září 05/06
Rozhovor s Láry Kolářem
Představme si vzdušnou inspirativní scénu z Jindřicha VIII. a na ní stojícího osamělého kardinála Wolseyho (Ladislava Koláře), jak jazykem Shakespearovým říká: Kdybych byl sloužil Bohu stejně horlivě, jako svému králi, nenechal by mě bezbranného na pospas nepřátelům.
Co myslíš Láry, kdo je pro tebe autoritou?
Autoritou byl pro mě můj tatínek. Tím nechci říkat nic proti mamince. Ale to byl člověk velice lidský a zásadový. Autoritou je pro mě každý člověk, který si stojí za svým názorem, ale ten názor musí být pro mě přijatelný.
Co pro tebe znamená Wolsey?
Prioritou Wolseyho jsou peníze, byl to člověk velice ctižádostivý, proto dělal všechny ty kopance a křivdy.
Jak se ti na něm pracovalo?
Je to zajímavé, já jsem zamlada hrál vesměs samé kladné figury, teď do toho začínám víc pronikat, a když jsem dřív hrál nějakou zápornou figuru, tak jsem to vždycky nějak prošvihl. Režisér využil toho, jak vypadám, mých modrých očí, které dovedl chytře obrátit ve prospěch záporně napsané figury. A hned jako kdybych hrál kladnou figuru od začátku.
Které byly v tvém životě mezníky nebo uzly?
Za prvé jsem začal chodit do dramatického kroužku, kde mj. učila moje maminka, za druhé to bylo studium konzervatoře v Brně, pak přechod do angažmá v Uherském Hradišti, další velký mezník byla sametová revoluce, to ze mne spadl balvan, no a potom cesta do Brna. Nesmím zapomenout na to, že jsem se oženil a založil rodinu, to byl také důležitý mezník. Když jsem přišel k divadlu, tak mi to ze začátku moc nešlo, ale pak nastalo něco, co mohu označit jako uvolnění, které způsobilo, že jsem mohl hrát divadlo.
Dá se hraní zapomenout?
Myslím, že ne, spíš bych řekl, že se divadlo nedá naučit.
Jak se díváš na alkoholový doping u herců?
Kdo moc pije, dochází u něho ke ztrátě osobnosti, to už není otázka profesní, ale osobnostní, její rozpad.
Chtěla jsem se dostat touto otázkou ke kurátovi Katzovi, věčnému opilci z Haškova Švejka.
To bylo úplně jiné zkoušení. Mám všecky ty figurky ze Švejka moc rád, jsou jako malované a je třeba je hrát zkratkou. Tam jsem se vyřádil. Byla to také opravdu pěkná práce se Standou Mošou, je s ním klid a je to sázka na jistotu.
Pojďme se ještě trošku poohlédnout po muzikálu.
Já mám muzikál moc rád, ať už hraji Oberona ze Snů svatojánských nocí nebo Cabaret, Zahrada divů. Rád bych si zahrál za nějakou dobu Zorbu, kterého jsem dělal ve čtyřiceti letech, v šedesáti by se mi děIal jistě jinak a lépe. Ale abych to zvládl, bylo by třeba, abych měl ještě fyzičku, protože Zorbu musíš utančit.
Vzhledem k tomu, že také sám skládáš muziku, např. dva dětské muzikály, co je v této tvé činnosti nového?
V současná době jsem napsal muziku ke Strašidlu canterburskému, který nyní zkouším se svým ročníkem na JAMU. Premiéra bude na podzim tohoto roku. Práce je to hezká, dovede člověka obohatit.
Zajímalo by mě, co tvoje otcovská pýcha – dcera v soutěži Superstar?
Byl jsem velmi překvapen, ani jsem nevěděl, že Janika bude až tak dobrá.
Láry, jak relaxuješ?
To je především chalupa, to je moje radost, už se těším, až bude méně představení a já budu mít na chalupu více času.
A co máš ještě rád dalšího?
