Vážení divadelní přátelé!
Celá naše, údajně úspěšná, lidská historie svědčí o tom, že je člověk rekordně přizpůsobivý tvor. Nemyslím však na naši schopnost přizpůsobovat se např. meteorologickým a jiným vnějším podmínkám. Přemýšlím o našich citech a pocitech. City vedle myšlenek a myšlenky vedle citů tvoří společně propleteny hlavní bázi naší vědomé i podvědomé existence. A jednou z našich nejvýznamnějších citových tužeb je být šťastný. Bez tohoto základního pocitu k smrti strádáme. A abychom jej dosáhli, jsme ochotni učinit maximum… a mnohdy na úkor druhých, i když nás např. východní filosofie učí, že žádné štěstí není absolutní, pokud je založeno na neštěstí někoho jiného… Ovšem komu na tom v koncentraci jenom na sebe sama dnes sejde? Vždyť přece víme, že štěstí je majetkem zásadně individuálním… I když například vyhraje naše hokejová reprezentace olympiádu, radujeme se všichni na bázi téže události, avšak každý jinak.
Jsme k tomu každý jednoduše vedeni naším životním prostorem. Vždyť kolem nás dnes ve velkém nelítostně triumfuje technologická mašinérie přetvářející náš lidský prostor v džungli, ve které si každý sám urputně hájí své teritorium, kde společnost přestala být společenstvím a kde nám lidem nad hlavou ve spleti betonu a kovu zmizel obzor spásy, takže se v tom bludišti lehce ztrácíme a čím dál více se oddáváme utkvělým představám o vlastní důležitosti přede vším ostatním.
Přes veškeré a, bohužel, i fatální chyby hlavních konstruktérů naší současnosti, jsme nakonec jakžtakž šťastní. A to i přesto, nebo právě proto, že každý z nás má pro převládající pocit štěstí rozdílné dispozice… každý z nás se nakonec dokáže natolik přizpůsobit, aby byl šťastný sám o sobě, ať se kolem něho děje co se děje. Známe to, nejsme děti, abychom se po prohraném finále naší hokejové reprezentace hořce rozplakali a nebyla s námi řeč až do příštího šampionátu. Během pár vteřin se otřepeme a řekneme si: „život pádí dál – užívej, dokud to jde“, a zaujmeme se něčím jiným. Dva vědci Philip Brickman a Donald Campbell přinesli v roce 1971 důkazy pro jev, který nazvali hédonickým běhacím pásem. Stejně rychle, jako přizpůsobíme rychlost chůze, či běhu běhacímu pásu, (jestliže tak neučiníme, spadneme dolů), se naše nálada přizpůsobí životním okolnostem.
A okolnosti jako na jedné straně bída, či na druhé bohatství, nemusejí tak být zákonitě nositeli neštěstí, či štěstí. Zde odkazuji na senzační román „Skleněný pokoj“ z našeho brněnského prostředí autora Simona Mawera, jehož hlavní hrdina, byť žije v absolutním bohatství, hledá a nalézá své osobní štěstí mimo ně.
Tedy: to, že dnes sice můžeme spravedlivě propadat skepsi díky tomu, co se děje v politice, na vysokých školách, v policii, v rodinách atd., nesmí znamenat, že se přizpůsobíme a budeme se soustředit jenom na svůj „vývar“. Vždyť i v koncentračních táborech bylo intenzívně pěstováno divadlo a to především komediálního zaměření a ze srdce se jeho diváci smáli nad kabaretními výstupy svých spoluvězňů, především proto, aby tzv. zapomněli na hrůzy všedního dne. I dnes je silně vyhledáván náš komediální repertoár a od našich diváků slyšíme: „Jak rádi u vás přicházíme na jiné myšlenky!“, „Jak rádi u vás zapomínáme na tu okolní šíleně běžnou realitu!“
A jsou to dnes především divadla, která hlídkují, a ráda tak činí, na nezřetelné hranici mezi promarněním našich lidských šancí naplňovat životy duchovními rozměry a prokletím, kterého bychom se dočkali, pakliže bychom se oddali čirému sobectví, které se realizuje v bažení po tupé a bezobsažné matérii. A právě toto prokletí zachvacuje naši civilizaci.
Je úžasné vidět v tomto rozkotaném světě společenství lidí sdružující se v divadelním souboru, lidí, kteří táhnou za jeden provaz, kteří, ačkoliv ve velkém množství, se podřizují jeden druhému a přitom jsou naplnění nadšením a přímo hoří štěstím!
Hluboké, vzdělané a laskavé zkoumání naší existence, její analýza, schopnost se jí vysmát s přesvědčením, že jsme sami součástí onoho trapného cirkusu světa – schopnost rozplakat se sám nad svou nedokonalostí stejně jako nad nepřízní osudu - jenom to nás může přivést k řádnému poznání jak svých bližních, tak i sama sebe. Cit nám nebyl dán, abychom se jím sami opájeli. Je to vyšší dimenze lidské komunikace. Tam, kde jsou slovní formulace sebelepších myšlenek nedostatečné, nastupuje konkrétní pohled, grimasa, úsměv, vzdech, aby bližního informovaly o našem vztahu k němu. Ovšem to se daří jenom těm, kteří o existenci druhého a druhých ještě vědí…
Komplexně budované vědomí laskavé souvislosti se vším, co nás obklopuje, je hlavním cílem našeho snažení ať už k nám přichází racionální, či emocionální cestou.
Nashledanou při radostném objevování čirých pramenů citů lidských bytostí při vzácných divadelních inscenacích se s Vámi za všechny kolegy MdB těší
Stanislav Moša
ředitel Městského divadla Brno
Stanislav Moša 10. 10. 2011
