září 06/07
Rozhovor s Irenou Konvalinovou
…Drahá Ireno, dělám s Vámi rozhovor a nevím, zda jsem dosud živ, tedy dělám s Vámi rozhovor a nevím, zda jste dosud živa…
… píše se rok 2046 a necítím se zrovna nejlépe, zatímco Vy, jak Vás znám a jak jsem se doslechl, kvetete stále jako prvosenka jarní, a já jako uschlý bodlák se krčím kdesi daleko ve stínu…
…už je to poměrně dávno, co jsme se spolu ocitli na jevišti tváří v tvář v kulisách, na něž už ani psi nečůrají a které, poté co odrodily několik generací myší a našich dabérů, se rozpadly na ekologický odpad na chatách jevištních techniků a už nejsou a nebudou, protože už beze zbytku splnily svoji povinnost - a vůbec tváří v tvář, myslím, že poprvé to bylo v inscenaci „Faust“ v Mahenově činohře, pak tomu začali říkat „Národní“, pošetilci, kdy jsem se po Vás, jako po nějaké obludě z „Valpuržiny noci“, jako Faust válel a pamatuji se, že jste říkala: „Jé, ten člověk se mi dívá do očí, s ním se dobře hraje“, …a pak mi to říkal i Kunda, tedy herec Kuneš, dobrej chlapík, nevíte, zda je také dosud ještě živ? …asi nééé, vždyť už tenkrát se mi zdál už tak nějak přezrálý a použitý, ale tak jsme koukali na všechny, co jim bylo přes padesát, že, Irenko, a teď je nám skoro stopadesát a pořád se cítíme mladí, že, Irenko, ale já jsem Vám to říkal už na „Kukačkách“ –„Zůstanu tu s Vámi, Iren“, vzpomínáte? ...a tak jsme tady a já s Vámi dělám rozhovor a nevím, zda jsem dosud živ a zda jste dosud živa…
…Víte, všechno je to tak: …požádal mě o ten rozhovor Jef Kratochvil a já si za boha nemohu vzpomenout, kdy to bylo, zda před, nebo po velkém divadelním třesku, jak se tomu tenkrát říkalo, mno, tehdy, když se ten kulturní expres narvanej moderátorama a hvězdama z talk show a reality show na zájezdě zřítil do čínské přehrady a jak potom Jef odletěl fotit na Mars - Miss Mars a šéf toho projektu, ten, co měl teepee někde v lesích za Brnem, mno, ten, co pak, provázen svými nejvěrnějšími vzplanul záhadným ohněm u zdi nářků a jak ho pak během té události celá galaxie ještě zaživa, tedy v době planutí, prohlásila za světce, nebo jestli to bylo před tím nebo těsně po tom, opravdu nevím, protože memorín jsem vysadil už v pětatřicátým a od té doby už žiji jenom ve své vlastní mlze.
…dnes a nevím, zdali to nebylo včera, ale může to být i zítra, jsem se s Tebou, dovol, abych Ti nepřestal tykat, setkal v jedné jeskyni na jednom ostrově v jedné zemi, kde kolem bylo jenom moře a Ty sis nechala někde ve stínu jeskyně kapat vodu na hlavu a bylas v té chvíli šťastná, jsi stále tak šťastná, nebo už Ti nekape na hlavu? ...jo, doslechl jsem se, že v té době, co jsem se Ti jako královně Alžbětě klaněl jako hrabě Dudley, ses rozešla se svým celoživotním hrabětem a režisérem, ale byť jsi poté, jako už postokrát rozkvetla jako prvosenka jarní, tak jsem se o tom v Divadelních novinách už nikdy více nic nedočetl, jste snad zase spolu?
Tolik bych toho chtěl vědět, abych splnil svůj úkol a dal o Tobě světu vědět, ale bohužel jen málo se mi toho o Tobě donese na hrad Landstein, kde jsem nyní v podhradí správcem „muzea středověkých loutek“ zesnulého hraběte Goly a je to opravdu škoda, protože, jak já hrál, bože, jak já hrál… tak už jenom krátce ve vzpomínkách…
…Ty jsi měla být operní pěvkyně! Vždyť jenom ta árie, kterou jsi zpívala na naší dvourodinné dovolené tenkrát v Croatii, jak jsme se topili na člunu, který jsem řídil, by si zasloužila koncertního uvedení nebo přinejmenším studiovou nahrávku, která by nás přežila a dodávala by stejně beznadějnou naději trosečníkům, kteří se narodili až po Tvém výkřiku, jako tenkrát nám, nebo úvod druhé půlky „Sluhy dvou pánů“, kde jsi v sobě nezapřela pěvkyni, byť by ses za hrdlo držela, ach jo, jak Ty jsi hrála, bože, jak Ty jsi hrála, tedy zpívala… ale jako matka herečka v Rackovi, taky, klobouk dolů, fakt, Iren, chtěl bych tady s Vámi zůstat, ale dochází mi kyslík v konzervě, ale ten betlém, co sis u mne před 20 lety objednala, jsem včera dodělal, tak se pro něj zastav a kdybych tady už nebyl, tak je pod postelí a nespleť to zase a měj se, Tvůj kolega herec z Brna, co neví, zda je dosud živ a zda jsi dosud živa…
Rozhovor s Hanou Burešovou
Hana Burešová:
Jako holka jsem chtěla hrát Hamleta
Režisérka Hana Burešová připravila v Městském divadle Brno svůj třetí titul. Společně se svým životním druhem a spolupracovníkem Štěpánem Otčenáškem si vybrali pozoruhodný kus. Tragikomedie Amfitryon, kterou přebásnil Heinrich von Kleist podle antické pověsti i podle následné Molierovy stejnojmenné satirické veselohry, bude první novinkou začínající sezony. Oba předchozí tituly Burešové - tedy Kamenný host aneb Prostopášník i Znamení kříže - zabraly u publika i kritiky. Inscenace sesbíraly nejedno ocenění a jsou bez nadsázky ozdobou repertoáru. S pověstí o Amfitryonovi, mykénském králi, kterému Zeus svede manželku Alkménu tak, že na sebe vezme jeho podobu, přichází na brněnské jeviště komedie na antické téma, která vytváří prostor nejen k zábavě, ale i zamyšlení. Dílo bylo nedávno přeloženo Josefem Balvínem a jeho kongeniální překlad nebyl dosud na českých jevištích uveden. Je jasné, že výše řečené bylo pádným důvodem k rozhovoru s uznávanou režisérkou.