Rád sportuji, ale bohužel mám málo času, jezdím rád na kole, potom tenis, nohejbal, na čtení už nezbývá téměř čas.
Co stres? Bojíš se něčeho?
Bojím se o své bližní, mám rád divadlo, nedovedu si představit, že bych divadlo nemohl hrát, nehraji pro sebe, ale pro lidi.
Kdyby to šlo, chtěl bys zastavit čas?
Vždycky pravidelně, když končí prázdniny.
V době prázdnin hodně jezdíš s divadlem, kam by ses chtěl zajet podívat?
Samozřejmě na jih, slyšel jsem něco o Kypru, tak ten by mne zajímal. František z Assisi v Čapkových Apokryfech říká: Bratříčku, to bys nevěřil, co je na světě pěšinek, potůčků a vinic. Ani je za život člověk nestačí projít… a měl by, člověče, měl by!
Připravujeme: Znamení kříže
Nevím, kdo jsem. Ale cítím, / že mám duši v jednom ohni, / že můj duch rozpíná křídla, / že má láska se mnou vzletí…
Eusebio miluje Julii. Ale Eusebio je nalezenec, a i když byl vychován bohatým mužem, nemůže doufat ve sňatek s dcerou šlechtice Curcia, připraveného za každou cenu tvrdě bránit svou rodovou čest… To je výchozí situace Calderónova dramatu řazeného do žánru svatých a lupičů (santos y bandeleros), v němž se v mezních situacích střetávají povahy silné, a přesto osudem zmítané jako třtiny ve větru. Kdo vlastně je Eusebio? Co znamená tajemný kříž na jeho hrudi? Je to znamení vyvolení nebo prokletí? Nebyl by jeho autorem vrcholný dramatik baroka, kdyby obojí nebylo pravdou. Hra plná antitezí, hrdinové plní rozporů, příběh plný vášně, lásky i krutosti. Příběh, který bychom mohli označit dnešním slovem thriller – je napínavý, jsou tu nečekané zvraty, odhalení, vraždy, dokonce incest - kdyby v něm šlo jen o napínavý děj plný násilí a akční dynamiku. Je to však zároveň příběh o bloudění lidské duše, hledání identity, otevírající i odvěká témata zločinu a trestu, svobodné vůle, která sahají až k Dostojevskému či Camusovi.
Městské divadlo Brno uvede Calderónovo Znamení kříže (La Devoción de la Cruz) v české premiéře v překladu Vladimíra Mikeše, režii Hany Burešové, dramaturgii Štěpána Otčenáška, na scéně Milana Davida, v kostýmech Hany Fischerové a s hudbou Vladimíra Franze.
Hrají: Petr Štěpán, Helena Dvořáková, Ladislav Kolář, Igor Ondříček, Viktor Skála, Irena Konvalinová, Jan Mazák, Tomáš Sagher nebo Alan Novotný, Evelína Jirková nebo Zuzana Kyseľová, Josef Jurásek, Rastislav Gajdoš, Patrik Bořecký, Lukáš Hejlík, Peter Veslár, Petr Čagánek, David Kropáč a další.
Premiéry se uskuteční 10. a 11. září 2005 na scéně Městského divadla Brno.
Připravujeme - Oliver!
