únor 04/05
Rozhovor s Jitkou Čvančarovou
„Dáme si dvě čokolády a medovník…
děkujeme… mňam“
Když otevřeš kufr svého auta, najdeš tam vždycky přesně to, co potřebuješ. Máš tam totiž úplně všechno! Kolik času strávíš na cestách za prací se nám asi ani nezdá. Ale vždycky to tak nebylo… Vždyť ještě nedávno jsme spolu tajně lezly po požárním žebříku na střechu Astorky (koleje JAMU), abychom tam rozhodily deku a klidně se celé odpoledne opalovaly. No jo… jenomže čas letí a když to tak spočítám, tak to „nedávno“ je už pět let a naše indexy skončily kdoví kde. Ve čtvrtém ročníku na JAMU jsi dostala nabídku do angažmá v MdB, a tak ti to pěkně začalo…
Milá Jitko, co bys mi k tomu řekla?
To je hezký Evelíno, že jsi mi připomněla střechu Astorky, teď už se tam asi neleze, ale kdoví? …Zlaté bezstarostné časy! Z postele výtahem dolů rovnou na taneční sál… Bylo to fajn.
A teď je to jaké?
Taky fajn, ale o dost složitější.
V čem složitější?
Asi stárnu, ha ha ha, tak asi začnu znovu studovat, he he he…
Měnila bys?
Určitě ne. Jsem šťastná, že dělám práci, která mě naplňuje.
Co prožíváš na jevišti? Vím, že každá role přináší něco jiného, ale určitě je něco spojuje. Zkusíš to pojmenovat? Ten pocit, který cítíš na jevišti…
Vzrušení z toho, jak to dopadne, doslova. Třeba když hraju s Martinem Havelkou, tak není úplně jisté, jestli to dopadne tak, jak má – podle scénáře.
V tom případě jsi to měla napínavé hned od začátku… myslím tím Lízu…
Ano, Lízou z My Fair Lady (ze Zelňáku) jsem vstupovala do angažmá ještě na škole.
Byly to nervy? (Jitka tehdy měla na nastudování Lízy zhruba tak čtrnáct dní.)
Nervy, ale „královský nervy“… Důležité je, že mi Standa Moša věřil a dal na svůj instinkt, že ten záskok zvládnu – na tu jednu generálku.
Další práce se jen hrnula?
Zaplať pánbůh… a zaplať pánbůh, že jsme zdraví!
Na jakou práci nejraději vzpomínáš?
Vzpomínat budeme, až se sejdeme v parku při venčení kočárků…
Tak jo, těším se. Zkoušíš ráda?
Miluju zkoušení. Ten proces. Já jsem vlastně hrozně smutná, když je premiéra. Nějak najednou končí soužití s těmi všemi lidmi, se kterými se člověk sblížil… snídal, obědval, brečel, smál se, hledal. Je to vlastně správné, že je člověku smutno, když něco takového končí zrovna tou premiérou, protože to znamená, že tedy našel a nechce se s tím loučit. Kéž je hodně takových premiér, kde se bude brečet… v tom dobrém slova smyslu. (Zdravíme Oldu Smysla.)
Pracuješ raději s muži režiséry, nebo se ženami režisérkami?
Těším se, až potkám dobrou režisérku a budu jí moci pogratulovat.
Teď před Vánocemi jsme měli premiéru hry „Vydrž, miláčku!“, jaké byly ty dva zkoušecí měsíce?
Příjemné v tom, že obsazení této činohry je tak podařené, že s těmi lidmi je krásné se potkávat jak lidsky, tak herecky. Ale profesně to bylo náročné zkoušení. Jedná se o konverzační komedii, frašku, a pro mě není jednoduché takový žánr hrát. Dobrání se výsledného tvaru inscenace pro mě nebyla cesta jednoduchá. Ale ten smích, burácející z hlediště, je velikou odměnou.
Jitko, hodně času trávíš také v Praze, hostuješ v divadle Bez zábradlí a v Les Miserables – Bídníci. Jak se cítíš v jiném divadle jako HOST?
Ráda vylétávám z mateřského divadla porozhlédnout se „ve světě“. Je to fajn poznat nové herecké kolegy a seznamovat se s novými lidmi.
Čím ti učarovali „Cikáni“? (V divadle Bez zábradlí Jitka hostuje v představení Cikáni jdou do nebe v roli Julišky.)
Zahrát si příběh cikánské lásky s krásnou romskou muzikou a spolupracovat s Idou Kelarovou, to se přece nedá odmítnout.
To souhlasím. S televizí Prima spolupracuješ na pořadu Autosalon, využíváš při moderování svých hereckých zkušeností z jeviště, nebo je to úplně jiný obor?
Práce na Autosalonu není klasické moderování, ale spíš herecký úkol. Je to práce a zábava zároveň. Nebavilo by mě klasické moderování nějakého uhlazeného pořadu. To byl právě důvod, proč jsem tuto nabídku přijala, a tak jsme se od jara 2004 stali spolu se Zbyňkem Merunkou novými tvářemi Autosalonu. Přišli jsme do týmu lidí, kteří své práci rozumí, dělají ji poctivě a myslím, že velmi úspěšně.
Máš tedy po premiéře „Miláčka“, užíváš si teď trošku zaslouženého volna?
Nikoliv, ale vůbec mi to nevadí. Momentálně žiji od premiéry k premiéře.
Tak na co dalšího se můžu(eme) těšit?
Na Garderobiéra v Divadle Bolka Polívky a zároveň budeme hrát i u Milana Lasici v Bratislavě, z čehož je jasná půlka obsazení. Tak tedy kromě Bolečka a pana Lasici ještě Emília Vášáryová, Zdena Herfortová, a tuto pětici doplňuji já. Je to krásná práce s režisérem Romanem Polákem. Moc se na to těším.
Tak to ti věřím. Nejčastěji jezdíš Brno - Praha - Mělník - Praha - Brno… Kde jsi doma? V Mělníku, odkud pocházíš?
Ano. Já jsem doma tam, kde mám své nejbližší, svou rodinu.
Byly Vánoce, tak se k nim ještě na chviličku vrátíme. Býváš na Vánoce doma?
Ano. To je tradice a já ctím tradice. Bez nich se nepohneme. Nebo pohneme, ale špatným směrem.
Zpíváte koledy?
Maminka (matka Jitka) v létě nacvičila na klavír Tichou noc a pořád nám to hraje a my jsme s bratříčkem Petříčkem rádi. Pouštíme si „Rybovku“ a každý rok na Boží hod ji chodíme zpívat do katedrály na vánoční mši. Jaká vůně ti během roku okamžitě připomene Vánoce… U mě to jsou pokaždé mandarinky… František.
Lešovský?
Taky, ale toho nezapálím.
