únor 05/06
Rozhovor se Z.Junákem a V.Skálou
Zdeněk Junák a Viktor Skála. Figury na první pohled rozdílné, povahy na první pohled též. Na druhý pohled figury stále rozdílné, povahy už tak ne. Pro mne jsou to hodní a slušní lidé.
Ne průměr a mlno: lidé nabití energií a optimismem. Smutky si asi nechávají pro sebe... Položím jim několik komerčních otázek, oni je zvednou a naloží s nimi, jak uznají za vhodné. Uvidíme, jestli můj názor na ně není mylný. Jestli ano, chyba je ve vašem počítači.
Je tu nový rok, čas naplňování novoročních předsevzetí. Dali jste si nějaké?
Z. Junák: Ano. A to, že nezhubnu, nepřestanu holdovat svým zamilovaným doutníčkům a vodní dýmce, nepřestanu ochutnávat dobré alkoholické i nealkoholické moky, neopustím svoji Irenku ani své Městské divadlo a minimálně jednou týdně nechám v šachu vyhrát svého milého kolegu Viktora Skálu.
V. Skála: Ano, dal. A to, že jednou za měsíc porazím svého kolegu Zdeňka Junáka v šachu.
Ještě k těm vánočním svátkům: kdo je u vás doma jejich "ředitelem" a jak probíhají?
Z. Junák: Vánoční svátky jednoznačně řídí moje žena Irenka. S nákupem dárků začíná už kolem června. Samotný Štědrý den je zcela v mé kompetenci, protože moje žena pracuje na směny a domů přijde až o půl sedmé večer. To už je vše nachystáno, všichni, celá rodina, usedneme k štědrovečerní večeři a pak už to běží podle scénáře paní ředitelky - tedy manželky. Vše je v naprosté pohodě.
V. Skála: Vánoce u nás probíhají klasicky, všichni se těší, zpívají se koledy, ryby jí jen někteří, já například ne, žena ano, Eliška ne, Mařenka ano, Johanka ne, no a vrchol těšení určuji já jako ředitel.
A ještě k vám domů: jak se vám žije v manželství?
Z. Junák: Já myslím, že dobře. Protože jsem nikdy - zatím - nebyl v kriminále, ani jsem nežil v celibátu, tak nemám to správné srovnání.
V. Skála: Pohromadě a musím říci, že za ta léta je stále co objevovat, stále co zlepšovat a stále dál, vpřed, zpátky ni krok!
Co vám na vaší ženě imponuje (či naopak)?
Z. Junák: Že je to děvče do slunka i nepohody. Nedovedu si představit, že bych měl měnit.
V. Skála: Na mé ženě mi imponuje, že je obdivuhodná.
Který dárek od vás vaši ženu nejvíc potěšil?
Z. Junák: Jednoznačně všechny. A nebylo jich málo. Ne že bych se chlubil, jen odpovídám.
V. Skála: Se skromností musím říci, že mě bere jako dárek, kupříkladu myslím, že to bylo zrovna včera, kdy mě chválila a říkala, že se jí splnilo vše, co si přála. No, není to pěkné?
A co vaše děti? (Mají si kde hrát?)
Z. Junák: Mám dceru Zuzanku. Už velkou slečnu. No, jestli si má kde hrát, to nevím. Ale jestli si má hrát s čím, tak to jo. To má, to vím pozitivně.
V. Skála: Vždy si najdou prostor, i když není.
Zjišťujete u svých dětí herecké vlohy?
Z. Junák: Herecké vlohy zjištěny nebyly, spíše pěvecké, ale nějak jsme u toho nevydrželi, že, moje holátko!
V. Skála: Zjišťuji, a to u všech tří děvčat, hlavně když se chtějí vyhnout svým povinnostem (škola, úklid... atd.)
Jaké má vaše potomstvo plány?
Z. Junák: Jaké má plány, no, to ti Eričku přesně neřeknu. Má vážný vztah – možná svatba??? Co já vím – nevím!!!
V. Skála: To je na ně, myslím, ještě brzy, ale my se ženou plány máme, a to, aby byly správné holky.
A co vy? S čím si nejraději hrajete?
Z. Junák: Jé, jé, jé. Hochu, hraček já mám nepřeberně. Tak třeba, když moje žena ráno odejde do práce, tak mezi sedmou a půl devátou – než jdu do divadla – si nejraději hraji.... s čím? Znalec chápe a laikovi napovím – no samozřejmě s letadýlkama.
V. Skála: Nejraději si hraji se svými rolemi v divadle, ale i doma nebo třeba v autě, když o nich přemýšlím.
Co rádi papáte a bumbáte?
Z. Junák: Nejsem vybíravý v jídle ani pití. Ale když si můžu vybrat, tak španělský ptáček, svíčková na smetaně a plněné papriky mé ženy, tuňákové špagety mé dcery, škvarková pomazánka mé tchyně, smažený řízek Blanky Javorské a grilovaná žebírka v restauraci U Krákory. A bumbání? Všechno, co je bílé. Víno, pálenky, vodečku, gin, borovičku apod.
V. Skála: Pokud jde o jídlo, tak štrúdl, a pokud o nějaký ten mok, tak výběr z cibéb.
Co si myslíte o svém kolegovi Eriku Pardusovi?
Z. Junák: Erik Pardus je tělesný i duševní krasavec. Je prachatý, moudrý, talentovaný, má krásné zuby – pozor – plný počet!, má nádherný krevní tlak. Sluší mu cigareta i bermudy, vyzná se ve sportu i v životě. Erik Pardus je latentní homosexuál a nestydí se za to. Mám ho rád!!!
V. Skála: Mám ho rád pro jeho hravost a fantazii, když zkouší a také když hraje, ale někdy to může být až moc. Drží slovo, je dobrý sportovec (nyní již pouze teoretik), a vůbec.
Taky vás mám rád. Jsem kouzelný dědeček a splním vám tři přání. Jaká budou?
Z. Junák: Tři přání? 1. zdraví, 2. zdraví, 3. zdraví.
V. Skála: Nemáte hlad dědečku? Není vám zima? Nechcete někam odvézt?
Když si odmyslíte divadlo: v jakém jiném oboru byste mohli vynikat?
Z. Junák: Určitě bych se dobře uplatnil v těchto oborech: panský kočí nebo majordomus nebo gigolo.
V. Skála: Na samotě u lesa.
Jste spokojeni s dosavadním průběhem svého života?
Z. Junák: Tak určitě by se dalo něco zlepšit, ale zase na druhé straně něco by mohlo být klidně horší. Suma sumárum sečteno a podtrženo – jsem spokojen.
V. Skála: Velmi, velmi, velmi, mám radost.
Vaše přání do nejbližší budoucnosti?
Z. Junák: Samozřejmě, abych byl zdráv, pak nějaká ta role na jevišti, taky nějaký dobrý kšeftíček na přilepšenou, moje žena aby to se mnou ještě vydržela, i můj ředitel Moša a můj režisér Černín, holky v rekvizitárně aby vařily pořád tak dobrý kafe, v naší šatně aby se nic neměnilo, Viktor Skála aby už konečně přestal s Pharfencartenskou obranou a začal hrát Sicilskou a taky abychom měli plný hlediště, Tomáš Sagher aby už konečně splnil svou sázku a snědl těch 30 větrníků a Honza Apolenář 6x smažený sýr – to se se mnou vsadili, skupina Vinařští romantici aby už konečně vyprodala Rondo.
