnice Darina Pejšová.

To přece není španělské jméno?

Jugoslávské, chtěla jsem po vystudování angličtiny zvládnout ještě další světový jazyk a tak jsem sem do Španělska přišla před třemi lety pracovat jako au paire. Vaše divadlo tady má opravdu velký úspěch, představení je úžasně živé, tanec, zpěv, vynikající kostýmy, perfektně sestavený pořad. Španělskem jdou po kuloárech zprávy, že zde působí české divadlo, sice velmi drahé, ale vynikající. Pochopitelně na to reagují i média, vaši umělci jsou často hosty televizních pořadů a nejednou předvedli ve studiích i něco z repertoáru. Ředitel agentury se snaží mediální kampaň usměrňovat, aby byla propagačně prospěšná v místech, kde hostujeme. Petr Gazdík již poskytl několik rozhovorů vlivným deníkům. Auditorium, kde váš soubor vystupoval na Mallorce, hostilo už řadu světových hvězd.

Cestou z restaurace potkávám Janu Musilovou ve španělské sukni a se saxofonem v ruce, zvědavě na ni koukám a využiji našeho setkání k několika aranžovaným fotografiím, při fotografování si povídáme o zájezdu.

Plán turné je náročný, projedeme Pyrenejský poloostrov shora dolů, odleva doprava a zase zpět, nebude moc velký čas na památky, muzea ani mořské pláže, nejvíc času strávíme v autobusu a na zkouškách, každé představení je na jiném místě, a proto vyžaduje "oprašovačku" abychom věděli, kudy nastupovat na jeviště, kam nešlapat, abychom nezahučeli do propadel. Také se musím speciálně já vyrovnat s klimatizací v autobusu, není to nic, co by hlasivkám prospívalo, ale to zvládnu.

Jana spěchá někam do improvizovaných šaten, které pro své herce technika na každé štaci znovu postaví a já na procházce městem potkávám kameramana Petra Otevřela s herečkou Janou Vančatovou.

Jsi ve španělsku poprvé?

Už jsem tu byla vloni, ale jen krátce ve třetím turnusu, ani jsem se nestačila rozkoukat a byl konec, letos jsem se moc těšila na moře, ale nevím, zda se k němu vůbec dostaneme. Loni mi tady bylo moc smutno, letos to bude lepší, je tu dobrá sestava. Hlavně se musím mírnit, abych neutratila všechno, co tady vydělám za esemesky domů. Také těch lákadel je tu hrozně moc. V pořadu Broadway jsem od začátku, vlastně od prvního konkurzu, sice jsem všude na vystoupeních nebyla, končila jsem školu a byla to fuška. Letos nastupuji na JAMU a tak to snad bude časově lepší. Zatím mám v pořadu velmi malou roli, cesta do předních řad je zatraceně dlouhá.

Jirky Vondráka, režiséra a autora námětu reportáže o toulavém divadle jsem se zeptal na jeho vztah k Městskému divadlu. (Otázku jsem položil cestou po dálnici, kde nás zaskočilo vysoké mýtné a celkem chudá nabídka v dálničních jídelnách).