No… maximálně rozpálíš. (To jsme si trochu zažertovaly…)A co dárky. Raději je dáváš, nebo dostáváš?
Nejraději se dívám do očí těch druhých, když rozbalují svá tajná přání, která se dají vypozorovat, když člověk vnímá a má rád.
Co by sis, Jitko, přála?
Co bych TI přála!!! Abys měla tak krásnej a šťastnej výraz v očích, jako máš teď.
Děkuju a děkuju…
Rozhovor s Milanem Horským
Ahoj Milane, nemáš chvíli čas?
Nemám. Jak jsi to uhodl?
Jednoduše. On totiž nemá nikdo nikdy na nic čas. U divadla to platí zvlášť. V našem divadle dvojnásob.
Nikdy nikdo nic nemá míti za definitivní – ani ti tři strážníci, co mi dávají botičku.
Botičky – do sucha i do vodičky. Ale to už je zase „Čochtan“– toho jsme hráli oba, sice každý v jiném divadle a v jiném čase, abychom posléze v tomhle divadle a v tomto čase alternovali roli „Starého cikána“ v inscenaci „Máj“, ale nepřeskakujme. Pěkně od začátku. Já bych s tebou rád udělal takové malé „interwivárium“ pro náš oblíbený divadelní časopis „DOKOŘÁN“. S tím autem stejně neodjedeš – spotřeba benzinu i ojetí pneumatik nehrozí.
Zato peněženka zhubne. To hrozí! Přitom já „zhubnout“ v žádném směru nepotřebuji. Při svých 170 cm výšky a 75 kg nevyvrhnuté váhy to ani nemám zapotřebí. Tak co máš na srdci, kolego?
Pár otázeček, kolego. Jak to máš se sklerózou? Vzpomeneš si, jak to s tebou a divadlem vlastně začalo?
Věci, které byly dávno, vidím velmi jasně. Neptej se mě, co bylo včera. Musel bych se podívat do diáře. Tedy zcela jasně si vzpomínám, že když jsem se narodil, porodní bába prohlásila „ten bude učitelem, má silný hlas“. Uznej, že se moc nesekla. Pokud měla na mysli, že se budu hlasem živit, byla to dokonce trefa do černého. Co se týče profese – její prognóza byla téměř správná. Oni totiž oba, jak učitel, tak herec, jsou bez hlasu nahraní.
Já už se lekl, že se rozhovoříš o „hlasu volebním“. S ním si naštěstí - učitel či herec - může dělat dnes co chce, že? Co se „hlasu“ jako takového týče – svěřme ho raději do péče foniatrům. Ale neodbíhejme od tématu – tedy od tvé osoby. Co bylo dál?
Dál…? To jsme se daleko nedostali, já jsem pořád batole. Takže vyměníme plínku.
Prosil bych kapku serióznější tón. Berme v potaz, že to možná budou číst lidi…
Dobrá. Tedy - přesuňme batole do školních škamen…
… ano, školní škamna, teplá, praskající kamna, práskající rákoska…
Moment. Já zase nejsem takový pamětník. V mém případě šlo už o dobu, kdy rákoska byla zavrženíhodná, kantoři uvolňovali svá místa učitelkám a školství se počalo utěšeně feminizovat. Ne že bych prosazoval Makarenka, ale těch pánů profesorů a rákosky je občas škoda. Tedy škola – už tehdy se projevovaly mé vrozené sklony ke komediantství. Byl jsem bavičem třídy, tenkrát ještě na ryze amatérské bázi - bez nároků na honorář a reprízovné. Ano. Takový bavič to ale nemá nikterak snadné. Ačkoli kolikrát vůbec není strůjcem školních průšvihů, pedagogický sbor má jasno. Může za to Horský. „Směje se mi ustavičně za zády do očí“ – ano, takové poznámky jsem nosil domů i já. Nechtěj, abych to rozváděl, když mám být stručný. Ke skutečnému kumštu jsem se dostal přes podíl na divadelních inscenacích v rámci školní družiny, pozdější recitace na gymplu a podobné aktivity, které jsem završil úspěšným složením talentových zkoušek na JAMU.
To já taky vršil kde co. Co by předškolák jsem hrával po boku svého otce - jinak bankovního úředníka - ochotnické divadlo. Skvěle mi šly role trpaslíků. To já taky dřímal. Abys rozuměl, já nedřímal, já byl „Dřímal“. Tedy - trpaslík s velkým „D“ – školou ještě povinný. I na text bych si vzpomněl.
Ano škola. Co takhle „Liduška“? Mám na mysli LŠU – tedy Lidovou školu umění. Nějaký ten hudební nástroj by nebyl? Mě zapsali do houslí. Já k nim ale nikdy nenašel ten správný vztah. Zato kytara, ta mi učarovala natolik, že jsem se na ni naučil sám. Na gymplu jsem ke kytaře přidal ještě bicí nástroje…
I já jsem mlátil – tedy do kytary. To byl ještě králem rock-and-roll a zářil Elvis Presley…
Mně zase učarovali Beatles - ale zanechme čar a vraťme se k prknům, co znamenají svět. Tedy zatím na JAMU – jinak také na „Janáčkův Ústav Muzeum Umění“ – jak kdosi napsal coby adresu Haně Zagorové, když byla ještě na téže škole. Kupodivu to došlo.
Ano tedy „JAMU“. Tam jsme si brousili herecké ostruhy pod dohledem režiséra Evžena Sokolovského staršího a paní profesorky Loly Skrbkové, abychom se pak s prvně jmenovaným sešli (společně s Jiřím Pechou, Petrem Scherhauferem a Frantou Hromadou) v divadle SDVB - tedy v Satirickém divadle Večerní Brno. (Dnes je to „Divadlo Bolka Polívky“.) A tam už šlo o divadlo s velkým „D“. Podobnost našich osudů trvá. Já po absolvování JAMU v r. 1974 nastoupil coby herec také do SDVB. To už ale mělo svou „zlatou éru“ za sebou. Přesto jsem tam zůstal devět sezon v naději, že se situace zlepší.
To já tam byl pouze sezony dvě. Po roce angažmá jsem si odkroutil rok vojny, vrátil se na další sezonu do SDVB, ale potom – pokud se nemýlím – v r. 1970 nastalo mé dlouholeté nepřerušené, tzv. stálé angažmá ve Státním, později Národním divadle v Brně v souboru „zpěvohry“.
A kdybychom zvolili metodu „letem světem“ – tedy letem „satirickým“ světem a zmínili se o tvých rolích na prknech „Večerního Brna“ – pokud to tvá paměť dovolí.