Královna si na muzikálového Olivera! zašla dvakrát!! Světová premiéra OLIVERA! v Londýně 30. 6. 1960 se stala senzací sezony: standing ovation a 18 opon! Skladatel, libretista a textař Lionel Bart (1930-1999) v jedné osobě se přes noc a natrvalo zapsal do dějin britského muzikálu. Současný mág světového muzikálového divadla, Londýňan Andrew Lloyd Webber, jehož Kočky, Jesus Christ Superstar (též brzy v MdB v režii S. Moši) a Evitu české publikum dobře zná, si Bartova díla nesmírně cení, a jak sám prohlásil: Lionel Bart pro něj symbolizuje „otce moderního britského muzikálu“. Olivera v New London Theatre po zásluze ocenilo publikum i kritikové – muzikál měl 2618 repríz! Navíc autor získal ve Spojených státech za svoji mimořádně zpěvnou, rytmicky nabitou a až atakujícím způsobem zapamatovatelnou hudbu prestižní ocenění TONY - Oliverovi tleskali američtí diváci po dvě sezony (1963-65). Je jen logické, že tato fenomenální hudební komedie s vysloveně modelově vystavěnými hudebně-tanečními čísly a grandiózními sborovými finále, ctící všechny hlavní zákonitosti žánru, našla i svého filmového tvůrce. V roce 1968 Carol Reed natočil stejnojmenný muzikálový film s představitelem jedné z hlavních rolí britského jevištního provedení, Ronem Moodym (Fagin). Reedův film byl oceněn dvěma Oscary a mezi mladými hvězdami – Olivera hrál Mark Lester a Lišáka Jack Wild – bychom našli i jednu z pozdějších pop star, Phila Collinse.
Oliver! Oliver! - vykřičníky se nám při představování nové premiéry jenom hemží, ale není divu, neboť chlapec ze slavného románu Charlese Dickense Oliver Twist, podle něhož muzikál vznikl, byl stále jen okřikován od momentu svého zrození. Oliver strávil své dětství v nuzném a chladném prostředí jednoho z viktoriánských sirotčinců. Při jednom společném jídle rozčílí tučného a nadutého správce pana Bumbla, neboť si jako jediný dovolí chtít přidat kaši. Bumble, rozdrážděný jeho drzostí, odvádí chlapce ven a prodá jej majiteli pohřebního ústavu panu Sowerberrymu jako figurku, která se s černým cylindrem bude určitě vyjímat ve funebráckém průvodu. Oliverovi se bohudík záhy podaří uprchnout na ulici a poté do Londýna. Tam narazí na chlapce o něco staršího a mnohem zkušenějšího, kterému se přezdívá Lišák. Ten ho ještě téhož večera přivede do svého domova – doupěte kapsářů, jemuž vládne Fagin, protřelý šéf zlodějů, milující peníze i své malé svěřence, přinášející mu každodenně do jeho královstvíčka hotové bohatství. Oliver je tu přátelsky přijat… Příběh končí pro Olivera šťastně zjistěním, že pan Brownlow – dobrodinec, k němuž ho osud zavál, je nejen dobrý člověk, ale i vlastní dědeček a dostává tak zároveň odpověď na svou otázku, vyjádřenou písní Bartova muzikálu: Kde se láska schovává? (Where is Love?).
Román Charlese Dickense (1812-1870) představuje jednu z nejvydařenějších společenských satir své doby (vznikl v roce 1837) a velice často k tomu používá drsné ironie. Současně vypráví o běžné krutosti, kterou na chudáky bez tváře a jména navršila viktoriánská společnost. Oliverův příběh může v zásadě působit jako nereálné melodrama odehrávající se na pozadí tepajícího světa zla – londýnského podsvětí s pasáky, zloději a prostitutkami, které má všechny atributy velkoměstské špíny a degradace lidskosti. Chlapec a jeho dobrodinec nese naopak rysy jakési v tomto kontrastu nepochopitelné dobroty, velkorysosti a jasnosti. Rozdílnost obou světů je vyjádřena také jazykově – zatímco Oliver mluví kultivovaně a vznešeně, jeho přítelíčkové z gangu srší cockneyovským důvtipem slangu londýnské chudiny. Dickens měl silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a v předmluvě k románu píše: …podle mého soudu jsou na světě již otupělé a bezcitné povahy, které vskutku propadnou zlu úplně a nevyléčitelně. Mezi příčinami vedoucími ke zločinu a zcela zkaženou povahou většiny zločinců je velká propast, která se nedá překročit. To je také důvod, proč Oliver – spojovací článek mezi světy dobra a zla – je ve skutečnosti tak málo skutečný a vystupuje jen jako abstraktní lidskost, podrobená působení vnějších sil.
