říjen 06/07
Rozhovor se Zdenkem Mertou
Který váš povahový rys vás rozčiluje a jak s ním bojujete?
Na svou povahu jsem si konečně zvykl a přestal jsem bojovat s jejími rysy. Zatím to přináší výlučně pozitivní efekty – mohu tento trik jen doporučit.
Hrála při vzniku operety „Ferdinand“ nějakou roli nostalgie po Rakousko-Uhersku či nostalgie po monarchii jako takové?
To ne, ostatně Ferdinand je nápad Karla Šípa, nikoli můj. Já jsem hledal spíše něco z první republiky – ta doba má některé barvy a nálady, které jsou mi sympatické, například různé styly a zbytné manifesty - to mě baví.
Je vám něčím sympatická postava Gavrilo Principa?
Zdá se, že on provedl ze svého hlediska potřebný a odvážný čin, jenže tím odstartoval velkou partii s miliony mrtvých. Na tom mi není sympatického vůbec nic, nemám rád lidi, kteří něco udělají a pak říkají, že to tak nemysleli. Viděl jsem ovšem na Broadwayi před časem Sondheimův muzikál Assassins. Byla to výborná a vtipná show o lidech, kteří se dostali do učebnic jako atentátníci amerických prezidentů. Úžasné panoptikum s roztodivně různými motivacemi – zábavné, ale velmi příznačné i poučné.
Myslíte, že by v zemích bývalého Rakousko-Uherska mohlo dojít k obnovení monarchie?
Myslím, že nikoli. Ale mohlo by dojít k obnovení toho, že bychom zase byli státem s vlastním mořským pobřežím. Ti Chorvati ale v posledních letech tak otravují, že nejlepší by bylo anektovat Kubu.
Máte raději tenis nebo hru na klavírní křídlo?
Mám rád obojí. A spoustu dalších věcí. Na anketu o pořadí mých oblíbených činností je, myslím, zatím čas.
Byl jste někdy v posledních padesáti letech hladce oholen?
Tak to určitě ano, jenže si to nepamatuju. Na druhou stranu – já si máloco pamatuju, takže ta otázka je trochu bezpředmětná.
Je vaše ležérní image ovlivněna skutečností, že máte děti s jednou z nejpohlednějších dam českého showbyznysu Zorou Jandovou?
Moje ležérnost (když říkáte) je ovlivněna obzvláště mnou. Ale já o sobě ve skutečnosti moc nepřemýšlím, jen se snažím chovat se co nejlogičtěji v kontextu mých chutí a možností.
Co vás přitahuje na Brnu a Městském divadle Brno?
Na Brnu mě přitahuje obzvlášť jeho Městské divadlo, ale i některé jiné věci. Například jsem zde potkal několik výjimečných lidí – takových těch na celý život. A v divadle mě moc baví chuť mnoha lidí dělat něco nového.
Kdybyste oznámkoval svoje projekty, jakou známku by si odnesla opereta Ferdinand?
To je velmi speciální případ, poněkud odlišný od mé skutečně autorské činnosti. V souvislosti s přechodem zpěvohry Národního divadla do MdB jsem si sám (jako producent) sobě (skladateli) dal úkol vytvořit představení, které by splňovalo nároky a potřeby operetního žánru. Našel jsem si Karla Šípa, on přinesl téma a dále jsme pracovali v jasných limitech stylu. Všechny mé nápady jsou záměrně inspirovány a determinovány myšlením populárních skladatelů začátku 20. století. Chtěli jsme prostě vytvořit úsměvnou poctu žánru – odcházející operetě, kterou už nikdo nepíše několik desítek let. V této podobě se Ferdinand hrál v Plzni. Od nápadu uplynuly tři roky a brněnská inscenace je samozřejmě ovlivněna dispozicí divadla a hlavně současným stavem souboru. Je mnohem blíže moderní komedii a my doufáme, že bude bavit lidi bez ohledu na žánr. A oni nám to oznámkují.
Co je pracnější, psát muziku, nebo libreto, a co z toho je vejce a co slepice?
Dozajista je pracnější psát partituru než text. Vejcem i slepicí může být obojí, ono je to vcelku jedno. Nejlepší je, když to na výsledku není poznat.
Máte někdy hrůzné sny? Nebo erotické?
Já mám dost svých vlastních zážitků. Ale někdy se mi zdá, že se mi to jenom zdá.
Raději sólo, nebo jste tandemový hráč?
V tomto smyslu si myslím, že umím obojí. Dokonce mě to baví a možná, že jsem na to i trochu pyšný. Asi bych uměl žít i několik životů.
Jak řešíte setkání s blbcem?
Máte na mysli blbce, který si myslí, že vy sám jste blbec? Nebo vás kupříkladu obdivuje a je to opravdový blbec? A on ví, že je blbec, nebo to netuší? A jak já vůbec poznám, že jde o blbce? Co se na tom dá řešit?
V kterém věku začíná stáří?
Se ztrátou zvědavosti to přichází. Znám pár lidí, které to chytlo už kolem třiceti a taky některé, kteří umřeli mladí.
Zklamal vás v něčem polistopadový vývoj politické situace v České republice a ve světě vůbec?
Je mi velmi líto, že je k udržení pořádku třeba tolika represí. Chápu tu nepříjemně neurvalou přísnost třeba v Jižní Africe, v asijských státech nebo i v USA, ale domníval jsem se, že ta naše krotká střední Evropa si ponechá více osobní svobody pro své věrné děti. Vždycky jsem si myslel, že – kromě srandy – je to hlavní důvod, proč zde žiju. Nemluvím však jen o vývoji vnitrostátní politiky, spíše o tom, jak veliký mají na nás vliv události a trendy ve světě.
