Vážení divadelní přátelé!
Všichni to přece známe : „bílá je bílá a černá je černá“ – basta! Co k tomu dodat a proč se tím vlastně zabývat? Závažný důvod k tomuto zamyšlení však nalézám v trapných i vskutku hnusných pokusech, kdy se nám čas od času pokoušejí někteří namluvit, že bílá je černá a naopak. Až tak, řekneme si? Vždyť to přece není možné! Všichni se přece vyznáme v barvách a nikdo nám nebude lhát v oči! A orientujeme se nejenom mezi bílou a černou, ale jsme schopni i jemnějšího rozlišování“ Vždyť všichni bezpečně víme, že mezi tímto zásadním a razantním rozlišování „černá-bílá“ existuje celá škála barev a pokud nejsme barvoslepí, vnímáme je tak, jak nás to rodiče v ranném dětství na všech světových kontinentech naučili. A tak nás dospělé, zkušené, vzdělané nebude nikdo obelhávat, klamat, či houpat zmatateným pojmenováváním bazálních pojmů! Vždyť se přece dobře orientujeme i v jiných základních kamenech naší existence! Víme přece, že pekař skvostně peče chutné housky, že nás klaun bezpečně a laskavě rozesměje, že lékař perfektně stanoví diagnózu a tím zajistí šanci k úspěšnému vyléčení dané nemoci, že politik myslí především na obecné dobro a nekrade… Každý z nás, jako pouze malinká část lidské komunity předpokládáme, že i když my sami v našem oboru rozeznáváme bezpečně jen některé jemné odstíny barev, jiní naši blízcí jsou zase profesionály v jiných barevných škálách – a to je právě ona soudobá, nutná a většinou lidstva uznávaná i tolik potřebná lidská dělba práce. (Když jsem zvolil objektivní rozeznávání barev jako metaforu našich lidských profesionálních dispozic, dovolím si poznamenat, že skvělý italský malíř Tizian Vecellio údajně rozlišoval 27 odstínů černé(!) – ve skutečnosti jich existuje 34.) Vždyť náš svět je nebývale komplikovanou míchanicí veškerých barev, v nichž se vyznat je téměř nemožné. I když se bezpečně orientujeme ve všech základních barvách a v některých konkrétních spektrech jsme odborníky, jasně víme, že se nelze vyznat ve všem, a tak vybaveni naivním optimismem důvěřujeme jiným našim bližním, pekaři, klaunovi, lékaři i politikovi, že nám pomohou v orientaci v těch barevných skvrnách, které nám není dáno pro naši jinou časovou zaneprázdněnost, či pro rozhodnutí se věnovat jiné oblasti lidské činnosti, prohlédnout. Balancujeme v realitě života odkázáni na ty, kterým jsme dobrovolně svěřili část konání zásadně podstatných pro náš život s důvěrou, že to, co očekávají od nás a co jim rovněž s plným nasazením odevzdáváme, věnují na oplátku i s obdobnou obětavostí nám. To, že se někteří vykukové vydávají za odborníky a tvrdí, že nám pomohou analyzovat všechna různě komplikovaná barevná uskupení, ačkoliv toho nejsou schopni, nás po odvěkých zkušenostech s tímto typem lidí nemůže překvapit. To, co mě však rozesmutňuje, je fakt, že mnozí z těch, které jsme obdarovali naši důvěrou, jí pro svou profesionální, nebo morální nedostatečnost nejsou hodni. Z různých pokoutných důvodů jsou nejenom schopni falešně analyzovat rozličné barevné kombinace, ale nakonec i tvrdit, že černá je bílá a naopak. Myslí především na sebe – na svůj osobní prospěch a proto jsou ochotni tvrdit cokoliv, jenom, aby prospěli především sami sobě ve stylu dětské, o mnohém vypovídající říkance: „Pekař peče housky, uždibuje kousky, pekařka mu pomáhá, uždibují oba dva…“ (omlouvám se všem pekařům a pekařkám, výstižnější říkanku jsem nenašel…) Tato jednání jsou obecně komentována tak, že je vykonávají zlí lidé. Není tomu tak u všech. Je-li hloupý člověk zlý, odpouštíme mu pro tu jeho vrozenou hloupost. Těžko odpustitelné je však, když chytrý a vzdělaný člověk natolik prosazuje svůj prospěch, že se stane zlým. Tím se zpronevěří daru své inteligence, svému poslání rozkrývat bližním náš nekonečně krásně komplikovaný svět barev. Hlídejme si ten náš nádherný pestrý svět, vnímejme vlídně i sebekriticky naši přirozenou nutnost životadárné koexistence. Mysleme hodně na své bližní, pro které existujeme především. Jinak si nakonec budeme smutně prozpěvovat: „…pec nám spadla, pec nám spadla, kdopak nám ji postaví…“. (A už zase ti pekaři! O nich jsem vskutku psát nechtěl!)
Nashledanou se v Městském divadle Brno, kde se po svém a zásadně pro vás snaží vyznat se v mnoha odstínech mnoha barev, těší za všechny své kolegy při svátcích divadla
Stanislav Moša 1. 2. 2011
