únor 06/07
Rozhovor s Ivanou Vaňkovou
Pochází z východního Slovenska. Půvabná herečka Ivana Vaňková má v sobě tajemné kouzlo. Okatá Rusínka se zajímá o lidovou kulturu svého kraje, zvykosloví svých předků, ale hlavně je jednou z muzikálových hvězd Městského divadla Brno. Výčet jejích hlavních rolí z poslední sezony svědčí o tom, že ji mají režiséři rádi. Vítězství v desáté divácké anketě Křídla o nejoblíbenější herečku zase výmluvně dokazuje, že je také miláčkem publika. Tak či tak. Na obou pódiích Městského divadla Brno Ivana Vaňková září. K nohám ji spadly velké muzikálové role jako třeba Rada v titulu Cikáni jdou do nebe nebo třeba nejslavnější polepšená hříšnice Máří Magdalena v hitu Jesus Christ Superstar. Velkou činoherní příležitost dostala počátkem sezony u renomované režisérky Hany Burešové, která jí svěřila hlavní roli Alkmeny v tragikomedii Amfitryon. A aby toho nebylo málo, v únoru se Ivana pochlubí parádní dračicí Alexandrou v úspěšném muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Osmadvacetiletá herečka má za sebou opravdu dobré měsíce. A spokojenost dává neokázalým způsobem najevo...
Jste rozená Slovenka. Pojďme se podívat do míst vašeho narození...
Pocházím z okresu Svidník z malé vesničky Hrabovčík. Jsem Rusínka po tatínkovi. Maminka je Ukrajinka. Doma jsme mluvili rusínsky, ale úředním jazykem byla pochopitelně slovenština.
Na vašem repertoáru v Městském divadle Brno máte také Koločavu, tedy baladický příběh o Nikolu Šuhaji loupežníkovi, který se odehrává na Zakarpatské Ukrajině čili poblíž míst, kde jste vyrůstala. Od počátku dvacátého století se jistě toto místo proměnilo. Ale je to skutečně tak idylický kraj?
Já už jsem to asi nevnímala jako něco idylického. Narodila jsem se tam a zůstala až do čtrnácti let, kdy jsem do Košic odešla studovat konzervatoř. Můžu ale odpřisáhnout, že je tam panensky krásná příroda a lišky tam dávají dobrou noc.
Máte tam dodnes vědmy?
Snad i to by se dalo říct, když si vzpomenu na babičku. Léčila moje dětské neduhy různým zaříkáváním.
Jací jsou tam lidé?
Asi jako všude. Hodní i závistiví. Hrabovčík je skutečně malá víska a všichni o sobě všechno vědí. Stojí v ní sto dvacet domů. Díky mému povolání je na mne vlastně ještě víc vidět.
Jak často jezdíte domů?
Už jen dvakrát třikrát do roka.
A jako úspěšné herečce vám strojí nějaká speciální přivítání, chodí si pro autogram?
Vždycky se všichni ptají, jak se mám. Je o moji osobu velký zájem, ale nemohu říci, zda je to díky mému povolání, nebo zda se v dobrém slova smyslu takto zajímají o každého. Moji krajané určitě nežijí tak odtažitě jako lidé ve městech. Nejsou tak chladní. Je tam větší až jakoby rodinná komunita.
A jaká jste vy? Pozoruju vaše zdrženlivé společenské chování po premiérách a vždy se vnitřně ptám, zda jste tak sošná a naoko důstojně odtažitá, nebo zda nepřehlédnutelnou distancí třeba jen maskujete svoji vnitřní nejistotu. Jak to je? Máte třeba nějaké komplexy ze svých venkovských kořenů a místa, kde lišky dávají dobrou noc?
Jsem překvapená, že na vás takto působím. Já si nikdy nemyslela, že mohu působit odtažitě a chladně. Nedávno mi kolegyně z rekvizitárny říkala, že se mě bála, když jsem jako nová přišla. Myslela si o mně, že jsem namyšlená. A já přitom ani nemám žádný komplex z toho, že pocházím z malé vesničky. Nemám totiž proč.
A jaká tedy Ivana Vaňková je, jak by se charakterizovala?
Jsem velký introvert. Nerada bývám středem pozornosti, z čehož může plynout zdání té odtažitosti a chladu. Zároveň vím, že jsem na očích a že se musím chovat a vlastně si i držet jistý distanc a nepouštět si někoho příliš k tělu. Mně hrozně dlouho trvá, než se někde udomácním a než si získám místečko, kde se cítím dobře.
A kde se dnes cítíte doma?
No určitě v Brně. Já když se mi někde líbí, zapustím kořeny se vším všudy a pěkně hluboko. Hůř se mi potom odchází.
Co se vám líbí na Brně?
Určitě atmosféra a lidé. Já jiné příležitosti pracovní nemám a ani je nehledám. Možná je to tak vlastně i z nouze ctnost. Já si tady ale oblíbila mnoho lidí a zvykla si tady.
Často se oprávněně říká, že člověka doživotně určí jeho dětství. Zůstaňme tedy ještě u něj. Kolik máte třeba sourozenců? Co vaše rodina dělá, mají také nějaké umělecké spády?
Mám dva starší bratry, kteří zůstali ve vesnici. Jeden dělá řidiče z povolání. Druhý je školníkem na základní umělecké škole. Tatínek pracoval také jako řidič z povolání, než odešel do důchodu. Maminka pracuje jako historička v muzeu. Ona hrála ochotnické divadlo, a tak jsem možná po ní zdědila nějaké vlohy.
Ale kde se zrodil nápad vrhnout se na divadlo?
Já od malička chodila na různé soutěže, recitovala jsem v ruštině na všemožných Puškinových památnících. Pak jsem od šesti let dlouhá léta zpívala rusínský folklor. Původně jsem chtěla jít studovat zpěv. V pubertě jsem však měla nevyzrálý hlas, a tak mi řekli, ať si dám ještě jinou střední školu a počkám. Mně se však nechtělo a dala jsem se na hudebně dramatický obor. Zalíbilo se mi to.
Právě v Koločavě se opěvuje jistý smysl pro tradice. Je to tam u vás skutečně stále aktuální?
Maminka se velmi angažovala v zachovávání folklorních tradic. Máme tam velký festival Rusínů a Ukrajinců. Mně hlavně v pubertě předhazovali tradice předků a že nesmím zapomenout a já měla tendenci od těchto zvyků utíkat. Dnes se k nim moc ráda vracím.
Jako že si třeba doma oblékáte při nějakých speciálních příležitostech rusínský kroj, udržujete zvykosloví?
To ale vůbec ne. Tíhnu však k folkloru východních Slovanů. Neposlouchám pop, ale líbí se mi žánr, který se dnes škatulkuje jako world music. Zajímavé je, že můj přítel a muzikant Tomáš Kočko se tomuto žánru věnuje. Vzácně jsme se v tomto tradicionalismu sešli. On zase bádá po tradicích svých předků po celém území někdejší Velké Moravy. On mě taky popostrčil k tomu, že se naplno vracím ke kořenům.
A jakým způsobem může člověk ty své kořeny v hektickém městě prokazovat?
My si třeba pořídili chaloupku v Beskydech a snažíme se ji rekonstruovat v tradičním duchu. Je to krásná dřevjanka a my musíme zachovat její původní rysy. Opravdu jsem pocítila a našla krásu ve všem starém, co má ducha. My se ale snažíme třeba dodržovat i vánoční zvyky z našich končin.
Lijete olovo nebo vosk?
To úplně ne. Co se však týká štědrovečerní tabule, tam jsme se vyřádili. Na východním Slovensku sestává ze sedmi závazných chodů a je velice pestrá.
Vy jste tedy na Štědrý den asi neodešla od sporáku... Popište mi tu tabuli...
Já ještě všechny ty chody nezvládám, ale snažím se. Začíná se klasicky oplatky či vánočkou pokapanou medem. Pak jsou dvě polívky: fazolová se švestkami a kapustnica. Následuje speciální houbová omáčka mačanka, která se vyrábí ze šťávy z kysaného zelí. Vše je bez masa. Pak se jedí bobanky s mákem, což je obdoba zdejších buchtiček s krémem. Poté přijdou na stůl vařené pirohy s bramborovo-tvarohovou nebo ovocnou náplní.
