Vážení divadelní přátelé!
27. prosince, v neděli, jenom pár chvil po vánočních svátcích, procházel jsem se po našem městě Brně a těšil se z toho, že si mohu v klidu (byť v docela vlezlé zimě) vychutnat rozličná zákoutí, která jsem dlouho neměl možnost navštívit. Začal jsem Špilberkem a když jsem stoupal po jeho specifických cestičkách a chodnících, vzpomenul jsem si na dny, kdy jsem se tu snažil vylepšovat si svou kondici běháním po schodech. Ty mučící rozbité schody jsem zde nenašel a nebylo mi to líto. Celý ten prostor kolem Špilberku je totiž nově i úctyhodně přirozeně i kvalitně vpraven do souladu jak s přírodou, tak i s významem samotného hradu. Dalším cílem byl Petrov, kam jsem se dostal přes nedávno zrekonstruované Denisovy sady a dál „Zelňák“, staronově krásný Biskupský dvůr a kolem Kapucínů na Náměstí Svobody (tam další vylepšení chystají) kolem té pro mě děsivě nepatřičné Omegy a přes Českou jsem nakonec procházku zakončil u Červeného kostela obklopeného již krásně vzrostlými platany, které taky nedávno vystřídaly byť nádherné, přesto však svou mohutností a stářím lidi ohrožující předchůdce.
Nestává se mi často, abych si své město mohl takto v klidu užít. Ale taky jsem si, bohužel, potvrdil jedno pro mě významné poznání, které mě „trklo“ na podobné, i když kratší procházce skrz Drážďany. Prohlížel jsem si v nich nádhernou architekturu celku i jednotlivostí starého města, která byla v mnoha případech zcela znovu postavena, když padla za oběť 2. světové válce. A neprohlížel jsem si pouze chrámy, muzea a divadla. Fascinovaly mě staré domy, které se kdysi běžně stavěly pro život. Nevelké, bytelné, umístěné vesměs v zahradách a parcích! Každý jiný, zvláštní svou výzdobou a kouzelný překvapujícími detaily. I v historickém centru Brna jsou nádherné domy, na kterých je stále co nového objevovat a obdivovat. I v našem městě se naštěstí všechno krásné a hodnotné, co naši šikovní předci postavili, rekonstruuje do své původní krásy.
Ale… ale to kolem! Znovu jsem se začal zlobit na všechny ty, kteří způsobili přerušení logické urbanistické kontinuity vyvoláním ničivých válek. Samozřejmě, že po jejich skončení bylo mnohdy výhodnější a asi i nezbytné stavět ty bezduché betonové domy, které naše město a stejně tak i ony nebohé Drážďany a podobně řadu jiných mnohých měst svírají ze všech stran…
Jsem vskutku zvědav, co budou naši potomci dělat s oněmi kupami padlého betonu kolem našich měst a zda-li se budou snažit je zrekonstruovat a podobně oživit tak, jak to dnes činíme s architektonickými krásami minulosti. Byť dobře vím, že i v paneláku může kvést krásný vztah lidí, kteří ho obývají a jiným, užívajícím si rozličné paláce, nestačí jejich veškerý majetek k tomu, aby v jejich tvářích vykouzlil úsměv spokojenosti. Přesto však volám po návratu kreativity do oblasti našich potřeb nejzákladnějších – do našeho bydlení. Avšak již pár let sleduji, jak se mé volání v marnost promění při jasném, pouze výdělečném zájmu těch, kteří staví nová sídliště ve stylu nocleháren bez potřebných chodníků, bez nezbytných skrytých parkovišť, bez logických center, bez hřišť, i bez užívání výtvarného umění a tedy třeba bez soch a třeba bez sgrafit…
Nelze přece všechno prodat za účelnost! Vždyť jak funkční a přitom úžasně oduševnělá je ta naše stavba v Brně nejvzácnější – vila Tugendhat!
Ten krátkodobý zisk stavitelů a bank i jiných „vykuků“ se dlouhodobě proměňuje ve zbídačování naší fantazie, našeho vnitřního klidu, naší duše, pro kterou bychom měli přece společně vytvářet prostředí odpovídající naší lidské důstojnosti.
Onehdy jsem zase zaslechl jednoho moudrého bližního, kterak se vzteká, že peníze, které měly být použity dle jeho názoru na opravu chodníků, byly použity na opravu cest. Hm... Nehledě na to, že to bylo vtipné, znovu jsem se musel smutně pozastavit nad hloupě ustáleným a opakujícím se rčením „o vyhozených penězích“. Peníze přece dělají peníze a neskončí za opravu cest v těch cestách. Skončí u těch, kteří se postarají o jejich nápravu a to od naplánování přes materiál až po práci. A pak se vydají a je možné je znovu použít třeba na opravu chodníku anebo na stavbu něčeho jinak potřebného a zároveň krásného.
Nezapomínejme na krásu, je to jedna z největších radostí našich životů a její nositelkou je především naše okolí, prostor, který obýváme.
A nakonec jedno ubezpečení pro Vás, návštěvníky našeho divadla. Vězte, že všechno to, co Vám na našich jevištích předvádíme, je výsledkem dlouhých a vzrušujících diskusí plných různých nápadů, jak Vás potěšit… ale tohle jsem asi psát nemusel, to Vy přece víte…
Za všechny své kolegy se nashledanou s Vámi při svátcích divadla u nás těší
Stanislav Moša 2. 2. 2010