Jak jste se vůbec dostala k divadlu? Určitě to nebylo až na DAMU....
Z rodiny ani přátel nikdo v divadle nepracoval, naši chodili do divadla jako normální kulturymilovní lidé, táta si schovával programy, které jsem si ráda v dětství prohlížela stejně jako jsem okouzleně poslouchávala desky s monology a dialogy ze Shakespeara, které mi naši pouštěli, když jsem byla nemocná a chtěli mě zabavit. Nejradši jsem měla úryvek z Veselých paniček s Pivcem, Medřickou a Fabiánovou, nebo „Je celý spolek pohromadě“ ze Snu noci svatojánské. Bavilo mě to víc než strýček Jedlička. První dojmy z divadla asi nebyly nijak velkolepé, spíš si vzpomínám třeba na televizní Lucernu, která mě asi v osmi letech tak nadchla, že jsem ihned sepsala podobnou hru (kombinovanou s plagiátem Kainarovy Zlatovlásky). V psaní her jsem pokračovala, ve dvanácti jsem dokonce s hrou Manželství na dvě facky vyhrála literární soutěž a v té době jsem taky v naší třídě založila divadlo Sundrop a spol., kde jsem režírovala i hrála (vesměs mužské role). Ve třinácti jsem začala pravidelně chodit na premiéry Realistického divadla, tamější Hamlet mi učaroval tak, že jsem si ho přečetla v krátkosti asi třicetkrát za sebou a taky v originále a do roka jsem pak v něm ještě před derniérou stihla asi třikrát statovat. Taky jsem začala chodit k Jiřině Steimarové do „dramaťáku“, ale brzičko jsem pochopila, že jako herečka žádného štěstí nedosáhnu nejen pro své nízké sebevědomí (patřičně pokleslé ještě vlivem pubertálních depresí) stran vzhledu, chůze, mluvy atd., ale hlavně proto, že stejně nebudu mít šanci zahrát si toho Hamleta sama, takže herectví mě přestalo lákat. „Steimarka“ pravila, že se jí zdám vhodná na režii. Chodila k ní taky Jana Kališová a ta se v té době dostala právě na DAMU na režii, tak jsem se odhodlala napřít svou přípravu stejným směrem a celý gympl jsem chodila pilně do knihovny Divadelního ústavu a četla…Vzali mě taky.
V Městském divadle Brno nyní režírujete potřetí. Obě vaše předchozí inscenace sklízely obdiv diváků, uznání kritiky. Dostalo se jim také divadelních ocenění. Než se u nich zastavím, zeptám se jinak. Proč jste vůbec přijala nabídku pracovat v Městském divadle Brno?
Nabídku jsem přijala protože nás Standa Moša vyzýval už několikrát ke spolupráci. Nabídl nám s manželem dokonce angažmá již v roce 1995, když jsme se ocitli po sporech s vedením divadla Labyrint po dobu roku takzvaně na dlažbě, než jsme získali v konkurzu prostor v Dlouhé. S další nabídkou k hostování se na nás obrátil v roce 2001, ale to už jsem byla domluvená s dubrovnickým divadlem. Vyšlo to až v roce 2003. Hrálo tedy roli hlavně to, jak se k nám vlídně zachoval v době nouze a pak samozřejmě i to, že nám ponechal naprosto volnou ruku při výběru titulu i obsazení.
Jaké má podle vás zdejší soubor devízy a v čem naopak vidíte jeho rezervy?
Devízou je ohromná pracovitost, profesionální nasazení a vytrénovanost, schopnost rychle se učit text, zpívat, tančit... Taky vstřícnost, aspoň zatím. Rezervy tu určitě jsou, tak jako v každém divadle, už proto, že se tu s určitými tématy, styly či žánry, ale také lidmi – autory, režiséry, herci z nejrůznějších důvodů ještě nepotkali – aspoň je na co se stále těšit, ne?
Uvedla jste se v roce 2003 inscenací zaprášené opery Kamenný host aneb Prostopášník, která je jednou z mnoha donjuanovských variací. Vzpomenete si ještě, proč jste si vybrala právě tento text? Kde jste jej našli?
Kamenného hosta jsme již dělali v roce 1997 se studenty 2. ročníku alternativní větve DAMU. Tehdy jsme text našli v knize Divadlo V Kotcích a uvedli jsme ho prakticky ze studijních důvodů - nejen aby se na té práci naučili něco studenti, ale i sami jsme tak chtěli rozvíjet naše oblíbené látky: donjuanovskou a harlekýnskou. Inscenace byla myslím vydařená, i když nepoměrně skromnější jak ve výpravě, tak v prostoru, v němž se hrálo (Dejvické divadlo). Hercům vysloveně slušela hravost a napětí oscilující mezi dvěma plány – hrou samou a zveřejněným zákulisním děním, ale horší byl jejich zpěv, v němž opravdu dobrý nebyl nikdo, snad s výjimkou srbské studentky v roli Dony Anny. Taky byla škoda, že z finančních a provozních důvodů musela být udělána pouhá nahrávka hudby, takže to ve výsledku byl spíš činoherně loutkářský (vzhledem ke kulisám) projekt, než činoherně operní. Proto jsme chtěli tuto věc ještě někdy vyzkoušet s dobrými zpěváky a s živým orchestrem a tato možnost se ukázala právě v MdB. Vznikla tu v tomto smyslu inscenace mnohem dopracovanější a samozřejmě po všech stránkách profesionálnější.
Prostopášník byl v Pardubicích vyhlášený tuzemskou divadelní komedií roku 2003. Získal cenu Hrnec smíchu. Vy ale oblibujete také vážné, tragické a dramatické látky. Je těžší přesvědčivě udělat komedii, nebo naopak dostat na jeviště smutek, který lidi zhltnou obtížněji než švandu? A vy raději lidi rozesmáváte, či rozplakáváte?