No, pokusit bych se mohl, i když jsi mě poněkud zaskočil. Tak tedy začal bych sezonou 66/67 a rolí Podučitele v „Nežertu“ L. Kundery, dále jsem byl kupříkladu zpěvák neboli pěvec (ne Homér??) ve hře „…alias Odyssea“ od L. Fuxe – A. Kneifela. Měl jsem tu čest účinkovat ještě s Ljubou Hermanovou, která byla tehdy členkou Večerního Brna. Následovaly role ve hrách „Svoboda v Kocourkově – Nestroy, dále hry V+W – „Kat a blázen“, „Těžká Barbora“ a další. Ale to jsme to vzali opravdu velkým letem.
I vyhlídkový let někdy za něco stojí. Já z toho fofru postřehl, že nás spojují jak role, tak hry, ve kterých jsme měli možnost účinkovat. Já třeba ve hrách V+W „…si pořádně zařádit“ coby Maxmilián (v r. 1980) nebo „Pěst na oko“ – jako Bulva (v r. 1982) – měl možnost zahrát si dokonce ústřední dvojici po boku zkušeného L. Suchánka. Patřili jsme sice každý k jiné generaci, ale prý to nebylo na závadu. Aspoň kritika to tak viděla. Když tím časem tak svištíme – co tvé role v Národním – tedy brněnském Národním či Státním divadle v souboru zpěvohry?
Na jejich uvedení by pomalu nestačil tenhle časopis, natož tenhle rozhovor. Tedy opravdu telegraficky mohu říci, že se jednalo asi o 120 titulů (premiér).
Prosil bych více konkrétna, něco, co by se dalo tesat do kamene pro generace příští. Ať mají budoucí archeologové co luštit.
Tesat se ti zachtělo? Varuji tě. Hrál jsem skoro všechno – od klasických operet, přes hudební komedie, muzikály, až k pohádkám pro děti. Tesáš??
Tesám…
Z rolí pouze namátkou vybírám a dopředu podotýkám – čím jsem byl, tím jsem byl rád. Tedy byl jsem třeba: Greg (Aby bylo jasno – 1970), Isidor (Hledá se panic – 1971), Bronislav Popiel (Polská krev 1971), Frank (Loď komediantů – 1972), Chuck Belloc (Sliby chyby – 1973), Hrabě Bonifác (Čardášová princezna), Konferenciér (Kabaret – 1977), Cyrano (Cyrano z předměstí – 1978), Čochtan (Divotvorný hrnec – 1979)
Mohl bys zpomalit tempo, kladivo ztěžklo, majzlík se tupí…. Mimochodem, toho „Čochtana“ jsem si měl možnost taky zahrát v sezoně 1991-92 na scéně našeho divadla. Tedy ne že bych se chtěl chlubit, ale právě na tuhle roli mám pěknou vzpomínku. Vzpomínku přímo na pana Wericha, takto prvního Čochtana v Čechách, který mně na moji premiéru na Moravě v r. 1979 poslal “zlom vazku“ a později i svůj krásný, hodnotitelsko – čochtanský dopis – eště ho mám schovanej…
Proč nepřiznat, že ti kapku závidím? Máš ve své kudrnaté palici, totiž chci říci pomyslné krabici, schováno ještě něco?
Něco by se našlo. Třeba role Celestina ze slavné „Mamzelle Nitouche“ – o této roli jsem si ještě povídal s Oldřichem Novým, který ji proslavil a přenesl z divadla na celuloidový pás.
Pak že nejsi pamětník – …počkej – nezavírej oči - neodcházej – co takhle muzikály, co se hrály jako hudební komedie či komedie se zpěvy? Vybavuje se ti něco?
Už se mi to vybavuje skoro celé – tesej! Popelka – „Cindy“ – Zacharník, Alexandr, makedonský vojevůdce – „Gordický uzel“ – 1984 – rovněž Zacharník nebo Jindřich VIII. – „Šest žen“ – J. Suchý, ale i pohádka „Mauglí“ z domácí dílny s hudbou K. Cóna.
Asi máme něco společného. Kapelníka. Tedy dirigenta a skladatele K. Cóna. Ty jeho hudbu zpíváš a já pod jeho taktovkou také občas zpívám a dovádím v muzikálu „My Fair Lady (ze Zelňáku)“. Bez jeho pomoci by na jevišti bylo těžko.
Jak se tak dívám, cos právě dotesal, tak zjišťuji, že jsme se od trpaslíků, klikatým letem Netopýra málem dostali až do Máchova „Máje“.
Nejen Máchova, ale v našem případě i Mošova a Ulrychova „Máje“. V muzikálu, který byl uveden poměrně nedávno v našem divadle, nám dvěma bylo umožněno alternovat roli „Starého cikána“. Soubor zpěvohry totiž přešel na „Novou hudební scénu“, která je vlastně druhou scénou našeho divadla. Tím pádem se naše cesty sešly nad konkrétní prací.
Nutno zdůraznit fakt, že i když se v názvu jasně skví slovo „starý“, choreograf Laďa Kloubek nás nutil křepčit jako zamlada. Tvrdil, že komediantství i temperament lze zúročit v každém věku.
Makačka to byla – včetně hradu Cimburk, kde se točil o Máji dokumentární film – ale zdá se, že to stálo a stojí za to. Fronty u divadelní pokladny jsou toho důkazem. Opusťme minulost a plně se věnujme současnosti. Co tě kromě práce na inscenaci „Máj“ čeká v nejbližší době?
„Nová hudební scéna“ – nová „prkna, co znamenají svět“ – to mě čeká. Přál bych si, aby mě čekala práce, aby jí bylo dost a aby měla smysl.
Ale ty, jak vím, si na nedostatek práce nemůžeš stěžovat. Dokonce i mimo divadlo máš stále co dělat.
To ano. Pokud máš na mysli dabing, rádio, sem tam nějaký ten koncert melodií z operet a muzikálů, tak to samozřejmě ve volném čase stíhám, jak jen to jde. Ona každá koruna dobrá. Zvlášť v případech takové botičky, co zdobí mé autíčko. Nemám já pech!!!
Nenech cloumat prchlivost svým majestátem a snaž se myslet na pozitivnější věci. Kde třeba bereš energii pro všechny své pracovní aktivity?
Nastane občas chvíle, kdy mám – jak se říká – kapku vybité baterie. To se potom vypravím na svou skromnou chaloupku, kde se oddávám naopak manuální práci – kutím si - mám tam takovou malou kovářskou dílnu, kde se dá ukovat ledacos, kromě charakteru. Zkrátka relaxuji prací.
Vidím, že mám co dohánět. Nemaje chatu, musím relaxovat na zahrádce. Kutím si v hlíně a výsledky své práce nejen vidím, ale mohu je i zkonzumovat. Ale mám tam vlastně takový malý zahradní domeček, který aspoň zdálky - chatičku připomíná… A co kondice, jak si udržuješ fyzičku?