A přes rok se jídlem odbýváte?
To ani ne. Ten můj chlap se nedá ošálit. Já ale vařím ráda a všechno. Když ale někde koncertuje, vařit nemusím. Před chvíli jste prohlásila, že jste introvert, což si většina laiků představuje jako dovnitř obrácenou povahu. Herectví je ale svou povahou naopak něčím velmi vnějším, až exhibujícím. Já tomu nerozumím, jak to je? Ale já mám v sobě oba póly. Nejsem jen introvert, který si na jevišti na něco hraje. Samozřejmě je ve mně i touha předvádět se, líbit se a ukazovat emoce. Kdybych nedělala herectví, byla bych asi nějaká nešťastná bytost nebo bych měla větší výkyvy v náladách.
Pro vás je tedy jeviště formou psychoterapie?
Ale na tom není nic směšného. Já se na jevišti skutečně vyléčím třeba ze svých smutků.
To už potom v civilu neprojevujete žádné emoce, když jste tak vybičovaná nebo nasycená z jeviště?
Ale to víte, že ano. Čím více člověk ze sebe vydává, tím více se mu vrací. Emoce se dokonce i násobí. Je to takový fajn kolotoč.
Na sklonku roku vám v kategorii hereček připadlo prvenství v anketě Křídla. Jaké je to být nejlepší?
Toto ocenění neříká, že jsem nejlepší. Zůstaňme u termínu nejpopulárnější. To bývá často velký rozdíl. Samozřejmě každý člověk je rád, když ho někdo oceňuje nebo v práci pochválí. Křídla mne v tomto smyslu těší. Uvědomuju si ale, že jsem byla minulou sezonu hodně na očích a to byl zřejmě výsledek. V souboru je řada jiných vynikajících hereček. Za přízeň diváků je každý herec rád.
Ve vaší věkové kategorii mladých okouzlujících hereček je v Městském divadle docela natřískáno a plno. Není to silný tlak?
Ale vůbec ne.
Copak divadlo není také konkurenční prostředí?
Určitě je, ale já ho tak nevnímám. Moje profese mi není prostředkem, abych se dostala výš. Já divadlo fakt dělám z léčebných důvodů.
Většina zaměstnaných lidí v tuzemsku bere práci jako zlo nutné k obživě. Patříte k mála šťastlivcům, které jejich profese baví a navrch léčí?
Možná to předtím znělo jako fráze. Já ale opravdu netoužím pořád dostávat hlavní role. Divadlo mne těší a baví.
Podmiňovací způsob do života nepatří, ale přece. Čím byste bývala byla, kdybyste nebyla herečkou?
To já vůbec nevím. Chtěla jsem studovat jazyky, pak být letuškou a už ani nevím proč. Pak jsem chtěla chvíli být učitelkou, a dokonce jsem se svou kamarádkou, která se tou pedagožkou stala, hrály na imaginární třídy. Učily jsme vymyšlené děti, dávaly jsme jim úkoly, a dokonce jsme je i známkovaly a vodily je do školy v přírodě.
A kolika jazyky kromě slovenštiny, ukrajinštiny, ruštiny a češtiny ještě mluvíte?
Trošku německy a malinko anglicky.
Vy jste ale absolvovala i zahraniční zájezdy?
Hned moje první role v Městském divadle byla Anita ve West Side Story a v němčině. Šedesát představení. Chodili za mnou diváci a chtěli si povídat. Byli překvapení, že Anita moc nešprechtí.
Výčet vašich rolí je za těch pět roků v Městském divadle skutečně pestrý. Co děláte však raději činohru, nebo muzikál?
Já jsem šťastná, že je ten výčet právě tak pestrý. Mne by nebavilo hrát v Praze dvě stě muzikálových představení stejného titulu za sebou. Asi raději zpívám.
Zůstaňme tedy u muzikálu. Tento měsíc vás čeká slavný muzikál čarodějky z Eastwicku, kde budete hrát roli Alexandry. Co to je za mladou ženu?
Je to role takové dominantní ženy, která je poněkud vůdčí osobností. Jako třeba zmíněná Anita. Alex je nejstarší ze tří Čarodějek z Eastwicku a je také tahounem tohoto tria.
Ve filmové podobě stejného díla Alex proslavila zpěvačka Cher. Viděla jste ten film?
To už je dávno. Možná mě Cher bude trošku inspirovat.
Máte ráda world music. Poslechla byste si třeba právě Cher?
Já ji vůbec neposlouchám.
A jak se potom srovnáváte s tím, že v práci zpíváte muzikál nahony vzdálený vašim hudebním chutím a prioritám?
Interpretovat nějakou hudbu znamená ale přece něco zcela jiného než ji poslouchat. Doma si skutečně cédéčko z muzikálu nepustím, což je asi skutečně zvláštní rozpor. Ale to vůbec není paradox. Já si svoji práci domů také netahám.
Navštívila jste třeba koncert Madonny, abyste viděla, jak se dělá vrcholná šou?
Určitě to byla dobrá šou, ale muzikál je přece jen o něčem jiném. Já i když zpívám, tak pořád hraju navrch i divadlo. A to mne baví i zajímá nejvíc. Není to jen samotná muzika, samotné melodie a písně. Muzikálová hudba nese navrch příběh.
Někteří z vašich kolegů jako třeba Jana Musilová nebo Roman Vojtek mají také ambice jako sóloví zpěváci. Točí desky. Vás to nikdy nenapadlo? A nepřemýšlejme nad tím, jak těžké je v hudebním průmyslu prorazit...
Jednu chvíli jsem nad tím přemýšlela. Z hudebních žánrů, které by mne zajímaly, by však v úvahu připadal pouze šanson. Má totiž hodně společné s divadlem. A zase jsme u toho divadla...
Každému herci voní divadlo jinak. Co znamená pro vás?
Já to už řekla. Když budu mluvit o předávání energií, bude to znít jako fráze. Ale o energii divadlo skutečně je. Je to však velmi těžká otázka.
Tu energii cítíte při výkonu, nebo až při závěrečném potlesku?
Energii cítím už dvě hodiny před začátkem představení. Já se na každé představení nesmírně těším. Vím, že když něco dám, tak taky dostanu.
Jakým způsobem se připravujete na představení? Sedíte v šatně s hlavou v dlaních nad scénářem?
Já se připravuju tím, že se těším na krásný večer a že se potkám na jevišti s lidmi, které mám ráda.
Každý den jistě není posvícení. Jak herec pozná, že to byl průšvih?
To je těžké. Někdy má herec pocit, že byl úžasný a diváci vše přijmou chladně. Z toho si myslíte, že vám to nešlo a publikum bouří.
Měla jste někdy na jevišti i pocit trapnosti nebo studu?
Na jevišti si zažijete všechny pocity. Nesmíte to jen dát najevo. Nikoho nezajímá, co si na jevišti myslí Ivana Vaňková. Divák chce vědět, co si myslí postava. Musíte nasadit masku a dohrát vše do konce.
A tak je hraní eruptivní vychrstávání emocí, nebo jen důkladná sebekontrola se zmiňovanou maskou?
Je to obojí. Někdy se při komediích provalí, že to herec nezvládá. Prostě se odprdnete. Já taky nejsem jen pudová herečka, ale ani jen intelektuálka, která má vše zdůvodněné a promyšlené.
Ještě na skok na Slovensko. Vaňková tedy nezní příliš jako rusínské či slovenské příjmení?
Můj otec se nejmenuje Vaněk ale Vaňko. To už snad něco napovídá.
Pojďme se bavit o velkých rolích. A začněme třeba u Jarmily v Máji...
Já dělala ale všechny postavy ráda. Máj jsem vnímala spíše přes muziku Petra Ulrycha, která byla krásná a byla mi blízká. Budete se divit, ale užila jsem si třeba Královnu noci v Magické flétně. Je mi líto, že už se nebude hrát. Fascinovalo mne, jak je hudba Petra Kofroně matematicky přesná. Šlo bezmála až o jakýsi vědecký výzkum. Královna noci byla pro mě spíš technická záležitost, se kterou se nemusí herec úplně ztotožnit. Oproti tomu třeba Hodl v Šumaři na střeše nutí herečku sestoupit do hloubky.