Myslím, že je stejně těžké obojí. Je prostě vždycky těžké udělat něco tak, aby to lidi zaujalo. I když to někdy může jít překvapivě lehce, třeba když je dobrá konstelace lidí a hvězd. V. Just někde napsal, že střídám „těžké a lehké doby“, neznamená to ale, že ty „lehké“ jsou vždy lehké doslova. Každopádně je rádi se Štěpánem Otčenáškem střídáme, protože je to ozdravné nejen pro nás, ale i pro soubor, pokud s ním děláme soustavně. Obojí přináší očistu, ale dělat jen vážné věci, to bych se asi rychleji utrápila, protože s postavami příliš prožívám jejich trable, ale kdybych dělala jen samé legrace, nastala by zase „nesnesitelná lehkost bytí“, takže je opravdu životně nutné pokud možno pravidelně to střídat. Ideální je, když se do žánrů vážných mísí komické prvky a naopak.
Calderónovo drama Znamení kříže, tedy vaše druhá inscenace v Městském divadle Brno, představovala také váš režijní sukces, ceněný zejména za odvahu před diváka postavit těžké barokní drama. Nebála jste se duchovního rozměru ani patosu látky a obojí srozumitelně přetlumočila publiku. V čem je vám osobně Calderón blízký?
Calderón mě zaujal právě tou schopností smísit žánry vážné až tragické s komickými. Vážná linie je u něj hlavní, ale ta komická není jen doplněk pro odlehčení, umožňuje i další úhel pohledu na vážnou věc a umocňuje ji. Calderón je básník, má opravdu divadelní cit, smysl pro rytmus a tah celku, obrovskou vášeň a patos, ano, až nebezpečný pro naši vlažnou současnost, ale vyvážený tou neustálou ambivalencí komického a tragického a také ambivalentními, rozporuplnými a tedy živými charaktery postav… Na první pohled je pro současníka až nehorázný, neuvěřitelný, ale taky překvapivý a strhující. Předpokladem k jeho sdělnosti jsou samozřejmě dobří herci.
Oba vaše první opusy pod hlavičkou Městského divadla v Brně měly také punc výrazných dramaturgických objevů. Jak si vůbec hledáte texty a látky, jak je objevujete?
Nedá se říct, že bychom odmítali tituly již známé, ale přece jen nás více lákají věci, které jsme ještě sami neměli možnost na divadle vidět. Vybíráme si tituly velice složitě, namáhavě. Důležité je, pro který soubor, v jakém se nacházíme životním i profesním rozpoložení a ještě další faktory. Manžel jako historik divadla (je redaktorem teatrologického čtvrtletníku Divadelní revue) tíhne jako já spíše ke starším textům, ale velice rádi inscenujeme i současné autory, pokud nás inspirují, jako byl naposledy G.Tabori s Goldbergovskými variacemi. Často nám pomůže i to, že překladatel nám dá přečíst překlad nějakého třeba dosud nehraného díla klasika, kterého máme rádi. Protože právě zapomenutá nebo vůbec nehraná díla starých mistrů bývají poklady. Máme samozřejmě rádi mnoho her ze světové i české klasiky, ale málokdy je na ně ta vhodná konstelace a odrazuje nás od nich nejen to, že se tak často hrají, ale možná právě i náš přílišný citový vztah k nim.
Na inscencích pracujete se svým životním partnerem dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Není to spíš svazující potkávat manžela i v práci?
Není. My si v názorech na divadlo i politiku rozumíme od prvního okamžiku, takže v práci jsme užiteční sobě navzájem a myslím i pro okolí. Je pro mě inspirátorem i korektorem, advokátem diaboli i podporou.Nepřemluví mě inscenovat všechno, co by chtěl, ale nevezme taky všechno, co navrhnu já. Někdy se zdravě pohádáme, ale častěji už ani nemusíme o těch věcech mluvit, funguje telepatie. Vyhovuje mi to, takže nemám potřebu zkoušet jiné dramaturgy, i když ráda vyslechnu názory všech divadelníků, ať herců, dramaturgů, výtvarníků či hudebníků, kteří se u práce na inscenaci vyskytnou. Protože jsem někdy velmi nerozhodná, musím vyzkoušet všechny diskutované možnosti, ne proto, abych dokázala, že já mám pravdu, ale abych našla, co je nejlepší. A poslední slovo má pak působivost celku.
Evropané druhé poloviny 18. století, z níž ostatně pochází Kamenný host, se na kontinentu doslova zničeném třicetiletou válkou dívali na život velmi svérázně. Díky tomu, že medicína od středověku neudělala téměř žádný pokrok a přežít bylo moc těžké, věděli o velké křehkosti života. Memento mori však bylo paradoxně jejich heslem stejně jako Carpe diem. Připomínat si vlastní smrtelnost nebo si užívat dne... Čemu dáváte v životě přednost vy?
Myslím, že jsem požitkář, někdy ukrutný lenoch a mám ještě spoustu nectností. I když „carpe diem“ není mým heslem, ráda bych uměla naplno užívat života a radovat se z každé maličkosti, obávám se však, že právě něco jako „memento mori“ nebo „vanitas vanitatum“ mě v tom často brzdí. A přitom tahle hesla - chápaná správně - by mohla být ideálním návodem k tomu, jak prožít život dobře i pěkně. Jak na vás působí Brno jako město? Jste tady pracovně ve čtyřech letech přece jen potřetí... Brno ještě pořádně neznám, i když jsem samozřejmě navštívila Špilberk a Petrov a hrobku kapucínů… Pohybuju se hlavně v okolí divadla, oblíbila jsem si Lužánky a „Unter den Linden“, jak říkáme Jarošce, ale byla jsem se už koupat na „Monte Bú“ nebo na Riviéře. Pracuju tu totiž vždycky na přelomu sezon, kdy je teplo, a to mi dělá Brno příjemně lázeňským městem, které je oproti Praze klidnější i vlídnější, i když není tak krásné. Taky tu využívám večery nejen ke zkouškám a posezení v pohodových zahradních hospůdkách, ale též k návštěvám divadel, možná tu stihnu zajít na víc představení za šest týdnů než v Praze za šest měsíců.
V české premiéře uvedete komedii Heinricha von Kleista Amfitryon. Jak došlo k českému jevištnímu objevu tohoto textu?
