Vážení divadelní přátelé,
v prvních dnech měsíce října vrcholí náš festival „Pocta velkému Williamu Sh.“, a tak bychom vás rádi seznámili s poctou geniálnímu básníku a dramatikovi, kterou napsal jiný geniální umělec, Jan Werich v roce 1964 ke čtyřstým narozeninám W. Shakespeara.
OPOŽDĚNÝ DOPIS JANA WERICHA WILLIAMU SHAKESPEAROVI
(jemně krácen)
Vážený Mistře,
od té doby, co jste nás opustil, svět se zmenšil a času ubylo. Těžko byste dnes nalezl ostrov ne příliš daleko od Malty, kde by Kaliban a Prospero byli jedinými představiteli silného pohlaví pro křehkou Mirandu. A kde by se zastavil čas třeba jen na minutu. Nalezl byste tam buď něčí vojenské základny, nebo skladiště morového odpadu, možná také měřicí přístroje.
Je nás mnohem více na planetě, než bývalo Vašich současníků. Pojem vzdálenosti netrvá. Můžete se dívat současně v Praze a v Londýně na pohřeb zavražděného panovníka, na pohřeb, který se ubírá ulicemi daleko v Novém světě, v téže chvíli, v téže vteřině, ve které jej vidíme a slyšíme v Praze nebo u Vás ve Stratfordu.
Vy jste psával svá díla brkem, nemýlím-li se. Na papíře rozhodně ne tak hladkém, jako umíme vyrobit dneska. Inkoustem patrně z duběnek. Při louči, domnívám se.
My píšeme na psacích strojích. Několik kopií najednou. Diktujeme do diktafonů. Dáváme si to rozmnožit. Rychle. Vysázet. Ještě rychleji. Přeložit, rozšířit po světě, ještě rychleji. To všechno musí být hotovo ještě dnes.
Snad proto, že víme, i když si to neradi připouštíme, že zítra už po tom pes neštěkne.
Nebyl jste mezi živými dlouho, vážený Mistře. Dvaapadesát let se dneska považuje za krátký život. Snad tím, že jsme si zvykli počítat s čísly a ne s hodnotami. Napsal jste spoustu her pro více než osm set postav. Málokdo to uměl tak dobře jako Vy. Hádáme se dneska, jestli jste to psal sám. Nebo jestli vás bylo víc. Byli bychom rádi, kdybychom si mohli zjistit na beton, že jste nebyl sám, který psal. Že vás bylo víc. Byla by to útěcha, protože jestli jste to svedl sám, pak nezbývá než smutně přiznat, že nikdo z nás není ani tak nadaný jako Vy, ani tak pilný, ani tak chytrý, ani tak podnikavý, ani tak trpělivý. A nesmrtelný.
Kdybyste byl dnes mezi námi, kdyby si Vaše oči zvykly pohledům na kovová zvířata požírající zemi, plivající cihly, zpívající píseň, na létající lesklé ptáky s plnými volaty předsedů a králů, kdyby si zvykly na rychlé barevné brouky na silnicích olemovaných samoznaky memento mori, kdybyste se, po česky řečeno, pořádně rozkoukal, jistě by Vaším očím neušlo, že Vaše stará planeta je opět plná postav Vašich her, že naše jeviště je Vaše jeviště, že náš globus je Váš Globe.
Kdybyste dnes psal hry, vážený Mistře, našel byste potřebné postavy se stejnou snadností jako ve své době. Nájemných vrahů je stále dostatek, pomlouvačů nadbytek, mužů lačných moci, úslužných katů, donašečů, dvorních šašků bez moudrostí a i s moudrostmi, kuběn, kurev, nafrněných paniček, jen sáhnout, Mistře, jen tak na dosah ruky a můžete si vybrat. Poctivých a statečných a věrných, to znáte přeci ze zkušenosti jako herec, proč že se hrají člověku hůř než ti špatní? Protože vzorů je málo, je jich míň mezi námi, asi tak ve stejném poměru jako za Vašich dob.
V čem by byla věčnost zakotvena, kdyby netkvěla v přírodních zákonech, Mistře? V dobrých a nedobrých? Ve statečných a ve zbabělých? V kráse a v ošklivosti, v lenosti a ve snaze, v touze vládnout a v odporu býti ovládán? Kdyby dějiny nežraly stvoření, která se odvážila dějiny tvořit? Kdyby noži nebylo jedno, čí ruka do čího srdce? Kdyby nebylo lidí? Snad bych měl říct: kdyby nebylo člověka. Člověka a jeho fantazie? Nebo Váš objev, Mistře, který jste nám vzkázal po Hamletovi, že je mnoho věcí mezi nebem a zemí, to jest předpověď všeho lepšího, naděje večera po nechutném dni, návratu poezie po žvandání, naděje na lásku, na mír duše, naděje na Naději.
Ve Vašich hrách, Mistře, jsou odpovědi na všechny otázky, které se člověk odváží ptát. Nejsou abecedně seřazeny a nejsou čitelné každému oku. Připadá mi, že někdy odpovídáte na otázku, kterou jsem pro svou hloupost ani sám sobě nepoložil. Jako byste počítal s tím, že někteří lidé se neumějí správně ptát; a proto dáváte odpověď, abyste provokoval otázku. Inspirujete. Ponoukáte líné mozky. Říkají o Vás, a nejsou to jen pomlouvači, že jste nevěděl nic o zeměpisu. O historii. O současné vědě. O umění. O filosofii a bůh ví, co ještě jste prý nevěděl.
Jako by geniální člověk musil vědět.
Narodil jste se tak nějak, když si Michelangelo Buonarotti odešel odpočinout po namáhavém díle. Ten člověk věděl o všem možném, uměl všechno možné, udělal, napsal, namaloval, vytesal, vystavěl. Génius mnoho vědoucí nebo génius málo vědoucí? Co tedy dělá z člověka génia?
I my, v kraji, kde žiji, už dnes víme, že to není ani usnesení, ani výměr, ani neustálé opakování, ani hromada kamení. Ani to není Nobelova či jiná cena.
Nezbývá mi než se domnívat, že je to jedna z oněch věcí, o kterých mluví Hamlet. A to může být stejně přízeň bohů nebo Boha, jako kladná a optimální atypičnost reagování vyšší nervové soustavy toho kterého jedince.
Co to čtete, princi?
Slova, slova, slova.
Vy jste filuta, Mistře, dovolte mi tu důvěrnost.
Podařilo se Vám obrátit slova v mramor, který se nerozpadá ani mrazem ani sluncem staletí. Učinil jste ze svých her budovy, tvrze, chrámy, kam utíkáme v době tísně, v časech poválečných běd, před vichřicí nejistoty nebo sami před sebou. Stěny a stropy jste ozdobil scénami z našich životů a zobrazil jste nás s anatomickou přesností.
Jako Michelangelo.
Co to čtete, princi?
Slova, slova, slova.
Váš veliký obdivovatel
Jan Werich
V Praze, 6. února 1964
…a za všechny kolegy z Městského divadla Brno se rád připojuje a s vámi na setkání se těší