Jste půvabná brunetka, mluvila jste o vašich rolích takových rázných žen. Myslíte, že vás k nim předurčuje váš fyzický typ?
V muzikálu určitě. Tam je to kolikrát i předepsáno. V činohře více záleží na tom, jak ji charakterově postavíte.
Vás na začátku sezony potkala krásná práce s režisérkou Hanou Burešovou. Čím pro vás byla Alkmena v Amfitryonovi?
Byla jsem hrozně ráda, když jsem se našla na obsazení. Trošku Hanku podezřívám i přes to štěstí, že trochu využila mého typu. Řekla mi, že v mém projevu se snoubí dětská čistota až naivita se ženskou dospělostí. A taková by měla Alkmena být. Hana Burešová je režisérka, která při hledání charakteru postavy hercům pomůže.
A jaká byla vaše Alkmena?
Možná jsem to trošku i já.
Po Alkmeně přišla vášnivá Rada v muzikálu Cikáni jdou do nebe. Mezitím Jazz Side Story. Necítíte se i trochu uhoněná?
Já nemám a ani nehledám žádné jiné závazky. Hodně práce mi vyhovuje. Někteří mí kolegové dělali i dvě velké role v jednom zkušebním období.
Kolik večerů stojíte do měsíce na jevišti?
V průměru tak sedmnáct až dvacet. V únoru mám ale jen osm představení.
Nemáte závazky jinde. To je zase výsledkem vaší introvertnosti? Spousta vašich kolegů ještě stíhá dabingy, moderování, natáčení...
Mě mateřská scéna natolik vyčerpává a uspokojuje, že ani nemám čas lítat po nějakých kšeftech. Možná bych při nějakých závazcích vedle nedělala svoji práci tak pořádně, jak bych chtěla. Mám moc hezkou práci, která mě plně uspokojuje.
Vám opravdu nevadí, že vás třeba neobjevil film?
Já jsem tak líná, že neobrážím castingy. Tak si nemohu stěžovat. Asi mi nikdo neřekne, jestli bych se neuráčila hrát v nějakém filmu.
Jaké máte mety v profesním životě?
Nechci usnout na vavřínech. Jsem spokojená s tím, jak to všechno přirozeně plyne. Žádné mety tedy nemám. Mám jedinou touhu dále hrát smysluplné věci a žít poklidný život.
Chodíte v Brně okukovat, jak to dělají jinde?
Zřídkakdy. Opravdu nemám čas.
Z vaší Máří Magdaleny v Jesus Christ Superstar jste na mne skutečně přenesla lítost kajícnice. Jak jste to dokázala?
To já nevím. Ona už je ale obrácená hříšnice a hlavně bezmezně milující žena oddaná učení jistého muže. Žádný bůh, ale tento bohočlověk. Důležité je myslet to na jevišti upřímně, i když to možná zní jako banalita a fráze. A jaký životní pocit je ve vás po těch úspěšných měsících? Já se opravdu - i když to zní obyčejně - těším na každou další práci. Mám pohodu a štěstí v soukromém životě. Každý večer, když si lehám do postele, se těším, až se ráno probudím. Někdy se dokonce vzbudím o půl šesté ráno. Nemůžu dospat, jak moc se těším na nový den.
Rozhovor s profesorem Cejpkem
Profesor Václav Cejpek,
rektor Janáčkovy akademie múzických umění
absolvent filozofické fakulty Masarykovy univerzity,
dlouholetý televizní a divadelní dramaturg.
Co vás přivedlo ke studiu germanistiky a především divadelní vědy? Zájem o divadelní teorii nebo o divadelní svět?
Bylo to trošku složitější. Šel jsem studovat především germanistiku a divadelní věda se v mé blízkosti ocitla vlastně zcela náhodou, bez mého přičinění. Profesor divadelní vědy Artur Závodský tehdy prosadil, aby se k samostatnému oboru germanistika přidala jako druhý obor právě divadelní věda. A tak jsem byl z ničeho nic postaven před hotovou věc. Ale i když jsem původně teatrologii vůbec nezamýšlel studovat, záhy mě chytila. Měl jsem divadlo vždycky rád a možnost zabývat se jím intenzivněji mě hodně zaujala a ovlivnila. Ostatně asi jako každého, kdo se s ním dostal do styku, neboť divadlo je záležitost plná života a pohybu. Díky mé orientaci na literaturu mne pak zlákala také divadelní teorie. Shodou okolností jsem se pak později - pokud jde o mé profese - ocitl na dráze, která odpovídá spíše mému teatrologickému vzdělání. Germanistika však vždycky kráčela vedle mne a se mnou a vždycky byla blízko – jako třeba při překládání dramatických textů.
Nastoupil jste jako dramaturg do tehdy Československé televize a stál jste u zrodu dvou velmi známých pořadů, z nichž jeden už skončil a druhý pokračuje stále. Prvním je Divadélko pod věží a druhým Manéž Bolka Polívky. Manéž má dlouhý život, vysílá se dodnes. Jak tento pořad vznikl?
Vznikl vlastně v jakési souvislosti s ostravským Divadélkem pod věží. Když jsem v r. 1982 přešel z ostravského televizního studia do brněnského, shodli jsme se v redakci na tom, že by i Brno mělo mít podobný pořad, jako bylo Divadélko s Marií Rottrovou. Aktivoval jsem proto své autorské zázemí, což byl především Miloš Zapletal, a spolu jsme hledali námět. Samozřejmě jsme nemohli nepřijít na Bolka Polívku, který tehdy neměl v televizi žádný pořad a vlastně v televizi ani moc pracovat nechtěl. Nicméně jakýmsi soustředěným úsilím a představením ideje Manéže byl Bolek Polívka zaujat a nakonec souhlasil. Tak vznikl projekt, který trvá dodnes. Je to vlastně názorná ukázka běžné dramaturgické práce: jak se z první věty, z prvního nápadu, postupným trpělivým vysvětlováním, přesvědčováním, psaním a vymýšlením nápadů a situací nakonec stane úspěšný pořad. Miloš Zapletal byl navíc už tehdy nejen výborným autorem, ale i skvělým producentem, takže atraktivita toho pořadu v době, kdy vznikl, tedy ve druhé polovině 80. let, byla zaručena a Manéž okamžitě zazářila.
Pak jste se ovšem vrátil k divadlu - v Mahenově činohře jste působil jako dramaturg šestnáct let. Která sezona či období bylo podle vás pro Mahenovu činohru obzvlášť šťastné?
Musím nejprve říct, že tu práci jsem měl velmi rád po celou dobu, kterou jsem v Mahenově činohře strávil, a to se vším všudy, protože divadlo je opravdu velmi magické a dokáže člověka naprosto pohltit a naplnit. Jsou však samozřejmě chvíle, které se mi dnes vybavují v jasném světle a jako rozhodující. Důležitý byl počátek devadesátých let - a pro mne setkání s Aloisem Hajdou třeba při Dürrenmattově Návštěvě staré dámy či Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše. Vzpomínám na to, jak jsme s režisérem Kaločem uváděli tituly, jako bylo Claudelovo Zvěstování Panně Marii či Saténový střevíček, nebo když jsme se Zbyňkem Srbou inscenovali Fausta nebo Anouilhova Becketta - to byly tituly, které mně byly nesmírně blízké. A nesmím zapomenout na spolupráci s mladým režisérem Martinem Čičvákem na sklonku devadesátých let a na počátku nového tisíciletí – to byli autoři jako Thomas Bernhard či Botho Strauss, moderní německá dramatika. Cítil jsem, že doba nazrála k tomu, abychom uváděli nejen klasiku jako v devadesátých letech, kdy jsme to považovali za nezbytné pro znovuvytváření povědomí klasických mravních hodnot, ale že je třeba tyto hodnoty prostřednictvím nové dramatiky zároveň také zpochybňovat, abychom si je dokázali vnitřně o to lépe a pevněji přivlastnit a učinit je pro naši společnost samozřejmými a nepostradatelnými.