Seznámil nás s ním asi před pěti lety Josef Balvín, který text přeložil už asi před dvaceti lety, a jak jsem nedávno zjistila, prý původně pro Gustava Skálu. Ten se však k jeho realizaci z nějakých důvodů nedostal, takže ho uvedeme jako první, pomineme-li ovšem přepis Miloše Hlávky, který se pod názvem Božská láska hrál za války v pražském Městském divadle Na Poříčí.
A jak byste text čtenářům představila?
Podtitul říká, že jde o veselohru podle Moliera. Hra je však jen v něčem podle Moliéra a jen v něčem je veselá, což ovšem u „veseloher“ třeba shakespearovských také bývá, ale diváci by vzhledem k takovému podtitulu byli asi zklamaní, že té veselosti se zas tolik nedočkají. Spíše jde o trýznivou komedii nebo melancholické drama s drastickými komickými prvky, zjednodušeně jsme proto na plakát uvedli „tragikomedie zmatení srdcí a duší“, ani tragédie, ani komedie v pravém smyslu slova, ale obojího trochu i dost a navíc ještě kořeněné snem a mystériem.
Název Kleistova díla prozrazuje inspiraci antickým mýtem. Nechtěla jste někdy dělat ryze antické drama?
Ale ano, uvažuju o tom už od školy. Už proto, že jako dítě jsem hltala Petišku a Zamarovského a znala všechny antické báje zpaměti. Snad někdy ta konstelace nastane.
Hudební skladatel Vladimír Franz, který získal za hudbu k vaší inscenci Znamení kříže prestižní cenu Alfréda Radoka, vás s oblibou označuje za rolls royce české divadelní režie. Jak se vám toto nablýskané přirovnání líbí a koho ze svých režisérských kolegů si považujete vy sama?
No, myslí to určitě jako poklonu a to mě těší, i když… rolls roycem vlastně skoro nikdo nejezdí, že? Takže je to pak pro divadelníka poklona? Je to spíš zábavné a hodně nadnesené, jako dost dalších věcí, které Vladimír říká. Já osobně mám asi nejradši Pitínského a našeho Bornu, ale vážím si práce všech dalších kolegů a kolegyň… Nemá cenu je vyjmenovávat, neznamená to, že se mi od nich všechno líbí, ale fandím všem, protože vím, jak je to těžké a protože se vždycky ráda potěším dobrým divadlem a naopak mě zkruší, když se někomu něco nepovede.
Divadelního režiséra si laici představují často jako člověka, který někdy až svévolně smýká s emocemi a vlastně i manipuluje s osudy herců. Proč jste se stala režisérkou vy?
Asi hlavně proto, že se v té profesi spojují mé tendence k psaní, hraní, výtvarničení, hudbě a zpěvu, tj. ke všemu, co mám ráda a vlastně neumím pořádně z toho nic. A ovšem i jisté mé touhy po dobrodružství, experimentování, ale i kolektivní hře... Nepopírám, že už jako malá jsem v kolektivu určovala, na co a jak si budeme hrát... Laici ať si představují, co chtějí. Osud herce je složitý, to je fakt, ale čí není? Já mám herce ráda, i když mě dovedou někdy pěkně štvát, takže se trápím jejich trápením a rozhodně bych jim je „svévolně“ nepřidělávala.
Co vám na vaší profesi přijde nejpozoruhodnější? Co vám přináší zápal do práce?
Právě to, že se můžu podílet na té veškeré tvorbě, na práci nad textem, nad scénou a kostýmy, hudbou, samozřejmě na hledání hereckého výrazu… Taky to, že mohu prostřednictvím své profese – poněvadž jako režisér se musím zamýšlet nad všemi postavami hry - prožít množství nejrůznějších životních osudů, příběhů, situací, luštit tajemství lidské duše a zabývat se – podle zvolené látky - čas od času historií, politikou, etnografií, náboženstvím, filosofií… Každá nová inscenace, přestože už jsem se setkala s lecčím, mi přináší vždycky něco nového, pozoruhodného, každá přináší dobrodružství poznání a vždy nové zjištění, že stále nic nevím…
Na jak dlouho máte dopředu naplánovaný pracovní kalendář? Už víte, s čím se po komedii Amfitryon objevíte v Brně?
Většinou tak na dva – tři roky dopředu, ale lidé míní, Pánbůh mění, jak vědí všichni, kdo zažili například povodeň. Většinou dělám tak dvě, maximálně tři režie do roka, víc bych asi nezvládla ani zdravotně. Nevím ještě s čím, ale určitě se sem ráda vrátím, jestli mě opět pozvou. Možná to tak nevypadá, ale já se dost těžko, a proto nerada seznamuju s novými lidmi, ale ty, s kterými pracuju, beru velmi záhy a přirozeně jako součást své rodiny. Tady už mi přirostli k srdci i ti, s nimiž jsem ještě nedělala, cítím to tu už skoro jako svůj další domov.