Dickens svého Olivera zasadil do míst okolo Londýnského mostu, Fleet Street a trhu ve Smithfieldu, ulic proslulých špínou, zápachy z hospod a prodeje hovězích půlek, denní i noční kriminality a prostituce. Mnohým se možná vybaví i další slavná díla z hudebně divadelní líhně, odehrávající se v obdobném prostředí: Brechtova-Weillova Žebrácká opera (nebo i ta starší Gayova-Pepushova z roku 1728).Ti znalejší pak možná i Sweeneyho Todda, ďábelského holiče z Fleet Street z pera kultovního amerického skladatele Stephena Sondheima. Lionel Bart ve svém pojetí Olivera ponechává hlavní linii a prostředí Dickensova příběhu, kontrastnost obou světů, a dokonce mnohé ze situací jsou totožné, avšak v pojetí postav a celkové atmosféry děje, je veskrze zjemněný, přátelštější a muzikálově odlehčený. Velice barvitě jsou vykresleny zejména záporné figury, mají neuvěřitelnou vitalitu a ráznost a jejich písně jsou také značně chytlavé: Faginovy Dlouhý prsty (Pick a Pocket or Two) či Mít se fajn (Be Back Soon), Lišákovu Přidej se k nám (Consider Yourself), sborové hospodské scény nevyjímaje. Zlodějka a prostitutka Nancy a její oddaná láska k násilnickému Billu Sikesovi se nese v působivé síle písně Chci při něm stát (As Long As He Needs Me). Vedle křehkosti, kterou ztělesňuje malý Oliver, stojí za zmínku i dvojice správce Bumbla a správcové Corneyové, která v Bartově muzikálu má operetní nádech starokomického páru s groteskními rysy: píseň Budu křičet (I Shall Scream).
Městské divadlo Brno uvádí muzikálového Olivera v české premiéře v režii Stanislava Moši, překladu Jiřího Joska, choreografii Vladimíra Kloubka. Scénický design vytvořil Jaroslav Milfajt a kostýmy výtvarnice Andrea Kučerová. Hudební nastudování Olivera patří dirigentům Jiřímu Petrdlíkovi, Karlu Cónovi a Karlu Albrechtovi a sbormistryni Janě Hruškové. Do hlavních rolí byli obsazeni přední herci, zpěváci a tanečníci souboru MdB: v roli Fagina si vychutnáme Jana Apolenáře a Ladislava Koláře, v roli Nancy Markétu Sedláčkovou a Ivanu Vaňkovou, jako pana Bumbla Petra Gazdíka a Jána Jackuliaka společně s vdovičkou Corneyovou Heleny Dvořákové a Jany Musilové. Zabijáka Billa Sikese ztělesní Stanislav Slovák a Dušan Vitázek. Velký prostor je v muzikálu dán dětem - bude jich celkem 32 - a síle jejich spontánního pěveckého i tanečního projevu: D. Jirků, K. Jenišovi a M. Hurákovi (Oliverové), L. Kantorovi, K. Šťastné (Lišáci) a celému dětskému gangu zlodějíčků. Společně s dalšími rolemi včetně company bude na jevišti Hudební scény přes 100 aktérů, v orchestřišti 33 muzikantů. Slavnostní česká premiéra Olivera! L. Barta se uskuteční 24. září 2005 v 19.30 s garancí osvěžujícího zážitku pro publikum bez rozdílu věku s bonusem nejméně dvou nápěvů!!, které se jen tak nepustí. Pak bude jen na Vás a na Vaší královsky svobodné volbě, kolikrát si na Olivera zajdete.
Muzikál „Oliver!“ uvádí MdB na místo původně ohlášeného muzikálu „Čarodějky z Eastwicku“.
Rozhovor se Zdenou Nykodýmovou
Ahoj Zdeni, jsi programová a zájezdová manažerka našeho divadla, tak kdepak jsi naposledy byla na zájezdě a kam se v nejbližších dnech chystáš?
