Vážení divadelní přátelé,
mám rád nástěnné hodiny. Fascinují mě od dětství. Ty pendlové u babičky, přes jejichž „tikot“ se nedalo usnout, ty kukačkové na chalupě mých rodičů, které nemilosrdně kukaly bez ohledu na to, jestli o to někdo stál. Dnes mám doma jedny, které jsem dostal jako dárek. Mají základ v cibulovém porcelánu a to, čím mě rozčilují, souvisí s jejich vteřinovou ručičkou, která po sekundách „cuká“ z čárky na čárku. Mnohem víc mě baví ty, které mám ve své kanceláři, na nichž vteřinová ručička „teče“ neustále kolem dokola bez jediného zastavení, přesně tak jako náš život. To, co bylo, neexistuje, stejně jako naše budoucnost. Stále „tekoucí“ vteřinová ručička nás ubezpečuje o tom, že žijeme v neustálém teď.
Britský fyzik Julian Barbour ve své knize z roku 1999 „The End of Time“ vyslovil názor, že čas, tak jak ho vnímáme, je jen iluze, a řada neřešitelných (zatím) problémů v teoretické fyzice vyvstává proto, že s ním kalkulujeme. Barbour tvrdí, že nemáme jiné důkazy o minulosti než naše vzpomínky a důkazy o budoucnosti vycházejí jen z našeho přesvědčení. Prostě každý jednotlivý okamžik existuje sám o sobě, je pouze „Nyní“. Iluze času vychází prý z toho, že se všechno kolem nás mění.
Osobně mám k dějinám a dějepisectví jistý skeptický vztah, a to i přesto, jak rád a často si v různých knihách o historii čtu. Rozčiluje mě totiž, jak se dějiny dostaly do područí všech těch možných majitelů všech těch různých ideologií, kteří ve svůj prospěch bez uzardění nechávají přepisovat učebnice se stejným nadšením, s nímž jednou staví a jindy bourají sochy svých hrdinů pro oblbování těch, kteří jim zrovna dovolí vládnout…
A obdobně zastávám i jistý skeptický vztah vůči prognostikům, kteří nám pro své osobní obohacení bez uzardění tvrdí, co se zajisté stane zítra, pozítří, za rok či za pět let, a když jim to náhodou nevyjde, jako že jim to nevychází často, nechají se výhodně zaměstnat u někoho dalšího, kdo jim to „žere“.
Staré Řeky až do 5. století před naším letopočtem vůbec nezajímalo to, čemu my říkáme historie. Jejich veškerou minulostí byla milovaná Homérova báseň, epos, mýtus, báj „Ilias“ a „Odyssea“ a bylo jim lhostejné, zda se odehrála před rokem, před stoletím či půltisíciletím. Nevnímali čas, který minul. Pokud jde o básnictví – o umění, mluví o něm Aristotelés jako o tom „filosofičtějším a závažnějším“, než je dějepisectví, které podle jeho názoru pojednává jen o jednotlivých událostech. Říká: „Umění vládne vším obecným, podstatným, a tak nabývá spekulativního rázu. Dějepis naopak reprodukuje pouze jednotlivé, konkrétní a nahodilé. Básník předvádí události, jak by se mohly stát, a jsou tedy možné podle zákonů nutnosti nebo pravděpodobnosti ... báseň totiž dějiny vytváří, neboť v ní nejde o historickou věrnost, nýbrž o poetickou pravdu.“ A právě proto má umění očistný, ničím jiným nenahraditelný účinek. „Působením umění vzniká vše, co má svůj předobraz v naší duši,“ říká Aristotelés v „Metafyzice“.
Nyní, když můžeme znovu hrát, a to po pauze, která nemá v české historii obdoby, ani za německé okupace nebyla divadla zavřena déle (vida, k čemu je mi historie teď dobrá), si v okamžiku, kdy sedím v některém ze znovu plně obsazených sálů našeho divadla, nebývale silně uvědomuju, jak úžasný je onen aktuální okamžik našeho života, ona bez konce plynoucí vteřina, která nemá minulost ani budoucnost, v níž se odehrává fascinace lidským uměním. Carpe diem! Carpe theatrum!
Na společné užívání si divadelních zázraků bez konce se s vámi za všechny kolegy těší