Jak se vy jako divadelník, který v roli dramaturga uváděl výše zmiňované hry, díváte na inflaci komerčních inscenací v českých divadlech?
Přednáším divadelní historii a ta jednoznačně dokazuje, že komerční divadlo – či alespoň nutnost přemýšlet o způsobu financování divadla – patří k divadlu od té doby, kdy vzniklo. Je to pochopitelné, protože divadlo je ve všech dobách a ve všech společnostech záležitost poměrně drahá, takže se musí přemýšlet o tom, jak ho zaplatit. Různé společnosti vypracovaly v tomto směru různé systémy, známe je už ze starého Řecka, ze středověku... Pro každou společnost to byl vždy jakýsi „přepych“ moci si dovolit divadlo, tento zvláštní způsob přemýšlení o světě. A komerční divadlo, tedy divadlo, které na sebe dokáže vydělat, do této nabídky zcela jistě patřilo a patří dodnes. Mimochodem - také v komerčním divadle mohou vznikat stejně kvalitní nebo stejně špatné inscenace jako v divadle, které je podporováno z veřejných zdrojů a vydělat na sebe tím pádem nemusí. Hledisko kvality nesouvisí vždycky s pojmem komerční a nekomerční. Komerční divadlo má samozřejmě mnohem více omezení. Musí například být za každou cenu finančně úspěšné, což je velmi svazující kritérium. Je to cesta, která může vést někdy do pekla podbízivosti a trapnosti. Subvencované divadlo má v tomto směru větší svobodu.
Od roku 2003 stojíte v čele Janáčkovy akademie múzických umění jako její rektor. Jaký byl pro vás loňský rok?
Pestrý, dynamický, v něčem úspěšný, v něčem méně úspěšný, ale v zásadě ho hodnotím jako rok, který posunul spoustu věcí kupředu. Pokud jde o instituci, v jejímž čele stojím, tedy o Janáčkovu akademii, myslím, že byl jednoznačně pozitivní. Pokud ovšem jde o širší souvislosti – tedy např. o české vysoké školství, tam je situace poněkud složitější: byla to doba poznamenaná tím, že jsme víc než půl roku neměli vládu, a tedy ani vysoké školy neměly svého „definitivního“ ministra, nýbrž provizorium. Docela krásně se žertuje o tom, že jsme v Česku tak dobří, že se vlastně obejdeme bez vlády a bez ministrů, ale pravda je taková, že bez kvalitního řízení se dnes neobejde žádná společnost. Důsledky „bezvládí“ se musí nutně projevit – třeba v tom, že věci nefungují tak, jak by normálně měly. Na ministerstvech začíná vládnout pocit marnosti, na některé věci se čeká ještě déle než obvykle, nikdo nechce o ničem důležitém rozhodnout - a to není nikdy dobře. Zvlášť když vlak je rozjetý a má jet rychle, pak každé „courání“ mezi stanicemi znamená, že přijedeme do té následující se zpožděním. A to - jak každý ví - si nemůžeme dovolit. V civilizované Evropě se to nedělá, ničí to morálku a podporuje to flákání. Janáčkova akademie múzických umění byla založena 12. září 1947. Letos vás tedy čekají šedesátileté oslavy jejího vzniku. Jaký bude letošní rok pro Janáčkovu akademii? Především musí být zcela normální a pracovní, věci musí jít svým tempem. Připravujeme nové obory, ty stávající se budeme snažit vylepšit. Samozřejmě ale chceme tento rok trošku zvýraznit. Máme už například krásné logo od Josefa Ruszeláka, které tu jubilejní baculatou šedesátku staví společně s naším monogramem JAMU do pěkného a atraktivního celku. Rozhodli jsme se, že k šedesátiletému výročí nebudeme konat žádné mimořádné oslavy, žádný „circus maximus“. Chceme připravit několik akcí, které připomenou smysl naší existence a tím je - nic víc a nic míň – výchova kvalitních absolventů hudebních a divadelních oborů. Proto chceme ty nejúspěšnější připomenout - například udělením čestného titulu doctor honoris causa. Nejbližší taková akce nás čeká v únoru, kdy tento titul obdrží absolvent JAMU, šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal, skvělý umělec, světově uznávaný dirigent. Dalším nositelem tohoto čestného titulu by se měl stát Tom Stoppard, moravský rodák a významný anglicky píšící dramatik, který ovlivnil i českou dramatiku a věnuje se české tematice. Uprostřed roku by pak měla vyjít publikace připomínající období posledních deseti let JAMU. Bude to sborník shrnující důležité momenty v životě školy: soupisy premiér, koncertů a seznamy pedagogů. I v dnešní elektronické době je dobře mít taková fakta zachycena v tištěné podobě pro pozdější vzpomínání a bádání. Připravujeme samozřejmě řadu setkání, představení, koncertů apod., které budou směřovat k tomu nejpodstatnějšímu, co je nám jako umělecké škole nejbližší: k vyvolání uměleckého zážitku. Rok 2007, se sedmičkou jako symbolem naděje, bude tedy pro nás spojen také s šestkou, s šestkou v naší jubilejní šedesátce. Doufám, že bude úspěšný.
Městské divadlo Brno uvedlo nedávno v české premiéře hru F. Mitterera „V jámě lvové“ ve vašem překladu. Dostal jste nabídku divadla k přeložení této hry nebo jste text znal dříve a o překladu jste už uvažoval? Jaká byla spolupráce překladatele a autora hry?
Překlad této hry mi před časem nabídl ředitel Městského divadla Stanislav Moša, který viděl inscenaci v Německu. Felix Mitterer patří ke známým a dobrým německojazyčným autorům, jehož tvorbu po léta sleduji - tento titul jsem však neznal. Text hry "In der Löwengrube" mě po přečtení natolik zaujal, že jsem rád souhlasil s tím, že ho pro Městské divadlo a pro Stanislava Mošu přeložím. Hra je to inteligentní, jemně a citlivě napsaná, téma je mi blízké svým humanismem a navíc: byla to překladatelská výzva v tom, že bylo nutno najít adekvátní řešení pro převod tyrolštiny do české podoby. Bylo to úžasné dobrodružství a zajímavá zkušenost. Nakonec vznikl jakýsi umělý český dialekt, vytvořený propojením řady prvků hovorového jazyka a dalších komponentů, které se při práci postupně vrstvily na sebe a do sebe až do výsledné podoby. Já jsem v překladu mohl ovšem nabídnout jen písemnou podobu, o zvukové dotvoření se museli postarat režisér Stanislav Moša a představitel role Kirsche Erik Pardus.
Napsali nám
Vážený pane řediteli a milí kolegové,
jsem dosud plný dojmů z vaší překrásné premiéry muzikálu „Cikáni jdou do nebe“, kterou jsem měl možnost 25. listopadu t.r. osobně vidět. Chci vám všem upřímně a srdečně poděkovat za kus poctivé umělecké práce. Premiéra vyzněla ve váš jedinečný a zasloužený úspěch. Dle mojí statistiky jste již 12. divadelní soubor, který „Cikány“ uvedl. Vaše inscenace patří po všech stránkách k nejzdařilejším. Vedle prvního uvedení na Nové scéně Bratislava jste uvěřili a s pietou inscenovali jedinečné dílo, kterými „Cikáni“ po uvedení moldavského filmu jsou. Vaše inscenace respektovala náš původní záměr vytvořit iluzivní představení. Díky vám za ně za velkého Maxima Gorkého, jehož povídka Makar Čudra je základem jak filmu, tak naší divadelní adaptace. Toto respektoval i moldavský režisér a autor filmového scénáře, nedávno zemřelý Emil Loteanu a vynikající skladatel Jevgenij Doga. I my jsme s dirigentem a skladatelem Milivojem Uzelacem respektovali v divadelní adaptaci tuto překrásnou dramatickou látku. Protestoval jsem proti některým úpravám, kde místo moudrého Makara Čudry a jeho filozofie došlo k přenesení této postavy na postavu staré Izergil. Je to proti historické pravdě. Původní povídka, dle které „Cikáni“ vznikli, se jmenuje Makar Čudra. Jak sami víte, je to první uveřejněné dílo Maxima Gorkého, kterým vstoupil na literární nebe. V divadelní adaptaci jsem použil ještě některé další motivy z Bosáků a dalších povídek. Myslím tím Izergil včetně jejího osudového vyprávění či vysloužilce Danila, ale hlavně pak povídku o Larrovi, zosobnění prokletí cikánského rodu. Váš Makar v podání Mistra Ladislava Lakomého byl jedinečná, živoucí postava a patřil v představení k nejlepším. Vedle přání osobní pohody a hodně zdraví k jeho životnímu jubileu, nechť přijme i můj srdečný dík.
