Vážení divadelní přátelé,
tak jako i každý jiný se občas nevyhnu rekapitulaci. Obracím se nazpátek v čase, abych se zamyslel nad různými věcmi, které mi v daném období přišly důležité, abych se zamyslel nad smyslem i účelem svého počínání. A přiznávám, že čas od času mi nelze si nevzpomenout na Sisyfův úděl. Hned se však musím vyznat z toho, že osud nebohého Sisyfa, kterého Bohové potrestali tím, že musel navěky valit obrovský balvan až na vrchol hory, odkud kámen svou vlastní tíhou opět spadne dolů, nevnímám jako tragický, nýbrž jako nádherný symbol jakéhokoliv lidského počínání. Máme cíl a s obrovským zaujetím, odevzdáním i se vší silou se jej snažíme dosáhnout. A pak, poté, až se ocitneme na vrcholu hory, kam dovalíme každý ten svůj specifický balvan, zjišťujeme, že nás na úpatí hory čeká úkol jiný – nový… Zdá se, že cíl, jeho dosažení, je pro nás tím nejdůležitějším, ovšem stejně tak významná je cesta k němu a neméně podstatná i cesta z oné pomyslné hory, při níž se připravujeme na nový „výšlap“. Naše životy jsou tak od počátku až do konce plné zápasů s rozličnými balvany, se sebou samým, s naší touhou něco dokázat, s naší vášní naplno žít.
S obdivem pozoruju všechny ty, kteří jsou si svého nekončícího, a jak se může z hlediska věčnosti jevit, i marného jednání plně vědomi a mají z něj radost i pocit osobního životního naplnění. Vědí, že dosažením jednoho cíle nic nekončí, vědí, že neustálá opakování téhož mohou být sice často úmorná, ale že je to jako s dýcháním, které si ani neuvědomujeme: dýcháme – žijeme, konáme – žijeme. Vědí, že s novým dnem budou opakovaně stát před novými i staronovými úkoly a vědí, že právě to dává našim životům smysl.
Lidé se věnují různým oborům a ve všech vládne sisyfovský modus vivendi. V lékařství, ve školství, v lesnictví (atd. atd.) i v divadle. Zkoušíme novou inscenaci 6 až 8 týdnů, pak přijde premiéra a následující den zahajujeme zkoušky na premiéru novou. Zároveň pro vás hrajeme každý večer různá představení, která končí tím, že se vám herci děkují, vy jim tleskáte a po vašem odchodu z divadelního sálu se hned chystáme na následující den, kdy pro nové publikum hrajeme znovu. Konáme to s nadšením, s nekonečnou radostí a vůbec si neumíme představit, že by to tak nemělo fungovat navěky. Velmi bolestně jsme si právě absenci našeho setkávání se s vámi – smysl našich divadelních životů – uvědomovali v tom hrozném období covidové epidemie a velmi intenzivně nyní vnímáme, jak si i vy s velkým potěšením užíváte možnosti být opět účastni při živých divadelních představeních.
Co je člověk člověkem, nenechá si ujít ten pocit uspokojení, který mu přináší každodenní i věčný úděl valit svůj obrovsky nádherný balvan do příkrého kopce. Vždyť přece cesta je smysl a to, že se ten náš kámen nekonečně opakovaně a nezadržitelně valí z kopce dolů, není ani tragédie, ani trest a znamená to jediné. Jdi dál, užívej života, každé jeho chvíle a těš se z toho, že nás Bohové nepotrestali prokletím nudy.
Na shledanou se s vámi v našich divadelních sálech těší za všechny své kolegy