Čím byl pro vás člověk, umělec a politik Pavel Dostál?
Pavel byl téměř celý život nezávislým bonvivánem, byl velmi komunikativní a zábavný – ale já ho nemůžu objektivně posuzovat, měl jsem ho hodně rád. Mně se například líbilo, že byl i jako loajální vysoký úředník představitelem životního stylu a nikoli státního pořádku. Mrzí mě, že jsme spolu nestačili nic napsat, plány jsme měli moc pěkné. A byl to statečný chlap.
Jste gurmán nebo vám stačí strava fast food?
Já nemám rád nic příliš „fast“. Někdy jím rychle, například když spěchám nebo mám velký hlad, přestože vím, že je to špatně. Někdy žiju celé dny jako gurmán - mimochodem velmi často v Brně, a někdy sním cokoli - samozřejmě kromě rajčat, špenátu a kolínek.
Dokážete žít v samotě?
No jistě, je to jeden z mých životů. Například – když píšu hudbu, musím být dlouhodobě sám, byť to neplatí stoprocentně. Ale osamělost přespolního běžce znám velmi dobře a často se cítím v této roli znamenitě, čímž neříkám, že chci žít na pustém ostrově. Mně vyhovují změny, inspirují mě, podporují moji chuť k životu.
Dokázal byste se zastat své partnerky tím, že byste vlepil odpornému slizounovi pohlavek, nebo jste zastáncem kdo do mne kamenem, já do něj chlebem?
Já nejsem příliš agresivní, s tou výjimkou, když někdo ohrožuje moji partnerku. Už jsem se několikrát pral, bohužel jsem zatím vždycky prohrál, vlastně jednou to bylo nerozhodně.
Jaký jste otec?
Jako příležitostný otec jsem, myslím, docela dobrý.
Všiml jsem si, že chodíte jenom v pantoflích, jaký k tomu máte důvod a jak to řešíte, když napadne sníh?
Chodím málo ven.
Jaký je váš výklad slova svoboda a jaký odpovědnost?
Jsou to spojité nádoby, skoro každý to ví, ale málokdo se podle toho chová. Já – podobně jako mnozí – potřebuju více svobody než zodpovědnosti. Jenže tak to nejde, vžycky je něco za něco. Jsem v této oblasti odborníkem, ale je to na debatu do rána.
Jaký je váš výklad pojmu nezávazný sex?
Myslím, že lidi, kteří se domnívají, že tento pojem má více výkladů, by se do něčeho takového vůbec neměli pouštět.
Myslíte si, že jednou bude v Praze stát váš pomník, nebo aspoň pamětní deska na domě, ve kterém žijete?
No, zdá se, že je čas o takových věcech uvažovat. Necítím se příliš dobře a po mé smrti se na tuto vaši roztomilou myšlenku nejspíš rychle zapomene.
Říká se, kdo za dvěma zajíci běží, žádného nechytí, za kterým zajícem běží Zdenek Merta?
Když mám náladu, běžím za každým. Když mám totiž náladu, tak jsem sám zajícem.
Tváří v tvář
Otec a nevlastní dcera, Jiří Horký a Hana Holišová se doposud setkávali na jevišti pouze sporadicky. Poprvé to bylo téměř před čtyřmi lety při nastudování světově proslulého muzikálu „Zpívání v dešti“ na scéně Mahenova divadla v Brně. Na stejné scéně se pracovně setkali ještě dvakrát a to při světové premiéře muzikálu Zdeňka Bartáka a Eduarda Krečmara „Kristián“ a o rok později při uvedení muzikálu „Divotvorný hrnec“. Na scéně MdB se poprvé pracovně setkali v minulém roce při zkouškách na muzikál J. Šlitra a J. Suchého „Kdyby tisíc klarinetů“. V nové sezoně se ovšem situace mění. Tentokrát se budou spolu podílet na nastudování prvních dvou hudebních inscenací – operetky Z. Merty a J. Šípa „Ferdinand, kde ste?“ a tvůrčí prvotiny A.L.Webbera „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“, s jehož německou a anglickou verzí v mezinárodním obsazení objelo MdB s obrovským úspěchem téměř půl Evropy. Po zahajovací zkoušce na muzikál „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“ se spolu sešli v nově otevřeném divadelním D-café, aby si sdělili své pocity a popovídali si u šálku kávy o tom, co je čeká. Řeč se zpočátku točila okolo muzikálu „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“.
Jiří: Na zahajovací zkoušce jsi se seznámila s režijní koncepcí, absolvovala jsi už první korepetice, s jakými pocity přistupuješ k pěvecky velmi náročné roli vypravěčky?
Hana: Role vypravěčky je náročný pěvecký part. Je to vypjaté, intenzivní a pro mě i docela vysoké zpívání. Ale jsem ráda, že mám možnost se (hlavně po pěvecké stránce) zase posunout někam dál. Musím se přiznat, že při prvním poslechu jsem měla pocit, že to nebude úplně „můj šálek kávy“, ale postupně si mě ten „Josef“ s celým svým úžasným pláštěm omotal. Výborné na téhle muzice je to, že dokáže strhnout, je hrozně energická, takže nezbývá nic jiného, než do toho naplno jít a užít si to.