V. Skála: Abych se jí dožil.
Děkuji vám za rozhovor!
Pod křídly Thálie
Jestli chceš dělat rozhovor, tak ti rovnou řeknu, že dneska mám kromě svých dětí a vnoučat nejraději Fricínka. A když se ve vzpomínkách vracím do divadla, tak vím, že nejradši jsem měla Fanku z Loupežníka a Reginu z Lištiček. A taky Kateřinu. Vlastně obě dvě, Shakespearovu i Vančurovu Důrovou, obě krásně hubaté. A ne, abys mi nosil kytky, vezmi ostravskou klobásu, ta mi moc chutná," vychrlila na mne na podzim 2004 do telefonu Helena Trýbová.
"Zavři rychle, ať mi Fricín neuteče," přivítala mě ve dveřích svého bytečku herečka, která byla skoro půl století ozdobou řady divadel.
"S Fricínkem je mi nejlíp," usmála se.
"Vždycky ke mně vleze do postele, přitulí se, přede a oba podřimujeme. Pořád lepší, než abych se rozčilovala politikou. Mě to strašně vzteká, a ty jejich kecy v televizi! Vůbec se nedivím, když lidi říkají, že za komunistů bylo líp. Nebylo. Když si uvědomíš, kolik životů měla ta Gottwaldova banda na svědomí, kolik zmařených osudů... Však on Husák a ta jeho sebranka nebyli o nic lepší. Kolik talentů zničili nebo vyhnali ze země. Vždyť to byl druhý Růžový palouček!"
Tys taky byla v KSČ, viď?
„Tam jsme tehdy vstoupili všichni. Sokolovský, Remunda, Miloš Slavík, myslím, že i Věrka Kubánková. Bylo po válce, Moravu osvobodili Rusové, za námi byl Mnichov a 15. březen 1939. Copak jsme mohli vědět, jaké poměry tady komouši nastolí? Brzy jsem pochopila, že v tom jejich spolku nemám co dělat. A tak jsem průkaz zahodila do řeky."
To ti prošlo jen tak?
„Asi mě měli za blázna. Nejspíš byli rádi, že se mě zbavili."
Za pár dnů oslavíš osmdesátiny. Máš recept na tak úctyhodný věk?
„Měla jsem dvě děti, které jsem si přála, a štěstí, že jsem hodně hrála. Neměla jsem čas přemýšlet o blbostech a trápit se nesmysly. Pravda je, že v osmdesáti se díváš na všechno z nadhledu. Moje hlava je sice děravá, ale chválabohu nejsem ještě úplně pitomá. Nohy neslouží. Ale beru to, jak to je. Člověk má radost, když nespadne z postele, považuje si přátel, kteří mu zbyli, je vděčný za každé vlídné slovo, občas si dopřeje kousek salámu, co víc potřebuješ ke štěstí?"
Jak se děvče z nóbl rodiny může tak „zvrhnout" a dát se k divadlu?
„Já jsem měla komediantství v krvi. Dědeček Václav Štech byl slavný divadelník. Moje matka Jarmila Liebscherová-Štechová taky tíhla k divadlu, většinou ale na úkor péče o mne. Nemůžu říct, že bych ji měla ráda. Když mi byly čtyři roky, byla jsem na umření. A tak jsem se octla u Trýbů. S novou maminkou jsme si moc nerozuměly. Není divu, byla jsem hříchem jejího muže, pro který se chtěl rozvést. Pravda ovšem je, že táta byl velký – jak to říct slušně – korouhevník. Ale co měl dělat, když byl na ženský a jeho paní si po druhém děcku odstěhovala postel do jiného pokoje? Teprve až když se mi narodil Tomášek jsme našli s babičkou Trýbovou k sobě cestu. Svěřila se mi, že sex jí nikdy moc neříkal a strašně se divila, že já si život bez chlapa neumím představit."
Takže jedna záhada opředená barvitými legendami o odložené holčičce na prahu vily známého spisovatele a dermatologa, univerzitního profesora Antonína Trýba, je vysvětlena. Jak se člověku žije s vědomím, že vlastní ani nevlastní matka o něj nestojí a že kamarádky se odtahují, protože jsi nemanželská?
„Těžko. Trauma si neseš celý život. Nemluvme o tom."
Pojďme na konzervatoř.
„Mne učila paní Gräfová. Málokdy nám co řekla, ale když pod stolem začala ťukat nohou, věděli jsme, že je to špatné. Mrzí mě, že jsem se minula s paní profesorkou Mařenkou Waltrovou. Žádná chyba nebyla důvodem ke kárání, ale naopak zdrojem radosti, že jsme ji objevili. Zlatá ženská. Zeptej se Pepy Karlíka. Mými spolužáky byli Věra Kubánková, kamarádka na celý život, mám od ní celý kufr dopisů, Slávek Remunda, Evžen Sokolovský. To byl můj první kluk. Byl velice milý a něžný, v jádru plachý, křehký a zranitelný člověk. Jeho pozdější hulvátství byla jen maska, za kterou se schovával. V pětačtyřicátém jsme s Evženem, Věrou, Slávkem Remundou a Rudou Pellarem založili avantgardní divadlo Křesadlo. O slovo jsme se nehlásili, prostě jsme si ho vzali."
Prý jsi byla správní ředitelkou?
„Měla jsem na starosti kasu, hrála jsem a taky zdramatizovala Vančurovo Rozmarné léto. Zase Evžen, prý zdramatizuj to. Já na to, jak se to dělá? Přepíšeš to do dialogů. Tak jsem to přepsala. Co je dneska za den nevím, ale Důrovou si pamatuju stejně jako před šedesáti lety: Jak je krásné počítati dny do tří a míjeti město po městě. Jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane. Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník..."
Jak je to krásné.
„Ano, jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým. Křesadlo vydrželo tři sezony. Pak přišla Jihlava. Většinu režií v Horáckém divadle dělali Evžen a Miloš Hynšt, mimochodem rovněž znamenitý herec. Po dvou sezonách jsem odešla do Olomouce, taky na dva roky. Konec zájezdů, konec členství v KSČ, krásné divadlo, publikum, které si své herce hýčkalo. Skvělí kolegové, Pepík Bek, Chmelík, Franta Šec a Zorka Rozsypalová, Vlasta Fialová. Byla to tehdy velká éra."
Pak přišly Beskydy?
„Nejkrásnější léta mého divadelního života. V době part brusičů Karhanů, mordových roklí a jiných tzv. socrealistických slátanin Shakespeare, Čechov, česká klasika. Dneska se mi to zdá neuvěřitelné, že na moravském venkově se dělalo divadlo, které nám i Praha záviděla. Denně nabito, v Jičíně stejně jako na zájezdových štacích. Karel Novák byl skvělý člověk. Normální chlap, který si na nic nehrál a dělal divadlo pro lidi. Ne nadarmo si na generálky zval šatnářky a uklízečky. Chtěl, abych s ním šla do Pardubic, ale pro mě to byla cizina. Nakonec jsem odešla do Ostravy, kde o mě moc stáli. Však mi taky o stovku zvýšili plat, ale ty dva roky byly hrůza! Míla Holub a Jiří Dalík, kteří tam tehdy šéfovali, byli jistě dobří kumštýři, ale lidsky jsme se naprosto minuli."