Pokouším se udržovat ji jak se dá, aby tělo v rozhodujících fázích práce nezklamalo a mohl jsem se na něj plně spolehnout. Přes prázdniny hojně využívám bazén, který mám na chatě - plavu si, ani nevím jak… - a snažím se, co to jde nejen tam, ale i v Brně, jezdit na kole.
Tak to se ti teď bude náramně hodit, když má auto botičku.
Klídek. S kolem se dá dojet skoro všude a zaparkovat téměř kdekoli. A „zadara“…
Takže dík za rozhovor a šťastnou cestu…
Jó a - „zlom vaz“.
Jó… ty taky…
Vystřelená kachna Pavly Ptáčkové
Co na sebe dokáží prozradit? Jací jsou? Umějí si hrát? Čemu se rádi zasmějí? Jak dokonale znáte svoje hvězdy? Poznáte, které otázce se vyhýbají lživou odpovědí? Tipněte si kachnu a vyhrajte CD!
1) Na čem právě pracuji
Právě zkouším Hrubínovu Romanci pro křídlovku s panem režisérem Alešem Bergmanem. V průběhu roku mimo jiné stále pracuji na natáčení seriálu Redakce.
2) Jak jsem se dostala k práci herečky
Úplnou náhodou. Potkala jsem na chodbě divadla režiséra Zdeňka Černína a ten mi řekl, ať nechodím na školu, že mě raději hned obsadí. Dodržel to a za dva měsíce jsem zkoušela Desdemonu v Othellovi.
3) Na kterou svou roli nikdy nezapomenu
Na Helu v Mistrovi a Markétce, protože jsem chodila ve vysokých botách nad kolena a jinak byla téměř nahá.
4) Se kterým kolegou/kolegyní se nejraději potkávám na jevišti a proč
Nejraději se potkávám s kolegy, kteří jsou ochotni a schopni odříkat případně i mé texty.
5) Proč jsem přijala nabídku zahrát si v seriálu TV Nova Redakce
Protože mi Alena Antalová vyfoukla roli v Pojišťovně štěstí. Dodnes s ní kvůli tomu nemluvím, v divadle ji nezdravím a chtěla jsem jí to alespoň nějak vrátit. Myslím, že se mi to povedlo, už dnes jsem o třetinu slavnější než ona.
6) Co mě v poslední době nejvíc naštvalo
Že si nevážíme přírody a jí nezbývá nic jiného, než se bránit tak strašným způsobem, jak nám to ukázala na sklonku minulého roku v Asii.
7) Kterých svých nešvarů se nedokážu zbavit
Jídla.
8) Jakým pravidlem/pravidly se snažím řídit
Beru život tak, jak přichází. Mám ráda přísloví: „Když chceš pobavit Boha, povykládej mu o svých plánech.“
9) Bez čeho bych se nedokázala obejít
Bez svých blízkých.
Poznali jste? Která odpověď není pravdivá? Napište nejpozději do 15. února na e-mailovou adresu brouckova@mdb.cz číslo otázky, jejíž odpovědi nechcete a nemůžete uvěřit. Jeden z Vás pak vyhraje CD s nahrávkou muzikálu Hair a keyholder MdB. Připíšete-li svou vlastní otázku pro Vašeho oblíbeného herce/ečku, je možné, že Vám na ni v některém dalším čísle odpoví!
Z odpovědí čtenářů minulého čísla byla vylosována Barbora Klementová. Gratulujeme!
Ján Jackuliak se snaží držet svého kopyta, a tak jej na univerzitě v Salzburgu nikdo nikdy neuvidí!
Křídla se rozlétla již po osmé
Když se něco koná po osmé, dá se mluvit o tradici. A tradice – ty dobré - mohou být někomu milé, jinému lhostejné. Ale zkušenost dokládá, že milé jsou těm, kteří – řečeno slovy psychologů – mají „pozitivní pohled na svět“. Lhostejné pak škarohlídům, kteří se k návratům stejně jako ke dnům budoucím obracejí zády. Ty obejděme a zastavme se mezi těmi prvními, kteří se sešli v hledišti činoherní scény Městského divadla Brno sobotního večera 11. prosince loňského roku. Byli to diváci, kteří nepřišli „pouze“ vnímat divadelní umění z jeviště, tentokrát to totiž byli právě oni, kdo o nejdůležitějším dění na jevišti rozhodli.
Divácká anketa Křídla se konala už po osmé a více než 3600 hlasů - (a to není v dnešní uspěchané době málo, uvážíme-li, že pro každý platný hlas musel dotyčný vyplnit anketní lístek, donést jej nebo poslat do divadla či alespoň pročíst internetové stránky) - rozhodlo o nejpopulárnější herečce, herci a inscenaci, ale také o nejvýraznějším tvůrčím počinu v oblasti dramaturgie, scénografie, hudby, choreografie a dalších oborech, bez nichž by se žádné představení nekonalo. Výběr to nebyl jednoduchý, ale o to pestřejší. Nabízel se – pro prostopášné – Kamenný host, trpěliví mohli čekat na Godota, vtipálkové přemýšlet, jak je důležité míti Filipa, snílkové a filozofové vzdát hold svobodě symbolizované rackem, milovníci velkých tragédií srovnávat politické mravy dnešní s praktikami u anglického dvora slavného krále Jindřicha VIII., romantikové zvolit báseň básní o měsíci máji, rozvernější vychutnávat příběh o jedné příliš veselé vdově anebo si jen tak zazpívat v dešti. A v každém příběhu desítky rolí velkých i malých v podání herců a hereček, z nichž každý divák má svého oblíbeného. Stačí jen vybrat…
A ke komu tedy Křídla přilétla nejlblíže? K Markétě Sedláčkové, která se stala nejpopulárnější herečkou (o svých rolích v jednom rozhovoru řekla, že si užívá nejen ty velké, ale i ty malé se prý dají dobře vychutnat), na druhém místě pak skončila Alena Antalová, za ní Pavla Ptáčková. Pomyslné zlato v kategorii nejpopulárnější herec si odnesl Igor Ondříček, dnes nejen přední herec, ale také umělecký šéf souboru zpěvohry MdB, předstihl tak v počtu hlasů Patrika Bořeckého a Petra Štěpána. Z inscenací se nejvíce líbil Máj autorů Stanislava Moši a Petra Ulrycha. A protože Stanislav Moša je nejen autorem, ale také režisérem této pozoruhodné a divácky oblíbené inscenace, byl to on, kdo si na jevišti převzal cenu. V historii soutěže – byť pouze osmileté – to bylo již poněkolikáté, kdy získal nejvyšší ocenění diváků za své režijní pojetí inscenací, a tak mne zajímalo, zda se ještě dokáže z opakovaného vítězství radovat stejně jako poprvé: „Když jsem zahájil cestu divadelního ředitele, ani mě nenapadlo, abych se vzdal svého řemesla - psaní a režie. Přestal jsem jenom hrát. A více než ocenění konkrétní inscenace vnímám současnou situaci našeho divadla, kterému se daří zaujmout výsledky své práce, uměním jednotlivých kolegů, celkovým nasazením a profesionalitou všech složek doma i v zahraničí. Radost mám z každého vydařeného dne, z každého dobrého představení i jednotlivého výkonu.“