Naposledy jsem byla v Jablonci nad Nisou s muzikálem Cabaret, čekají mě dva zájezdy do Karlových Varů s Golden Broadway, Kroměříž také s Broadwayí a Zvolen se Cyranem. To je do konce června zatím všechno.
Proč jezdíme hrát tak daleko, proč prostě nehrajeme jen v Brně, vždyť máme dvě divadla?
Protože jsme skvělé divadlo, máme vynikající inscenace a je to spíš můj niterný osobní zájem, aby naše herce a inscenace znalo každé zákoutí České, a nejen České republiky.
Projela jsi s naším divadlem mnoho měst i zemí. Kam vlastně jezdíš nejraději?
To neumím říct kam nejraději. Každé hostování je něčím zvláštní a zajímavé. Doslova. Ať se jedná o města blízká Brnu – Znojmo, Třebíč atd. nebo vzdálenější – Karlovy Vary, Jablonec, Teplice. K tomu ještě přistupuje zahraničí – SRN, Rakousko, Španělsko, Portugalsko, Finsko... Někam se jede dlouho, někam je to blíž, a pokud by to bylo v mých silách, tak bych preferovala letadlo, jako jsme před časem letěli do Helsinek. Jenže všude to nejde. Helsinky pro mě zůstávají velkou srdeční záležitostí, byla to taková moje manažerská maturita. Ze Španělska zase jezdíme usměvaví, protože po pár dnech si rychle zvykáme na maňana. Prostě pokud nejde o život…
To jsou Španělé tak okouzlující?
Jsou, oni totiž neřeší blbosti. Umějí žít, nikam nespěchají. Popravdě v tom vedru se ani spěchat nedá. A navíc – já jsem sova, a ta se probouzí kolem jedenácté večer, a kdyby to šlo, tak má ještě o půl deváté půlnoc. A tam se začíná hrát většinou ve 22.00 hod. v divadlech a venku až o půlnoci nebo až skončí fotbal, projde procesí, skončí bohoslužba nebo přestane pršet (to musí být už událost, když zaprší).
Kolik znáš v České a Slovenské republice manažerů?
Kolem osmdesáti.
S kolika si tykáš?
Minimálně s 50 %, ale to se stále mění. S některými spolupracuji již dlouho a navíc se každý rok setkáváme, takže rámcově máme o sobě přehled.
Představ si, že jsem držitelem sezonního předplatného a vysvětli mi, proč, když máme 10 premiér a 10 hracích měsíců, proč nejdu do divadla L O G I C K Y každý měsíc jednou, třeba 10.? Zní to přece tak jednoduše.
Logicky a jednoduše to sice zní, ale jen do okamžiku, než si pořádně přečteš abonentku. Např. – chodíš do divadla v pátek, a ne každého 10. v měsíci je pátek...
Proč musíme chodit (my abonenti) do divadla v červnu, když už máme dovolené, venku je světlo a většinou i teplo?
To je prostě smlouva mezi divadlem a divákem. Divadlo, většinou, hraje 10 měsíců: září – červen. Divák přistupuje na tento úzus zakoupením předplatného a abonentka platí od 1. 9. – 30. 6. nebo v případě Ročního abonmá od 1. 1. – 31. 12. Divadlo také uvádí nové premiéry v průběhu celé sezony. Není nic zvláštního, že poslední premiéra sezony bývá první týden v červnu. Navíc nelze hrát jeden titul 20 dnů po sobě pro abonenty. Máme i jiné diváky a jiné tituly a není jich málo – obojích. Tak proto jdeš do divadla, i když je teplo, a pokud jsi mimo Brno, tak si místečko vyměníš na pokladně za jiný termín. Všechno umíme.
Jakpak se vůbec skládá repertoár na dvou scénách zároveň ( a k tomu případný zájezd)?