To už jsme v pětapadesátém a ty se vracíš do Brna.
„K Mrštíkům. Druhá láska na celý život. Do divadla tehdy nastoupil jako umělecký šéf profesor Antonín Kurš a mladý dramaturg Bořek Srba, oba rozhodnutí vytáhnout divadlo z bažin provinciálnosti a šlapat na paty Mahence. Podařilo. Kurš postavil soubor, jaký nemělo leckteré pražské divadlo. K Mrštíkům se chodilo na herce. Jana Hliňáková, Dagmar Pistorová, Liba Billová, Jura Tomek, Pepík Somr, Jarda Dufek, Laďa Lakomý, Franta Vicena, Karel Šebesta, později Pavel Kunert – co jméno, to pojem. Výtvarník Milan Zezula, divadelník tělem i duší, skvělý kamarád. Z Plzně přišel režisér Honza Fišer, později od Fučíků Kaloč - to byly velké posily. A repertoár? Jedna báseň. Brecht, Shaw, Wilde, Hugo, Mrštíkové, Milan Kundera, Kohout, bratři Čapkové, později Dürrenmatt, Frisch, Ivan Klíma, Puškin... Kolik to bylo krásných představení a krásných rolí, se kterými jsem se potkala. Nejradši jsem měla Fanku z Loupežníka, s tou jsem si rozuměla. Ráda vzpomínám na paní Paddyovou z Podivné paní Saveagové a hlavně na Opalu ze hry Johna Patricka Opalu má každý rád. To byla krásně šoustlá baba. Já jsem nikdy neprožívala tzv různé kalupinky a princezničky, ty Pampelišky a Kareniny, podle mě ušlechtilá nuda. Já měla ráda zemité figury z masa a kostí, nejednoznačné, tragikomické. Už od dětství jsem nejraději hrávala čarodějnice."
Na Trýbovou se chodilo. Těch rolí, na které se vzpomíná, bylo nepočítaně. Uťáplá Krůtová z Majitelů klíčů, dryáčnická Peachumová z Žebrandy, necitelná slečna doktorka Mathilda von Zahnd z Fyziků, ale třeba taky dobrotivá stará chůva z nezapomenutelného koncertu pro tři piána a herecký ansámbl v Evženu Oněginovi. Co figura, to jiný typ a všech ses zmocnila s bravurou a elegancí sobě vlastní. Každou jsi dokázala uhníst z jiného těsta a všechny voněly člověčinou. I v sebetragičtější postavě jsi dokázala najít komický moment a taky naopak. Prostě smích a slzy, to, co má divák rád. Tvoje publikum neslo dost nelibě, když jsi v roce 1967 odešla k sousedům – do Mahenova divadla.
„Dlouho jsem tehdy váhala. Těch námluv ze strany Evžena a Miloše Hynšta bylo vícero a já vždycky couvla. Pak ale došlo k likvidaci Fučíků, kteří oficiálně splynuli s Mrštíky. To a stěhování od Jakuba do budovy na Lidické přineslo velký neklid v souboru. Bylo jasné, že mnozí přijdou o chleba. Všechno pak dovršil příchod nového ředitele Milana Páska a jeho královéhradecké družiny. Škrtnutím pera tři divadla v jednom. Hrůza! Navíc s Páskem jsme si nikdy nerozuměli, mému srdci byli bližší Sokolovský a Novák. Nejednou se mi zastesklo po letech u Jakuba, ale to zvláštní kouzlo, které jsme ve staré budově cítili, jaksi vyvanulo. Jistě, Páskovi se podařila řada velice zajímavých představení, ale už jsem byla jinde."
Po čtvrt století jsi patřila k oporám Mahenova divadla. Hereckých příležitostí vrchovatě. Na které role nejvíc vzpomínáš?
„Na Hekubu v Trojankách, Claire v Genetových Služkách, Lizavetu Prokofjevnu z Idiota, Kostelničku z Jenúfy, Brucknerovu Alžbětu Anglickou, Higginsovou z Pygmalionu, Gorkého Matku... To by byl telefonní seznam, nelze všechno vypočítat. Taky nezapomenu na Babičku, to byl průšvih jak Brno. Nejhorší na tom bylo, že jsem s tím nemohla nic udělat a musela si to protrpět až do poslední reprízy. Prostě herecké peklo."
Pracovalas s řadou renomovaných režisérů. S Kaločem, Hajdou, Schormem, Horanským, Vymětalem, Goldflamem a dalšími, kteří ti skládali poklony. Na které nejvíc vzpomínáš?
„Ke každému z nich jsem našla dobrý vztah a spolupráce s nimi mě obohatila. Nejbližší mi byli Evžen Sokolovský a Karel Novák. V posledních letech pak Evald Schorm. Mimořádná lidská a umělecká osobnost. Pracovat s ním byla radost. Měl herce rád. Na rozdíl od režisérů-diktátorů, kteří by, jak říkával Evžen, nejraději kulmovali i vítr, dával hercům prostor a podněty k hledání figury. To bylo opravdu zkoušení, nikoli výcvik."
Jak tráví čas herečka na penzi?
„Nevím, jak jiné, já s kocourem a se vzpomínkami. Často si v duchu vyprávím s těmi, kteří už tady nejsou. Jestli je nějaké kumštýřské nebe, tak se těším, že tam potkám všechny, které jsem měla ráda. Tátu, bráchu, strejdu Štecha, Evžena, Karla Nováka, Evalda Schorma, Milana Zezulu a jeho ženu Olgu, skvělou režisérku a její rodiče paní Marii a pana profesora Rudolfa Waltra, Marii Pavlíkovou, skvělou holku Vlastu Fialovou, Janu Hliňákovou, škoda, že odešla z Brna, Hradilku, to byla pane herečka a prima kamarádka, kromě jiného si vzala od naší Nortonky štěně, Dagmaru Pistorovou... Bože, těch kamarádů začíná být víc tam nahoře než tady dole. Pepa Husník, Polda Franc, Mirek Horníček, s tím jsem si moc rozuměla, muzikanti, výtvarníci, literáti. Občas mě navštíví svými verši Oldřich Mikulášek a Honza Skácel... (Rozhovor pokračoval slovy o živých kamarádech a oblíbencích, o bývalých žácích z konzervatoře, Libuška Šafránková a Dáša Veškrnová, pardon, paní prezidentová, prý patřily k nejtalentovanějším, vzpomínkami na Exupéryho Malého prince s malířem Aloisem Mikulkou, slovy vděčnosti manželům Jiřině a Ludvíkovi Kunderovým, Ivaně Valešové, Františku Derflerovi, Arně Mohelské... – Blížil se vánoční čas a smrákalo se rychle. Povídám, je tu přetopeno, nevyvětráme trošku?, Můžeš, paní Helenka na to, ale pozor na Fricínka, on rád skáče na okno. Nesnáší ptáky. Já ostatně taky ne. Ptáků se bojím. Ptáků a špatných lidí. To tam ale nepiš, ty ptáky. Ještě by si někdo myslel, že jsem cvok!) Na stěhování za paní Boženkou Skácelovou do penzionu na Noppově ulici v Židenicích už bohužel nedojde. Dcera Ruth musela místo pro svou maminku odříct. Na rok a den paní Trýbová odešla tam, odkud se již nevracíme. Zemřela den před Štědrým večerem, v den svých 81. narozenin.
