Vážení divadelní přátelé,
když jsem si uvědomil, že nás v měsíci říjnu čeká docela významné jubileum, které získá v příštím roce díky magickému číslu 100 ještě mnohem patetičtější význam, pomyslel jsem si, že jednou z prvních věcí, kterou učíme své ještě ne vždy školou povinné děti, je znát adresu jejich domova. I dítě, které ještě neumí číst, by mělo odpovědět na otázku: „…jak se jmenuješ, holčičko, a kde bydlíš?“ následovně: „Jsem (třeba) Anička Ztracená a bydlím (třeba) na Masarykově 20 v Brně…“ Ale ouvej…! Jak to dát dohromady s tím, že ve stejný čas ty ještě ne zcela orientované děti učíme naší národní hymně, která začíná zvláštními slovy, která ještě mnohokrát z důvodu, jemuž zcela nerozumím, důrazně sentimentálně opakuje: „Kde domov můj…?“ Copak to nevíme? A jestli, ano, proč se s tím nutíme identifikovat v tak brzkém věku naše děti zrovna v té, pro nás i pro ně, docela důležité písničce, když se přece nedá tak lehce zapomenout na to, že je to pro nás všechny „zemský ráj to napohled“? Samozřejmě že vím, kdo text naší hymny napsal, kdy a za jakých okolností ji poprvé český národ slyšel, ale tak nějak mě její obsah zvláštně znepokojuje.
A tak si říkám, co jsme to za národ, který opakovaně žehrá nad tím, že neví, kde je jeho domov… Souvisí to snad s tím, že když přiletíte do Ameriky, zjistíte, že Poláci, Číňané a jiní, včetně nepřekvapivě i Rusů, žijí nadále v tomto prostředí v ucelených komunitách na rozdíl od Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří se dávno, a to před mnoha generacemi i aktuálně, zcela asimilovali… Souvisí to snad i s tím, že se Čech a Moravan a Slezan vždy snaží v kontaktu s jakýmkoliv jinozemcem jazykově přizpůsobit? Souvisí to snad s tím, že se u nás umíme mistrně pomlouvat a nevážit si jeden druhého? A přitom jsem častokrát, stejně jako mnozí z vás, na pochvalná konstatování cizinců o kráse naší země, o nádheře našeho města Brna, o srdečnosti lidí zde žijících, odpovídal zcela upřímně: „Vždyť právě proto tu bydlím…“ s přesvědčením, že právě zde a nikde jinde se nachází můj domov.
Nevolám po změně textu naší hymny, té krásné, mnohdy do očí slzy vhánějící písně. Volám však, před tím zajisté významným výročím roku 1918, jež nás v příštím roce, stejně jako v letech jiných čeká, po uvědomění si právě oněch konsekvencí, které z nás vytvořily sebevědomé lidi – občany vládnoucí ojedinělou a nádhernou řečí, z níž, i z mnohého dalšího vyplývá, že jednoznačně, přes občasnou nejasnou a úpornou touhu po domově, velmi dobře víme, kde je to naše šťastné místo k žití.
A když už jsem tak národnostně i místně brněnsky patetický, dovolím si znovu upozornit na tu mimořádně krásnou českou řeč, skrze kterou se tu u nás doma i ve světě identifikujeme. Údajně je to druhá nejtěžší řeč k naučení, hned po čínštině, ale kolik nám přináší radosti a rozkoše! Ve světě, kde jazyky malých národů, a my malým (početně) národem jsme, zanikají, se můžeme nadále kouzelně těšit z její dokonalé všeobsažnosti, z její úžasné melodičnosti a z její bezpečné srozumitelnosti… tedy pokud si rozumět chceme… Užívejme si této radosti plnými doušky právě i ve vztahu k tomu, že nám naši předci tuto možnost svou odvážnou jasnozřivostí před 99 lety vybojovali. Stálo to za to…!
Na shledanou při divadelních oslavách našeho nádherného jazyka českého se s vámi za všechny kolegy těší