Vaše představení „Cikánů“ je vynikající vizitkou celého Vašeho divadla. Zasloužili jste se o úspěch všichni. Počínaje vynikajícím štábem, režií, choreografií, dramaturgií, hudebním nastudováním až po scénografii. Protože jsem za 55 let u divadla odkojen všemi žánry hudebního divadla, musím vysoce ocenit hudebnost představení. Váš soubor jedinečně zpívá. Hudební zvuk měl plastiku i dynamiku a samozřejmě výraz, včetně nelehkého stylu. Vysoce si cením cikánských textů, neb představení dodávaly jedinečný kolorit. Při premiéře v Karlíně byl proti mé vůli nahrazen českým textem, který zdaleka nedosáhl vašeho účinku. Již samotný začátek pískání Zobara jsem slyšel poprvé, ačkoliv je to hudební expozice furiantského Zobara s tragickou předzvěstí. Dovolte mi zastavit se u práce pana režiséra Kracika, kterého znám z několika inscenací v Karlíně až po Divadlo Pod Palmovkou. Měl nesmírně šťastnou ruku ve výběru sólistů, neb typově včetně herectví a pohybové stránky se strefil. Představení má jedinečný rytmus, fantazii a zachovává pravidla iluzivního divadla jako základního principu. Vede nejen sólisty k vytvoření jedinečných postav, ale navíc celý soubor inspiroval a vytvořil z něj kolektiv sloužící divadlu. Vím jako režisér, jak je to těžké, zvláště v kolektivních tělesech. Klobouk dolů před Vaší velkou prací. Představení má vkusnou míru humoru. Postavy jsou vedeny nejen k pravdivým vztahům, ale navíc všichni jdou za společným osudem až k tragickému konci. Vynikající jsou masové scény veselé i vážné. Jedinečné je finále prvního dílu, kde se zjevuje prokletí rodu Larra a úplný závěr s decentním zánikem hlavních představitelů. Úplný závěr s modrým svícením symbolicky vyvolává asociaci zkázy obou táborů. Zvláštní zmínku chci vyjádřit za děkovačku, neb po populárních melodiích zazní závěrečný hymnus písně „Cesta - Bravo!“ Z představení čiší jednota názoru, kde režii doplňuje choreografie až po jedinečnou funkční scénografii dvou zrcadel, až po jedinečné kostýmy. Jednotliví sólisté jsou všichni na vysoké úrovni a nerad bych někoho vynášel nad druhého. Krásný ústřední pár Rady a Zobara je ozdobou představení. Jejich konflikt má logiku a smrt obou připomíná v jistém smyslu operu Carmen. Jedinečné jsou ženské postavy od staré Izergil, představitelky životní skepse, až po otce Danila, Němčo Nura, starého Zobara, Bálinta, Sziládiho, rozkošného Buču a celou partu Zobarových kumpánů. Vojáci, starosta a kněz. Všichni tvoří jeden celek, sloužící dobrému dílu. Nechci zapomenout ani na jedinečnou Rusalindu či milenku Julišku. Všichni krásně zpíváte a kupříkladu píseň Chasiam jsem dosud tak zazpívat neslyšel. Zkrátka představení nemá slabin a je vaší jedinečnou uměleckou vizitkou.
Na závěr mi dovolte zmínit se o pěkném programu představení, kde vedle historie cikánského národa a jeho dvou větví je řada výtvarných obrázků a fotografické dokumentace. Pozorně jsem si jej přečetl a vysoce jej ocenil. Včetně textu celé hry. Dovolte mi tuto stránku doplnit o stať, jak vznikli divadelní „Cikáni“, neb to jsem v programu postrádal. Jejich napsání trvalo asi pět let. Napsal jsem pět verzí a mým konzultantem byl prof. Karel Martínek, velký znalec ruského divadla. Po zhlédnutí moldavského velkofilmu jsem posedle pojal myšlenku tuto jedinečnou látku přenést na jeviště. Získal jsem k záměru svého dlouholetého spolupracovníka Milivoje Uzelace. Oba jsme nadšeně poslouchali cikánský folklor, spřátelili se s Michaelem Jerochinem, vedoucím souboru Romance, který se cikánským folklorem zabýval. Objevil nám tři jedinečné písně, a sice Chasiam, Sluníčko a Mardžanžu. Poslední stručnou tečkou bylo zhlédnutí několika představení v Těatru Romen v Moskvě, kde jsme viděli jedinečné představení „My cigáni“. To nás utvrdilo v divadelní formě. Dnes je jich již celá řada v cikánském nebi.
Na závěr se omlouvám, že jsem Vás nemohl osobně obejmout za Vaše jedinečné výkony a poděkovat Vám ještě jednou za Vaši velkou práci. Musel jsem se po představení vrátit z rodinných důvodů do Prahy. Celou cestu jsem na Vás myslel. Věřím, že jsme se neviděli naposled. „Buď zde, či na onom světě“, jak říká moudrý Makar Čudra. Nechť Vás „Cikáni“ očarují na celý umělecký život tak, jak učarovali mně.
S pozdravem autor divadelní adaptace, Váš vděčný
Rozhovor s Markétou Sedláčkovou
Markéta Sedláčková patří k nejvíce známým a oblíbeným herečkám Městského divadla Brno. V roce 2000 získala Cenu Thálie za ztvárnění Lízy Ďulínkové v Mošově inscenaci My Fair Lady (ze Zelňáku). Znáte ji ze spousty dalších výrazných rolí. Několik měsíců jsme ji na jevišti neviděli, protože se jí – a také jejímu manželovi Stano Slovákovi, jehož není divákům našeho divadla nutno představovat – narodil syn Tadeášek. „Před jeho narozením jsem hrála holčičku Chvilku v Zahradě divů a teď už zralejší ženu, jednu z čarodějek z Eastwicku,“ říká se smíchem příjemná a sympatická herečka. Dětskou roli odůvodňuje svým obličejem. Náročná role Jane v Čarodějkách je v době Markétina mateřství už druhá, od loňského října alternuje v roli Vypravěčky v muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. „Jen jsem si odskočila od plotny,“ říká s naprostým klidem.
Přesto se zeptám, jak se dá zvládnout péče o miminko a k tomu divadlo?
Jsem pořád na mateřské a roli jedné z čarodějek dělám zatím jako host. Vypravěčku v Josefovi jsem zkoušela v době, kdy byl Tadeášek ještě moc malinký. Je to specifická role, která se dá v podstatě nazkoušet doma a v generálkovém týdnu jsme celého Josefa skloubili dohromady s kolegy na jevišti. Zato role Jane je složitější, musím opravdu projít celým zkušebním obdobím. Tadeášovi už je osm měsíců a výhodou je, že v Čarodějkách z Eastwicku není obsazen můj manžel. Je sice hodně zaneprázdněn i mimo divadlo, ale má teď trošinku více času, a proto pomáhá hodně s hlídáním. Naštěstí jsou tu i babičky, takže to není tak hrozné.
Tadeáška tedy nijak nešidíte?
Myslím, že se mu věnuji dostatečně. Akorát s ním nejsem, když se projíždí venku v kočárku, nebo když spinká. Vždycky ho ukládám do postýlky, pořád ho totiž kojím.
Jef Kratochvil s vážnou tváří tvrdí, že Stano zůstane na mateřské dovolené místo vás, málem jsem mu na to skočil. Prozraďte, jaký je váš manžel táta!
