Vážení divadelní přátelé,
čas se nedá zastavit a pro všechny funguje stejně. A v životě čekají na každého z nás různé etapy, které zásadním způsobem lemují naši existenci na této zemi. Jednu z nich v těchto dnech ukončuje a novou začíná můj dlouholetý přítel, kolega a ekonomicko-provozní náměstek našeho divadla Ing. Lubomír Spáčil, který odchází do (jak se tak říká, ale u něho to platí stoprocentně) zaslouženého důchodu.
V roce 1990 jsem převzal jako umělecký šéf tehdejšího Divadla bratří Mrštíků zodpovědnost za hlavní činnost, netušil jsem, že hned za dva roky se stanu i ředitelem tohoto divadla. Bylo těsně po revoluci, a i když převládalo obecné mínění, že teď si budeme „psát zákony“ sami, existoval jasný řád a pravidla, která musela být jednoznačně dodržována. A já se v nové situaci v mnoha ohledech cítil jako sice orientovaný, ale přece jenom amatér. Navíc můj předchůdce v této funkci zrušil (aby ušetřil peníze) řadu pracovních pozic, bez kterých prostě nebylo možné instituci našeho typu provozovat. Musel jsem se všechno, co se týče především zákonů a ekonomiky, učit tzv. za pochodu. Ovšem nešlo to bez podpory člověka, který by se o tuto problematiku nestaral na plný úvazek. Jsem nesmírně vděčný své kolegyni Zdeně Nykodýmové, která tehdy u nás vedla komerční oddělení, že mi do kanceláře přivedla Luboše Spáčila s tím, že zásadním způsobem pomůže. Že je sice už pár let v invalidní penzi, ale že se doma nudí, a tak by nám na nějakou dobu mohl se svými zkušenostmi vypomoct. Ta „nějaká doba“ se protáhla na 30 let!!!
Luboš mi po celou tu dobu stál po mém boku jednou jako má pravá, jindy levá ruka a naprosto zásadním způsobem se zasloužil o to, čeho naše divadlo v tomto období dosáhlo. Pomohl mi v personální rekonstrukci, nastavil jasná ekonomická pravidla, která následně řídil a kontroloval. Nebyl jediný problém, před kterým by utekl, a všechny úkoly plnil s absolutním přehledem. Stejně tak jako si bral práci domů, tak jsem ho mnohokrát našel v práci pozdě v noci či o víkendech. Zcela se s naším divadlem identifikoval. Na jeho práci mě vždycky bavilo to, že nikdy nepřejímal zákony či různá nařízení tupě jako jakási dogmata. Tam, kde by se jiní obávali vystoupit z řady, se on řídil normálním rozumem.
Naprosto jedinečný je však jeho podíl na stavebních a rekonstrukčních akcích našeho divadla, při nichž byl tím, kdo vše hlídal a kontroloval. Nejprve to byla v roce 1995 nutná rekonstrukce havárií postižené Činoherní scény, jejíž realizace proběhla během několika měsíců!!! (Nikdo tehdy nevěřil, že bude termín dokončení dodržen.) V roce 2004 jsme slavnostním představením muzikálu Hair (Vlasy) otevřeli novostavbu Hudební scény, která se připravovala už od roku 1998. Podobně jako při jiných takovýchto akcích byla našemu divadlu svěřena investiční činnost a byl to vždy Luboš, který ji řídil. Rok po zprovoznění Hudební scény k nám zavítala kontrola z NKÚ, která v zápisu o kontrole konstatovala, že šlo o příkladně vedenou stavbu. Zeptal jsem se tehdy vedoucího kontrolní skupiny, jestli jsou výsledky jejich kontrol podobné i u jiných subjektů. Odpověděl mi: „To byste se divil! Všude toho špatného najdeme tolik, až je nám to nepříjemné, ale u vás, když jsme cokoliv potřebovali a řekli si o to panu inženýru Spáčilovi, ten vstal, sáhl do polic ve své kanceláři, vytáhl šanon, otevřel jej a doložil přesně to, oč nám právě šlo. To jsme nikde jinde nezažili.“
Po několika letech Luboš řídil další významnou stavbu, a to montážní halu se sklady v areálu našeho divadla. A znovu to dopadlo na výbornou. Do provozu byla předána v roce 2016.
Vedle všech povinností, které s jemu vlastní pečlivostí naplňoval, nevynechal jedinou premiéru svého milovaného divadla a v několika z nich vystoupil i jako herec. (Zde nutno podotknout, že aby neměl divadla málo, vedl jako režisér a šéf amatérské divadlo ve Vojkovicích!)
Za celých těch třicet let jsem Luboše nikdy nepotkal zamračeného, vždy kolem sebe šířil báječnou náladu. A nikdy se mu nestalo, že by mu jeho zdravotní stav nedovolil dokončit jakoukoliv práci. Nezapomenu, že když jsem jednou v noci (když jsme stavěli Hudební scénu) přivezl dokumenty z Ministerstva kultury k jeho kontrole a podpisu, které jsem musel následující den v Praze s komentářem odevzdat, měl Luboš den po operaci a byl na JIPCE!!! Přes telefon (čert ví, jak se k němu dostal) mi řekl, ať počkám před jeho oddělením venku. Čekám tedy, otevřou se skleněné dveře a Luboš z nich vychází jenom v andělíčkovi a se stojanem, na němž si veze výživu odkapávající do jeho paže… Zkoukne plány, udělá pár poznámek, podepíše a poslušně se vrátí do péče lékařů…
Kdyby jen nebylo toho nemilosrdného času! Neuměl jsem si představit to, že u nás Luboš přestane pracovat. Každému bych přál takového kolegu, takového kamaráda!
Milý Luboši, za všechno Ti nekonečně děkujeme a přejeme všechno jenom dobré a taky hodně radosti z návštěv Tvého divadla!
To říkám i za všechny kolegy a dovolím si říct i diváky našeho divadla, s nimiž se všichni těšíme na shledanou v našich divadelních sálech!