První můj kontakt s ředitelem vašeho divadla datuji do dob jeho studií na JAMU. Nabídl jsem mu tenkrát svůj scénář na divadelní hru, on mne tenkrát odmítl. Stručně a jasně, nikoli urážlivě. Tenkrát jsem si uvědomil, že jde o výraznou osobnost, protože tak dovede jednat málokdo. Pokud jde o samotné Městské divadlo, tak můj zájem probudili nejmenovaní "divadelníci", kteří na vaše divadlo hodně dštili síru, bylo cítit, že jde o závist. Divadlu, kam chodí lidé a je úspěšné, se tak jednoduše u nás doma neodpouští. Podívej se do historie na osudy našich vynikajících herců a hereček a jaké nuly je odsuzovaly. Šel jsem tedy na představení "Mistr a Markétka" a už jsem Městskému divadlu zůstal věrný. Viděl jsem kromě "My Fair Lady" všechna představení. Poprvé jsem se pracovně v divadle objevil jako "televizní", když jsme točili film o Petru Ulrychovi a on mne seznámil se svým projektem "Koločava". Spoluautorem tohoto díla je textařsky i režijně Stanislav Moša a tak vznikla i naše spolupráce. Neříkám, že všechna představení Městského divada jsou bezchybná, ale drtivá většina se mi líbí moc. Dělat cokoliv v Brně je nesmírně problematické. V Brně víc než kdekoliv jinde platí negativum české nátury, že úspěch se neodpouští. Když chci prožít pěkný večer, tak si do Městského divadla zajdu. Zaujala mne také informace o úspěšném hostování souboru v zahraničí, tak se mi zdálo, že nejpřirozenějším, co pro to jde udělat, je natočit dokument o úspěchu české kultury v EU. Báječné na tom našem rajzování po Španělsku je zjištění, že to není jen tyjátr na lidi. Divadelní soubor je pohodový nejen na jevišti, ale i v soukromí, v zákulisí. To mi udělalo opravdu radost. Cenná je snaha Městského divadla využívat schopnosti lidí, kteří v životě něco dokázali: Petra Ulrycha, Miloše Štědroně, Pavla Kohouta, Jiřího Kratochvila, Jana Duška, kteří nejsou zatíženi žádným slabošským mindrákem. Na straně druhé jsou v divadle zapálení mladí lidé, kteří jsou ochotni souboru věnovat celou svoji energii. Překvapilo mne, že pravděpodobně opravdu v souboru neexistují žádné řevnivosti. Svého kolegy v branži, kameramana Pavla Otevřela, jsem se

pro změnu zeptal na jeho dojmy z cest s Městským divadlem Brno po Španělsku. (Oba nás spojoval obdiv ke Gaudího architektonickým skvostům, které jsme v Barceloně viděli poprvé "naživo".)

Je to tak, že cestou do Španělska jsem trnul, jestli jsem něco nezapomněl. Normální televizní štáb čítá několik lidí, všechny jsem musel nahradit sám. Smutné na tom je, že se tak úplně nemůžeš věnovat jenom obrázku. Vezu sebou digitální kameru BETACAM, která váží asi dvanáct kilogramů, k tomu monitor, nabíječky, není s námi zvukař, tak musím obsluhovat také mikrofony a já nahrávání vůbec nerozumím. Vezu sebou také dvacet čtyřicetiminutových kazet, které všechny zaplním obrázky. Během natáčení se snažím udržet vše na jednom místě, aby se něco nezapomnělo nebo neztratilo. Všichni se mi snaží pomáhat, ale každý má dost svých povinností a starostí a nemohu po nich chtít, aby se plně soustředili na moje věci. Vezu sebou jistě řadu věcí, které asi vůbec nepoužiji, ale běda, kdybych je potřeboval a neměl. Cestou zpátky budu trnout, jestli je vše, co režisér vyžadoval, dobře natočeno. (Vzhledem k tomu, že jsem Pavlovy věci vozil v kufru vozu, tak jsem je několikrát překládal a dobře jsem věděl, které nářadí použil a které jsme "táhli zbytečně". Nejvíc mne zaujaly dvě elektrické prodlužovací šňůry, které jsme přes jejich neforemnost celou dobu přehazovali z místa na místo a nikdy nepoužili.)

Zda bylo vše natočeno tak, jak předpokládal Jiří Vondrák, se dozvíme z televizní obrazovky v předvánočním čase. Revue Dokořán přinese ještě několik reportáží ze Španělska a snímky se také objeví v deníku Rovnost, časopise Koloseum a měsíčníku New Express.

poZastavení třetí

Říct o akademickém malíři Milanu Zezulovi, že byl "figurka", by byla nejen urážka jeho samotného, ale hluboké podcenění jeho osoby.