Pozastavení Pavla Kunerta
Nedávno jsem si uvědomil, jak se doba v naší zemi mění. Konkrétně jak se mění v našem divadle. Seděl jsem s několika kolegy v našem klubu, když tu přišel člověk tmavé pleti, přesněji kolega, který hraje v zahraniční verzi naší Westky - prostě - černoch. To v našem divadle není nic zvláštního, vždyť tady hrají Američané, Angličané. Jednoduše herci v muzikálech, které reprezentují naše divadlo v zahraničí. A moji kolegové Stano Slovák, Petr Gazdík a choreograf Igor Barberic s ním suverénně začali hovořit anglicky. Uvědomil jsem si ten rozdíl generací! Kdepak my a angličtina! Já jako mnozí - co chodili do školy za války a po ní - si dokážu v Německu tak akorát objednat „vínršnycl“ a vím, že mi nepřinesou zemlbábu, slušně se zeptat kudy se jde k nádraží i nějakou ruskou větu dám dohromady, ale tu hlavní, kterou ti dnešní mladí kliďánko válí...! Fakt je, že oni mají jiné možnosti, než měla ta naše před a poválečná generace. Ten, kdo za války uměl anglicky, riskoval koncentrák a po ní zase Jáchymov jako agent imperialismu. Mladí kolegové dnes jezdí hrát naše představení tu do Německa, tu do Holandska, do Španěl, Itálie, Finska a co já vím kam ještě? Poslouchat je, jak se dohadují o tom, ve které hospůdce v Portugalsku měli lepší portské, zda v bistru v té uzoučké uličce za náměstím vlevo za kostelem, nebo ve Španělsku na nábřeží u Taja - to je jako by se našinec dohadoval, jestli mají lepší pivo u Kalicha, nebo u nás v klubu! Vždyť s tím naším divadlem projezdili pomalu celou Evropu ! Tož já jsem taky jezdil. Hrál jsem ve Slovinsku
v Gorici, v Lublani a ve Rjece, v Německu v Berlíně a Karlsruhe jsem hrál. Jóóó - málem bych zapomněl na ještě jednu cizinu! Na Slovensko! V Trnavě hrajeme pravidelně. Když je řeč o tom Karlsruhe, tak na ten zájezd mám docela - dnes už můžu říct - hezkou vzpomínku. Hráli jsme tam „Hru o lásce, smrti a věčnosti“, kterou s námi nastudoval český režisér žijící v tom městě, František Miška. Po představení nás místní herci pozvali na malý raut v klubu. Budova místního divadla byla rozlehlá se spoustou chodeb. Jako stvořená k bloudění. Představení skončilo a že půjdeme na raut. Já se chvíli zdržel, a když jsem „z oné místnosti“ vyšel, byla šatna prázdná. Koukám - přede mnou byly dvě chodby. Zvolil jsem levou. Jdu, jdu, až jsem přišel ke dveřím. Otevřu je, vejdu - všude tma. Já se octl ve foyeru divadla! A za mnou - CVAK, dveře se zavřely. Vezmu za kliku a ona tam jen koule. A hrome, říkám si, co teď! Napravo bylo schodiště do hlediště. Vyběhl jsem po něm, dveře do hlediště zavřené. Jen jsem slyšel technikáře na jevišti, jak bourají scénu. Tloukl jsem na dveře, křičel, ale kdepak by mě v tom rámusu, co dělali, slyšeli! Tak jsem vám tam chvíli stál a dumal co teď! Dveře u vchodu do divadla - pochopitelně taky zavřené, tak jsem se rozhlížel, až jsem našel telefon. Snad se někam dovolám. Naše vrátnice má číslo 120, tak snad tady... Vytočil jsem 120 - nic, vytáčel jsem různá čísla čtyřmístná, pětimístná i šestimístná s tím, že se vůbec někam dovolám a řeknu: „Bite ich bin ein schauspilr aus Brün“ ...nic, nic, nic! Já začal pomalu přemýšlet o tom, že v tom foyeru zůstanu do nějakého příštího představení, kdy mne zcela vyhladovělého někdo konečně vysvobodí. Jak jsem ale tak zoufale šmejdil po tom foyeru, tak jsem v koutě objevil dveře. Otevřel a octl jsem se v komoře uklízeček... Kýble, smetáky, hadry, saponáty - povídám si: „a jsi zase v pr...!“ Ale na konci té komůrky byly ještě dveře, vzal jsem za kliku a ocitl jsem se na ulici! Když jsem se asi po hodině objevil v klubu, tak se mě ptali, kde proboha trčím! Nepřejte si slyšet ten řev, když jsem jim svoji anabázi vylíčil! Jen režisér František Miška povídá: „No vidíš, to musím zítra našeho ředitele upozornit, kudy se dá do našeho divadla taky dostat!“ No co? - Sněd jsem dva plátky sýra, co z rautu zbyly, a bylo to!!!Amfitryon
„Je to nejvtipnější, nejpůvabnější, nejduchaplnější, nejhlubší a nejkrásnější dramatické dílo světa.“ (Thomas Mann)
Mytický příběh o Amfitryonovi, mykénském králi, kterému Zeus svede manželku Alkmenu tak, že na sebe vezme jeho podobu (a z tohoto spojení se pak zrodí nejslavnější řecký hrdina Héraklés) se těší už od antiky mimořádnému zájmu divadelních autorů. Když slavný francouzský dramatik Jean Giradoux dokončil v roce 1929 svého Amfitryona, připojil k jeho jménu číslici 38 domnívaje se, že je právě tolikátým spisovatelem, který toto téma zpracoval. Je jich však více než padesát, slavných i dnes už zapomenutých. Jako zcela vážnou záležitost pojednali toto téma ve svých – bohužel nezachovaných – tragédiích Aischylos, Sofoklés, Eurípidés a Ion. Nejstarší zachovaná hra na tento námět, Plautův Amfitryon, má už podobu tragikomedie. Autor v ní operuje se dvěma páry dvojníků: Jupiter vystupuje v podobě Amfitryona a bůh Merkur, jenž pomáhá svému pánovi při jeho milostném dobrodružství, na sebe bere podobu Amfitryonova sluhy Sosia. Z novověkých autorů zpracoval nebo přepracoval tento námět kromě jiných Moliere (1668), který šťastně přidal sluhovi Sosiovi hubatou ženu a tím zdvojnásobil zápletku, zkoncentroval děj do tří jednání a svým lehkým perem zpevnil stavbu komedie, a dále J. Dryden (1690, hudba H. Purcell), H. von Kleist (1807), O. Fischer (1919), G. Kaiser (1948) a G. Figuereido (1949).
Heinrich von Kleist (1777-1811) připsal pod název své tragikomedie Amfitryon „veselohra podle Moliera“. Ve skutečnosti je to ale do značné míry nové původní dílo. Kleist sice vcelku zachovává dějovou osnovu Molierovy klasické komedie, zároveň však na druhé straně značně pozměňuje její styl a myšlenkové pojetí. Zatímco Molierův Amfitryon je především alegorickou satirou na uvolněné mravy královského dvora Ludvíka XIV., Kleistova hra je spíše než veselohrou „dramatem zmatení srdcí a duší“ (T. Mann). Drastické výjevy jsou v jeho verzi podány daleko drsněji a realističtěji a také duševní pochody v nitru svůdce Jupitera a zmatené Alkmeny jsou vylíčeny s daleko větší psychologickou odstíněností a složitostí. Kleistův melancholický Jupiter je osamělý ve své božské vznešenosti a touží po pozemské lásce lidí, které sám stvořil. Chce, aby jej Alkmena milovala pro něj samotného, ale pochopí, že zatímco ji objímá, všechny její myšlenky platí jejímu pravému manželovi Amfitryonovi.