Připravujeme - Marie Stuartovna
Historické drama z pera velkého německého básníka, dramatika a teoretika umění Friedricha Schillera je především velkolepou dramatickou studií, jejímž jádrem je konflikt dvou obdivuhodných, přitom si ale povahově protichůdných, hrdých, pyšně se zraňujících a vzájemně se tragicky nechápajících žen.
Hra je zasazena do rámce skutečných historických událostí: anglická královna Alžběta drží v zajetí svou sestřenici, skotskou královnu Marii. Ta se do Anglie přišla skrýt před vzbouřenými šlechtici vlastní země. Zároveň je ale také mnohými považována za jedinou legitimní dědičku anglického trůnu, zatímco Alžběta za jeho uzurpátora. Dokud bude žít jedna, nebude mít druhá klid - obě jsou totiž příliš silné, příliš obdivované a příliš nenáviděné. Uvězněním Marie se přitom věc neřeší: skotská královna se stala podnětem několika vzpour proti Alžbětě a jedním z dobových symbolů katolicismu. Královna Alžběta je přitom všeobecně považována za symbol anglického sebevědomí, politické nezávislosti a protestantismu. Situace je tedy téměř neřešitelná – jakýkoliv krok hrozí výbuchem nesouhlasu sympatizantů té či oné královny.
Zdá se sice, že všechny výhody jsou na straně Alžběty, která může nechat Marii, provinivší se tichým podílem na vraždě svého manžela, kdykoliv postavit před soud (což také učiní) a pak popravit, ale příbuzenské pouto a vědomí spravedlnosti není snadné obejít ani v tomto případě. A tak Alžběta sice využije každé příležitosti Marii ponížit, se schválením její popravy však váhá, dokud ovšem do hry nezasáhne intrika a mužská neschopnost, které s konečnou platností rozhodnou o Mariině osudu. Tragické přitom není, že obě sokyně představují vzájemné protipóly, které se byly vlivem ne zcela zaviněných událostí nuceny střetnout, ale to, proč oběma uniká smírné řešení: nejsou totiž schopny vzájemného pochopení, přijetí svého podílu viny ani vystoupení z osidel minulosti. Nakonec jsou tedy poražené obě: Skotská královna sice nakonec kráčí na popraviště, Alžběta však zůstává sama, opuštěná všemi blízkými i věrnými a zavržená těmi, na jejichž mínění jí nejvíce záleželo.
Žárlivost, uražená pýcha, neschopnost vzájemně si naslouchat, neochota ke kompromisům a neschopnost přijmout odpovědnost za své činy, to jsou hlavní atributy a „viníci“ životní tragédie lehkovážné a impulzivní Marie i racionálně jednající Alžběty, dvou jinak tak imponujících žen, které zaslepeny žárlivostí a uraženou pýchou nedokázaly pochopit jedna druhou.
Schillerova Marie Stuartovna bude uvedena v překladu Aleny Bláhové, režii a úpravě Zdeňka Černína, scéně a kostýmech Jana Duška, s hudbou Davida Rottera a v dramaturgii Ladislava Stýbla. V roli královny Alžběty se představí Irena Konvalinová nebo Pavla Ptáčková, v roli královny Marie vystoupí Jitka Čvančarová nebo Veronika Senciová. Dále uvidíte: Martina Havelku v roli hraběte Leicestera, Miloše Kročila jako hraběte Talbota, Petra Štěpána jako lorda Burleigha, Patrika Bořeckého jako hraběte Aubespina, Michala Nevěčného jako Williama Davisona, Karla Janského jako rytíře Pauleta, Lukáše Hejlíka jako lorda Mortimera, Jiřího Tomka jako domácího učitele Melvila, Evu Jelínkovou jako Mariinu služebnou Hannu Kennedyovou a další. Premiéry se uskuteční 11. a 12. března 2006 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.
Rozhovor s Helenou Dvořákovou
Napadlo tě někdy, ve skrytu duše, že bys mohla vyhrát Křídla?
Hned jak jsem přišla do divadla... před 4 lety (smích).
Hm... Pěkný. A proč si myslíš, žes je dostala?
No, asi jednak zásluhou Vlasů, tam jsem zpívala Ronny – tu první a nejznámější písničku Aquarius. Nehrála jsem sice žádnou z hlavních postav, ale zpívala jsem tam a lidi o mně věděli, že tam hraju...
Tady jde přece o herečku a ne o zpěvačku. To si mohou pustit na desce a je to lepší...
Pak jsem hrála v komedii u Zdeňka Černína Vydrž, miláčku!, a třetí bylo Znamení kříže, které sice mělo premiéru až letos, takže by se mělo řadit do sezony příští, ale myslím, že už vstoupilo do povědomí lidí a z těchto důvodů onen hlas poslali.
Dobře. Ale já mám dojem, že ten, kdo jde na Znamení kříže a nějak ho to zaujme, není typ člověka, který posílá hlasy do anket.
Jo?
Ano. Mám představu, že hlasy do anket posílá (nechci se nikoho dotknout)...
Muzikálový fanoušek?!
No, není to přesné, ale i tak se to dá vyjádřit.
Já však vím o dvou čtrnácti, patnáctiletých holkách, které to viděly čtyřikrát a byly z toho úplně unešeny. Já se jich ptala: "Jak vás na to rodiče mohou pustit? Vždyť to nemůže být představení pro vás?!" A ony na to, že je to to nejlepší, co v našem divadle viděly. A to jsou fakt mladý holky...
Je pravda, že dcera mého kamaráda byla na Godotovi a té je nějakých dvanáct a na společných procházkách citovala přesné texty. Z programu se je naučila a nutila dělat totéž svého otce. Ale to je extrém. Obyčejně kluci dostávají hlasy podle toho, jak vypadají.
A holky ne?
U holek je to jinak. Protože hlasy posílají většinou ženský, který chlapa posuzují podle vzhledu. U holek je toto kritérium potlačeno, už se spíš hledí na herecký výkon.
Jo?
Mám takový pocit.
Takže když to shrneme, do ankety Křídel o nejpopulárnějšího herce a herečku posílají hlasy jenom ženský.
Tak nějak.
Takže i do divadla chodí jenom ženský, jo?
Většinou. Některé jdou sice s partnerem, ale ten jde z donucení a po deseti minutách spí. Vidělas někdy v divadle spát ženskou?
Ne.
Tak vidíš.
No dobře. I tak mě to překvapilo, potěšilo a udělalo radost. Ale bylo to všechno hodně rychlý. Druhý den mi gratulovali a já si myslela, že ta Křídla byla před týdnem. Hrozně rychle to profrčelo. Ani jsem si to neužila.
Možná to bylo tím, žes tady od začátku neseděla. On byl totiž celý večer koncipován tak, že až do úplného závěru nikdo nevěděl, kdo cenu získá. Nominace byly jasné, ale první v pořadí znám nebyl. A za něj přebíral ocenění figurant. Šlo o napětí až do konce. Údajně nějaké zaručené informace ven prosákly, což byla škoda, ale i tak to jakžtakž dramatické bylo. Snad.
