září 07/08
Rozhovor s Viktorem Skálou
V divadelním angažmá jsi strávil již řadu let a vytvořil řadu rolí. Setkal ses s rolí, která ti byla vyloženě proti mysli?
To vyloženě ne, protože každá role je pro herce výzvou a herecké umění je o tom, že jsi schopen co nejpřesvědčivěji zachytit nejrůznější typy a charaktery postav, ať už jsou to role komické nebo dramatické a při tom se snažit být pokaždé alespoň trošku jiný. Spíš se může stát, že ti nějaká role „nesedne“, i když se snažíš sebevíc. To se samozřejmě stalo i mně a byla to role Adama Branta ve hře O‘ Neala Smutek sluší Elektře. Možná diváci nic nepoznali, ale já se v té roli necítil.
Uklouzl jsi někdy na schodišti (života-kariéry)? Jak bylo těžké se zase zvednout?
Mám takový dojem, že „kloužu“ od malička, avšak „kloužu dobře, kloužu rád“. Snažím se zvedat co nejrychleji, neotálet s tím a opět se dostávat trošku výš. Jsem trénovaný!
Máš důvěru v demokracii, která je praktivována v našich zeměpisných šířkách, nebo máš nějaké výhrady?
Možná to bude znít školometsky, ale demokracie je pro mě, mezi jiným, hlavně tolerance, zodpovědnost, práce a svědomí. Je to vždy o jednotlivém člověku, ne o systému.
Máš nějaký osobní rituál, než se převtělíš do role a vstoupíš na jeviště?
Ne, to vůbec nemám. Zopakuji si text, někdy si nahlas párkrát řeknu: „Jsem lepší než Hackman, jsem lepší než Hackman, jsem lepší než Hackman“ a jdu hrát. (Poznámka V.S. pro jistotu: Gene Hackman je vynikající Americký filmový herec.)
Kolik času denně věnuje divadlu tak vytížený herec jako ty?
To záleží na dané roli. Když samozřejmě zkoušíš velkou roli, tak se tím zabýváš skoro pořád. Nosíš to neustále v sobě jak v myšlenkách, tak ve svých pocitech dvacet čtyři hodin denně. Až máš nazkoušeno a odpremiérováno, saháš k instrukcím popsaným již v odpovědi č. 4. Ale „pozor!“, postava se může vyvíjet stále dál, záleží, jak je herec pilný, „pohov!“
Je ještě dnes možné dělit herce na muzikálové, činoherní a operetní, nebo se již hranice mezi těmito označeními dávno smazaly?
Záleží na regionu! U nás v divadle se tyto hranice určitě stírají. Ať žije Brno!
Neláká tě režie?
No, láká tak nějak, ale to víš…
Znáš nějaký vtip z divadelního prostředí?
Sejdou se tři sólisté MdB a jeden z nich je Viktor Skála. Jeden se ptá toho druhého: „Poslouchej, jakou máš vlastně barvu hlasu?“ a ten druhý odpoví: „Já mám skvělý basbaryton a ty?“ „Já mám sytý a znělý baryton.“ Odvětí ten první. Nyní se otočí oba na Viktora Skálu, který stále mlčí, a ptají se: „A co ty, Viktore?“ A Viktor Skála po chvíli odvětí: „Já, já mám teď špatnou pověst.“
Je někdo, komu můžeš skutečně věřit a v případě problému se o něj bez obav opřít?
Když nepočítám svou ženu, tak Stanislava Mošu, protože v nouzi poznáš opravdové přátele.
Jaké slovo je ti nejsympatičtější?
Každé, které není zneužito.
Kterou filosofii vyznáváš?
Když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen sám, že nejsi bezhlavý;
když podezříván pevně v sebe věříš, však neviníš svých soků z bezpráví;
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby, jsa obelháván neupadat v lež;
když nenáviděn sám jsi beze zloby, slov ctnosti nadarmo však nebereš;
když umíš snít a nepodlehnout snění, když hloubat znáš a dovedeš přec žít;
když proti triumfu a ponížení jak proti svůdcům společným jsi kryt;
když nezoufáš, nechť pravdivá slova lstí bídáků jsou pošlapaná v kal;
když hroutí se tvé stavení a znova jak dělník v potu lopotíš se dál;
když spočítat znáš hromadu svých zisků a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát;
když přinutit znáš srdce své a čivy (nervy), by s tebou vytrvaly nejvěrněji,
ač tep a pohyb uniká ti živý a jen tvá vůle káže: „Vytrvej!“;
když něhu sneseš přílišnou i tvrdost, když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když sbratřen s davem uchováš si hrdost a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král;
když řekneš: Svými vteřinami všemi mně, čase, jak bych závodník byl, služ! –
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi, - a co je víc:
Pak synu můj, jsi muž!