Kleistova hra vyšla tiskem v roce 1807 v Drážďanech. Inscenována byla poprvé až 8. 4. 1899 v berlínském Neues Theater. Od té doby se na jevištích německých divadel objevuje pravidelně. V Čechách byla hra uvedena jen jednou – pod názvem Božská láska ji v překladu a úpravě Miloše Hlávky v roce 1943 nastudovalo pražské Městské divadlo na Poříčí. Městské divadlo v Brně uvede Kleistova Amfitryona v novém překladu Josefa Balvína v režii hostující Hany Burešové, v dramaturgii Štěpána Otčenáška, na scéně Davida Marka a v kostýmech Hany Fischerové. V hlavních rolích uvidíte Petra Štěpána (Amfitryon), Igora Ondříčka (Jupiter), Ivanu Vaňkovou (Alkmena), Viktora Skálu (Merkur), Jana Mazáka (Sosias) a Irenu Konvalinovou (Charis). Premiéra se uskuteční 9. září 2006 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.
Ferdinand, kde ste?
Autorská dvojice Zdenek Merta (hudba) a Karel Šíp (libreto) napsala pro Městské divadlo Brno hudební hříčku, která měla svou předpremiéru ve zpěvohře plzeňského divadla už před více než rokem. Již tehdy, při Přehlídce hudebního divadla Dokořán, šlo nesporně o jeden z nejzajímavějších pokusů vstoupit do klasického žánru operety snahou oživit tento žánr způsobem, který je mu nejvlastnější: o ironii nahlížející hemžení lidiček z konce mocnářství a ukázat věčné lidské starosti s ženěním ve stínu vlády, terorismu a blížících se převratných dějinných událostí.
Text hry prošel od té doby jistou proměnou. Podíl, kromě již uvedených autorů, má na tom také hostující režisér Thomas Schulte-Michels. Všechny historické osobnosti ve hře vystupující mají svou předlohu ve skutečných postavách. Samozřejmě že jejich konání je přizpůsobeno ději hry, a to, co se odehraje ve sledu několika let, musí být staženo do dramatické zápletky a přizpůsobeno jí.
Je skutečností, že arcivévodkyni Isabele trvalo léta, než se jí podařilo odhalit, že arcivévoda František Ferdinand, následník trůnu, nenavštěvuje její rodinu kvůli zájmu o dceru Kristinu, ale že je zamilován do Žofie Chotkové, její dvorní dámy. Vznikla z toho velká aféra, do níž byli zapleteni všichni, kteří měli zájem jejich vztah překazit. Především to byl sám císař, který se nemohl smířit s tím, že bude porušen zákon habsburského Domu, vypracovaný velkým intrikánem Metternichem v prvé polovině 19. století, podle nějž si nesměl příslušník vládnoucího rodu vzít za manželku příslušnici nižšího společenského postavení. Žofie Chotková byla přece jen hraběnkou. Ne že by se něco podobného v minulosti již nestalo, ale vždy byl podobný manželský pár vyloučen z možnosti nastoupit na trůn a vládnout.
František Ferdinand však ze svého záměru nehodlal ustoupit. A to i navzdory tomu, že věděl, co mu hrozí. Císařská rodina zosnovala spleť intrik, které měly jeho záměr překazit. Jejich součástí byl i pokus Ferdinandova bratra arcivévody Otty, známého a zkušeného dobyvatele ženských srdcí, přimět svého staršího bratra, aby upustil od svého záměru. Žádná z intrik však nebyla úspěšná. Císaři nakonec nezbylo nic jiného, než dát souhlas k sňatku. Ovšem s podmínkou. Protože jde o nerovné morganatické spojení, musel následník trůnu přísahou stvrdit, že jeho manželka a ani jejich děti nebudou smět užívat práv, poct a titulů, které náležejí členům rodiny vzešlým z rovného manželství. To znamenalo, že manželka nesměla být Matkou císařovnou a děti neměly dědické právo na trůn. František Ferdinand sice svůj boj vyhrál, ovšem za nedůstojnou cenu. On totiž vrchní hofmistr Montenuovo, hlavní dvorní ceremoniář, dával arcivévodovi a jeho manželce při každé příležitosti pocítit nesmyslná ustanovení dvorské etikety; její přísné dodržování totiž mnohdy hraničilo s dobrým vkusem. Přece však jen měla Ferdinandova neústupnost pozitivní výsledek. Získal sympatie všech, kteří přáli lásce nad neúprosnými ustanoveními starého dvorského práva. Námět pro operetu přímo předurčený.
Umístění děje hry na Konopiště je zcela pochopitelné. Bylo to arcivévodovo nejoblíbenější sídlo, které zvelebil do skutečně reprezentativní podoby s vášní pro něj tak typickou. Ostatně vše, co dělal, bylo ve znamení jeho vášnivé povahy. I lovy zvěře. Dokazují to trofeje, které najdeme na Konopišti a dalších jeho sídlech.
Letovisko Opatije má rovněž v jeho historii své místo. Trávili zde s Žofií Chotkovou na zapřenou několikrát svou společnou dovolenou. Ale v řádu doby je i dvojice tajných policistů Bergra a Šmída. Víme už z četby Švejka, že fízlovská bretschneidrovská tradice byla v monarchii živá a všudypřítomná.
Můžeme se jen těšit na představení, jež připravil švýcarský režisér a scénograf Thomas Schulte-Michels s kostýmní výtvarnicí Andreou Kučerovou, choreografem Vladimírem Kloubkem a dirigenty Karlem Cónem a Karlem Albrechtem. Titulní roli vytvoří v alternaci Petr Gazdík s Oldřichem Smyslem a v dalších rolích uvidíme: Radku Coufalovou-Vidlák nebo Hanu Holišovou, Miroslavu Kolářovou nebo Evu Gorčicovou, Máriu Lalkovou nebo Lenku Janíkovou, Stana Slováka nebo Jána Jackuliaka, Jana Apolenáře nebo Martina Havelku a řadu dalších. Hudební doprovod obstará orchestr Městského divadla Brno.
