Vážení divadelní přátelé,
před pár dny jsem se dočetl o dalším, kolikátém už, zneužití jména slavného umělce. Kdysi to bylo tak, že básníci psali básně a jiní jim naslouchali, četli si je, učili se je zpaměti a těmi nejkrásnějšími pak obdarovávali své nejbližší. Báseň a její posluchač… Je k tomu zapotřebí ještě něco navíc? Ovšem pak se narodili vykladači. Známe je, že ano: „…A co tím chtěl básník říct?“ Jednou jsem se stal svědkem toho, jak vzdělaný „profesor“ nutil žákům svůj pseudointelektuálně úchylný výklad básně Vladimíra Holana „Jeskyně slov“. Chudáci studenti se samozřejmě v „jeskyni“ ztratili, neboť namísto své osobní a svobodné četby básně použili filtru autority v osobě vykladače – „profesora“… A kdyby je alespoň nepletl.
A o co se ten vykladač opíral? No přece o „širokospektrální konsekvence“ jiných vykladačů! A není možno v této souvislosti nevzpomenout i na všechny ty novodobé profese vědců, kteří se rozhodli a vzájemně domluvili na tom, že ve svobodných jedincích zabijí jejich individuální vůli vnímat poezii po jejich a nahradí ji svým vlastním odborným a historicky už provždy jediným názorem na význam té které básně…
A je dnes ona báseň pro nás ještě sama o sobě důležitá, když média oficiální i bulvární krmí svět pseudohistorkami o básnících, namísto aby tiskly jejich básně? Před pár lety jsem chtěl vyzvat na souboj „spisovatele“, který vydal „tajný deník“ jednoho mimořádného básníka, jehož básně umí zpaměti snad každý obyvatel naší země. On však netoužil šířit krásu autorovy poezie, on se rozhodl ZBOHATNOUT na tom, že zveřejní jeho osobní dopisy! (Prý se jedná o vědecký dokument!) Ve své knize vydal dopisy, které básník sám šířit nechtěl! Básník toužil přece jenom po tom, aby byla sdílena právě a jenom jeho poezie! Pakliže by chtěl, aby byly sdíleny i jeho intimní zpovědi včleněné do osobních dopisů a deníků, učinil by to zajisté sám. A jako jediný by k tomu měl i právo…!
Ovšem že toho, kdo chce parazitovat na tvorbě a talentu jiných, sám těmito vlastnostmi neoplývající, nezabrzdí fakt, že skutečný básník nechtěl vydat své dopisy a deníky, nýbrž jenom básně. A tak v touze „opřít se o slavné jméno“ jako jedinou možnost „vědcova“ zviditelnění se, zveřejní tento parazit za patřičný honorář intimní duchovní materiál, který nikdy samotným básníkem zveřejněn být nechtěl!
Jak zabránit těm, kteří postrádajíce talent si jeho nepřítomnost nahrazují „opíráním se“ o slavná jména těch vskutku talentovaných, opravdových umělců, aby tak nadále beztrestně činili? Prý jsme svobodná země a básníkovo právo na soukromí je pouhá iluze, když jiní vystavují svou pitomost na odiv před všemi těmi různými velkými bratry, když se obecně nectí presumpce neviny a záznamy odposlouchávání se staly věcí veřejnou ještě před projednáním soudem.
Křehkost a jemnost, vycházející z básníkovy jedinečné osobitosti vybavené profesionalitou, mnozí nahrazují jediným, co zvládají – opisováním, kompilací, křikem. Vždyť hlavním jejich záměrem je vyvolat skandál! O skandálech se píše především a hlavně skandál zvýší zpětně náklad takového „díla“ a může se dočkat i obdivného hýkání vědců-vykladačů nadšených z objevného zjištění, že básník-génius byl taky jenom pěkný lump, když dokázal trýznit svou milenku, k čemuž se sám přiznává ve svých intimních dopisech…
Kořeny našeho divadla fungujícího již sedmdesát let vyrůstají z názvu Divadlo SVOBODNÉ – tedy divadlo sebevědomé, neopičící se, originální, a tedy schopné nádherné existence bez „protéz“, parazitujících na jiných!
Na shledanou při svátcích svobodného a hlavně originálního divadla se s vámi těší za všechny kolegy z vašeho Městského divadla Brno