Jiří: Muzikálu „Josef a jeho úžasný plášť“ v mezinárodním obsazení bylo v předešlých dvou letech odehráno v několika evropských zemích s obrovským úspěchem téměř 180 představení. Myslíš si, že se toto dílo setká s takovým úspěchem i u našeho publika?
Hana: Toto představení neznám, neměla jsem bohužel možnost ho zhlédnout. Znám jenom hudební nahrávku, ale vzhledem k tomu, že i mě si tato hudba získala, tak si myslím, že by se úspěch u diváka rozhodně mohl dostavit. Je to taková pohádka pro děti i dospělé, ve které, jak nám bylo řečeno, nemáme hledat nějaké hluboké poslání, filosofii nebo poučení do života. Je to prostě taková pohodová, odpočinková záležitost.
Jiří: Vedle role vypravěčky jsi byla obsazena do role Žofie v Mertově operetě „Ferdinand, kde ste?“, který se zkouší paralelně s Josefem. Mohla bys tyto dvě významné role nějakým způsobem porovnat?
Hana: Role Žofie a Vypravěčky asi ani nelze moc srovnávat. Každá z nich je z úplně jiného žánru a vyžaduje jiný herecký i pěvecký projev. Role vypravěčky je pouze zpívaná a sdělovat příběh převážně zpíváním tak, aby byl srozumitelný, není úplně jednoduché.
Jiří: Jelikož už proběhly první aranžovací zkoušky „Ferdinanda“, zajímalo by mě, jak se ti spolupracuje se švýcarským režisérem Thomasem Schulte-Michelsem?
Hana: Práce s panem režisérem je zatím úplně úžasná, dá se říct, že pracuje takovým velmi tvořivým způsobem. Čerpá z originality každého jednotlivce a nechává se inspirovat jakýmkoli podnětem ze strany nás účinkujících. Rozhodně je jeho způsob práce pro nás trošku netradiční a za to jsem vděčná. Jazyková bariéra někdy přináší docela zajímavé a rozohněné výměny názorů. Ale přesto mám pocit, že mu rozumím a chápu, co po nás chce. Pracuje s neuvěřitelnou energií a vitalitou a ještě je u toho schopný být milý a šířit pozitivní energii. Jsem hrozně zvědavá na konečný tvar a myslím, že bude přinejmenším zajímavý!
Hana: Je to docela zvláštní pocit, když mě má tak nablízko na mušce (na jevišti) oko některého z vás, rodinných příslušníků (často kritičtější, nebo přísnější než oko běžného diváka). Tak by mě zajímalo, jestli to tak vnímáš i ty?
Jiří: Největší trému mám vždycky, když mě sleduje to nejkritičtější oko někoho z rodinných příslušníků. V takové situaci jsem se nikdy nedokázal úplně uvolnit a nenašel jsem na to recept dodnes. Pamatuji si vás, obě dcery, kdy jste, coby ještě školačky, dokázaly moje či mamčino představení zhlédnout i desetkrát a potom nás kritizovaly, co jsme na jevišti řekli, zazpívali, nebo udělali špatně. Prostě hrůza! Ale na druhé straně pochvala od vás, to bylo potěšeníčko pro naši kumštýřskou dušičku!
Hana: Ty jsi viděl plzeňskou inscenaci Ferdinanda, její vlastně vůbec první uvedení. Myslíš si, že bude mít to naše podobného ducha nebo jsme duchem někde úplně jinde?
Jiří: Rozhodně jsme, respektive budeme, na míle vzdáleni duchu původní inscenace. A je to určitě ku prospěchu věci. Původní inscenace byla jakýmsi pokusem o operetní tvar. Kromě tzv. forbín, které byly velice humorné, byl dějový obsah hrán zcela vážně. Myslím si, že tato forma diváka příliš neoslovovala. Naše nastudování dostává zcela nový obsah i kabát. Nejen hudební část, ale především část herecká. Pod rutinovanou rukou Thomase Schulteho-Michelse se nám tu klube něco, což se dá nazvat divadlem na divadle, kabaretem, komediální show, prostě děsná sranda! Jsem přesvědčen, že se divák bude bavit.
Hana: Máš za sebou téměř 180 repríz Josefa v německém a anglickém jazyce v rámci zahraničního turné. Nepřejedlo se ti to ještě? Můžeš se na to ještě vůbec těšit?
Jiří: Mohlo by se zdát, že po tolika reprízách už má člověk jednoho kusu plné zuby, ale není tomu tak. Je fakt, že když jsme na turné hráli třicáté, čtyřicáté představení v řadě, měli jsme podobný pocit, ale to už je riziko každého náročného turné, kdy člověk nemá možnost se odreagovat něčím jiným. Pro mne se Josef už zřejmě stal osudovým představením, protože se mi už těžko v životě podaří odehrát tolik repríz jedné inscenace. Ale vůbec mi to nevadí, protože je to skutečně skvělá muzika. Ač se jedná o tvůrčí prvotinu A.L.Webbera, která už prošla mnoha úpravami až po současné aranžmá, je to hudba, která se člověku dere pod kůži, často pohladí, či vyvolá mrazení na zádech. Byl bych rád, kdyby našeho diváka zvedala takovým způsobem ze židlí, jako diváky v Německu, Rakousku, Dánsku a dalších evropských zemích.
Pozastavení Pavla Kunerta
Tak se zase dostávám k Mistru Rogozovi, jak jsem slíbil. Řekl jsem o něm, že to byl člověk, který naprosto nedával najevo svoji hereckou nadřazenost nebo nafoukanost, což doložím jednou historkou, která se odehrála krátce po tom, co jsme v divadle v Hradci zahájili v roce 1949 sezonu.