Milan Cedula - jak jsme mu všichni říkali - byl výtvarnická osobnost!!! A to se vším všudy! Geniální kreslíř! Už od dětských let. Vyprávěl mi - a to on hrozně rád - že už na obecné škole říkával pan učitel v hodině kreslení: "Žáci, vy všichni budete malovat tady tuhle kouli a ty si, Milánku, maluj co chceš". A Milánek maloval. Od těch dob všude! Třeba na schůzích ROH a hodnotitelských sezeních našeho divadla. Milan Pásek třeba jednou hodnotil Janu Ebertovou slovy: "Jana Ebertová si do této role přinesla jakoby kus svého domova". A Cedula hned na kousek papíru namaloval Janu, jak na ramenou vláčí na jeviště kanape! Nebo jednou přišel k nám do šatny, kterou jsem sdílel s Jurou Tomkem a Jardou Kunešem, kouk na stěny a povídá: "Kluci, to chce nějak vylepšit". A namaloval nám nad zrcadla pár hereček našeho divadla - ovšem jako akty! Všechny. Každá se tam mohla najít! Pohled pro bohy!

On si hrozně rád povídal a já zase uměl dobře poslouchat, a tak jednou povídá: "Hele, kup nějaké kladívkové čtvrtky a přijď do ateliéru". Tak jsem přikoupil nějaké to vínko - červené, a přišel. Cedula vytáhl "vodovky", olízl štětec a... "Tak co mají tvoje děcka ráda za zvířátka?" A několika tahy, přímo tím štětcem maloval koníčky, srnce, jeleny, bažanty... - no,všechnu tu polní a lesní havěť. A to občas prohlásil: "Mám ho malovat od kopyta nebo od ocasu?" On zkrátka uměl!!

Jednou si jeho žena Olinka nějak pochroumala kotník, tak za mnou přišel, že moje žena na té poliklinice pracuje, tak jestli by nezařídila... a jestli bych ji tam neodvezl trabantem. Domluveno, vykonáno. A Cedula druhý den přišel: "Hele, žes byl tak útlocitnej... Mám ti namalovat děcka, nebo starou než ti zestárne?!" Rozhodl jsem děcka. Lidi, to jste v životě neviděli!!! Petře byly tenkrát dva roky a něco. Přišli jsme, on si ji posadil, vzal plátno a že bude malovat. Jenže Petra se sebrala a odešla. "Počkej, nech ji, nic se neděje..." Namaloval si placku jejího obličeje... Ta Petra byla ve vedlejším kumbále a tam si s něčím hrála. Milan občas zavolal: "Peťko" ...ona vykoukla: "Co chces stlejdo?" Cedula na ni mrknul: "Nic nic, hraj si dál!" A to ji maloval obličej!!! Jak říkám - kanón. Přijďte se k nám podívat - obraz visí v ložnici nad postelemi.

On byl vůbec neuvěřitelně pohotový. Tak si třeba na Mikulášský večírek, pořádaný v divadle, přinesl štůs balicího papíru a vyzval děti, ať mu na ten papír něco načmárají. Co je napadne. On že pak z toho namaluje to, co si řeknou. Namaloval. A ještě k tomu složil při malování říkačku!

Jednou jsem ale Cedulu pořádně vytočil. U nás v Litomyšli, odkud pocházím, se říkávalo: "Od České Třebové na východ začíná Asie". Pamatuji se, že za dnešní obcí Kukle směrem na Svitavy byl kamenný milník. Hranice! Na jedné straně měl velké Č a na druhé velké M. - Tak když jsme jednou jeli hrát do Vysokého Mýta - nebo kam - a Cedula jel, nevím proč, s námi, tak jsem v těch místech vstal a zvolal: "Vstaňte Asiati, vjíždíte do Evropy!" Lidičky, to jsem tomu dal!!! Cedula vyskočil a začal na mě hulákat: "Ty Čížku zasr... Kde jste byli, když my jsme..." A vzal to přes Velkou Moravu až k Bílé Hoře, kde - jak praví pověst: "Moravané stále a Češi utíkále..." (což prý ostatně není pravda)... Celou tu tirádu zakončil: "Tak co tady u nás děláš, přivandrovalče zasr...!!!" - Já nevím, co mě to napadlo, ale odpověděl jsem mu: "No, já jsem tady v rámci mezinárodní pomoci zaostalejm zemím". Lidi, to jsem tomu teprve natřel zadek! Cedula se nadech, pak dlouze vydech, máv rukou a sed si. Po této příhodě jsem ho nějaký čas zdravil, ovšem bez odezvy! Ale Cedula byl dobrák. Za čas jsme byli zase kamarádi.