Stanislav Moša se ovšem zamýšlí nejen nad svými inscenacemi, ale nad životem celého divadla, k němuž patří i anketa Křídla. Jaký význam jí přikládá a co podle jeho názoru vypovídá o divácké přízni:
„Divadlo je zcela zvláštní instituce, jejíž význam si pro svůj region, pro své město, mnozí plně neuvědomují, zvlášť při masivní mediální podpoře všeho \"centrálního\" a to ať se již jedná o Prahu, Berlín, Londýn, New York nebo L.A. Herci a zpěváci z těchto míst, všeobecně známí z filmů či rozličných soutěží, se pak jeví jako jediní zástupci své profese. A přitom několikanásobně větší počet je těch, kteří každodenně vytvářejí své role pro své obecenstvo ve svém městě. Často se nikdy nedostanou ani na jednu titulní stránku jakéhokoliv časopisu a přitom je jejich umění mimořádné. Tak to prostě je. Někdy slýchávám, že sláva našich herců končí \"U devíti křížů\" - to znamená, že je v Praze nikdo nezná. Ale copak znají například v Paříži, nějaké ty \"hvězdy\" z Prahy? A když, tak kolik? Nebo zná někdo v Praze výjimečné divadelní či filmové tvůrce např. z Amsterdamu nebo z Varšavy? Je to v té naší branži globalizováno podobně jako v mnoha jiných oblastech našeho života. A právě proto je nutné a důležité ocenit práci těch, kteří, ačkoliv neznámí u břehů Amazonky, těší své diváky např. v Brně a konkrétně v našem divadle,“ řekl mi Stanislav Moša a svoji malou úvahu na téma divácký úspěch ukončil takto: „Kdysi vedla malá knížectví války o dobré herce - měla je totiž za své bohatství.“
Ani těmito kategoriemi ovšem anketa nekončí: za nejvýraznější tvůrčí počin získal nejvíce hlasů choreograf Vladimír Kloubek, který při přebírání ceny neskrýval, že je dojat, a za zmínku stojí v této kategorii i druhé místo: patřilo totiž internetovým stránkám MdB. Vytvořila je a pečuje o ně půvabná Lucie Broučková, která na jevišti poděkovala za ocenění a v zákulisí se svěřila s tím, co vidí jako hlavní smysl dobře udržovaných webových stránek (mimochodem – najdete je pod adresou : www.mdb.cz): „Lepší orientaci v inscenacích, které hrajeme – v současné době je jich na repertoáru 33. Lepší servis pro návštěvníky: objednat přes internet si dnes samozřejmě můžete vstupenky a dále vše, co nabízíme: CD, kalendáře, publikace o divadle.“
Večer s Křídly se zdaleka ještě neuzavřel – pro Cenu osobnosti roku si přišel ing. Josef Šabacký a pro cenu bezpečného zázemí paní Anna Pilná, vynikající vlásenkářka, která se této divadelní profesi věnuje téměř po celý život. A tak se jedna z otázek moderátorů večera týkala slavné postavy, jejíž „maska“ rozhodně není jednoduchá: Cyranovi z Bergeracu musí paruka sedět opravdu pevně, když odhazuje svůj širák v dál… Paní Anička Pilná potřebuje na úpravu hlavy herce rovných 19 minut…
Pro zvláštní Cenu, kterou uděluje revue tohoto divadla, si přišel tentokrát Boleslav Polívka a před nabitým hledištěm zdůraznil, že tato cena patří stejnou měrou jeho kolegům na jevišti.
A mezi tím vším udílením cen se hrálo, zpívalo, tančilo, vyprávělo a také křtilo - kapka šampaňského dopadla na výpravnou knihu, v níž je zaznamenáno pro budoucí generace dění divadla v sezoně 2003/2004 a která už má devět předešlých dílů - a ze břehu Máchova jezera, které se sem divadelním kouzlem na chvíli vlilo z inscenace Máj, to vše sledoval zadumaný rybář Viktor Skála.
Rozepjatá křídla, obepínající celý divadelní svět a pro jeden večer pomyslně připjata diváky oblíbeným hercům i inscenacím, byla uložena k divadelním rekvizitám, aby se rozzářila opět na konci roku 2005. Sošky jako památka na tento večer jsou něčím víc než jen cenou – jsou také poděkováním diváků, vzpomínkou na krásné večery s prchavým okamžikem zázraku, který se stále vrací. Ten zázrak prožilo v hledištích Městského divadla Brno v loňské sezoně 312 201 diváků. A to už stojí za to sklonit se před Thálií, pokorně jí sloužit a občas se nechat unést tím letmým, ale nádherným okamžikem slávy. Potěšit více než tři sta tisíc lidí za jediný rok? Smekněte, prosím…
VÝSLEDKY DIVÁCKÉ ANKETY:
Nejpopulárnější herečka
1. Markéta Sedláčková
2. Alena Antalová
3. Pavla Ptáčková
4. Ivana Vaňková
5. Jitka Čvančarová
Nejpopulárnější herec
1. Igor Ondříček
2. Patrik Bořecký
3. Petr Štěpán
4. Stano Slovák
5. Jan Mazák
Nejpopulárnější inscenace
1. Máj
2. Racek
3. Kamenný host aneb Prostopášník
4. Jak je důležité míti Filipa
5. Král Jindřich VIII.
Nejvýraznější tvůrčí počin
1. Vladimír Kloubek – choreografie Máj
2. internetové stránky MdB
3. Petr Ulrych – hudba Máj
4. Andrea Kučerová – kostýmy Máj
5. Jaroslav Milfajt - scéna Jindřich VIII.
Cena bezpečného zázemí – Anna Pilná, vlásenkářka MdB
Cena Osobnosti roku – Ing. Josef Šabacký
Cena kolegia redakce Dokořán – Boleslav Polívka
Celkový počet zaslaných hlasů: 3682
Romance pro křídlovku
Romance pro křídlovku Františka Hrubína patří mezi ta vzácná básnická díla, která jsou od okamžiku, kdy poprvé spatřila světlo světa až dodnes právem a nezpochybnitelně řazena mezi největší a nejpozoruhodnější projevy české moderní literatury. Hořkosladký příběh o mladé lásce Vojty a Teriny, do které nečekaně zasáhne smrt, dodnes udivuje nejen lyrickým příběhem, ale také autorovým přímočarým, prostým a přitom vzácně křehkým uvažováním o skrytých podobách lidského života; o jeho smyslu. Romance pro křídlovku je ale také dílem, které díky své rafinovanosti a originalitě nijak nezastaralo ani po čtyřiceti letech, které uběhly od jeho napsání. Městské divadlo Brno svou inscenaci připravuje podle nového scénáře hostujícího režiséra Aleše Bergmana, zpracovaného podle stejnojmenné Hrubínovy básně a filmové povídky, která se stala podkladem pro scénář k úspěšnému filmu Otakara Vávry.