Rudyard Kipling: KDYŽ Dovedeš odhadnout, kdy je lépe mlčet?
Když chtějí někteří lidé slyšet jen sebe.
Rozhovor s Petrem Gazdíkem
Herce, zpěváka a začínajícího režiséra Petra Gazdíka všichni milovníci a příznivci dobrého divadla natolik znají, že si tentokrát dovolím nesumarizovat jeho role. Zdůrazním jen, že je také šéfem muzikálového souboru Městského divadla Brno. Působí velmi klidným a vyrovnaným dojmem, svoji náročnou práci zvládá s grácií hodnou muže jeho výrazné postavy. Absolvoval brněnskou konzervatoř, patří ke špičkám českého i evropského hudebního divadla. Mrzí ho, že se jeho současných úspěchů nedožil tatínek, o němž jsme si také povídali.
Rozhovor vychází až v zářijovém čísle, nebudeme předstírat, že jsme spolu mluvili posledního srpna. U kávy sedíme koncem června v Domě pánů z Lipé. Jaké bude (a tedy věřme, že bylo) léto šéfa muzikálového souboru a potažmo celého ansámblu?
Všichni netrpělivě čekáme na prázdniny, respektive na jeden necelý prázdninový měsíc, který věnujeme odpočinku. Potom jedna část souboru odjíždí do Lucemburska, Německa a Itálie hrát koncertní představení Magical Broadway, které je jakýmsi výběrem těch nejlepších pohádkových melodií současně propojených s původním programem „slavné“ Golden Broadway. A druhá část souboru odjíždí do Španělska na celý měsíc, kde bude ona Golden Broadway obohacena o část nového programu francouzských šansonů.
Kdo vlastně rozhoduje o repertoáru v muzikálech? Je to šéf souboru a dramaturg, nebo má rozhodující slovo ředitel divadla Stanislav Moša?
Je to týmová práce. Diskutujeme v rámci vedení divadla - Igor Ondříček za zpěvohru, pan ředitel Moša a stejně tak dramaturgové, režiséři. Z jednotlivých návrhů potom vychází výsledek. Do konfliktní situace jsme se v tomto směru nedostali.
Máte při svém vytížení vůbec čas vychutnat si úspěch některé své role, třeba Darryla van Horna v Čarodějkách z Eastwicku?
Určitě mám. Myslím, že kdybych neměl hereckou profesi, vlastně by mě ty zbylé povinnosti tolik nebavily. Herecká profese je pro mě prvořadá. Vychutnávám si každou roli. Stále znovu a znovu si uvědomuji, jak dobrá práce to je, protože nejenže přenáší radost lidem v sále, ale přináší radost i těm, kteří ji vykonávají.
Je vám postava Horna blízká?
Každá má role je mi blízká, i když u žádné na počátku nevím, jestli ji vůbec budu umět hrát... Je to tak pokaždé, vždycky začínáte znovu. Ale i v tom je ta naše práce úžasná, kreativní, přestože stejná, stále nová...
O vás je známo, že zvládáte skvěle muzikálový i operetní zpěv. Můžete vysvětlit laikům rozdíl v obou technikách?
Tvrdím, že v tom v zásadě není rozdíl – je to však na odbornou diskusi. Bavil jsem se o tom s kamarádkou, operní pěvkyní Yvettou Tannenbergerovou. Shodli jsme se, že existují jen dva druhy zpěvu. Buď dobrý, nebo špatný. Pakliže někdo umí zpívat dobře, myslím, že se klidně a směle může vrhnout do obou těchto disciplín.
Jak se cítíte v operetní roli Plutona v Orfeovi v podsvětí?
Cítím se v ní úplně stejně jako v každé jiné roli. Jen dbám, aby můj pěvecký projev byl ještě legátovější, kantilénovější.
Diváci znají z vaší rodiny maminku Janu Gazdíkovou a sestru Johanu. Bývají profesní věci hlavním tématem ve vzájemné komunikaci?
O divadle se spolu bavíme, ale není to nějaké nosné téma, které bychom řešili každý den. Jen občas hovoříme o jednotlivých úkolech. Máme takovou vzájemnou kontrolu sebe sama, která je, řekněme, kritická.
Inspirovala vás maminka při vaší cestě k divadlu?