Milánku, Ty náš Cedulíne, už jsi nějaký ten čásek tam nahoře. Já ale věřím, že sedíš, popíjíš nektárek a díváš se na to naše divadelní pachtění se zájmem, jaký jsi měl vždycky. Věř, že my tady na Tebe vzpomínáme taky - a často! Vždyť je a bude na co!!! Ostatně, když se ráno podívám na děcka nad postelí...

Pavel Kunert 25. 9. 2003

Připravujeme

Pravda, stejný titulek avizoval premiéru již v prvním letošním čísle Dokořánu na začátek února. Člověk míní, a Boleslav Polívka si, bohužel, zlomí nohu. Harold Bloom kdysi napsal, že "Čekání na Godota je jako čekat, až mrtví vstaneme z hrobů". Čekání na uzdravení pana Polívky nebylo, bohudík, až tak dlouhé. Ještě před prázdninami se brněnští čekatelé na Godota opět sešli, aby se zase pustili do dobrodružství, do výstupu na mohutnou horu, která se tyčí v mlze na obzoru moderní (někdo by řekl i postmoderní) dramatické literatury. A tak lze dnes s radostí znovu oznámit: Godot bude!

Hra irského dramatika Samuela Becketta, nositele Nobelovy ceny za literaturu (1969), se nedlouho po svém prvním uvedení v malém pařížském Théatre de Babylone (1953) zařadila k nejslavnějším a nejpalčivějším dramatickým dílům XX. století. "Nejsmutnější hra k popukání", psali kritikové. "Je nesena řečí, která působí jako ostrá bodnutí krásy a bolesti. Tajemství zahalené záhadou, kde komická ironie se snoubí s tragickou pochmurností a velikost vize s banalitou detailu. První tragikomedie v pravém slova smyslu, totiž ona záhadná situace, při níž se smějeme, ačkoliv jsme naplněni hrůzou". A nedlouho před Beckettovou smrtí (1989) věc shrnul významný divadelní historik Predrag Bajčetić: "V našem století existují jen dvě úplné, vrcholné tragédie: Višňový sad a Čekání na Godota".

Jediný "určující" prvek ve fikci hry představuje čekání Vladimíra a Estragona, dvou tuláků svým blouděním a klaunů svou grimasou, na tajemného pana Godota, jenž stále nepřichází a zřejmě ani nepřijde. Avšak naděje (znáte to), ta naděje: "Ano, v tomto nesmírném zmatku je jen jedna věc jasná: čekáme na Godota" A tak obě žalostná zdvojení lidstva navždy upadlého v nemilost čekají - a aby zabili čas, hovoří. A hrají si. Své hry. A taky se potkávají s jinou, rovněž odjakživa k sobě připoutanou, dvojicí - s pánem a sluhou, takto bizarním Pozzem a jeho "svinským nosičem" Luckym.