Pepíček Srba, můj velký přítel a spolukandrdas, byl obsazen do role Orlanda v Shakespearově Jak se vám líbí. Pepíček - bývalý učitel, který zběhl k divadlu - byl člověk štíhlý, dá se říct až vychrtlý. Jeho tělo bylo sice docela souměrné, ladné, až na - nohy! Pepenka - jak jsme mu s láskou říkali - měl nohy, no mírně řečeno pod psa! Hubeňoučké s velkými koleny, zkrátka - hůlky! Žádný sval na lýtkách, o stehnech nemluvě. A s tím měl hrát v renesanční komedii v trikotu! - Pepa zešílel - a že tu roli vrátí, že přece Orlando, velký milovník, nemůže mít tak nemožné nohy, to že by diváci řvali smíchy, kdyby vylezl na jeviště a kdesi cosi! - Nohy se staly předmětem našich každodenních rozmluv. Dumali jsme, dumali - přece musí být nějaké řešení - až jsme na to přišli. Tedy mysleli jsme, že jsme na to přišli. Zašli jsme do divadelní krejčovny na poradu. Šéf krejčák na ty nohy kouk a povídá: „No nazdar, to je teda gól. - No a co takhle ušít takové ty holenice, co nosili četníci!“ - Znáte je. Polovina našeho divadla se v nich proháněla v Četnických humoreskách. - Domluveno, vykonáno. Za dva dny jsme kráčeli do krejčovny. Pepa nadržený, já dost skeptický. A taky že jo! Ty holenice (nebo jak se jim k sakru říká) ty holenice vypadaly - no, příšerně! Pepa zdrcený stál nad nima, když tu do krejčovny vstoupil Rogoz. Mrk na ně a povídá: „Pane kolego, co to je“? A Pepa, plačtivým hlasem: „Podívejte se, Mistře, copak s tímhle můžu hrát Orlanda?!“ a vyhrnul si nohavice. Mistr se usmál, naklonil se k Pepovi a laskavě, jak on to uměl, mu povídá: „Ale, pane kolego, to se tak nedělááá! To se ušije takový malý polštářek sem“ - a ukázal Pepovi na lýtko z venku - „sem“ - „totéž na lýtko zevnitř“ - „jeden větší sem“ - ukázal na stehno - „jeden maličký sem“ - a ukázal Pepovi těsně nad koleno. „A pak si natáhnete jeden trikot, na něj druhý a mezi ně vložíte ty polštářky a je to!“ „Já to dělám celý svůj život“ - dodal šeptem. - Lidi, Pepa si to dal podle toho návodu udělat, a když na generálce všuměl na jeviště, tak ženská část souboru volala: „Prokristapána, Pepenko, kde jsi vzal tak nádherný nohy?“ a Pepa se jen mlčky před Mistrem uklonil. - Od té doby, kdykoli se hrála trikotovka, první, co Pepíček cpal do „šminkkastlu“, byly ty geniální „nohy“!
Mluvil jsem o tom, že Zvonimír Rogoz perfektně ovládal češtinu ač původem Jugoslávec. Ale přece jenom občas... I stalo se, že v monologu Jacquese v Jak se vám líbí - v monologu o šaškovi - na jedné repríze řekl: „Šaška jsem potkal strkáče šaška ...“ atd, atd ... pak vytáh hodinky a zrak mžouravě upíraje na ciferník, řekl důmyslně ... „No co, řekli jsme si - brept. To se přece stává“. Jenže milý Rogoz to řekl na příští repríze zase. „Cifrník“. Tak já jsem se osmělil (ta drzost!), šel jsem za ním a řekl jsem mu: „Nezlobte se, Mistře, ale vy v tom monologu o šaškovi říkáte cifrník“. A Rogoz: „Ano a co jako?“ - „Promiňte, ale v češtině se říká ciferník“. A on: „A já říkám?“ „No, vy jste už dvakrát řekl cifrník.“ „Děkuji, jste velice laskav!“ Na příštím představení, když došel v monologu na toto místo, obrátil se na mě a velice perfektně vyslovil: „... a zrak upíraje na ciferník řek, důmyslně“ ... Inu opravdu - takový byl Mistr mistr.
A teď vám řeknu, proč nevěřím na ten poválečný „malý dekret“. V roce 1950 si tehdejší komunističtí potentáti vzpomněli na u nás žijící Jugoslávce a nařídili, že všichni jugoslávští příslušníci, kteří nemají naše státní občanství, buď podepíší, že je maršál Tito „krvavý pes“, nebo že se musí do osmačtyřiceti hodin z naší republiky vystěhovat! Zvonimír Rogoz se do osmačtyřiceti hodin vystěhoval! Myslíte si, že by tento hrdý Jugoslávec měl za války něco s německými okupanty? Já tedy rozhodně ne!
Za nějaký čas po svém odchodu celou tuto záležitost komentoval na Svobodné Evropě a pozdravoval všechny kolegy z hradeckého divadla, kteří ho měli rádi a mysleli to s ním dobře. A já jsem hrdý na to, že se k nim mohu hlásit! - Mistře, jste už nějaký čas tam nahoře, a tak vám dej Pán Bůh věčnou slávu! - Zvonimír Rogoz zemřel ve svých 101 letech.