O nominaci jsem věděla. Ale že jsem vyhrála, jsem se dozvěděla až od tebe u inspice. Myslela jsem, že všichni nominovaní se tam mají dostavit.
Tak nějak to bylo myšleno. Pak však nastal zádrhel. Ztratil se Igor Barberić a my nemohli začít druhou polovinu. Nakonec stejně přebíral jeho cenu Viktor Skála, protože Igora jsme nenašli. S celým realizačním týmem nám šlo o to udělat předávání trochu jinak. I když tak daná věc se dost těžko ozvláštňuje. Ale vraťme se k tobě. Kde máš své ocenění vystavené?
To je dobrá otázka... nejdřív jsem ji chtěla dát domů k rodičům.
Aby ji někdo oprašoval?
(smích) Maminka je člověk, který vše dokumentuje. Co se se mnou děje, a tak. Vystřihne z novin nějaký článek...
...A kdy začala? První pusou, rozbitým kolenem nebo chlapcem?
Až divadlem.
To je pěkný. V důchodu se tím budeš ráda probírat. Ale neodbíhejme. Kde tedy máš tu cenu?
Je doma, u mě doma, na skříni. Úplně nejvýš. To by mohl nějaký psycholog probádat. Mám doma knihovnu. V ní, na nejnižší poličce, videokazety. Potom papíry, platby za telefon a jiný druhy účtů, smlouvy atd. Nad tím mám polici o divadle. Scénáře, texty a také poezii. Nad tím beletrie, o polici výš filozofie a různé duchovní knihy a tak...
Tam je taky nejvíc prachu, že...
Nepřerušuj. A nad tím vším je tedy tahle cena. A kdo se nepodívá nahoru, nikdy ji neuvidí.
Na té ceně se mi líbí, že každý rok vypadá jinak. Nevím, kolik těch Slavíků má Gott, asi třicet a stejných. Nic moc. Jestli máš o jednoho víc nebo míň, žádná změna. Mít však sérii Křídel první poloviny 21. století, to musí být něco.
Budu se snažit. Taky mě potěšil Viktor. Potkal mě a říká: „Otoč se! Jó, ještě tam jsou!" To tak zahřeje u srdíčka. Tak jsem to stejný udělala Stankovi Slovákovi.
Markéta byla taky nominovaná. Tak tos jim vyfoukla rodinný double.
Moc mě těší, že jsem si získala přízeň diváků. Nenatočila jsem žádný film ani seriál, žádný CD jako někteří jiní. Jsem vidět jenom v divadle. Tak je to opravdu ocenění za divadelní práci, jestli mi rozumíš...
Jistě! Pro mě je obdivuhodný, že někdo má vůbec chuť v přehršli různých Lvů, Anno, Missek atd. vzít tužku a hlasovat v něčem dalším. Já to beru jako pozitivum. Něco to znamená.
Následně probíhala sáhodlouhá diskuze o počtu tipujících, názory se velice různily. Do diskuze bylo pozváno několik dalších kolegů z uměleckého souboru brněnského Městského divadla. Žádných rozumných čísel jsme se však nedobrali. Budeme pátrat dále, snad s větším úspěchem. A čím větší číslo bude, budou i ocenění více šťastni. Takže, milí diváci, resp. čtenáři: Jestli chcete svým oblíbeným umělcům opravdu udělat velikou radost, své hlasy do následujícího ročníku Křídel 06/07 posílejte již nyní! S úctou a přáním, že se na příštím slavnostním vyhlášení znovu setkáme se loučí
Záhada alebo komplot?
Nie že by to nebolo nádherné, ale posledných pár mesiacov mám vážne podozrenie, že sa naše divadlo stalo externým strediskom nejakého ústavu, ktorý sa zaoberá výskumom genetickej diagnostiky a reprodukcie. Je to len náhoda alebo snáď iná cielená metóda vyšších kruhov, že sa každým mesiacom šíria zástupy zaokrúhlených zamestnankýň MdB? Táto situácia môže trošku budiť dojem, že si niekto vybral našu inštitúciu k zlepšeniu populačného rastu v republike! Vysvetlení „reprodukčnej záhady“ sa ponúka hneď niekoľko. Všeobecne sa hovorí napríklad o silnej generácii tzv. Husákových detí. Lenže uplatnenie tejto teórie by sme museli pozorovať aj v iných divadelných domoch, a to zatiaľ nepozorujeme. Teda, musíme skúmať ďalej. Zlé jazyky tvrdia, že dôvodom zvýšenia tehotenstiev a pôrodnosti v našom divadle je každoročný nárast tuzemských i zahraničných produkcií MdB, a vzhľadom k doposiaľ zákonmi nepovolenému klonovaniu ľudských bytostí si vedenie divadla takýmto taktickým postupom zaisťuje dostatočný počet nových zamestnancov. O tejto veľmi nepravdepodobnej hypotéze by sa možno dalo polemizovať, ak by sme pripustili, že sa nerušený chod divadla zaobíde bez zástupcov nežného pohlavia. A to sa teda nezaobíde!!! Preto nám nezostáva nič iné, len hľadať dôvody inde. Čo ak je v patogénnych zónach budovy Městského divadla zakorenené karmické znamenie nejakého veľmi plodného rozsievača? Alebo je dokonca záhadný inseminátor ešte stále medzi nami? Keby sme boli ochotní pripustiť túto teóriu, ohovárači a neprajníci by si iste prišli na svoje. Určite by boli prví na rade Štěpán, Slovák, či Apolenář. Lenže takto to určite nie je. Aj keď pripúšťam, že v jednej z našich záhad trošku „za nechtami“ mám. Ale, na druhú stranu, je lepšie to čestne priznať, ako sa postupne a potupne zmierovať s tým, že v tom má „prsty“ niekto iný! Takže. Je evidentné, že podobnými úvahami rozhodne nedôjdeme, čo i len k pravdepodobnému rozuzleniu záhady, že v jednej jedinej sezóne sa pošťastilo toľkým našim milým a krásnym kolegyniam prísť do požehnaného stavu. A preto, aby nevznikli rôzne zavádzajúce hypotézy a „dojmológie“, navrhujem, aby sme sa zhodli na definitívnej variante, že sa na nás naše najdrahšie kolegyne DOHOVORILI!!!
P. S.
Viem, že posledná varianta je absolútne neuskutočniteľná, ale aspoň nedáva priestor na žiadne ďalšie diskusie...
25 sezon - 25 otázek pro Zdeňka Bureše
Co ti zůstalo nebo přibylo ze sladkých dvaceti pěti let?
Copak si to pamatuju?
Tak jo, vraťme se tedy až k pomyslným dupačkám.
V dupačkách jsem jenom řval, později můj řev přešel ve zpěv! Maminka pochází z muzikantské rodiny, nejen geny, ale i její vliv způsobil, že jsem chtěl být profi-zpěvákem a amatérským hercem. Dopadlo to naopak.
To tak obyčejně bývá.
Nebýt matematiky, tak bych mohl být věhlasný biolog. Možná objevitel vakcíny proti ptačí chřipce!
A byl bys radši. Úžasná představa.
Byl bych slavnější určitě, ale podlehl jsem bacilu divadla.