V procesu marného čekání na pana Godina (nebo Godeta... Godota, no, však víte, koho myslím) nalezl Beckett mnohoznačně otevřený příměr lidského údělu. Tato otevřenost připouštěla (a připouští) jak v teoretických výkladech, tak i v jevištních interpretacích rozdílná a často protikladná pojetí (od ponuře tragického přes klaunsky tragikomické až po náboženskou apologii "metafyzické milosti"): Ano, v tomto nesmírném zmatku je jen jedna věc jasná: na otázky, jež nám Beckett pokládá (aniž by se vnucoval) si musíme (nebo jen můžeme) zvedat vlastní odpovědi. A každý sám za sebe. Beckettův text má provokativní sílu a může aktivovat naše zpohodlnělé esemeskové myšlení, abychom měli tu odvahu ptát se sebe sama "Kdo jsme?" a abychom se v té či oné míře přibližovali k nejednoznačně uspokojivé odpovědi. Nebo nás už tato never ending otázka v časech globalizující se svobody (za níž, jak se, bohužel, zdá, už nic není) netanguje? Jestli ne, pak jednu beckettovskou otázku bychom měli zodpovězenu: člověk si nezaslouží spravovat tuto planetu.

Inscenace, již ruku v ruce uchystalo Městské divadlo Brno a Divadlo Bolka Polívky, slibuje být událostí hodnou pozornosti. Vždyť do Beckettova světa humoru, soucitu, strasti i krutosti nás zavedou ti z nejpovolanějších: Boleslav Polívka (jako Vladimír) a Jiří Pecha (coby Estragon), Zdeněk Junák (v roli Pozza) a Patrik Bořecký (jako Lucky); a také vystoupí Maruška Černínová nebo Denisa Kamenská se vzkazy od pana Godota. Scénu a kostýmy navrhl Jan Dušek. Hudbu složil David Rotter. A nad vším bděl režisér Zdeněk Černín.

Premiéry se uskuteční 4. a 5. října 2003 v Městském divadle Brno. (A možná přijde i pan Godot. Kdo ví?)

Jiří Záviš 25. 9. 2003

Rozhovory ze zálohy

Proslýchá se, že bude letos nejlepší víno za 100 let. No uvidíme, každopádně už od srpna můžeme na jižní Moravě ochutnávat burčák.

"Máš rád burčák? Kde mají letos nejlepší?"

Eva Gorčicová

Burčák mám ráda, ale všechnu krev neměním. Nejlepší burčák bude, doufám, náš divadelní!

Erik Pardus

1. Mám. Krásně se po něm kakinká.

2. Nejlepší burčák od firmy Doušek, Václavská 9, Brno.

Helena Dvořáková

Nevím, kde mají nejlepší, ale vím, že každý rok je tady, v divadle. Skvělý na krev a na střeva.

Pavla Jíchová

Burčáček mám ráda. A protože se hned po něm motám, dávám si ho přímo ve vinném sklípku u přátel v Moravské Nové Vsi, odkud mě vynesou a v pořádku uloží do hajan.

Michal Nevěčný

Vždycky vypiju 7 litrů, aby se vyměnila krev. Nejlepší je u nás v atriu.

Ivana Kloubková

Burčák můžu tak právě jednou za rok. A z našich hroznů nebývá špatný.

Zuzana Kyseľová

Miluji hrozny ve všech podobách, ale co na to ta játra, to fakt nevím. Nejlepší je tam, kde se připravuje s láskou.

Láry Kolář

Miluji burčák, v tuto chvíli (9.9.pozn.) není nejlepší nikde, počkáme až bude v divadle.

Lucie Broučková

Čím víc skleniček burčáku, tím silnější v mozku bzučáku. Nej krajem jeho výroby jest Znojmo, věř, tenhle rok byl fakt viděn dvojmo. A ví to i Mládek!

Alan Novotný

Mám ho rád, nejlepší mají ve vesnici Špatán u Čadilova.

David Dimitrov alias Didin

Ještě jsem nechutnal, nejlepší bude v divadle.

Na zdraví!