Rozechvělé a příjemné, jindy ale naopak trýznivé a trpké vzpomínky stárnoucího hlavního hrdiny vyvolané při pohledu na holícího se syna jsou základním materiálem Hrubínovy skladby i naší divadelní inscenace. Samotný příběh je až dojemně prostý (nepostrádá ale výrazně dramatické momenty obsažené jak v příběhu, tak i ve způsobu, jakým básník pracuje s kontrastností motivů, témat, metafor i slov a jejich „hudebnosti“): dětsky křehký student Vojta se o prázdninách stará o svého dědečka postiženého mozkovou mrtvicí. V tutéž dobu se během venkovské pouti setkává s Terinou – divokou mladou dívkou, která ve Vojtovi rozezní první skutečnou milostnou píseň. Spolu s Terininými rodiči je však na pouti přítomen i plebejský Viktor, který o Terinu rovněž usiluje. Vojta s Terinou, dotknuvše se lásky a jejím prostřednictvím i nekonečné „řeky života“, se domluví, že odejdou spolu. Vše ale spěje k tragicky drsnému konci poté, co náhle zemře Vojtův dědeček. Terina marně čeká na smluveném místě, zatímco Vojta zůstává u dědečkova úmrtního lože a Viktor se rozhoduje, že si Terinu co nejdříve vezme za ženu. Odjezd komediantských maringotek a kolotoče z venkovské návsi znamená i konec Vojtových nadějí a začátek jeho zčásti krásné, zčásti dojemné a zčásti trýznivé cesty za zapomínáním i připomínáním. Příběh ale okamžikem, kdy Vojta dává přednost zemřelému dědečkovi před Terininou dívčí láskou, ještě nekončí. Po mnoha letech se totiž někdejší sokové Vojta a Viktor náhodně setkávají v zapadlé venkovské hospodě a Vojta konečně může k obrazu Teriny přiložit poslední střípky…
Hrubínova pozoruhodná lyricko-epická báseň v jednoduchých, ale přitom překvapivě přesných linkách vykresluje ty nejhlubší kořeny lidského bytí s veškerou jeho krásou, nadějí i hrůzou, ukazuje jej jako prostor, ve kterém se svět současných živých neustále prolíná se světem těch, kteří na něm byli před nimi: se světem předků, s krví rodu. Hrubín vykresluje přesvědčivý a nebývale vnímavý obraz duše moderního člověka hledícího do budoucnosti, ale přitom stále tušícího své kořeny v hluboké minulosti. Lidství v Hrubínově básni pevně vyrůstá z lidství předcházejících generací, aby mohlo být prožito i v současnosti a následně předáno generacím příštím. Trpké básníkovo vědomí marnosti a faktické zbytečnosti lidského života je tak autorem pečlivě vyvažováno neméně pevným vědomím kontinuity lidského rodu a báseň proto může být vnímána také jako velkolepé podobenství o malém lidském údělu, který je zároveň nicotný i nepominutelný, marný i podstatný, všední i zázračný. Na pozadí milostného vzplanutí zpracovaného se vzácnou něhou a křehkostí tedy Hrubín naléhavě ukazuje tíhu volby mezi životem a smrtí, mezi svobodou a odpovědností. Činí tak způsobem nesmírně barevným, lákavým a přitažlivým, zároveň ale naléhavým a hluboce prožitým.
Romance pro křídlovku Františka Hrubína je připravována v Městském divadle Brno podle scénáře a v režii Aleše Bergmana j.h. s hudbou Pavly Milcové a Petera Bindera, v kostýmech Andrey Kučerové a na scéně Jaroslava Milfajta j.h. Hrají Eva Ventrubová, Pavla Ptáčková, Eva Gorčicová, Oldřich Smysl nebo Jiří Hájek j.h., Miloš Kročil, Ján Jackuliak, Karel Mišurec, Jiří Tomek nebo Karel Bartoň, Veronika Poláčková, Evelína Jirková, Lenka Janíková, Petr Brychta, Robert Jícha, Lukáš Vlček j.h. nebo Petr Šudoma j.h. a další. Premiéry se uskuteční 19. a 20. února 2005 na Činoherní scéně.
Anketa
Již po páté uspořádalo Městské divadlo Brno ve spolupráci s agenturou SNIP&Co poslední den v roce 2004 slavnostní večer. Na hudební scéně to byl muzikál HAIR a na činoherní scéně fraška o dvou dílech autorů Raye Cooneyho & Johna Chapmana NOT NOW DARLING (VYDRŽ, MILÁČKU!). Po představení proběhlo ve všech prostorách divadla Silvestrovské setkání zahájené Marcelou Vandrovou, které vyvrcholilo půlnočním přípitkem na jevišti divadla s primátorem statutárního města Brna PhDr. Richardem Svobodou a s blahopřáním společnosti E-ON. Pohodového večera jsme využili k tomu, abychom se zeptali některých účastníků, co považují za nejdůležitější událost svého života v roce 2004.
Karel Janský, herec
Nevím, zda je to zrovna nejdůležitější, ale ano, nebylo nic závážnějšího. V loňském roce měla premiéru velmi zdařilá hra Maškaráda od Lermotova. Režisér Petr Kracík mne obsadil do role Arbenina a já se v ní cítím velmi dobře. Jinak v rodině normálně, jako vždy vládne klid a mír. Což je pro život nejdůležitější.
Václav Kovařík, herec a zpěvák
O tom nemusím dlouho přemýšlet. Já se loni znovu narodil. V nečekaném okamžiku v naprosto klidové situaci mne zradilo srdce. Díky okamžitému zásahu lékařů jsem tady. Pro mne jde opravdu o zásadní událost. Změnila můj život a posunula vyznávané hodnoty. Pokud se něco takového stane v okolí, tak si člověk říká, to se mne netýká, ovšem jak se najednou člověk chytí za vlastní srdíčko, je na čase ubrat plyn.
Jan Mazák, herec
To je jednoduché, narození syna Jana, který přišel na svět již pátého ledna s váhou tři a půl kila a nasadil výšku padesát jedna cm. Standardní míry, ale hlavně je zdravý a už si hned v prvním roce života zahrál na divadle (dceru Jindřicha VIII. v dramatu JINDŘICH VIII. v režii St. Moši. pozn.red.). Silvestra tráví s babičkou, ale nenecháme ho dlouho samotného. Jde o mého třetího potomka, prvního syna. Předběhly ho dvě holčičky.