Rozhovor s Petrem Ulrychem
Stanislav Moša a Petr Ulrych se pustili do nelehkého úkolu – rozhodli se pro divadlo napsat Vančurovu Markétu Lazarovou. Zpracování jedné z nejváženějších knih české literatury by bylo odvážným kouskem i tak, ale před autory stojí ještě jedna výzva – Vláčilův stejnojmenný film, který se zapsal do dějin kinematografie. Autorské duo Moša, Ulrych má však za sebou ta nejúspěšnější představení Městského divadla (například za představení Koločava získal Petr Ulrych cenu Alfréda Radoka a Máj se stal podle diváků nejlepším představením sezony v anketě Křídla 2004/05), a to je důvod, proč se na jejich Markétu těšit.
O čisté lásce uprostřed nemilosrdného temného středověku, o krásné Markétě, o Vančurově oslavě ženy, lásky a svobody, ale i Nikolovi Šuhajovi loupežníkovi, jsem si u kávy a tiramisu povídala s muzikantem Petrem Ulrychem.
V jaké fázi příprav se představení právě nachází?
To si ještě nechám pro sebe, je to naše výrobní tajemství se Stanislavem Mošou.
Kdy vás napadlo zrealizovat právě Markétu Lazarovou?
Markéta Lazarová je moje věčné téma, hovořili jsme o ní ještě před přípravou Máje a vlastně byla ve hře i při přípravě Koločavy. Tato dvě témata, tedy Nikola Šuhaj Loupežník a Markéta Lazarová, mě provázejí pořád. Už v roce 1974 jsem zpracoval Nikolu Šuhaje a v roce 1987 jsem vydal album Příběh inspirované právě Markétou.
Kdy jste se s Markétou Lazarovou poprvé setkal a jak na vás zapůsobila?
No, přiznám se, že jsem se jí tenkrát, v těch patnácti, šestnácti, kdy jsem ji četl jako povinnou školní četbu, nemohl absolutně prokousat. Oproti Vančurovi byl pro mě Olbrachtův Nikola Šuhaj srozumitelnější, zajímavější, mystický a z velmi zajímavé oblasti. Toho jsem měl tedy rád od dětství, ale Markétě jsem přišel na chuť až po čtyřicítce. Tehdy jsem se k ní vrátil a pochopil, jaká je to úžasná věc. Tenkrát vzniklo album Příběh. Ale nešel jsem příliš do hloubky, písničky ze mě prostě tak nějak vytryskly. Najednou jsem tu knihu prohlédl.
Inspiroval jste se tenkrát jenom Vančurovým příběhem nebo i Vláčilovým filmem?
Samozřejmě i filmem, protože, když ten přišel... No to byla prostě bomba. Vláčil mu věnoval obrovskou pozornost. Byl to precizní umělec, nakreslil si třeba dva tisíce detailních kreseb záběrů a přitom jich pak spousty ani nepoužil. A Magda Vášáryová? Nemohl si vybrat nikoho lepšího.
Po dvaceti letech pracujete na Markétě Lazarové znovu... Co jste v ní našel nového teď?
Díky životním zkušenostem jsem do ní nahlédl zase o něco víc. Najednou jsem k ní našel vztah, který jsem tak dlouho hledal. Díky tomu, co jsem se za tu dobu naučil, co jsem zapomněl, v čem jsem dobrý, v čem špatný... Všechny tyhle věci se ve Vančurově próze střetávají úžasně dohromady. Víte, zaujalo mě hlavně jedno téma, a to: Kdo je vlastně zbojník? Tohle téma není jen u Vančury, stejnou otázku si pokládá i Olbracht. Vždyť ta strana posvěcená právem používá stejné metody jako loupežníci, jen ve jménu krále. Loupežník má ale svoji individuální svobodu, animální svobodu zvířete v horách. To je to fascinující. Kdo je vlastně ten, co dělá násilí? Je to panovník nebo Kozlík, který si žije jak chce a sám rozhoduje o tom, kdo je pán? Kdo je silnější? Panovník nebo Kozlík? Na Roháčku a v přilehlém hvozdu je to jasné, tam je králem Kozlík a nikdo jiný.
A do toho příběh krásné Markéty...
Markéta žila v uzavřeném světě, protože její otec, loupežník Lazar, si uvědomoval svoje hříchy a jednou mezi uloupenými penězi našel jeden s nápisem „Trest boží.“ Lekl se toho a zrovna v tu chvíli se mu narodila Markéta. Rozhodl se, že ji jako odpustek, nebo něco takového, zasvětí Bohu. Vychovával ji tak, aby nepoznala, co je její otec vlastně zač, žila ve světě, kde se nevraždí a neloupí. A najednou Markétu, zasvěcenou Bohu, unese Mikoláš a přestože ji znásilní, cítí Markéta, že k ní chová nějaký cit, ze kterého se zrodí ohromně silná láska, kterou dosud ani jeden z nich nepoznal. A z té slabé zakřiknuté dívky se stává silná žena, která musí zvládnout ještě mnohá příkoří. Ale ohromně silných osudů je v tom příběhu víc. Třeba osud divoženky Alexandry, která zabije muže, kterého miluje... Kdyby se to přepsalo do dnešního jazyka, byl by z toho napínavý thriller, ale Vančura tomu dává ještě něco navíc. Vančura je něco nad tím vším, něco úžasného, k čemu se člověk musí sám dopracovat, sám si k tomu dojít a pochopit.
Jak jste pojal hudbu k Markétě?
