Vážení divadelní přátelé,
„kůň i při seberychlejším běhu nikdy mouchu, se kterou se srazí, nezabije“, to mi jednou řekl Petr Ulrych, když jsme se bavili o tom, kolik hmyzu „pobije“ jedno jediné auto a co to může znamenat pro náš svět, když si uvědomíme, kolik takových aut po něm jezdí. Jasně, že je skvělé, jak rychle se dnes dokážeme přemístit z jednoho místa na druhé, ovšem otázkou zůstává, zda nás naše touha po co nejvyšší rychlosti o něco významného neokrádá. A to nemám na mysli jen ony miliardy zmarněných hmyzích životů, a dokonce ani těch na cestách zbytečně ztracených životů lidských. Přemýšlím o tom, jak obecně nakládáme s časem, jak si užíváme daru života. Onehdy jsem četl zprávu o pokusu dvou novinářů jednoho našeho významného deníku, kteří se rozhodli, že vyjedou z Brna do Prahy, každý z nich svým vozem, přičemž jeden z nich se bude snažit dodržovat veškerá pravidla a maximální rychlost 130 km za hodinu a ten druhý pak pojede stošedesátkou. Do cílové adresy v Praze dorazil novinář dodržující předpisy o pouhých pět minut později!!! Pro pět minut tolik riskovat? A jak je s těmi pěti vítěznými minutami dále naloženo? Nepropadnou obdobně jako naše mnohé jiné díky rychlosti získané minuty tupé nudě?
Často přemýšlím o tom, proč tak často užíváme ono latinské „festina lente“, tedy „pospíchej pomalu“…
Na nejvzdálenějších stranách palety lidských typů existují dva rozdílní jedinci. Ten stále spěchající přichází na všechny schůzky, do práce, na rande, za sportem, prostě kamkoliv na poslední možnou chvíli a mnohdy, více než by si to sám přál, taky pozdě. Sobecky pomíjí, že tím uráží toho či ty, kdo na něho čekají. Vždyť on má přece své vážné důvody, proč nechat jiné čekat. A navíc, vždyť se tak moc snažil všechno co nejrychleji stihnout! Dokonce tolik riskoval, aby byl co nejrychlejší… A na tom druhém konci jsou tak nádherní lidé jako například zcela výjimečný herec našeho divadla Zdeněk Junák. Na zkoušku přichází minimálně o hodinu dřív, než je třeba. Jde do rekvizitárny, dá si kafe, povídá si s kolegy, rozšiřuje kolem sebe radost a harmonii… je obrovské potěšení se s ním kdykoliv v průběhu dne potkat a díky jeho úžasné letoře si uvědomit, že není proč a kam spěchat, že to nejpodstatnější je bez jakékoliv nervozity si maximálně užívat života.
Čas od času se mě přátelé či známí, s nimiž jsem se delší dobu neviděl, zeptají, jak se mám. Odpovídám, že se mám dobře, ale rychle, a že bych se chtěl mít stejně tak, ale pomalu. Snad proto mě děsí všechno, co spěchá – řidiči, kteří mě riskantně předjíždějí, stejně jako romány, které někdo svévolně vyškrtal jenom proto, aby si je přečetlo co nejvíce lidí, protože prý potřebují především šetřit svůj čas!
Mám rád možná nejkratší české úsloví, které říká: „Když už, tak už.“ Miluju tlusté romány stejně jako lidi, kteří nespěchají. Své úvahy o zbytečném shonu si dovolím nakonec podpořit tím, co na stejné téma už před mnoha lety, kdy se ještě závratně rychle „nesvištělo“ auty po dálnicích, řekl Karel Čapek: „Je potřeba jisté lenosti k plnému ocenění života. Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul.“
Na shledanou se s vámi při klidných a neuspěchaných návštěvách našeho divadla za všechny své kolegy těší