Které role byly pro tebe „nakažlivé“ a „nejnakažlivější“?
Nejméně imunní jsem byl k rolím z repertoáru Osvobozeného divadla V+W! Tak jsem tady vlastně začínal. Od Filipa v Baladě z hadrů až k Voskovcově roli v Tetě z Bruselu. Bohužel se bacil V+W dále v divadle nešířil.
A jiné „infekce“, které jsi v divadle prodělal?
Rád jsem „promarodil“: Těrentije v Krutých hrách, Tiberge v Manon, Sganarella v Donu Juanovi, Fandu v Domu na nebesích, Kvítek z Hororu – moje jediná titulní role v muzikálu.
Muzikál, no vidíš! Povídej.
Hrál jsem tady ve většině muzikálů v osmdesátých letech. Už na JAMU jsem navštěvoval opakovaně muzikály v DbM, učil mě průkopník muzikálů R. Mihula, S. Moša pak povýšil zdejší tradici o původní muzikály. Zlomové byly Sny svatojánských nocí.
A ty sis teď po 14 letech zopakoval na zájezdu v němčině, kde hraješ Klubka?
Ano, jako jediný veterán imunní proti všem alternacím.
V posledních letech hraješ v muzikálech spíš činoherní role.
No, počkej, v Lady ze Zelňáku taky zpívám a zpívat se dá i na vnitřní strunu činoherní postavy. Mou osobní strunou jsou tragikomické role, jako byl dr. Tesman v Hedě Gablerové a nejlíp se mi zatím zpíval Šalamoun v Keanovi IV. Bolek Polívka byl inspirativní muzikant (nebo naopak)?
Jak si „zpíváš“ mimo prkna?
S přírodou si jásám, s přírodou si řvu, ale spíš si s přírodou - brblám. Ty hroudy, které ryju a osévám na chatě vyslechnou všechny moje stesky a kupodivu vydají úrodu.
Užiješ úrodu nebo ji rozdáš?
Jsem lakomej a všechno sežeru sám. Rád totiž vařím. Někdo má na nočním stolku detektivku, já kuchařky.
Mluvíme-li o jídle, co náš chléb vedlejší? Nebo ty radši housku se salámem?
Tu měl rád Rex, já jsem mu ji česky přihrával přes dabingový mikrofon. Ale vařil jsem i meziplanetární jídla ve Star Treku. Mám vlastnoručně věnovanou kuchařku představitele Neelixe ze společného setkání, bohužel je psaná v angličtině. Vařím česky a po svém.
„Uvařili“ jsme těch otázek nějak málo a slíbili jsme pětadvacet?!
Dovaříme je za dalšího čtvrtstoletí.
S tebou si člověk v rozhovoru opravdu užije. Takže - díky! A hodně „infekčních“ úkolů!
Rozhovor s Milošem Štědroněm
Jak jste to přijal?
Potěšilo mě to velice. Jednak atmosféra slavnostního večera, to bylo krásné. Jsem totiž člověk od divadla a i když jsem nebyl nikdy zaměstnancem divadla, přitahuje mě celý život. Na Provázek jsem chodíval odpoledne relaxovat, byla to sice tvrdá práce, ale na tehdejší dobu na obrovsky svobodné půdě. Univerzita tak svobodná nebyla, byla zajímavá, protože všechny duchovní hodnoty se nepodařilo zlomit, ale otravovala spousta byrokracie, hloupostí a různých vnějších tlaků. V divadle, zvláště typu určité komuny, tohle nebylo. Ta byla fantastická v tom, že šíleně pracovala, bylo to v podstatě režisérské divadlo. V divadle není žádná demokracie, to je mýtus, tam to nejde. To říkal nebožtík Peter Scherhaufer, můj přítel, že divadelní demokracie je nesmysl. Tam se musí poslouchat, někdo vydává rozkazy, někdo to vymýšlí a ti ostatní jsou ochotni - do jisté míry anebo úplně - se tomu poddat a spolupracovat. Na Křídlech jsem ocenil to, že jsem na jedné straně viděl tu neviditelnou ruku ředitele, který jednou za rok dává ansámblu volnost, aby si to udělal takzvaně po svém. On tam sice musel vystupovat podle jejich pokynů, jsem přesvědčen, že rád - ale v dobrém mi to připomíná starý Řím, kdy jednou za rok je dovoleno všechno, nebo Babylon, kdy se vládce poníží proto, aby se mohl zase povýšit. K tomu mé místo v první řadě, chodím do Městského divadla už leta letoucí, ale tohle se mi ještě nepoštěstilo. Být 20 centimetrů od rampy, kde se pak naskládají půvabné krásné baleťačky.
Jak vidíte s odstupem nastudování Nany?
Byl jsem rád, že jsem se setkal s Petrem Kracíkem. Mám rád tento typ divadla, vidím v tom ještě zbytek expresionistického divadla - samozřejmě nemůže se manifestovat jako expresionistické uvnitř muzikálu, ale Petr Kracík je žák Sokolovského. A jeho žáci na něj nedají dopustit, já nakonec také ne. Spolupracoval jsem s ním asi šestkrát. Vím, že jeho řev nebyl skutečný, horší bylo, když mluvil potichu, to bylo znamení opravdového průšvihu. A sám jsem se nejvíc dověděl o divadle skrze jeho bonmoty a hulákání a vůbec exhibicionistické režírování. Kracík je klidný, je sice velmi impulzivní, ale rozhodně tam není napětí a strach. A v expresionistickém divadle někdy strach bývá. Byl tedy v podstatě klid, ale současně i určitá imaginace, kdyby bylo víc času, to se ovšem říká vždycky, tak bych něco udělal jinak, třeba konec. Je tam velká scéna kněze, jak zpívá song, kázání, ve kterém Nanu odsoudí, tak jsem si říkal, že z hlediska expresionistické estetiky tam možná mohlo být něco v opačném gardu.
Nana byla jako krásné a celistvé dílo přijata skvěle a teď tedy vedle publika oceněna i v rámci Křídel. Vyvolávat nějakou polemiku, jestli mohla být v něčem jiná, by se tedy mohlo zdát nepatřičné. Vy jste ale znám jako člověk, který se nebrání žádné diskuzi, tak si následující zmínku dovolím. V jedné kritice se objevila výhrada, že Nana postrádá hity. Co je to hit? Skladba omílaná v rádiu a bráno do důsledků, nejlepší recept na muzikál by pak byl nedávný příklad Dalibora Jandy, který slepil nový muzikál ze svých starých písní.