Úžasný. Vždycky mně pomůže, když jsem unavená. Samozřejmě, ze začátku byl až příliš opatrný nad takovým drobečkem, jako všichni tatínci. A pak se stalo, že jsme museli jet s divadlem na zájezd do Berlína. Jeli jsme celá rodina a Stanko tam večer v době představení Tadeáška hlídal. Byl s ním poprvé sám. Získal důvěru ve své otcovské schopnosti a teď je to úplně báječné.
Jak se po prvním čtení a po prvních zkouškách a den před první aranžovací zkouškou (5. ledna) díváte na Čarodějky z Eastwicku a na svoji roli?
Málokdy se stává, abychom spolu zkoušely téměř všechny holky v souboru. (Role nejen čarodějek jsou alternovány, celkem bylo angažováno 37 hereček – pozn. Dokořánu.) Všechny tři baby se potkáme na jevišti a máme spolu nádherné dialogy, to se mi ještě nestalo. Většinou jsme spolu alternovaly. Těším se, že si to užijeme. V Čarodějkách je krásné zpívání, líbí se mi muzika a bezvadný je taky příběh. Je takový ženský, běžný, nic obrovského. V podstatě nešťastné rozvedené ženy a moje postava zrovna čerstvě. Normální ženské, které najednou někdo probudí. Je to ze života, i když s velkou nadsázkou. Jste spokojena se svou čarodějkou? Nechtěla jste jinou? Ani ne, já jsem očekávala, že dostanu zrovna Jane, protože zpívá vysoké tóny (tady se, milý čtenáři, Markéta nádherně směje). Myslím, že odpovídá mému temperamentu. Podle toho, co jsem zatím četla ve scénáři a co jsme si povídali a co rozkrýváme, se mně zdá, že je Jane taková trošku prostořeká, taková co na srdci, to na jazyku. Upřímná ženská. Já sama nevím, jestli jsem úplně upřímná, ale snažím se být. Někdy se mi zdá, že jsem až moc. A taky až moc temperamentní, člověku rychle něco neuváženě vyletí z pusy, to mám společné s postavou. Pokud jde o jednotlivé role, jsou to tři naprosto vyrovnané party.
Říkáte, že se vám líbily zfilmované Čarodějky. Budete mít snahu přiblížit se herečce ve filmu?
Mou roli ve filmu hrála Susan Sarandon a té se opravdu přibližovat nechci. Ani nemůžu. I když divadelní scénář je hodně podobný tomu filmovému. My jsme také i trošku mladší. Filmové hrdinky jsou ženy kolem šestatřiceti a mají už větší děti. Kdybych rodila ve věku mých vrstevnic, už bych také měla starší dítě.
Jako Jane hrajete na jevišti na violoncello. Ovládáte nějaký smyčcový nástroj?
Jane je violoncellistka. Já jsem na violoncello ani na žádný jiný smyčcový nástroj nikdy nehrála. Zatím jsem absolvovala dvě přípravné hodiny, učím se držet nástroj, tahat smyčcem a vlastně hrát. Nebudu ale hrát ve skutečnosti, to bude opravdová hráčka v orchestru.
Vy ale hrajete velmi dobře na klavír…
Učila jsem se snad dvanáct let, i na konzervatoři. Ale přiznám se, že mě to jako dítě v lidušce moc nebavilo, ani hudební nauka. Dělala jsem hodně věcí, gymnastiku, chodila do dramatického kroužku a do výtvarné výchovy. A vymyslela jsem tehdy, asi v deseti letech, bezvadný plán. Na pololetní povinné přehrávce jsem hru na klavír schválně kazila, aby mě podmínečně z lidušky vyloučili. Plánovala jsem si, že mě na konci školního roku vyhodí. Jenže mě ve druhém pololetí klavír chytl a začala jsem hrát na žákovských koncertech. Hrozně mě to začalo bavit. Na jevišti jsem nikdy na klavír nehrála. Piano doma využívám k vybrnkávání písniček, ale nejsem tak dokonalá jako manžel. Je mnohem šikovnější a má ke klavíru hlubší vztah než já.
Jak vypadá herecké manželství? Není toho divadla doma příliš?
Vyrůstala jsem v prostředí, ve kterém bylo blízko ke kumštu. Moje první láska byl fotograf, který měl divadlo rád, a dokonce ho i fotil. Také Roman Vojtek, se kterým jsem žila skoro čtyři roky, je herec. Stanko se narodil v hereckém manželství, takže spojení rodina a divadlo mu přijde naprosto přirozené. Mimochodem Stankův tatínek, Marian Slovák, hraje jako host v muzikálu Cikáni jdou do nebe, alternuje s Láry Kolářem. Také jeho matka Eva Matejková je známá a vážená herečka. Je pravda, že o divadle si povídáme i doma, ale není to naše hlavní téma, to bychom se zbláznili. Žijeme i jinými věcmi, teď hlavně Tadeáškem. Máme, zaplať pámbu, přátele i mimo divadlo.
Líbí se mně, že o manželovi tak pěkně mluvíte. Hrajete rádi společně?
Rádi spolu hrajeme. Třeba v Andělích, v Koločavě, v Máji, v Oliverovi a teď v Josefovi.
Máte i společné webové stránky. Prozradíte Dokořánu adresu?
Adresa je www.maki-stano.ic.cz Ale já jsem si fanynky a fanoušky nikdy moc nehýčkala. Snažila jsem se je pěkně pozdravit, nikdy jsem s nimi však nešla na kafe nebo si je nějak připouštěla k tělu. Přesto máme milou kamarádku, jmenuje se taky Markétka. Je úžasná, odvážila se za mnou dokonce až do porodnice. Svěřila se, že ve škole dostaly úkol udělat nějaký web. Zeptala se, jestli by nám nevadilo, kdyby vytvořila naše společné internetové stránky. Nám to nevadilo, a tak máme webovou stránku od strašně sympatické Markétky Pošvářové, která je určitě oddanou fanynkou nejen nás dvou, ale i celého našeho divadla.
Nemá stále mladá a krásná herečka, ale již s dítětem, trošku obavy z mladších a temperamentních kolegyň?
Už jsem takové otázky dostala, nepřekvapil jste mě. Stárnutí je úplně normální věc. Správná je taky konkurence, protože člověk nezakrní a může se rozvíjet. U nás v divadle jsme na to celkem zvyklí, je nás poměrně hodně. Já už jsem hrozně moc let nehrála žádnou roli, aniž bych neměla alternaci. Takže mně tohle všechno přijde naprosto normální. Samozřejmě, jak člověk stárne, dostane se do věku, kdy rolí je stále méně a méně. A to už bude jen na mně, jestli se s tím nějak vyrovnám nebo nevyrovnám. Právě proto jsem ráda, že máme Tadeáška, že divadlo není nejdůležitější věc na světě.
Přála byste si, aby šel váš syn ve šlépějích rodičů?
Když si bude chtít najít cestu k divadlu, určitě si ji najde sám, i kdybychom mu to zakazovali. Myslím, že jsme oba se Stankem normální a budeme ho podporovat v jeho zájmech. Stanko v něm vidí sportovce, já si dělám srandu, říkám, že chci, aby byl bohatý, že mu budu dobrou matkou – vařit mu knedlíky v Americe, když se stane třeba hokejistou nebo nějakým jiným sportovcem. Stankův bratr je fotbalista, Stanko dlouho hrál hokej. Těší se na to, až budou s Tadeášem chodit bruslit.
Pokud budete podruhé v očekávání, dozví se to nejdříve bulvár, nebo seriózní Dokořán?
O tom nepřemýšlím. Je pravda, že nejdříve se to dozví Standa Moša. Stejně jako se to dozvěděl poprvé, protože jsem to samozřejmě musela říci nejdříve jemu kvůli chodu divadla. I když to bylo ještě do dvanáctého týdne, kdy se něco takového nemá podle pověry říkat, aby se to nezakřiklo.
Hrála jste v mnoha krásných rolích. Máte některou vysněnou, která vás minula?