Lukáš Hejlík, herec
Nejdůležitějším bylo rozhodnutí jít do koupě statku v Říčkách u Domášova, který budu teď dvacet let opravovat. K světlým stránkám tohoto činu patří, že v Říčkách bydlí i dirigent Karel Cón, a tak se občas potkáme v místní hospodě. Hospodářství se rozjíždí pomalu, zatím máme tři kočky, dva psy a dvě ovce. Na pozemek o rozloze tři tisíce metrů jde zatím jen o základ budoucího osazenstva. Teď se hlavně musím postarat o finance…
Stanislav Juránek, hejtman Jihomoravského kraje
V každém případě se mi podařilo loni najít trochu více času na běhání, díky tomu si myslím, že jsem zdravější než před rokem. Ptáte se na volby. Volby jsou o tom, co člověk pro svůj kraj za čtyři roky udělá a to, že mohu zase ještě čtyři roky pracovat na pomyslném postu starosty Jihomoravského kraje, je velká radost, kterou si díky voličům nesu z loňského roku. Proč se tak stalo je ale opravdu otázka, kterou musíte položit voličům.
Marián Kleis, ředitel studia ČT BRNO
Minulý rok bol pre mňa veľmi prelomový, vlastne som prvýkrát vytiahol päty z rodného mesta a pri-šiel som pracovať do Brna. Bolo to také zvláštne presídlenie už z toho dôvodu, že na druhej strane som vôbec nemal pocit, že som niekam odišiel, že som emigroval, alebo že som niekde v cudzine. Česko je mi veľmi blízke, pretože som tu bol na vojne a študoval som na FAMU v Prahe. Takže tu mám mnoho priateľov, spolupracovníkov, spolužiakov a veľa veľa známych. Najdôležitejší čin ukáže až budúcnosť. Bolo ich strašne veľa, a ktorý sa stane tým najdôležitejším, to sa dnes dá len ťažko povedať. Ale jeden z tých najpodstatnejších je ten, že sme sa rozhodli postaviť štúdio v Brne. Že začneme stavať televizny areál, ak sa to podarí. Nesmieme zabudnúť aj na to, že sa celkovo navýšila výroba a hlavne výroba v spravodajstve. Začíname robiť publicistiku typu „Dobré ráno“, čo je veľký krok kupredu. Som presvedčený, že sme brnenské štúdio znovu naštartovali aj v oblasti hudobnej zábavy a umeleckých filmov a v neposlednom rade sme sa pustili do natáčania ďalšeho bloku Četnických humoresiek.
Jiří Morávek, ředitel SNIP&Co
V první řadě to byla svatba mého syna a informace, kterou mám teprve čtrnáct dní, že již brzy budu dědou. Z podnikatelské sféry je bez jakékoli nadsázky nejdůležitější, že jsme členy Evropské unie a že se nám společně daří v Brně potlačovat pověstnou malost a maloměšťáckost. Mám také radost z toho, že můžeme dávat dohromady lidi, kteří chtějí společně dělat velké projekty. Což není otázkou jedince, je potřeba spolupráce všech, aby se nám dařilo tlačit Brno do evropského kulturního i turistického povědomí.
Stano Slovák, herec
Najpodstatnejšie je, že som prežil minulý a teším sa na nový. A hlavne verím, že bude aspoň tak dobrý, ako ten uplynulý. Život je totiž strašne nebezpečný. Všetci žijeme nebezpečný život, pretože nikdy nevieš, čo sa ti môže stať a kamkoľvek sa vrtneš, či už doma, na ulici, alebo v zahraničí. Ale aj napriek tomu všetkému je život nádherný a rok 2004 bol krásny.
Vojta má Oldu a Olda má Smysl!
Dobrý den, milí přátelé divadla a pohádek zvláště. Byl jsem pověřen velmi příjemným úkolem – popovídat si s jednou z nejčerstvějších hereckých posil našeho souboru. Oním vel-mi milým a chytrým mladým mužem není nikdo jiný než náš kolega Oldřich Smysl, jehož famózní kreaci koktavého skřeta Slumpa v muzikálové pohádce Zahrada divů nelze přehlédnout. A proto jsem se rozhodl dnes ho vyzpovídat jakožto moudrý pes Albert Bafstein ze stejné pohádky. (Aspoň mám dobrý pocit, že se na chvíli přiblížím jeho velmi vysokému IQ.)
Nazdar Slumpe!
Máš rád pejsky?
Ano.
Podle čeho jsi to poznal?
Tahle otázka mě zaskočila. Nevím, jak se to dá poznat. S tím se musíš asi narodit. (Následoval dlouhý souvislý monologický popis vztahu ke zvířatům – přátelé, to je nepřepsatelné)
Tak, kamaráde, na to, že jsi koktavý skřet Slump, jsi to na mě vybalil pěkně zhurta.
To je tím, milý Bafsteine, že nenecháte Slumpa v Zahra-dě divů nikdy domluvit. Ve skutečnosti toho má tolik na srdci, jenomže mu do toho pořád skáčou nějaké děti, nebo psi.
Dobře, dobře, dobře. Ne-cháme na chvilku (vidíš, zase ta Chvilka) zvířátka i děti na pokoji a podíváme se do jiných zákoutí.
Jsme zde sami, tak opatrně…
Neboj, víš, co tudy prošlo lidí! Jak si stojí Vojta?
No, Vojta se má. Ten je totiž „k zbláznění živý“. Ale ono to není jen tak.
Jak to myslíš? Jen tak? Nějaký problém s Viktorem, nebo snad s Terinou? Anebo dokonce s režisérem?
Ani ne, Vojta má hlavně starosti s Oldou. S tou jeho zahloubaností. Ti dva si musí do premiéry ještě leccos spolu zažít.
A co po premiéře?
Po premiéře půjdem s Vojtou na panáka.
Milí a dychtiví čtenáři našeho skvostného plátku, jistě jste již poznali, že dialog, který jste zrovna dočetli, vás vrhl do středu příprav nové inscenace. A tou je Hrubínova Romance pro křídlovku. Tak, dost bylo umění. Kde máš svůj fotoaparát? Proč nefotíš to krásné nebe?
To je omyl, já ho fotím. Očima… Foťák trucuje. Těšil se na zimu a za okny je jaro. Přiznám se, že není sám, koho to zaskočilo. Zajímalo by mě, jestli si to zima s jarem prohodí napořád. Že bych tomu přizpůsobil plány na příští Vánoce.
Byl jsem u toho, když se ti povedlo ve Španělsku totálně se osamostatnit. Co na to tví blízcí?
No, coby? Oddechli si. Osamostatnění je důležitá fáze v životě každého člověka.
Ještě pořád jsi přesvědčen o tom, že se můžeš považovat za člověka?