Janda mně vadí ještě nejméně. Myslím, že nový muzikál sleduji hodně, mám DVD i kompakty a i když nejsem v obraze tak jako třeba Standa Moša, který na muzikály i hodně jezdí, určitý přehled mám. Je snad na 50 odrůd muzikálu, Nana se možná spíš blíží už takové pop opeře. Ale typický hitový muzikál je pro mě třeba Joseph, co Moša také, jak víme, dělal, který je tažen z jednoho šlágru. To ale na světě moc lidí neumí, zejména tak jako Weber. Myslím, že Nana je svým způsobem jednotná ve své mnohosti. Těžko říct, jestli jsem tam nedokázal najít hitový text, napadá mě ještě jedno. Je tam song dvou žen, který podle mě režie možná trochu potlačila. Pro mě to byla dominantní situace, jak zpívá se Sametkou „jsi tak krásná, kamarádko má" a to je slaďáček, až moravský, jak správně postřehl kritik Herman. Bylo to tak myšleno záměrně, protože Nana pro mě, tak jak ji pojal Uhde, bere chlapy jako nástroje a pokud spí se Sametkou, tak proto, že ta ji neobtěžuje a je na ni slušná a není sprostá, kdežto u chlapů se může nadít toho nejhoršího. A proto tedy „jsi tak krásná, kamarádko má..." Tohle je ale na hraně, a možná že se režisér Kracík zase lekl toho, aby to nebylo moc lesbické. Že hity vznikají různě, jsou rozličného původu a bývají i zcizeny z nejrůznějších míst, to je věc jiná, kumšt je i v tom najít je a zpracovat. Před čtyřmi lety jsem napsal studii, kde jsem dokázal, jak vznikla ústřední píseň Lásko má, já stůňu z Noci na Karlštejně. Prvních 14 tónů je přesně identických s tabulaturou z roku 1620. Ta byla shodou okolností vydaná v r. 1968 v Praze. Vydal to Jirka Tichota ze Spirituálu, se kterým se dobře znám. Když jsem mu volal, tak mně potvrdil, že to Svoboda znát mohl, protože k nim chodil korepetovat. No a co? Dál je zase kousek z La Marseillaise, a tak je to poskládané. Ale v tom je ten kumšt. Dělal to Mozart, Händel i jiní. Není možné při počtu diatonických melodií, při počtu sedmi tónů, které jsou prakticky ve hře, které jsou vyčerpány stotisíckrát, nejde vymýšlet něco úplně nového.
Ale občas se zadařit může, a to nakonec potvrzujete vy sám už pěkně dlouho. Navíc se nebojíte hovořit ani o svých plánech.
S Milanem Uhdem jsme se shodli, že bychom rádi ještě něco udělali spolu, nechci to zakřiknout, ale uvažujeme ještě o jedné francouzské látce, také o Červeném a černém, což není tak objevné, ale líbí se mi, jak by to chtěl Uhde dělat přes Napoleona. V podstatě Julianu Sorelovi velí Napoleon, který mu třeba dává rozkaz: Okamžitě najedeš na paní Derenal a svedeš ji, hned!!!
A něco z naší současnosti?
Tohle říkal i Moša, udělejte něco z dneška. Přiznám se, že dnešek asi moc neumím. Jinak něco komponuju neustále, v žádném případě nemám prázdné období. Občas je při hovoru o hudbě zmíněn výrok Arthura Honeggera, že „Mluvit o hudbě je jako tancovat o architektuře". Mně se při tom vždy vybaví dvě výjimky, dodnes vzpomínaný Leonard Bernstein a jeho seriál o klasické hudbě, a také vy. Např. před časem uváděný pořad o hudbě minulých století na ČT2 byl strhující, přímo vaše one man show!
Pokud jde o Bernsteina, to bylo dáno jeho povahou. Byl to v nejlepším slova smyslu skvělý exhibicionista i skvělý skladatel. Viděl jsem ho řídit vídeňskou filharmonii a tehdy mně to připadalo jako poněkud nesourodé spojení. Jen stál a dělal různé opičky ve stylu „ani dirigovat nemusím, orchestr hraje sám", což je americký styl, který se k těm Vídeňákům nehodí. To jde u amerických kapel nebo dejme tomu u nás - když vzpomenu třeba Gustava Broma, to je pak paráda. Jaromír Hnilička vždycky říkával nebožtíkovi Gustavovi: „Gustave, můžeš dirigovat, my na to kašlem, ale hlavně neshoď noty!" Onehdy jsme na to s Hniličkou vzpomínali v sauně. Je to borec, snad největší postava, co znám. Jednak mu to v 72 letech pořád naprosto božsky troubí a potom, nikde se nepobavím tak jako v sauně, když tam začal s námi Jarda asi před šesti lety chodit. I mě zasáhla možnost poslechu internetových rádií a na jednom jsem vyslechl koncert, při kterém vykládal osmdesátiletý country zpěvák Jack Greene, jak ho nedávno vyzvala manželka, aby se šel za ní nahoru pomilovat. „Miláčku, obojí už nezvládnu“, musel jí odpovědět. Koncertů má ovšem pořád několik každý měsíc. / i nadále s úsměvem/: Je to silně individuální, např. Gustav Brom byl do posledního okamžiku naprosto bezvadný. Nebo ta naše sauna. Chodí tam s námi Ludvík Kundera a on je ročník 1920.
Při zmínce o brněnských osobnostech si nemůžu odpustit dotaz na Františka Kocourka. Františka znal každý, ale vy údajně nejdéle. Je to pravda?
Já jsem chodil s Kocórem dokonce na stejnou školu, na základku na Staňkovu. Byl jsem v sedmé třídě a už tehdy nám přišli ukázat žáka Kocourka ze druhé cé - jako odstrašující příklad - neboť se zohavil, pomaloval anilinkama, nakreslil si fousy s tím, že chce jít k cirkusu. A on si mě pamatoval, a když jsem potom vedl Divadlo hudby – přesněji vedl jsem sám sebe - bylo to pod Moravským museem, tak se Kocourek zjevil v roce 1966 se slovy: „Milo, seš to ty ze Staráku?“ A tak jsme obnovili přátelství a dělal jsem mu večer „Láska, jóga, poesie“, což byla absolutní špička, kde Kocourek recitoval svou jedinou báseň, co napsal: Každá ženská plesala / když viděla Česala / potom přišel slavný rek / jmenuje se Kocourek. Česal byl tehdejší brněnský silák.
Nakonec si Franta Kocourek zahrál i ve vaší Baladě pro banditu, že? Co její obnovená premiéra?
Musím říct, že jsem byl velmi spokojen. Morávek je rafinovaný režisér, řekl bych že tak trochu podobný typ jako Moša. Moša je skvělý, vidím v něm nějakou resurekci, oživení Schikanedera, nebo prostě divadelníka 18. století, typ komedianta jako třeba Mozartův divadelník, co dělal jeho Kouzelnou flétnu. Chlap, který pro divadlo udělá všechno. Dělá to velmi elegantním způsobem a já jen zírám. Jistě, jsou tam i bulvární prvky a někdy nádech bulvárního divadla, což mně ale vůbec nevadí, každý musí přiznat nesporné umělecké polohy. Vynikající byla např. Hana Burešová. Znamení kříže bylo skvělé, moc se mi líbilo. Docela mě nadchl i Oliver Twist, což je v podstatě obyčejná stará věc, tuším, že to Standa dělal proto, že to nebylo drahé a byla to úlitba, za kterou asi dostane práva na nějaký trhák, bez ohledu na to se jednalo o dobrý muzikál.
Myslím, že vaše výhoda jako skladatele je i v tom, že nejste úzce zaměřen jen na klasiku, jistě to také přispělo k tomu, že např. Balada je tak geniální a nadčasová.