Zajímavě. Ale protože ráda luštím křížovky, tak to jde. No vážně, mám praxi. Pro mne je to úžasně zajímavá práce, která mě nesmírně baví. Je sice pravda, že obsazuji 2 scény, ale musím mít na paměti všechny zájezdy divadla, všechna hostování našich umělců, filmová a televizní natáčení a veškeré aktivity. Snažím se, abych nasadila repertoár tak, aby naši sólisté mohli reprezentovat naše divadlo i jinde a přitom nepoškodila diváky, i když je to velmi náročné a ne vždy se dá všem subjektům, které mají zájem o naše divadlo, vyhovět. Ale zatím jsem se vždy domluvila k oboustranné spokojenosti.
Tak dost práce. Kdybys měla celé dva měsíce prázdnin, jak s nimi naložíš?
To je hodně teoretická otázka při vědomí, že máme před sebou turné Josepha v německy mluvící oblasti, Sny svatojanských nocí v Berlíně a Broadway ve Španělsku – šprýmařko. Asi by mi nejvíc času zabralo přemýšlení o tom, co dřív. Úplně úžasný odpočinek je na chalupě. Leží mimo dosah lidí, na samotě u lesa, na Vysočině. Můj relax je opatrovat manžela a psa. Nejraději odpočívám s nohama na stole. Toto kupodivu respektují i vnoučata mého muže, ale chodí mě každou chvíli kontrolovat, zda je nemám na zemi.
Nechceš nám představit svého adoptivního pejska?
Malý, černý, hodně rozmazlený – tzn. výrazná osobnost, lehce obézní a slyšící na jméno Čert. Je to nejmilejší hlava rodiny, toho poslouchá i manžel.
Patrně hlavně kvůli pohodlnému dojíždění na chalupu sis v 52 ! letech udělala řidičský průkaz.
No důvody byly trošku vážnější, třeba jsem měla z tebe mindrák, že ty jezdíš a já ne! Vím, že to patří k základnímu vzdělání a také k našemu divadlu. Nedovedu si představit, že by o mně museli říct, že jsem se to jaksi ještě nenaučila. Navíc jsem výrazně dobře pobavila dva chlapy – manžela a jeho syna. Smáli se celou autoškolu až do okamžiku, než jsem měla řidičák a navíc hned napoprvé. Smích přešel a nastoupily veselé historky z domácího provozu – kdo kam a pro co zajede, event. dostanu dobrou radu tak si tam zajeď.
V Městském divadle pracuješ od roku 1992 (tedy nastoupilas ještě do Divadla bratří Mrštíků). Kde všude jsi od dob ukončení školy pracovala?
Ve třetím ročníku filozofické fakulty, obor divadelní věda a čeština, jsem nastoupila do Státního divadla Brno jako tisková mluvčí – tehdy referent. Po osmi letech jsem přešla na provoz a odešla jsem jako asistentka ředitele.
Máš tedy vysokoškolské divadelní vzdělání. Co je podle tebe v divadle důležitější, vzdělání či praxe?
Obojí. Nás absolventů divadelní vědy je hodně a strašně záleží na zaměření každého. Nejsem teoretik, vždycky jsem inklinovala k organizaci a managementu. Je to velice tvůrčí povolání, bohužel obsahuje vítězství i prohry. U takového povolání však nejvíce záleží na osobnosti ředitele a jeho prozíravosti při konzultaci každého záměru. Koncem roku 1991 jsem udělala šťastné rozhodnutí.
Učíš externě na JAMU. Myslíš, že se dá divadlo naučit?
Učím speciálně managament divadla. Na to nejsou knihy. Každé divadlo je jiné, má svoje zvyklosti. Mým úkolem je připravit budoucí manažery na to, aby respektovali divadelní zákonitosti, specifika a aby také věděli, co ve všech divadlech musí být stejné, např. neposílat abonenty 2x na jeden titul, aby si uměli vybudovat v divadlech nadstandardní vztahy, jako má naše a zvolenské divadlo mezi sebou již třináct let.
Tak ať se ti toho ještě hodně povede a šíříš slávu našeho divadla doma i v zahraničí...
Vážení divadelní přátelé!