No dovol! Co, co, co je to, to, to za za otázku? Ty snad o mně pochybuješ, ty pse, pse, pse?
To ne, ale někdy, když tě tak pozoruju, tak se mi zdá, že tvůj pozemský život je naprosto neslučitelný s tím, v čem a kde bloumá tvoje duchovno.
Nevím, zdali to mám považovat za kompliment či nikoliv.
To je na tobě, kamaráde.
Já si myslím, že zdání mnohdy klame. Mimochodem, to nebe je čím dál hezčí. Ještě že foťák mám doma. On by tady začal blbnout.
Pěkně ses z toho vykroutil. Co? Tak to vysyp, jak je to s tou tvojí duší?
Má ji ďábel na leasing.
Z toho si nic nedělej, jsou lidé, kteří se zaprodají okamžitě.
Když na to mají… Já zatím spořím.
Vážení přátelé, sami vidíte, že to s tímhle Slumpem opravdu není jednoduché. Nicméně, zkusím to jinak. Jak tě uspokojuje matérie, konzum a spotřeba?
Dokážou mě uspokojit tam, kam dosáhnou. V zásadě si nic neodpírám, a to, čemu otročím, mě má rádo. Doufám… Jak tě uspokojuje tato moje odpověď?
Jsem nadšen, věřím, že i čtenáři mají absolutně jasno.
To jsem vskutku rád. Já měl jenom strach, aby tomu bylo rozumět.
Myslím, že ti rozumí úplně všichni. Ty totiž nejsi ledajaký skřet. Dá se o tobě říct, že jsi skřet velmi vnímavý, světaznalý a zcestovalý.
Tím si mě, Bafsteinku, nekoupíš. Pozor, začínám se červenat.
No tak, nestyď se. Řekni, baví tě svět, lidi, místa a tulipány?
Čím dál víc.
Jaks to poznal? Má to co dělat s tvým osamostatněním?
Určitě. Když se člověk jednou osamostatní…(dlouhé zamyšlení)
Začínáš mít patetickou?
Ne, sklerotickou.
Promiň, pokračuj…
Tak mě nepřerušuj. (Ještě delší zamyšlení)
Mlčím, čekám a jsem napjat…
Chci říct, že od jisté doby mi imponuje kouzlo stoického ideálu, kdy samostatný jedinec přijímá věci, lidi a jevy kolem sebe s vyrovnanou nevzrušeností a objevuje, že krása nemusí mít jen „hezkou“ tvář. A toto poznání ho vede k pramenu tiché radosti, která naplní jeho život. Jinými slovy, v tom vidím hlubší smysl onoho osamostatnění – vyspění. A tulipány mám taky rád. Dlouhé zamyšlení bylo opodstatněné a odpověď z něho vzešlá naprosto vyčerpávající. Přátelé, kamarádi, milé děti a ostatní pěstitelé cukrové třtiny, vidíte, tedy čtete, že nejenom Slump, ale i samotný Olda Smysl to v životě nemá jednoduché. Nicméně, skřeťáčku, děkuju, že sis na nás našel trošku času a nechal nás malinko nahlídnout do svého hloubavého, vznešeného, ale i prostopášného nitra. Co ty na to?
Děkuju ti za tvou pohostinnost, trpělivost a za pěkné mraky.
No a teď už nezbývá nic jiného, jenom dodat: „Baf se baf!“
Vážení divadelní přátelé!
Máme za sebou rok 2004 a domnívám se, že by přece jen mohlo být zajímavé uvést několik údajů. Ačkoliv jsme novou hudební scénu otevřeli až v měsíci říjnu, navštívilo ji do konce roku více než 48 tisíc diváků, kteří tam zhlédli 73 představení. To na scéně činoherní se za celý rok odehrálo 260 představení, která vidělo přes 94 tisíce diváků.
Při hostování v české republice a v zahraničí jsme odehráli 146 představení pro 108 tisíc.
Celkem tedy 479 představení pro 250.372 diváků, při kterých průměrná návštěvnost dosáhla 103,3 % !
To jsou zajisté úctyhodná čísla. Za nimi se však skrývá to mnohem podstatnější a tím je jednoduše zájem každého jednoho diváka o naši práci, o naše divadlo v Brně, v naší republice i v zahraničí. Sám jsem nikdy při úvahách o divadle neuvažoval o „zástupech diváků“, o „mase návštěvníků“. Vždy byl pro mě i pro naše divadlo nejpodstatnějším každý jeden z Vás. Znepokojovala mě někdy totiž arogance, se kterou jsem slyšel některé hovořit o lidech ve zjednodušujícím množném čísle, nebo, což je ještě horší, zaklínat se různými abstrakty, jako například že „budeme dělat divadlo pro takového či onakého diváka, čímž zaprvé zneužívali jednotného čísla a přitom mínili nemalé množství, tedy masu a navíc této „mase“ dodávali dle svého předpojatého diktátu její „jistou a obvykle ponižující“ příslušnost. Vrcholem všeho pak je snaha některých takto negativně zařazené diváky vychovávat. „Musíme“ změnit svět a v něm „ty lidi“ – musíme převychovat.
Nedávno jsem měl možnost, jako mnozí z vás, číst rozličné vánoční ankety typu „co vás rozčiluje na Vánocích“. Pominu-li lítost nad tím, že někdo pořádá kolem těchto svátků podobné ankety, nemohl jsem se zbavit údivu, když jsem se dočítal: „vadí mi ty davy“, „vadí mi ten lidský shon“, „rozčilují mě ty zástupy lidí“, „a pak – ty hypermarkety!“ Vzniká otázka: „Když mi něco tak vadí, proč se toho zúčastňuji“? A pak jen velmi málo jsem se dočetl o tom, co vadí konkrétně tázaným na nich ve vztahu k vánočním svátkům kromě toho, že jim vadí ono početné okolí.
Tak jako herec při ztvárnění své role na jevišti, byť obklopen kolegy a byť sledován řadou diváků, je ponejvíce sám se sebou a se svou rolí, tak i divák, byť s jinými diváky a byť sledující více herců, je se svým úsudkem, se svými emocemi rovněž převážně sám. Jediný divák, kterého znám, jsem já. Nechci a nebudu mluvit za jiné, a proto se Vám svěřím: „Mám rád Vánoce, miluji divadlo a vězte, že již nyní se těším na následující vydání tohoto našeho časopisu „Dokořán“, kdy Vám poprvé představím všechny tituly, které budou tvořit Sezonní předplatné 2005/2006, a to včetně původní hudební inscenace, která uspěla ve veřejné soutěži vyhlášené naším divadlem. Výjimečná díla provokující kreativní tvůrce, role, které se stanou nádhernými příležitostmi pro herce našeho divadla - společně vytvoří, jak pevně věřím, vzrušující nabídku k divadelnímu zážitku konkrétně pro Vás, stejně jako pro mne.