To nemyslím, geniální, to ne, Balada se prostě trefila do určitého okamžiku a proto měla úspěch. Další věcí je to, že u nás zpívají muzikály z nepochopitelných důvodů hvězdy. To se ve světě zásadně neděje, tam se muzikálová produkce vždy znovu vyrobí a vymyslí pro konkrétní muzikál, a jestli se tam někdy hvězda dostane, tak jako absolutní výjimka. Weber to udělal jednou a pak na to málem doplatil při rozvodu, kdy musel platit obrovské odstupné. Ano, u Vlasů se to týká jak jevištního, tak i filmového provedení, to je typický kolektivní muzikál.
Máte dojem, že by mohla být určitá paralela mezi Vlasy a Baladou pro banditu?
Možná, ale když jsme se toho dotkli, je zde až mystická souvislost. Před časem zde začal běžet muzikál Chicago. Zase pro mě úplně nový způsob stříhání, mám rád starý jazz, sbíral jsem třeba desky Kinga Oliviera jako kluk, jazz dvacátých, třicátých a čtyřicátých let a následně tu velkou swingovou změnu, třeba jak je vidět u Armstronga, v r. 1928 to bylo ještě tak a najednou v r. 1929 s houslemi, ta velká proměna, je to překrásná hudba. A tento chicagský jazz je snímán naprosto atypickou technikou, jsou tam ostré bicí, úplně rockové, takřka kontaktní - mikrofony téměř u blan - ale vůbec to nevadí, je to prostě dnešní vnímání. Říkám to proto, že jednak se mi ten muzikál moc líbí, takový brechtovský, evropský, divím se, že to vůbec mohla vytvořit hollywoodská produkce. Pak jsem náhodně zjistil, že tento muzikál, který je starý, je z r. 1975, což si málokdo uvědomuje, a tak měl premiéru ve stejný den jako naše Balada. To byla pro mě velká sranda, říkal jsem si, že jsme asi nějak spojeni, možná i to je důvod, proč se mi Chicago tak líbí.
Hudbě se věnuje i váš syn nebo oba? Nedochází k nějaké řevnivosti?
V žádném případě, bereme to s humorem. Dokladuje to i Milošova úprava jeho jména, což jsem zjistil nedávno, když začal používat Miloš Orson Štědroň, kde prostředek znamená anglické „or son“, tedy „nebo syn“, což je dostatečně výmluvné. Miloš jde jinou cestou, je v podstatě nekomerční, tím nechci říct, že bych já snad měl být komerční. V divadle žije taky, protože dost hraje a doprovází, ale spíš jako výkonný umělec, hodně hraje na klavír a klávesy a myslím, že v tomto směru je daleko, je dost zručný pianista, protože hraje pořád. Spíš než muzikál ho ale táhne opera. Dělal Bušení do železné opony, to je způsob inscenování, který vymyslel Jiří Nekvasil, nynější šéf opery ND v Praze, se kterým jsem dělal shodou okolností dva filmy. V rámci Bušení dělal Miloš operu podle Ladislava Klímy, Lidskou tragikomedii ve Stavovském divadle. To jsou ty záležitosti, které se hrají pouze jednou, dostanou grant sto tisíc a z toho to musí udělat. pustí je tam v poledne a do šesti to musí nazkoušet.
Také mě se synem spojuje má celoživotní láska k Jaroslavu Haškovi, jsem jeho velkým vyznavačem, a syn žije už asi 7 let na Žižkově, právě v místech, kde vznikal Švejk. Druhý syn Petr vystudoval germanistiku a kunsthistorii, je také u divadla, ale hodně překládá, např. Taboriho, celkem už asi 10 her. Hudbě se nevěnuje.
Vážení divadelní přátelé!
Dovolím si Vás pozvat na procházku údolím, ve kterém se zpětně vyznačují naše životní cesty. Je vlastně začátek nového roku a pro trochu bilance je tedy příhodná chvíle. Samozřejmě že bilancujeme především proto, abychom se v budoucnu vyvarovali nejrůznějších chyb. Podíváme-li se na stopy, které jsme za sebou zanechali, vidíme, že cesta našeho života neběží přímo. Nalézáme spoustu odbočení, a ačkoliv je čas nezastavitelný, všimneme si, jak se naše nohy častokrát zabořily do země při zaváhání, kudy dále vykročit. Slyšel jsem, že jsou to Francouzi, kteří říkají: zabočíš do jiné ulice, než jsi původně zamýšlel a změníš tím celý svůj život. Jan Amos Komenský ve své době a dávno před existencialisty přirovnával naše rozhodování kudy se každou vteřinou našich životů vypravit dál k nekonečné cestě připomínající stále se opakující písmeno Y - po delší stonce přicházíme na křižovatku svého rozhodování a tam máme šanci zvolit… doprava, či doleva… Aristoteles ve své známé větě z Politiky poukazuje na to, že v protikladu k ostatním živočichům je člověku vlastní to, že pouze on má smysl pro dobro a zlo, pro právo a bezpráví a podobné věci… a může se, i musí (!), rozhodovat mezi (řekněme) pravou či levou cestou. Naivní tvrdí, že jedna z oněch dvou možností je cestou dobra, druhá pak cestou zla, skeptici poučení naší dobou pak upozorňují na to, že jedna z oněch cest je špatná a ta druhá ještě horší!
Ony volby, čemu uvěřit a kudy se pak vydat, známe každý z nás velmi intimně. Volíme téměř v každém okamžiku svého života. Co jíst, co pít, zdali půjdu spát, promluvím-li, nebo budu dále mlčet a tak nekonečně podobně stále dál. A ono naše neustálé individuální rozhodování je samozřejmě omezováno vším, co vytváří naše okolí, kterého jsme nedílnou součástí. Výborné přirovnání naší pozice lze uvést již na buňce. Ta žije jak sama pro sebe, tak i pro organismus jako celek, dává mu životní sílu a současně ji od něj bere, je-li třeba, je schopna obětovat se pro celek, a kdyby v té chvíli měla vědomí, řekla by, že to dělá pro sebe. Naše rozhodování je tedy vždy motivováno dvojím zájmem – zájmem osobním a zájmem celku – chcete-li jiných jedinců, chcete-li společnosti.
Prohlédneme-li si naše stopy pečlivěji, zjistíme, že naše váhání před mnohými křižovatkami je obvykle dáno naší nevědomostí či malou informovaností. A naší rozumové nedokonalosti se pak snaží využít rozličná učení, která v touze po získání mocenské nadvlády nám doporučují, jak se máme rozhodovat. Namísto využití naší nejvyšší cennosti – rozumu, jsme až příliš často manipulováni k tomu, abychom co možná bez zaváhání vykročili za tím, co jíst, co pít… jak a kdy spát… co je opravdová krása, co je umění a co není… komu věřit a koho zase považovat za darebáka… jako bychom neměli vlastní cit, chuť, intuici a byli slepí a hluší.
Chceme-li se při zamyšlení se nad naší cestou životem a všemi rozhodnutími v klidu a spokojeně znovu nadechnout k dalším krokům, dbejme více na sebe samotné. Nemusíme slepě poslouchat cizí „rozumy“. Stačí číst moudré knihy, chodit třeba do divadla, poslouchat dobrou hudbu… stačí mít oči, srdce, duši otevřené DOKOŘÁN a pak už se s vlastním svědomím nemusíme zpětně dohadovat, zdali jsme pro „pár stříbrných“ nezradili sami sebe, své blízké, či neublížili jiné lidské bytosti.
