Vážení divadelní přátelé,
nová sezóna se nám krásně rozběhla a my se společně těšíme z nových uměleckých-kulturních zážitků. Máme za sebou nádherně moudrou premiéru Havlovy kruté adaptace dávné (avšak o to víc bolavě aktuální) politické komedie „Žebrácká opera“, chystáme kouzelně optimistický muzikál „Mamma Mia!“, Petr Štěpán se oženil, a to všechno i přes to, že jsme nějakou dobu postrádali ministra kultury. Chvíli to vypadalo, jako by v naší zemi neexistovala osobnost, která může tento resort řídit, nebo spíš, že v naší zemi jde o kulturu až na posledním místě, kdežto to místo prvé musejí rozhodně a vždy opanovat hrátky politické a hrátky osobní. Jednalo by se taky o docela dobré divadlo, kdyby to ve svých důsledcích nebylo smutně trapné a nepoškozovalo to jak pověst naší země, tak její kultury a nakonec i kulturu samotnou.
Jasně, kultura ledacos snese. Však taky jeden z našich „vrcholových“ polistopadových politiků proslul výkřikem: „Vystrčte kulturu na balkon, ona se o sebe postará sama…!“ No, nepostará… Ve všech kulturních zemích světa (myslím vskutku těch kulturních) už dávno dobře vědí, že kulturní a kreativní odvětví v Evropě vytváří více než 12 milionů pracovních míst (plné úvazky), což představuje 7,5 % evropské pracovní síly a zároveň generují cca 509 miliard EUR pro HDP. Celosvětově je tento ekonomický „podsektor“ jedním z nejrychleji rostoucích, představující cca 3 % celosvětového HDP, a to je víc než např. průmysl automobilový. A taky vědí, že jednotka vložená do kultury, do umění, společnosti, která tak činí, v tzv. synergických efektech vrací násobky (!) této jednotky. A kromě toho všichni známe ono okřídlené: „Kdo si hraje, nezlobí“, nebo už jste zažili, že by návštěvníci divadelního představení či symfonického koncertu při návratu domů demolovali dopravní prostředky, výlohy obchodů nebo napadali příznivce jiných divadel? Lidská bytost, která se naučí hrát na hudební nástroj, která zpívá ve sboru, umí namalovat obraz, zaujmout jiné přednesem básně atd. atd. jenom stěží bude napadat své bližní vulgaritami či jinak.
Kultura není vždy jen uměleckým výkonem a nevyznačuje se jen péčí o dědictví našich předků. Kultura je i to, jak se lidé k sobě chovají, zda udržují čistotu, zda naslouchají jiným názorům a že konflikty neřeší hádkami a rvačkami. Takže lze historicky odvodit, že společnost, která vnímá svou kulturu, své umění, potažmo svou kulturnost jako významnou veličinu, je společností v mnohém šťastnější a bohatší než ta, kde kultura, umění a kulturnost paběrkují a v rukou politiků se proměňují v záminku k mocenským šarvátkám.
V situaci, kdy naše země připravovala svůj finanční rozpočet na příští rok a všechna ministerstva se „činila“ a bojovala za své, my, co máme co do činění s uměním, jsme měli v naší zemi ochromené Ministerstvo kultury, a i přesto jsme uvedli nádherně moudrou premiéru Havlovy adaptace dávné politické komedie „Žebrácká opera“, chystali a chystáme kouzelně optimistický muzikál „Mamma Mia!“ a Petr Štěpán se oženil.
Ano, nastoupil nový ministr kultury, ale, jak řekla paní ministryně financí: „…pozdě.“ Hm… a co my s tím? Co s tím? Co budeme dělat příští rok? Budeme mít dostatek prostředků na další kruté politické komedie, optimistické muzikály a Petr Štěpán na to, aby uživil svou mladou rodinu?
A to vše se odehrává pár dnů před tím, než si připomeneme 30. výročí ode dne, kdy právě divadelníci, ohromeni zvůlí totalitní moci, která neváhala mlátit studenty své země, vstoupili do stávky a pomohli v naší zemi nastolit demokracii, po níž jsme tak dlouho smutnili.
Třeba to máme za trest. Petře, promiň…
Přesto vězte, že se na vás všichni těšíme na shledanou při všech našich dalších produkcích, a to i včetně Petra Štěpána.