Vítejte v nové divadelní sezoně. Možná jste si všimli, že v atriu před divadelním klubem roste vinná réva. Stavba hudební scény si vyžádala obětovat jednu ze šesti hlav, které tu rostou od roku 1968. Traduje se, že toto víno a jeho zdar souvisí s úspěchem, ba přímo samotnou existencí našeho divadla. Réva byla zasazena v situaci, kdy k nám vjely okupační tanky spřátelených armád. Každoroční sklizeň a následná výroba vyhlášeného skvělého burčáku jahodové chuti (na jiný produkt se hrozny nehodí) připomínala tuto ničemnost. Burčák tak nejprve posiloval odhodlání ukončit dočasný pobyt , aby pak s příjemnou chutí v ústech připomínal, že to byla právě divadla, ve kterých byl zahájen stávkou odpor proti totalitní moci.
Kolem tohoto vína existuje řada historek a kolik rozhovorů se pod ním vedlo a kolik nových vztahů bylo navázáno a kolik skončeno! Nezapomenutelným se mi stala například situace, kdy jsem jednou nad ránem odcházel po jedné mé premiéře právě pod tímto vínem domů. Jan Skácel, který byl velkým příznivcem našeho divadla, zde pomáhal svému druhu v poezii Oldřichu Mikuláškovi na židli, aby se dostal k hroznům. Oldřich Mikulášek tehdy kvůli problémům s kolenem používal berle. Jan Skácel mohl na židli vylézt sám a hrozen mu utrhnout, ale mělo tomu být jinak. Skácel drží na vratké židli stojícího Mikuláška pevně kolem stehen a Mikulášek vskutku jako satyr rovnou plnými ústy ochutnává víno a šťáva teče mu podél rtů dolů a oba jsou šťastní… Kde jsi byl, Jefe Kratochvile, a proč já neměl foťák! Tak si tento obraz alespoň v hlavě uchovávám a Vám dnes vyprávím.
V průběhu stavby však došlo k tomu, že se zdálo být nutné odstranit ještě další dvě hlavy a zároveň bylo zpochybněno, zdali je nutné zachovat i ten zbytek, když dojde k obrovským přesunům hmoty, pohybu strojů, a tak dojde k narušení kořenových systémů a réva tak jako tak uhyne. Však se tam zasadí něco jiného, slýchali jsme.
Přes mou zřetelnou nechuť jakkoliv révu ohrozit se jednou v mé kanceláři přece jenom objevil pan Ing. Radek Svoboda, který celou stavbu řídil s třemi rozčilenými zedníky. Už nejde pořád se tomu vínu vyhýbat, teď tam budeme dávat těžké betonové ingoty a révu zničíme, zdržuje nás to… A tak jsem jim začal vyprávět, co dnes Vám, a když jsem se dostal k tomu, že réva byla vysazena na protest proti ruské okupaci, pánové ztichli a prohlásili srdnatě: To víno tam zůstane. A zůstalo.
Všichni jsme po otevření divadla i rekonstrukci atria s napětím očekávali, zdali vínu vskutku nebylo ublíženo, a na jaře pak nervózně zkoumali, jestli vyraší pupeny. Vyrašily, a to na všech pěti památných hlavách! Znalci tvrdí, že kořeny této révy sahají snad až na tř. kpt. Jaroše. Kolik opět klidných, dobrodružných a nezapomenutelných chvil pod révou strávili hosté i zaměstnanci našeho divadla např. při festivalu Dokořán pro hudební divadlo.
Skončily prázdniny, hrozny zrají a já jsem šťastný, že onen proces očekávání, jaká bude ta letošní divadelní sezona, bude i nadále provázet otázka obdobná, jak se letos zadaří vínu v atriu našeho divadla a bude-li z jeho šťávy opět lahodný burčák. Burčák, i když nikdy stejný, byl totiž zatím znamenitý vždy. Vím, že rovněž jiná, ale stejně chutná bude i ona divadelní sezona 2005/2006, která právě začíná. Těšte se s námi.