Zveme na premiéry 23. a 24. září 2006 na Činoherní scéně MdB a přejeme příjemnou zábavu.
Možno
Možno sa mi to len zdá
Možno iba snívam
Však to čo je vo hviezdach
Väčšinou tak býva
Skús sa ma dnes opýtať
Čo ťa zajtra čaká
A moja duša opitá
Ťa do svojich snov zláka
Povie len
Ži so mnou
Pi so mnou
Poď so mnou dnes bdieť
S odvahou
Ohromnou
Znieš do mojich viet
Možno si duch mojich stád
A ja tvoj šťastný pastier
Možno vieš že mám ťa rád
Keď s rannou trávou rastieš
Možno svetom kráčam sám
Možno som to splietol
Však vďaka tebe rozpoznám
Že mám dobrý vietor
Poviem len
Ži so mnou
Pi so mnou
Poď so mnou dnes bdieť
S odvahou
Ohromnou
Znieš do mojich viet
„Epistolae seniles“
Když člověku, který se stal hercem, nezadržitelně táhne osmý krížek, je nejvyšší čas sbalit herecká fidlátka a rozloučit se jak s jevištěm, tak s hledištěm. Já vím: jsou mezi námi i na slovo vzatí nezmaři. Co nevidět jim bude sedmaosmdesát a pořád ještě jim to hraje (a nejen hraje). Byli dokonce takoví, kteří se v předvečer svého methusalemského jubilea chystali vydat herecké memoáry s provokativním názvem „Mých prvních sto let“. K tomu se opravdu chystal stoletý Zvonimir Rogoz, chorvatský Mistr zdomácnělý v Čechách, kterého jsem v učednických letech na DAMU vídal hrát na jevišti Národního divadla i před kamerou na Barrandově; naposledy na Dubrovnických letních hrách. Mezi takové favority života v divadelním umění nepatřím. (Dnes bychom spíše řekli: mezi „vyVolené“). Žiju však s divadlem bezmála šest desítek roků (z toho plných čtyřicet u tzv. druhé brněnské činoherní scény, jak se říkalo, a to mi snad dává oprávnění poohlédnout se nazpátek a povědět svým někdejším i současným divákům pár slov o tom, co bylo. Řečeno po šrámkovsku, s maličkou úpravou: „A ty, divadelní scéno, posílej mi teď zkazky mládí mého, a vy vzpomínky mé rozlétlé, opojte mne svým kouzlem ještě jednou. Ještě jednou – naposledy!“
Nejprve tedy učednická léta na pražské konzervatoři a později na DAMU před Vítězným Únorem a po něm. Ach, ta léta bláznivá! V oficiálních usneseních se vyžadovalo, že by divadlo mělo mít tak mocný společenský dopad, takovou apelativní rezonanci, aby dolehla i k těm, co za vzrůstající návštěvnické krize do divadla vůbec nechodí. Jeden náš divadelník, známý svým sarkasmem, dával tenkrát k lepšímu: „Je to neřešitelná situace, kvadratura kruhu. Mně říkají, že režisér má být v divadle bohem, a po hercích chtějí, aby vystoupili z církve a byli ateisty!" Měl jsem štěstí na své herecké pedagogy a nikdy jim nepřestanu být vděčný: Krejča, Fabiánová, Pešek, Vejražka, Lukavský. A Karel Höger.
O nějakých deset roků později jsem měl tu čest a to potěšení být Högerovým spoluhráčem jako Ben v brněnském nastudování Smrti obchodního cestujícího. (Taková pedagogická garnitura by se dnes už dohromady nedala.) A už během studia vzácná příležitost být při tom (a uvíznout alespoň drápkem), když Alfréd Radok režíroval v Národním Chodskou nevěstu, bezhlavě zatracovanou samozvanými strážci „ideové čistoty“. Věděli vůbec, do čeho se to „navážejí“? A zároveň pár vítaných příležitostí pro „chlapce z moravské vísky“ přivydělat si před kamerou docela malým „štěkem“. Pád Berlína, Červená ještěrka, Poslední mohykán, Daleká cesta... Ach, kdeže barrandovské „štěky“ jsou! Občas se sice zčistajasna objeví na televizní obrazovce a jeden potom neví, jestli má uronit nostalgickou slzu, anebo se těm „mladistvým hříchům“ zcela nenostalgicky zasmát.
Z Prahy jsem počátkem padesátých let odstartoval do Plzně, spolu s Marií Tomášovou, mou nad jiné milou spolužačkou a kolegyní. Po našem společném preludiu za šéfování Zdeňka Hoffbauera (blahé paměti) se naše cesty rozešly: ona šla do Prahy, do Národního, já do Brna. Můj brněnský magnet se jmenoval Olga. A taky Láďa Smoček. Hrál jsem v jeho inscenacích, na které se jezdívalo až z Prahy: Deník Anny Frankové, Poprask na laguně, Třetí přání. Říkalo se tomu „radost z divadla“. Nesmím však zapomenout ani na Kapitána Pipplefoxe. Tu půvabnou hříčku pro děti i pro dospělé s námi pohostinsky nastudoval František Čech. Byla to náramná legrace, o reprízách nabito a publikum obvykle hrálo a zpívalo s sebou: „Když jsme pluli Rudým mořem, měl náš kormidelník smůlu. Žralok mu sežral kalhoty na cestě do Lívrpůlu“.
A pak už následovalo Divadlo bratří Mrštíků. Po nedlouhém preludiu, kdy obě složky nově vznikajícího souboru ne právě snadno a lehce splývaly, déle než dvacetiletá éra Páskova. Nepatřil jsem mezi jeho „vyvolené“, ale na herecké příležitosti jsem si stěžovat rozhodně nemohl. Přicházely skoro každou sezonu, ať už v představeních Páskových, Mihulových, Rímského nebo Nebeského. To byla režisérská sestava, která rovněž vydržela bezmála dvě desítky let a zanechala v DbM nesmazatelné stopy. Jen občas se mezi ni „vloudila“ jména jiných režisérů: například Stanislava Moši, čerstvého absolventa JAMU. Když v DbM režíroval svoji první inscenaci (tenkrát ještě „pod křídly“ svého učitele na JAMU) bylo mu kolem pětadvaceti. Určitě se mu ani nesnilo o tom, co bude následovat a že to jednoho dne bude „jeho“ divadlo: ne ve smyslu majetnickém, ale programovém a duchovním. A že si získá proslulost i „daleko od Brna“.