Hledal jsem a pořád hledám něco, kde by nejlépe vyzněla Vančurova originální řeč. Poslední dobou mě silně hudebně zaujal hip hop, a to ani ne tak jako filozofie, ale svými hudebními postupy. Ten styl má v sobě něco, co mě opravdu fascinuje. Ale myslím tím špičkový hip hop, ne ty naše odvary. U nás neumí rapovat nikdo, alespoň z toho, co jsem slyšel. Nerad bych ublížil někomu, koho jsem ještě neobjevil.
Hip hop? Jaký se vám líbí konkrétně?
K hip hopu mě přivedla slovenská kapela Kontrafuckt. Slyšel jsem je na jedné nahrávce ještě s Poláky a Rusy a hrozně se mi to líbilo. Tihle Slováci narozdíl od našich hiphoperů ctí melodiku řeči, umí ji přizpůsobit rytmu. Jistě, mnoho lidí to odmítne poslouchat kvůli sprostým slovům, která tam jsou, ale mě se to líbí i přes to. Přijde mi, že tohle je právě to, co by mohlo divadelní tvar obohatit. Vančurova řeč je básnická a přitom má v sobě obrovskou drsnost. Stejně jako rap. Samozřejmě, nemůžete čekat čistý hip hop, ale předělaný do divadelní podoby. Chtěl bych tam použít i taneční prvky hip hopu... No ale uvidíme, zatím je to ve fázi přání a domluv, nechci předbíhat.
Jak se vyrovnáváte s tím, že budou diváci představení srovnávat s tak dobře udělaným filmem?
To je nevyhnutelné. Stejně jako Koločavu všichni srovnávali s Baladou pro banditu. Ale Vláčilův film je vysoká laťka, je tak hluboce zakořeněn v podvědomí lidí, že s ním naši Markétu budou srovnávat i lidé, kteří si jej už ani nevybavují. To je to riziko, ale zároveň i výzva. Vzpomínám si na pražskou inscenaci Příběhu v divadle ABC. V roce 1989 to udělal režisér Petr Novotný, mělo to hvězdné obsazení Adamovská, Galatíková, Rösner... A mně se to nelíbilo. Proto si s tím teď tak hraju a beru to jako takovou osobní záležitost. Je to nádherná věc, není to jen jedna ze dvanácti premiér MdB.
Opusťme už Markétu... Pro MdB jste udělal spoustu úspěšných představení. Legenda, Radúz a Mahulena, Koločava, Máj... Ke kterému představení jste měl nejblíže? Jaký příběh vás nejvíc oslovil?
Tak to byla určitě Koločava. Hrozně rád bych ještě někdy spolupracoval na filmu s touto tematikou. Mohl by být úžasný, kdyby ho dělal někdo, kdo by dokázal porozumět jak židovskému, tak rusínskému prostředí. Ale takových lidí asi moc není.
Na čem kromě Markéty teď pracujete? A co koncerty?
Teď jsem se cele věnoval Markétě, natolik mě to pohltilo. Kromě toho jsem se na chalupě bavil tím, že jsem začal stavět takovou dřevostavbu. Malou, účelnou chalupu, která by svým vzhledem vycházela z Valašska. A koncerty? Máme s Javory štěstí, že jsme si letitou usilovnou prací zajistili to, že máme na sklonku naší pěvecké kariéry dost koncertů, i přestože nejsme denně v novinách. Na můj vkus teď až moc, nevím, jak to s Markétou budu zvládat. Ve čtyřiceti jsem byl schopen koncertovat pořád a hned, teď už se potřebuji připravit. Ale počkejte, když jsme u koncertů, tak vám musím říct jednu perličku. Na koncertech vždycky hrajeme i pár písniček z Příběhu a najednou v Tišnově za námi přišla posluchačka, která v době, kdy vyšlo album Příběh, byla mladá holka. Líbilo se jí tak, že si umínila, že až se jednou vdá a bude mít dceru, tak ji pojmenuje Markéta. Jenže to ještě netušila, že si vezme Lazara... Takže dneska někde u Tišnova žije asi sedmnáctiletá, skutečná Markéta Lazarová...
Tak se třeba přijde podívat do divadla.
Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť
Co mě na Josefovi baví, inspiruje, naplňuje...
DUŠAN VITÁZek, představitel titulní role
Pro mne je „Josef“ krásné, jednoduché, uvolněné a nezakomplexované dílo, u kterého mohou divák i herec společně tak trošku relaxovat a pousmát se. Josef si s sebou nese poselství absolutního optimismu, zdravé naivity a schopnosti dívat se na věci s nadhledem. Mám velkou radost, že hraji Josefa v trojalternaci s Jakubem Uličníkem a Vladimírem Volečkem, takže mohu být také divákem! Z profesního hlediska je „Josef“ předchůdcem muzikálu Jesus Christ Superstar a zároveň prvotinou Lloyda Webbera a Rice. Po účinkování v Ježíšovi je zajímavé zjišťovat, co tomuto dílu předcházelo. Objevují se zde hudební motivy, které skladatel používá ve svých dalších dílech. Stejně tak Josef není hlavní postavou, jak by se mohlo zdát. Celé představení „visí“ na Vypravěčce a tahle postava je z celého muzikálu pěvecky i herecky nejnáročnější, podobně jako Jidáš v Jesus Christ Superstar. Nejnáročnější při práci na tomto muzikálu se pro mne – paradoxně – stala jednoduchost, s jakou je postava Josefa napsána. Někdy je totiž mnohem těžší zazpívat jednoduchou melodickou píseň dobře, čistě, zajímavě, než se „schovávat“ za vypjaté pěvecké party mučeného Ježíše, nebo udávajícího Jidáše. Muzikál JOSEF A JEHO ÚŽASNÝ PESTROBAREVNÝ PLÁŠŤ hrajeme ve smysluplném a vtipném překladu Michaela Prostějovského, u kterého je opět kladen větší důraz na obsah, než na formu nebo pouhý rým. Byl jsem sám překvapený, kolik „chronicky“ známých melodií, s kterými se potkáváme skoro denně, pochází právě z tohoto zdánlivě nenápadného díla.
