Vážení divadelní přátelé,
při zkoušení inscenace muzikálu Chaplin mě dostihla nutkavá otázka, kterou jsem pak postupně položil několika kolegům: „Co děláš nejraději?“ A z mého malého soukromého sociologického průzkumu vyplynulo, že převážná většina dotázaných zakotvila svou konečnou odpověď u výkonu své práce, i když první spontánní odpovědí většiny dotázaných bylo, že prostě nejradši ze všeho spí. Což není nic zvláštního, když jiný, velký a zcela profesionální sociologický průzkum postavil v pořadí devíti fyzických lidských slastí spánek na prvé místo… Jenže člověk žije svůj aktivní život zásadně v bdělém stavu, a tak při následném přemýšlení, co je pro koho nejradostnější činností, vyhrála nakonec práce, v našem divadelním prostředí lépe řečeno kreativní práce. Ta, která tolik souvisí s bdělým sněním, při němž si tvůrce představuje, jak z „ničeho“ tvoří „něco“.
Použil jsem slovo nic, ačkoliv si dobře uvědomuju, že může být zavádějící, když v případě našich divadelních profesí jsme na počátku přece jenom už ledasčím vybaveni. Já jako režisér například scénářem a v případě hudebního kusu navíc i klavírním výtahem a partiturou. Ovšem při veškerém nadšení z báječného příběhu a skvělé hudby ve skutečnosti neexistuje nic, co by se dalo předvést divákům, dokud se to skrze mnoho rozličných činností neuskuteční – nezmaterializuje. Je to jako v mnoha jiných uměleckých profesích, kdy sice materiál existuje, ale dílo z něj vytvoří až následná práce. Jako například Michelangelův David vysochaný z mramorového bloku, který byl údajně tak výjimečný, že o možnost učinit z něj sochu svedli souboj hned dva géniové. Leonardo da Vinci a nakonec úspěšný Michelangelo Buonarroti. Často si kladu otázku, co by z toho kamene vzniklo, kdyby jej získal velký Leonardo. A i kdyby z něj vysochal Davida, byla by to zcela jistě naprosto jiná socha. „…když dva dělají totéž…“ A tak je to i s materiálem, který nazýváme divadelní hrou, byť její zpracování není konečné, tak jako v případě kamenného bloku.
Jedna divadelní hra – různí tvůrci a každý z nich s ní logicky naloží po svém, neboť každý v ní nalézá něco jiného a skrze své bdělé snění – skrze svou fantazii vytvoří z „ničeho něco“. Něco osobitě svého. Jsou samozřejmě různí „tvůrci“. Na jedné straně ti, kteří ctí dramatikovo dílo a svou fantazií a následnou materializací je povyšují do jiné dimenze, a na extrémní druhé straně jsou to ti, kteří použijí textový materiál pouze ke své osobní exhibici. V této souvislosti si vzpomínám na kreslený vtip malíře Milana Zezuly, našeho kdysi báječného scénografa, který ztvárňuje zoufalého režiséra, jenž místo klíče k zámku hledá zámek ke svému klíči. (Zámek zde zastupuje dramatikův text a klíč režisérovu koncepci.) O obdobné režisérské zvůli píše jeden z kritiků ve své recenzi následovně: „…po zhlédnutí této inscenace, která tak stupidně zneužila velký Shakespearův text, navrhuju, abychom otevřeli hrob tohoto génia a přesvědčili se o tom, že leží na břiše, neboť se musel zajisté v hrobě obrátit…“ A pak dodává: „Ovšem, čert ví, v jaké poloze se po jiných, podobně stupidních inscenacích svých textů, vlastně před včerejší premiérou nacházel.“
Ona totiž i ta kreativní práce tolik související s bdělým sněním má své zákonitosti, které vycházejí z takových fenoménů, jakými jsou soudnost, vzdělání a v neposlední řadě úcta a láska k jiným lidem.
Těším se na shledanou s vámi na našich scénách při uskutečňování toho, co u nás děláme ze všeho nejraději!