Sylva Smutná 25. 9. 2003

Z archívu

Počátkem padesátých let, kdy i na české divadelnictví dopadl velký stín Josifa Vissarionoviče, stála v popředí ideologického zájmu činohra Státního divadla. Byla také mnohem ostřeji sledována než druhá brněnská činoherní scéna, která v té době procházela obdobím administrativního "Sturm und Drang": ze Svobodného divadla se stalo od sezony 1949-1950 Městské a oblastní divadlo v Brně, v jehož čele se během několika měsíců vystřídali tři ředitelé: nejprve Miroslav Pavlovský (od 1. 8. 1949 do 31. 12. 1949), po něm Oskar Linhart (od 1. 1. 1950 do 15. 5. 1950) a posléze Zdeněk Dopita (od 16. 5. 1950), který ve funkci ředitele setrval po celé následující desetiletí, kdy se z Městského divadla stalo Krajské oblastní a od přelomové sezony 1954/1955 Divadlo bratří Mrštíků.

Také divadelníci druhé brněnské činoherní scény se museli podrobit administrativním direktivám a ideologickému nátlaku. Spolu s tím, jak se od divadel vyžadovalo prosazování socialistického realismu v stalinsko-ždanovském pojetí, musela se podrobit směrnicím "shora" i dramaturgická skladba repertoáru, a to v předepsané hierarchii: jeho páteří se měly stát současné (nově vznikající) hry autorů českých, slovenských, sovětských a ostatních lidovědemokratických. Následovala dramatická klasika: česká (popřípadě slovenská), ruská, ostatní; a jako úředně povolený přívažek současné hry "pokrokových" autorů západních.

Jak se s těmito požadavky vyrovnávalo umělecké vedení Krajského oblastního divadla? Zčásti snaživě, zčásti "pragmaticky". Poměrně nejsnadnější to bylo s českou klasikou: Tyl (Jiříkovo vidění, Drahomíra a její synové), Jirásek (Vojnarka, Lucerna, Kolébka), Klicpera (Hadrián z Římsů, Divotvorný klobouk). Později přišel na řadu i Mahen (Chroust) a po něm Čapek (Matka, 1953; Bílá nemoc (1954), což tehdy znamenalo určité ideové riziko.

Svízelnější to bylo s našimi původními novinkami: musely se však hrát - vem kde vem. A tak byly bez ohledu na umělecké kvality uváděny Nejlepší synové a dcery, Ohnivá hranice (měla jen 5 repríz), Rozum do hrsti, Slepice a kostelník, Jarní hromobití, Srdce plné radosti). Ach, kdeže všichni ti Zrotalové, Semrádové, Poláchové dneska jsou! Byly to hry ze stejného těsta jako jejich sovětské vzory (Guvernér provincie aneb Setkání na Labi, Zelená ulice, V jednom městě, Kalinový háj, aj.) Jednu z nich (Sultán z Tillerejnu) pro rozhořčení publika na několika štacích herci vůbec nedohráli, jak se lze dočíst v publikaci Půlstoletí MdB: "My víme, že to musíte hrát", volalo publikum a potleskem nedovolilo představení dokončit, Stanislavskij sem, Stanislavskij tam.

Ono se řekne Stanislavskij... Nebe a dudy! Něco jiného znamenal pro Lukavského, pro Krejču, pro Radoka, který už tenkrát spojoval jeho jméno - spolu se jménem Čechovovým - se zrodem divadelního novověku. (Více než když jindy přichází ke slovu náš starý dobrý Stanislavskij napsal doslova.) A něco zcela jiného pro divadelníky, ba pro celé tehdejší činoherní soubory (příkladem a vzorem bylo Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého), v jehož inscenacích se zeschematizovaný výklad "systému" prosazoval dogmaticky. Svědectví, která se dochovala o tom, čemu nás učí "Náš učitel Stanislavskij", připomínají dnešním uším zkazky z Tisíce a jedné noci: Na jedné z konferencí o jeho odkazu se pochlubil jistý divadelní ředitel, jak během zkoušek na Jiráskovu Lucernu se jeho soubor chodí do lesa bát. Doplnil ho jiný snaživec, který se přiznal, že když studoval postavu lumpenproletáře, sedával na schůdcích před vchodem do zákulisí a prosil kolemjdoucí o almužnu, přičemž mu po tvářích tekly slzy. Pamětníci té doby dodnes vzpomínají, jak se dramatické postavy podle Stanislavského metody nejprve u stolu "rozkrývaly"; herci museli o svých rolích psát obsáhlé "životopisy": Než jsem se stal vodníkem, byl jsem pět set let pulcem, napsal do svého přípravného elaborátu brněnský představitel vodníka Michala. A jedna zkušená herečka "prozradila" v důvěrném rozhovoru své mladší kolegyni, že se naučila text své role dříve, nežli ji ve zkušebně stačila "rozkrýt" a podrobit proceduře nezbytných "etud".