Stanislav Moša, režisér české premiéry muzikálu
Stalo se, že vpádem mikrofonu a tím i možností pracovat kompletně s amplifikovaným zvukem se zcela proměnil charakter hudebního divadla. Dá se říct, že opravdový muzikál vznikl až s možností „nepřekřikovat orchestr“. Tato nutnost totiž na celá staletí ovlivnila lidské zpívání tak, že se způsob zpěvu natolik vzdálil běžnému projevu, až se některým jeho technikám muselo zvlášť učit, neboť není lidské bytosti vrozen. Výsledek rovnice poměru orchestr versus hlas je jednoduchý dodnes – když hraje hudba „nahlas“ a zpěvák, jehož hlas by měl být vedoucím nástrojem realizované hudby, je buď tišší než orchestr, anebo není jeho hlas „přizvučen“ přes mikrofon – nemá cenu takovouto „hudbu“ realizovat. Avšak mikrofon umožňuje mnohem více, než být jenom „hlasitější“. Umožňuje zpívat o věcech do té doby nevídaných – jenom si pozorně poslechněte některé kvalitní texty jazzových skladeb – najednou je možno v písni zpívat o stavu duše, o jemných pocitech, dokonce o komplikovaných myšlenkových pochodech, a tak konečně uplatnit v hudbě i něco jiného než jenom krásu a sílu lidského hlasu.
Autoři hudebního divadla tak měli najednou v rukou sílu těchto úžasných vypravěčských možností hudby a vrhli se na témata, která bylo možno v nové kvalitě znovu zpracovat. Nástup autorské dvojice Andrew Lloyd Webber a Tim Rice byla v tomto smyslu více než impozantní. Není mou rolí zde provádět historickou analýzu, chci však upozornit na onu vulkanickou sílu, se kterou v době zrodu amplifikované hudby vybuchl gejzír prosté radosti z toho, co je najednou možné skrze hudební divadlo sdělit. A extraktem onoho mladého nadšení se hned stalo dílo mladých autorů „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“, dílo, které je na západ od našich hranic stejně známé a populární jako jejich muzikál následující, Jesus Christ Superstar.
Bylo to někdy na počátku 80. let, kdy mi jeden kamarád nechal poslechnout nahrávku z Josefa řka: „Nikdy jsem na divadle neslyšel krásnější dětské sbory. Tohle je přece nádhera!“ A já jsem mu tenkrát rád musel dát za pravdu. Kdo by nám však tehdy dovolil hrát tento biblický muzikál, který navíc byl tak rozverný a vtipný, že mohlo vzniknout podezření, že jinde na světě jsou lidé šťastnější než u nás, a to přece nešlo. Pak jsem muzikál viděl jako film, který mě rovněž okouzlil neuvěřitelnou líbezností, nadhledem, sebeironií – prostě něčím, co je ve většině divadel v umělecky zakomplexované Evropě naprosto nebývalé. Následovala možnost vidět živé představení v Londýně – nadšené obecenstvo – i dospělí se chovali jako děti. To vše se stalo před tím, než jsem dostal nabídku tento muzikál zrežírovat nejprve pro evropské turné s perspektivou následného uvedení v našem divadle. Vzpomínám si na náročné konkursy, při kterých jsme hledali v Kolíně nad Rýnem představitele hlavních rolí. Inscenaci jsem nejprve nastudoval v německém, a pak v anglickém jazyce. Úžasného spolupracovníka jsem nalezl v Igoru Barberićovi. Poprvé jsem ho potkal jako designovaného choreografa, když mě ředitel Národního divadla v chorvatském Zagrebu Mladen Tarbuk v roce 2003 požádal o režii West Side Story. Igor se svými mimořádnými zkušenostmi, které získal jako tanečník, zpěvák a herec v mnoha muzikálových produkcích v celé západní Evropě, naprosto excelentně zvládl nelehkou taneční partituru „Westky“, a tak jsem mu nejprve nabídl choreografickou spolupráci při muzikálu Hair, kterým jsme otevírali naše nové divadlo, a pak právě na Josefovi. Při jednání v Londýně o udělení autorských práv na tuto inscenaci nejprve pro turné po Evropě a pak pro Českou republiku jsem v rámci vlastní inspirace vycházející z odkojení opojením českým animovaným filmem na straně jedné a s nutností nevozit s sebou autobus dětí dva měsíce tisíce kilometrů Evropou, jsem získal výjimku, která znamenala, že jsme mohli dětské sbory natočit a kombinovat s dalšími animacemi, které jsou zásadní pro scénografii inscenace, jejímž autorem se stal mladý jevištní výtvarník Ondřej Zicha. Základním inscenačním výtvarným prvkem je obrovská kniha, bible, kterou vypravěčka příběhu otevírá a v ní nám předvádí v různě ilustrovaných a Daliborem Černákem animovaných prostředích příběh postav hry, které rovněž jako by z knihy vystupují v kostýmech z ateliéru kostýmní návrhářky Andrey Kučerové. Inscenaci jsme ještě ani neuvedli v premiéře (dodnes bylo zatím odehráno 164 představení v zahraničí) a já požádal Michaela Prostějovského, autora kongeniálního překladu muzikálu Jesus Christ Superstar o to, aby připravil pro premiéru v našem divadle překlad „Josefa a jeho úžasného pestrobarevného pláště“. Michael znovu potvrdil svůj výjimečný překladatelský talent a bylo nádherné sledovat kolegy na první zkoušce, kteří představení zatím hráli a zpívali jenom v němčině a angličtině, jak hned spontánně zpívají za doprovodu dvou střídajících se dirigentů Karla Cóna a Igora Rusinka nový český překlad.