Na které role vzpomínám nejraději? Zpočátku to byla hlavně česká klasika, která mi nejvíc přirostla k srdci: Zajíček z Lucerny, Honza z princezny Pampelišky, Martin Kabát z Drdovy komedie Hrátky s čertem, Bláha z Našich furiantů, Zlatohlav z Tvrdohlavé ženy, hospodský Barnabáš z Lesní panny, Hněvsa z Drahomíry. S léty se repertoár začal rozbíhat dalšími směry. Byly v něm zastoupeny i postavy shakespearovské. Proč jsem si vzpomněl zrovna na Kalibána z Bouře? Protože ten můj Kalibán je svázán „na těžký uzel gordický“ se stále živou vzpomínkou na dlouholetého přítele a „provinciála“ Milana Kunderu. (Jsme spolu pořád ve styku, i na tu dálku mezi Brnem a Paříží: telefonicky, dopisy, ano i z očí do očí, když Milan občas (kradmo) navštíví své rodné město.) Bouře měla u Mrštíků premiéru v době, kdy se už rozjížděla husákovskobiľakovská normalizace a pro ni byl světově proslulý spisovatel „černým Petrem“, dokonce jedním z nejčernějších. Do divadel už skoro nechodil, ale na Kalibána se ze starého přátelství přece jen přišel podívat. I se svou paní Věruškou. A jak mi oba řekli, velice se při tom bavili. Jednu dobu jsem byl i principálem: to když jsem převzal otěže „Vesnického divadla bratří Mrštíků“ (jak se mu říkalo v zasvěcených kruzích), a jezdili jsme se svým repertoárem po městech českých, moravských i slovenských.
Je-li tedy čas sbalit herecká fidlátka, co říci na závěr? Snad nehalasnou moudrost, kterou jsem před lety zaslechl od jednoho ze svých vzácných učitelů: Abychom tu nebyli lidem pro legraci Abychom tu byli lidem pro radost...
Vážení divadelní přátelé!
Právě vstupujeme do nové sezony. Již před prázdninami, avšak i v jejich průběhu, jsme pro Vás připravovali dvě nové inscenace. Hana Burešová, jejíž režie z loňského roku „Znamení kříže“ se dočkala řady ocenění u české divadelní kritiky a byla také nadšeně přijata na řadě prestižních divadelních festivalů, a kterou brzy po jejím prvém uvedení zaznamenala Česká televize, nyní připravuje novou inscenaci Kleistova Amfitryonu. Původní hudební komedii z dílny Zdenka Merty a Karla Šípa „Ferdinand kde ste?“ pak zkouší švýcarský režisér Thomas Schulte-Michels. Obě inscenace mají premiéru v měsíci září. V průběhu měsíců července a srpna pak část našeho divadla čekalo pokračování turné po západní Evropě s inscenací muzikálu „Hair“. Avšak nebyli to pouze umělci, kteří pro Vás zčásti i o prázdninách „něco“ připravovali. Možná si toho po návratu do sálu činoherní scény sami všimnete, považuji však za dobré Vás přesto upozornit na to, že po 10 letech neustálého užívání tohoto sálu jsme přistoupili ke komplexní opravě podlahy celého hlediště. Podlahy jsme byli nuceni rekonstruovat i v dílnách našeho divadla.
Mám na Vás jednu neobvyklou a velmi konkrétní prosbu. Hned na počátku prázdnin jsme se všichni společně stali svědky zavedení nových pravidel silničního provozu. (Píši tento článek kvůli termínům tisku na počátku prázdnin a tak nevím, jak se bude vyvíjet další situace kolem jejich užívání, slyšel jsem již ledacos.) Častokrát jsem se totiž stal svědkem nemilé události, kdy byl před naším divadlem buď tzv. botou zablokován, či dokonce odtažen automobil některého z našich diváků. Stalo se to opakovaně a navíc, bohužel, i spravedlivě. Před hotelem Slovan, který stojí naproti našim scénám, jsou totiž tři parkovací místa vyhrazená značkou pro invalidy, a tak se stane, že divák, který v poslední chvíli přijíždí k našemu divadlu, toto označení ve spěchu přehlédne a… neštěstí je hotovo. A víme všichni, jak výrazný je postih za porušení tohoto pravidla dnes. Prosil jsem na patřičných místech několikrát, aby toto označení bylo zvýrazněno, že k porušení předpisu dochází obvykle při večerním parkování, kdy je viditelnost omezena a naši diváci ještě obvykle parkují ve spěchu a navíc v prostoru, kde je parkovacích míst poskrovnu, ale odpovědi byly strohé i když logické: „…nedá se s tím nic dělat – vše je odpovídající.“ Proto Vás prosím, abyste si na ono místo dávali obzvláštní pozor. Sám hotel Slovan nabízí parkování ve svých garážích – informace získáte na pokladně našeho divadla a řada diváků nalezla uspokojivé parkování ve večerních hodinách na Tř. kpt. Jaroše. Navíc se stále pracuje na realizaci výstavby dalších parkovacích míst v garážích v těsné blízkosti divadla. Avšak…
Rád bych Vás upozornil ještě na jednu událost, kterou bude česká premiéra muzikálu A. L. Webbera a T. Rice „Josef a jeho úžasný plášť“ v měsíci říjnu t.r. Jedná se o první dílo autorů muzikálu Jesus Christ Superstar, které jsme prozatím hráli s obrovským ohlasem jenom v zahraničí. Překlad pořídil Michal Prostějovský a práva na české uvádění jsou zatím omezená, i když zástupci londýnské agentury, kteří představení viděli v německém Kielu, je označili za historicky nejlepší provedení tohoto díla.
Věřím, že Vám letošní léto nabídlo rozličné možnosti k odpočinku a rekreaci a že i vše, s čím se potkáte na prknech Vašeho Městského divadla Brno v nové divadelní sezoně, Vám přispěje nadále k tomu, aby Vám bylo na tomto našem světě lépe.