Viktor Kudělka 25. 9. 2003

Vážení divadelní přátelé!

Začala nová sezóna a tím i naše setkávání se v sále Městského divadla Brno. Rád bych se však ještě vrátil několika vzpomínkami k letním měsícům, kdy naše divadlo hostovalo v zahraničí. Odehráli jsme celkem 51 představení ve Španělsku, Portugalsku, Rakousku a Německu. Jsem rád, že část této cesty s námi absolvoval štáb České televize a že dokument, který natočil, budete moci zhlédnout v období vánočních svátků. Přesto bych Vám rád přiblížil alespoň jedno z těch vystoupení, které se odehrálo v rakouském městě Villahu na řece Drávě.

Nebývá obvyklé, aby se divadelní produkce zúčastnilo 30.000 diváků. Ve Villachu se tak stalo. Jeviště pro nás pořadatelé připravili z velkých pontonů přímo na řece a k hrůze našich tanečníků rozestavěli směrem po proudu řeky Drávy množství potápěčů. (Kdyby snad někdo z účinkujících díky elánu či chybě skončil ve vodě.) Hosté zde byli různí – převažovali Rakušané a Italové, byla tu však i řada turistů ze všech zemí světa. Ti všichni se chtěli seznámit s koncertní verzí našeho muzikálu West Side Story. Kromě obrovského hlediště obsadili diváci všechny břehy v dohledu a zcela zaplnili nedaleký most. Mnohokrát se oním letním večerem neslo hlášení konferenciérky Městské divadlo Brno – Česká republika. Zpívali jsme v originále – tedy anglicky – a všichni kolegové herci, a především pak hlavní sólisté Alena Antalová a Petr Gazdík, byli odměňováni obrovskými ovacemi. Byli jsme samozřejmě pyšní, že tento velký ohlas naší práce zazněl právě v Rakousku - v tom Rakousku, kde se v posledních letech v souvislosti s naší zemí nevedou příliš lichotivé diskuse.

Ačkoli jsem odpůrcem zobecňování a globalizace, někdy pozoruji zvláštní aspekt povahy českého národa. Je jím jistý druh zakomplexovanosti ve vztahu téměř ke všemu, co se odehrává na západ od našich hranic - jako kdyby lidé tam žijící už jenom místem svého pobytu získávali na kvalitě. A stejně tak se domnívám, že si tuto zakomplexovanost u nás v Čechách vynahrazujeme tím, že oč s větším nadšením zíráme na to "zlaté tele" ze západu, o to více máme tendence opovrhovat vším, co k nám přichází z opačné strany, tedy z "východu". Jak málo se například česká média zabývají tím, co krásného a pozitivního se děje třeba v Polsku, s kteroužto zemí nás kromě velmi blízkého jazyka spojuje i nejdelší naše hranice. Zvláštní... Našich herců se diváci v zahraničí často ptají, zdali nejsou z Broadwaye. Když se dozvědí, že jsou z České republiky – z Brna, projevují jak překvapení, tak i nadšení. Jako by, pakliže člověk něco umí, nebylo jedno, odkud pochází a kde žije. Domnívám se, že toto je jedna z nosných myšlenek budoucí společné Evropy.

Stanislav Moša 25. 9. 2003