Vážení divadelní přátelé!
V oblasti literatury a tedy i divadla se po staletí odehrává na prvý pohled nevýznamný souboj mezi dvěma způsoby zpracování uměleckého díla. Na jedné straně stojí epika a na straně druhé lyrika. Nechci je proti sobě v tomto zamyšlení odívat do brnění a pouštět pak do sebe, avšak rád bych poukázal na některé efekty, které se v současnosti kolem nás při jejich užívání odehrávají. Žiji ve městě Brně, ve městě, které se honosí tím, že zde tvořili dva z nejvýznamnějších básníků poslední doby Jan Skácel a Oldřich Mikulášek. (A nyní probíhá dokonce výběr oficiálního básníka našeho města.) Tedy, dá se říci, město poezie! Ovšem obdobně jako je to v jiných oblastech našich životů, stává se poezie disciplinou, která je čím dále tím častěji a snad již i výhradně pěstována profesionály a tak, jako se posunují světové rekordy v atletice skrze ty nejlepší jedince k tomu od narození připravované a průměrná rychlost běžných lidských obyvatel naší planety klesá, je to obdobné i s užíváním a vnímáním poezie – lyriky kolem nás. Stále méně básní! Nechci zde lamentovat nad tím, že se poezie z našich životů vytrácí, chci jen upozornit na některé její zázračné krásy, které jsou v současnosti ubíjeny tupým voyerským stylem pěstovaným převážně v novinovém, filmovém a televizním průmyslu. Vyprávění, poslouchání četby i čtení samotné, které rozvíjelo naši fantazii, bylo vystřídáno všudepřítomným vodopádem různých seriálových zpráv, filmových a televizních "story", u nichž je tím nejpodstatnějším odevzdaná účast na životních osudech a dobrodružstvích jiné lidské bytosti. Konstrukce těchto děl je natolik jednoduchá, že je dnes vlastně možné vytvořit takový příběhový model, který funguje opakovaně stejně, i když v něm vystupují jiné postavy. Jednoduší vnímatelé takových historek je absorbují s logickým výsledkem, kterým je ztotožnění se s nimi až do té míry, jako by se ve skutečnosti odehrávaly kolem nich. A tak se ty příběhy stávají jakousi virtuální součástí jejich osobních osudů. Co je však pro mě horší, posunují akcenty témat našich životů ne na to, jak kvalitně tyto životy v každém okamžiku prožít, ale na to, jak tyto životy přes různé dobrodružné peripetie dopadnou. A tím nám je vlastně kradou! Toho samozřejmě využívají všechna bulvární média, která tyjí z této lidské primitivní až zvířecí chuti kochat se z neštěstí druhých a která ve svých titulcích lákají slabší duchem na dramatické osudové proměny od „potkali se“ - „chodí spolu“ – „porvali se“ - „rozešli se“ až po „zabili“. Účelem těchto zpráv, které jsou osou jim tolik podobných duchaprostých filmových a televizních děl, je prodat těch pár gramů potištěného papíru a ne podat nějakou konkrétní zprávu. Ono je to jejich „tvůrcům“ totiž jedno. Po léta opakují stejný mustr této ubohé epiky: „potkali se“ - „chodí spolu“ – „porvali se“ - „rozešli se“ až po „zabili“. Kvalitní poezie se zabývá okamžikem nyní. Snaží se evokovat nepopsatelné a přitom jasně existující – koncentruje naši pozornost ke kvalitě aktuálního prožitku, k nepřebernému množství výkladů jediného zážitku, kterým může být třeba zdánlivě nekonečné pozorování jednoho listu velkého stromu. Používám-li toto přirovnání, není to proto, abych deklasoval kvalitní epiku – sám jsem fanatickým čtenářem.Čtete-li například romány Milana Kundery (taky z našeho kraje), zjišťujete, že jeho příběhy jsou plné, vedle fascinujících filosofických úvah, i poezie.
Když zpíváte malému dítěti v postýlce ukolébavku, přemýšlíte nad dějem? A jaký má účinek! Nemyslím ten epický fakt, že dítě usne, myslím to proč usne. Usíná, proto, že skrze onen zpěv obklopujeme dítě láskou a klidem. Když dítě povyroste, přicházejí na řadu epické, mnohdy hororové pohádky vyprávěné za účelem poučení, že zlo má být potrestáno. Například pohádka o Karkulce je příkladem takového „krváku“. Zdá se mi však, že někteří u této úrovně ustrnou a i dále v pokročilém věku vyžadují obdobné historky, které v konečném důsledku odvádějí člověka od krásy okamžiku, od té každé jedné chvíle, pro kterou jsme povinováni spoluvytvářet atmosféru klidu, porozumění a lásky. Proč? Protože jsme byli obdarováni darem života. Života, duše a rozumu.
Dnes jsem se při ranní četbě nebulvárního tisku zachvěl hrůzou. Světoznámá tenistka v plné síle měla vyhrožovat křehké rozhodčí za její verdikt tím, že ji zabije. A možná se to stalo jinak… Ale když, tak co ta tenistka asi tak čte? A jestli už nečte, tak kdy přestala číst? A četla vůbec nějakou pořádnou literaturu? A četla poezii?
Vstávám od stolu a mířím ke knihovně…
Tak tedy nashledanou při představeních plných dobrodružné poezie ve Vašem Městském divadle se za všechny kolegy těší
Stanislav Moša 5. 10. 2009
