Vážení divadelní přátelé,
tak je to tady! Říjen 2018...! A v něm den, jenž pro nás všechny v té naší zemi hodně znamená. Rád bych k těm všem myšlenkám, které vznikly u příležitosti naší stoleté státnosti, přidal jednu další, která se mi osobně jeví jako ta nejpodstatnější. Část z ní zazněla i v naší inscenaci Osmyčky autorů Stanislava Slováka, Jana Šotkovského a Petra Štěpána v první premiéře této divadelní sezóny. Z jeviště ji můžete slyšet ze záznamu, kdy je čtena Janem Werichem.
Jan Werich si v rozhlasovém studiu povídá s Vladimírem Škutinou v roce 1968 takto: J. Werich: „V obsahu slov člověk nenajde odpověď a radu na takovou situaci, v které jsme, ale stala se věc podivná. Já dostávám dopisy. A jeden ten dopis byl velice tlustý. Protože jsem člověk zvědavý, tak jsem tu tlustou obálku otevřel první a tam byla tahle knížka (ukazuje V. Škutinovi knížku). Poslal mi ji kdosi, koho ani osobně neznám, z Hradce Králové. Já jsem ji otevřel, tu knížku, a začal jsem číst. A najednou mě napadlo, že toto je vlastně vzkaz. To je vzkaz od jednoho velikého vlastence, který svému vlastenectví obětoval život. Já bych ten vzkaz rád vyřídil (a rozevřel knížku). A začnu číst třeba tady: To máte tak, píše. Ono je dobře, že jsou mezi národy sloni a poníci. A je dobře, když ti mrňousci dostanou čas od času ‚na frak‘, když zapomenou třeba, že musej do houfu. Jenže při tom nikdy nesmí ‚zařvat‘ žádný z těch malých, jak se lidově říká. Protože mrňouskové mají zrovna tak nesmrtelnou duši, jako ti velcí. S tatou jsme často mluvili o malých národech. S tatou, pane Škutino. Víte, kdo to byl tata?“
V. Škutina: „Pan prezident Masaryk.“
J. Werich: „Ano, T. G. M. A toto říká jeho vtipný syn Jan, (a pokračuje v četbě) S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo „zahodil flintu do žita“ jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul. On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku byli podle něj nebezpečnější. Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, třeba jako my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze anebo v Bratislavě, stejně jako kdyby se byl narodil v Moskvě nebo Washnigtonu. A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu. Z Paříže, z Londýna, z Moskvy, a že se sice mrňouskové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat. Národ, ať je malý anebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem. S Karlem Čapkem jsme si taky mockrát povídali o malých národech a o těch velkých velikých básních. Karel Čapek. Jednou, když jsme zase takhle mluvili, von povídá: ‚Podívej se tamhle na ten strom. Jsou na něm veliké větve a malé větve. A ty velké podpírají ty malé. A jde z nich míza do těch malých. A neberou těm malým větvím mízu. Takhle by se měly chovat velmoce k malým národům‘, povídal ještě Čapek. No. Člověk může věřit buď na násilí anebo na ideu. Ale když věříte, že člověk je opravdu, jak nás učili ve škole, homo sapiens, a že velikost se nesmí měřit podle toho kolik kdo má tanků a kanónů, ale podle toho, jak původně a jak hluboce umí myslet, tak vám můžu dát tisíc příkladů, které dokazují, že se velké myšlenky můžou narodit zrovna tak dobře v poslední české nebo slovenské vesnici, jako v nějaké té metropoli s miliony obyvatel. A von pak říká dál: „Vy víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení. Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás ‚Pánbu‘ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, jako vy a já (prohodí směrem ke Škutinovi) anebo poďobanej od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jsme smrtelní i nesmrtelní? Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí. A to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, a pro Stalina, a pro Trumana, pro celý svět.Já nevím, snad by se mohla dodat ještě tadyhle jedna zajímavá myšlenka (a pokračuje v četbě v závěrečné části knížky). Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jen básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měly učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak, jako se učili číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný! Každý den! A měli jsme je učit, že svoboda není jenom takové to láska – páska a vlasť – masť, že to není jenom básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce jen, pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věci vážit plně, jen když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě, zrovna tak, jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, tak nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.“
J. Werich: „A to je ten vzkaz.“
V. Škutina: „Tak vám děkuji za tento vzkaz, za tuto lekci svobody.“
V úctě k moudrosti lidí, kteří uměli a umějí původně a hluboce myslet, se na shledanou s vámi při divadelních rozpravách (např. o svobodě) za všechny kolegy z Městského divadla Brno těší