Na konzervatoři jsem si strašně přála hrát Manon Lescaut. Pak jsem tu roli dostala a cítila jsem tak obrovskou zodpovědnost, až mě to vlastně při zkoušení trošku svazovalo. Nakonec jsem se toho komplikovaného ve mně zkoušením zbavila, ale řekla jsem si tehdy, že nikdy už nebudu mít přehnané sny. Jsem ráda za každou příležitost a opravdu si nemůžu stěžovat. Zahrála jsem si Julii a dříve mě ani nenapadlo, že dostanu tak nádhernou roli jako je například Maria ve West Side Story. Pokud jsem něco hrozně moc chtěla, nikdy jsem to neměla. Stejně tak jako v životě. Ulevilo se mi, až jsem na to přišla. Snažím se bojovat s tím, abych nebyla nějaká urputná. Když se s něčím už moc dřu, mívám pocit, že bych to vůbec neměla dělat. Pak se mi naopak zdá, že mi jde všechno lehounce, že to dělám s prstem v nose. Ale za vším je hodně práce a přemýšlení. A tak je to u mne se vším. S partnery, s kolegy, s přáteli i s prací. Jsem ráda, že jsem na to přišla, že si umím na všechno počkat. Anebo že mám jednoduše štěstí a vždycky se mi to nějak v životě objeví.
Labyrint světa a ráj srdce
Jen málokterý český myslitel dosáhl takového mezinárodního věhlasu a tolik ovlivnil světové myšlení jako Jan Amos Komenský. Jeho mimořádně rozsáhlé dílo zahrnuje vedle proslulých a ještě dnes se zájmem čtených didaktických a filozofických spisů také známé jazykové učebnice, které podstatně ovlivnily výuku na školách až do dnešních dob. Vedle toho je však nedílnou součástí Komenského odkazu také impozantní dílo teologické, politické a historické, básně, divadelní hry, písně a díla náležející mezi krásnou literaturu, dále pak pozoruhodné přírodovědecké glosy nebo dlouho nepřekonaná vlastnoručně kreslená mapa Moravy. Ve všech těchto oborech se Komenský prosadil jako mimořádně originální duch a dotkl se řady vzrušivých témat lidského života způsobem, který dodnes budí úctu a zaslouženou pozornost. Zcela zvláštní místo v Komenského díle, především pro svou literární a poetickou kvalitu, zaujímá slavný spis Labyrint světa a ráj srdce, který se stal základem pro naši inscenaci.
V roce 1622, v předvečer vzniku tohoto díla, byl tehdy teprve třicetiletý Jan Amos Komenský přinucen odejít ze svého dosavadního působiště, Fulneku. Na základě císařských dekretů vydaných po bitvě na Bílé hoře se totiž v Čechách ani na Moravě nadále nesměl zdržovat žádný nekatolický duchovní. Komenského odchod z města, ve kterém prožil několik šťastných let, v mnohém evokoval Jobovu pouť po bitevní pláni křižované plenícími vojsky. Odchod do ilegality byl navíc provázen ještě další životní tragédií, když v Přerově, zasaženém morem, zemřela Komenského manželka a dvě děti. Tragicky osamělý Komenský nalezl dočasné útočiště v Brandýse nad Orlicí, kde uprostřed nočních můr a bolestného blouznění hledal naději pro svůj další život – cestu z pomyslného labyrintu nenávisti a bojů. Jeho cesta z marnosti k naději umělecky zobrazená roku 1623 právě v Labyrintu světa a ráji srdce je vystavěna na velmi atraktivním půdorysu: Poutník, procházející nepřehledným labyrintem častuje všechno zjevné i skryté lidské konání ironií a sarkasmem, až jej (s udivující trefností a na základě působivě univerzálních modelů vztahů) uvidí jako bizarní, povětšinou sobecké, a proto k marnosti odsouzené pinožení. Právě uprostřed deziluze však také nachází novou naději, když zahlédne a pocítí také krásné a nadějné stránky lidského ducha.
Od prvního vydání až po současnost Labyrint světa a ráj srdce patřit díky vzácným literárním a poetickým kvalitám (jež stále působí jako nedostižný klenot českého jazyka), moudrosti, lidskosti, nesmírné vtipnosti, bystrosti, originality, moudrého sarkasmu, dojemnosti i optimismu mezi nejznámější a nejčtenější české knihy vůbec. Právě dnes, kdy sledujeme nápadnou podobnost mezi dobou Komenského a současností, však získává ještě na aktuálnosti: základní otázka tohoto díla, jak se bránit vnějším tlakům a zachovat si přitom vše, co činí člověka skutečně člověkem, totiž zní i dnes stejně naléhavě, jako v době jeho vzniku.
Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského uvidíte v nové divadelní adaptaci Aleše Bergmana a Jana Šotkovského. Režie: Aleš Bergman, dramaturgie: Ladislav Stýblo, hudba: Peter Binder a Pavla Milcová, scéna Sylva Marková, pohybová spolupráce Hana Charvátová, asistent režie Veronika Poláčková. Hrají: Jan Mazák, Radka Coufalová-Vidlák, Jana Glocová nebo Lenka Janíková nebo Veronika Poláčková, Jan Apolenář, Oldřich Smysl, Eva Gorčicová, Karel Mišurec, Petr Brychta nebo Alan Novotný, Pavla Ptáčková nebo Soňa Jányová nebo Mária Lalková, Eva Jelínková, Miroslava Kolářová, Zdeněk Bureš, Lenka Rydlová, Lukáš Hejlík, Josef Jurásek, Eva Hrbáčková, Tereza Martinková, Patrik Bořecký, Viktor Polášek a Tomáš Novotný. Premiéra se uskuteční 24. 2. 2007 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.
Rozhovor s Andreou Kučerovou
Tvář Andrey Kučerové diváci Městského divadla zřejmě neznají. Často však obdivují její práci, která patří v divadle k těm nejdůležitějším. Již více než čtrnáct let navrhuje kostýmy převážně k muzikálům. S jejím rukopisem jste se mohli setkat například v inscenaci West Side Story, Jesus Christ Superstar, Odysseia, Šumař na střeše, Josef a jeho pestrobarevný plášť, Oliver!, Cikáni jdou do nebe, Ferdinand, kd’E ste?, V jámě lvové a v mnoha dalších. „V našem divadle to bude kolem třiceti inscenací,“ počítá sama návrhářka. Letos získala zvláštní cenu revue Dokořán v anketě Křídla a nyní pracuje na kostýmech pro připravovaný muzikál Čarodějky z Eastwicku. V jaké fázi příprav jsou teď kostýmy Čarodějek z Eastwicku? Jsme s režisérem dohodnuti, že se budou odehrávat v současnosti, protože témata této hry jsou aktuální. Mám nějaké představy jednotlivých figur podle jejich charakteru a rámcově jsme domluveni, jak bude vypadat company. Čtu teď ten Updikův román a je to docela podnětné, věnuje se tam hodně popisu jak charakterů, tak vzhledu postav. Každá má svůj atribut, který charakterizuje to, že jsou jiné, výjimečné nebo pro někoho jen tak „šáhlé“. To bych kostýmy chtěla vyjádřit. Předpokládám, že při vytváření historických kostýmů návrhář studuje dobovou módu. Čtete kvůli Čarodějkám módní časopisy?
Samozřejmě. A taky šmíruju lidi na ulici! (smích)
Jak dlouho vám trvá příprava kostýmů pro muzikál o tolika postavách?
To se hru od hry liší. Jde o to, zda je to historická hra, zda se nějak vizuálně aktualizuje... Nějakou dobu zabere teoretická příprava, čtu několikrát scénář, hledám další prameny, prohlížím si obrazy té doby, vedu rozhovory s režisérem a s kolegy z týmu. Abychom třeba se scénografem nešli proti sobě, s choreografem kvůli funkčnosti nebo podpoře pohybu. Mám vždy fázi, kdy mám hru dvakrát přečtenou a jen ji nosím v hlavě, ani neskicuju. Chvilku s ní žiju, přemýšlím nad ní a až pak sednu a kreslím. U muzikálů si návrhy dělám po jednotlivých obrazech, abych viděla, jak to dohromady vypadá.
A kolik času tedy potřebujete?