Hudba tohoto muzikálu je natolik kouzelná, že si ji snad každý posluchač napoprvé zamiluje a je mi potěšením, že když naši inscenaci viděli zástupci londýnské autorské agentury v německém Kielu, byli nadšeni, hovořili o ní v superlativech a vůbec…
Těším se z toho, že Josefově úžasnému, pestrobarevnému plášti podlehnete podobně jako já, řada mých kolegů, i nepočítaně diváků na celém světě.
(Premiéra na Hudební scéně 14. a 15. října)
Vážení divadelní přátelé!
Když člověk hodně čte, hodně poslouchá a sleduje, hodně se i dozvídá, avšak zároveň ho mnohé rozesmutňuje, neboť mnozí z těch, kteří jsou sledováni, posloucháni a čteni jsou pouhou dravou zvěří na své cestě životem. Kolik zpráv plných tupého opovržení, blazeované arogance a čiré nenávisti každodenně potkávám… a to jsem si myslel, že nás stále se rozmnožující možnosti vzdělání dovedou do situace, kdy budeme v úctě naslouchat jeden druhému v pokoře z toho, že se nám náš bližní snaží sdělit něco moudrého, co nás společně může povznést. Opak je běžnou skutečností. V podvědomí vybaveni latentním pocitem dávného původu štvaných bytostí, které musí bojovat o své příští, mnozí z těch, kteří jsou slyšeni, útočí na jiné a hledají za každou cenu jejich chyby jen proto, aby se sami zdáli býti lepšími a v pro ně neutuchající válce za každou cenu zvítězili. Kam se poděla ona primární slušnost a zdvořilost, která nás má činit „lidmi rozumnými“, kde jsou ti rytíři slušného chování? Čtu různé noviny, sleduji rozličné zprávy a poslouchám rozhovory a komentáře a zjišťuji, že mě někdo chce vehnat do války - do stejné pozice, kterou jsem znal a nesnášel před lety, kdy jedno z hlavních hesel znělo: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ – dnes proměněno do: „Kdo mě neuznává, je idiot“.
Neuvažuji o současně dominující sprostotě, která mě obklopuje, proto, abych vedl svou, či Vaši mysl za smířlivostí s čímkoliv. Sám mám možnost se ve své profesi vyjadřovat kriticky k mnohému, avšak činím tak pouze tehdy, může-li to vést k onomu společnému povznesení, o které se v našich krátkých životech má snad jednat především. Avšak mluvit o jiných špatně jen proto, abych byl povznesen sám… No, fuj! Slýchával jsem a držím se toho, že nemohu-li o něčem mluvit dobře, raději pomlčím. Samozřejmě tak jako s každým podobným pravidlem i s tímto se musí nakládat opatrně. Vždyť i nyní sám vedu rozmluvu více než kritickou nad nešvarem, který však nelze pominout, zvlášť když mám brzy znovu volit mezi těmi, kdo mě chtějí zastupovat v zásadních rozhodováních.
Mé dnešní oslovení nemá být ničím jiným, než připomenutím, že jsme kultivované bytosti, pro které jsou pojmy jako slušnost, zdvořilost, čest, běžné nejenom jako teorie, nýbrž jako prostředky normálního života. A omlouvám se, že to sděluji právě Vám… Vám, kteří přicházíte do našeho divadla, ve kterém společně usilujeme o to, aby byl náš vezdejší svět rozumnější, zdvořilejší – dá se taky jednoduše říct – zdravý.
K tomu, aby byl náš svět alespoň poněkud zdravější, stačí poměrně málo – usmívat se. Ať jsem konkrétní: takový Zdeněk Junák… přichází do divadla (do své práce) o hodinu i více dříve, než by musel. Hlasitě se s každým pozdraví, (mluvit od plic totiž znamená, že hlava nic za účelem kalkulu nefiltruje – obzvlášť chlapům to sluší), dá si kávu, rozmlouvá s dalšími kolegy a nedejbože, když potká někoho zakaboněného. Hned se do něho pustí:“ „…co se šklebíš? Celý život se chystáš, že budeš dělat divadlo, dávat lidem radost a teď se mračíš? To jsem mohl zrovna zůstat doma! Já přicházím do divadla a těším se, co všechno zažiju a ty mi to budeš kazit?“
Bylo by prima, kdybychom měli kolem sebe takových Zdeňků Junáků více. Více těch, kteří dbají na to, abychom žili v pozitivní, zdravé, chcete-li veselé atmosféře. Vždyť jsme zde na tom našem světě nakonec jen na návštěvě.
A jestli takové lidi nenacházíte kolem sebe, přijďte k nám do divadla – dobrá nálada je totiž infekční.