Dalo by se říct, že dva měsíce. Měsíc se tím zabýváte jen v hlavě vedle práce na jiných hrách, a pak potřebujete týden na samotné návrhy. Následuje ještě tak pět týdnů v krejčovně. Já do krejčovny docházím pořád, jednak proto, že jsem v divadle doma, a jednak chci vědět, jestli to hercům sluší, jestli představa funguje na konkrétním člověku. Taky se samozřejmě snažím vychytat nějaké ty mouchy.
Inscenace Cikáni jdou do nebe byla připravována ve spolupráci s Muzeem romské kultury. Spolupracovala jste s muzeem nějak i vy při návrhu kostýmů?
Byla jsem se tam podívat. Ale víc mi pomohla knížka starých pohlednic a obrázků, kterou měl náš dramaturg pan Steiner. I když tam byly spíš fotky z padesátých let na Slovensku, přelom století je zachycen jen ve starých ilustracích. Ale to je takový ten idealizovaný pohled malířů. I naši „Cikáni“ se posunuli k romantickému muzikálu. Cikáni přece tenkrát nosili, co kde našli, a ne jen krásné volánové sukně. Divadlo je ale kompromis a režisérova představa byla taková. Je to muzikál, není to historická hra o životě cikánů. Neukazujeme jejich syrový život, ale romantický příběh.
A jak jste pojala kostýmy do Jámy lvové?
Tam je to dobově dané, děj se odehrává ve 30. letech. A pak jsou tam kostýmy ze dvou dalších klasických her, které v divadle, kde se děj odehrává, zrovna hrají. Kostýmy Aleny Antalové musely ukázat, že ona je ta hvězda. V roce 1929 se změnila silueta, dříve snížený pas se přesunul opravdu do pasu a začal se používat šikmý střih. To u večerních šatů vypadalo výborně. Pravda, tenkrát na to byli mistři, dneska nám v krejčovně trochu brblali, že se jim to špatně šije. Ale to bylo nic proti tomu, jakou látku jsem jim donesla na denní šaty – tu mi málem hodili na hlavu. (smích) Taky se tenkrát nedělaly velké výstřihy, spíš se odhalovala záda. Ty závěrečné červené šaty Aleny Antalové jsou opět kompromis, pan režisér chtěl, aby výstřih měla, tak jsem jí udělala vodu, která se dávala tenkrát spíš na záda. Ale je to výstřih a dobově je to přijatelné.
Víte, který muzikál byl nejnáročnější na počet kostýmů?
Tak na to si bohužel nevzpomenu, nic, co by bylo opravdu náročnější než jiné hry, mi v paměti neutkvělo. Ale tady v divadle není nejhorší množství kostýmů, tady jsou nejhorší termíny. Když jsme dělali kdysi Muzikály z Broadwaye, tak jsme dostali šibeniční termín tři týdny od momentu zadání po premiéru. A zrovna u tohoto představení je to samý převlek, střídají se tam písničky z různých muzikálů, pokaždé je na scéně někdo jiný... To byly pro všechny hrozné nervy. Byla to zkouška ohněm, ale zvládlo se to. A od té doby tady funguje pocit, že zvládneme všechno. Vezměte si, že máme jednu až dvě premiéry každý měsíc, pak ještě třeba pracujeme na něčem do zahraničí... Je to někdy šílené.
Co se děje s kostýmy po derniéře?
Divadlo má sklad, kterému se říká fundus, kam se všechny kostýmy po derniéře uschovají. Pokud nejsou zničené, může je kdokoliv znovu použít. Samozřejmě se to nehodí vždy, ale občas to výtvarníkovi hodně pomůže. Já jsem teď třeba použila svoje staré kostýmy z Romea a Julie do Jámy lvové.
Chodíte na představení do jiných divadel?
Na práci pro divadlo mě mrzí jen to, že se do jiných divadel dostanete velmi málo. Chtěla bych, ale když mají někde premiéru, tak my ji máme třeba taky nebo máme generálkový týden... A když mám pak volný víkend, tak nejsem z těch, co by hledali, co kde je za kulturní akci. Ale zajímám se o to, co se kde povedlo, jen nemám vůbec čas.
Napadlo vás někdy za těch čtrnáct let, co jste v divadle, že byste se živila něčím jiným?
Občas mám pocit, že bych měla totálně změnit svůj život. Někam odjet a dělat něco úplně jiného. Ale to jsou jen psychické krize z vyčerpání. Tahle profese ve mně někde hluboko byla vždycky a baví mě a uspokojuje. Jsou to jen momentální krize z přetlaku, kdy máte pocit, že se musíte všeho zbavit. Jednou jsem s tím dokonce byla za ředitelem.
A co vám na to řekl?
Řekl mi, že to dělám dobře a že on si myslí, že bych to měla dělat dál. A jak vidíte, pracuji tady stále. Jak říkám, mě ta práce baví, jsou to jen občasné krize, které má snad každý.
Říkáte, že ta profese ve vás byla vždycky. Čím jste chtěla být, když vám bylo dvanáct, jako je teď vaší dceři?
Jako hodně malá jsem chtěla být, myslím, kadeřnicí. A taky popelářkou - vozit se vzadu na tom autě. (smích) Ale protože jsem se ve škole dobře učila, vznikl u nás doma dojem, že bych měla být učitelkou. Ale na mé mladší sestře se naštěstí včas ukázalo, že nemám žádnou trpělivost a že učitelkou opravdu být nemůžu. No a protože jsem hodně kreslila a bavilo mě to, tak jsem chtěla na uměleckou průmyslovku. Nebylo ale jisté, jestli bych se tam dostala, tak jsem si vybrala na textilce módní návrhářství a tam mě vzali. Pak jsem se rozhodla, že bych chtěla jít na vysokou školu studovat grafiku, ale tam mě nevzali.
Ale do Městského divadla jste se dostala právě díky grafice, ne?
Ano, dělala jsem propagační grafiku brněnské kultury, a tak jsem se dostala až ke spolupráci s divadlem. Divadlo jsem měla vždycky ráda, ale až tady jsem zažila to okouzlení tím světem. I když jsem dělala grafiku, tak ty hadry, jak já říkám, jsem úplně nevymazala. Jednou jsem před panem Mošou řekla, že by mě to bavilo a že bych to chtěla zkusit, a on mi dal příležitost. Chtěl, abych navrhla kostýmy k historické komedii Sklenice vody. Zadání bylo, že je každá postava jakoby uvězněna ve své roli. Pamatuji si, že když jsem to panu řediteli nesla, bylo to jako druhá maturita. Ale jemu se to líbilo, a tak začala moje práce kostýmní výtvarnice.
Navrhujete nebo šijete oblečení svým známým?
Než jsem začala pracovat v divadle, tak jsem občas něco někomu ušila. Teď už ale všichni pochopili, že na to čas nemám a už se se mnou jen radí. Když nešijete průběžně, tak ztratíte ten grif a už vám to nejde tak rychle, jako holkám z krejčovny. Doma máme dvě skříně narvané látkami, to je opravdu nemoc z povolání. Něco někde objevím a mám pocit, že bez téhle látky nemůžu být. A pak mi deset let leží ve skříni. Už jsem přešla na model, že látky, které potřebujeme do divadla, hledám u sebe doma.
Oblékáte celé divadlo, jak to máte se vztahem k módě vy sama? Nikdy jsem vás neviděla barevně oblečenou...
Platí to, že kovářova kobyla chodí bosa. Jednu dobu jsem chodila oblečená opravdu jen v černé, ale to už se změnilo. No, když vám ale vyjmenuju barvy, které mám teď v šatníku, tak se budete smát. Kromě černé nosím totiž ještě šedou, tmavě modrou, khaki zelenou... (smích) To mé černé období souviselo s tím, že jsem byla hrozně časově vytížená. Neměla jsem čas na nic jiného než na práci a na dítě. Pro mě nepřipadalo v úvahu, abych měla ve skříni věci, které by se hodily jen k něčemu, neměla jsem ráno vůbec čas přemýšlet nad tím, co si vezmu na sebe. Zároveň ale nemám ráda, když se k sobě věci barevně nehodí nebo spíš když se v té kombinaci já necítím dobře... Tak jsem měla všechno černé. Ale už se to zlepšuje, alespoň mám ten pocit.
Děkuji, že jste si našla čas na náš rozhovor.