Můžu s nadsázkou říci, že jsem v podstatě již z divadelní rodiny. Můj tatínek vystudoval divadelní vědu a režii a nějakou dobu režisérem také byl. Založil ve své době velmi slavné poloamatérské divadlo ve Vyškově. K divadlu mě přivedli oba rodiče a herecký talent mám myslím po babičce z maminčiny strany, která, ačkoliv nikdy herečkou nebyla, je dodnes velký komediant.
Přiznám se, že jméno vašeho otce neznám...
Jmenoval se Svetozar Chytil. Já si nechal v osmnácti jméno po mamince. Byl perzekvován režimem a nemohl tedy uměleckou práci vykonávat, proto asi taky neznáte jeho jméno. Poté, co byl odstaven od možnosti dělat tuto profesi, se jeho život na chvíli zcela zhroutil, nějakou dobu trvalo, než se s tím vypořádal. To vedlo také k rozchodu mých rodičů. Po alespoň částečném vypořádání se s tímto faktem vystudoval hotelovou školu a stal se hoteliérem. Provozoval hotel na horách až do své smrti. Jsem přesvědčen, že ono odstavení od umělecké profese mělo za následek jeho ne zcela šťastný život, stres, deprese, které vyvrcholily až těžkou nemocí, které bohužel neodolal.
Můžete přiblížit jeho vyškovské divadlo?
Divadélko Za Branou existovalo v letech 1963 až 1970. Na konci 60. let dělali podle pamětníků dobré a k tomu avantgardní divadlo, jezdili na Jiráskův Hronov i na další přehlídky u nás či v zahraničí. Na začátku 70. let, po odmítnutí mého otce podepsat souhlas se vstupem sovětských vojsk, bylo divadélko zakázáno. Kromě toho byl také signatářem petice Dva tisíce slov. Došlo to tak daleko, že otci zakázali pracovat v kultuře vůbec...
Jak dokážete skloubit své povinnosti v divadle a práci ve vašem G-Studiu?
Ve studiu mám dobrý tým, to je základ každého podnikání. Stará se o provozní část.
Jste pro svou mateřskou scénu konkurencí?
Nikdy jsem se nestavěl do pozice konkurenta, proto je v názvu slůvko „Studio“, slůvko „Divadlo“ je až pod čarou. Od začátku jsem G-Studio budoval jako místo, které dává příležitost k získání vědomostí a zkušeností nejen mně, ale také dalším mladým talentům. Mnoho z těch, kteří G-Studiem takto prošli, se stalo členy týmu pracujícího se mnou nyní v Městském divadle Brno. G-Studio je jeden z mých splněných klukovských snů, nikoliv platforma pro konkurenci či střet s kýmkoliv.
Vraťme se do městského divadla. Na Hudební scéně bude 27. října premiéra slavného muzikálu Fame. Hrát budou také mladí Angličané, konkurzy probíhaly v Londýně. Vy jste tam byl, jak na vás působili účastníci?
Londýňané jsou nám bližší, je to přece jen součást Evropy. Vnímají umění podobně jako my. Například Američané, s nimiž jsem se potkal, mají pohled poněkud jiný. Ale těžko se dá přesně specifikovat, v čem to je... Možná že lidé v londýnské agentuře, která nám poskytuje práva k provozování, jsou rádi za každou invenci v našich představeních. Zatímco u Američanů sleduji spíše tendenci k udržení původní - originální podoby muzikálových titulů. Pokud jde o Londýn, je to Mekka hudebního divadla. Na konkurzu jsme měli na 350 lidí, z nichž 300 bylo použitelných a 200 výborných. Pro konečné obsazení je třeba 30! Pro každou roli vybíráme tři adepty, abychom měli jistotu, že pokud někdo nebude moci, nahradí ho další vybraný. Totiž v Londýně si mladí herci kontinuálně hledají další a další práci. Nyní tedy máme 90 muzikálových herců de facto stejné kategorie.
Váží si londýnští herci práce v Městském divadle?
Stejně jako každé jiné. Svůj zájem projevují tím, že přijdou na konkurz. To je nejpodstatnější. Účinkování jinde v Evropě nebo evropské turné pro ně hodně znamená.
A bude nějaké turné?
Ano. Nejprve budeme hrát doma tři týdny a následně Fame odjíždí na tříměsíční turné po Německu a Skandinávii.
Devětadvacátého září bude na Hudební scéně premiéra inscenace Jazz Side Story ve vaší režii. Bude to také jeden ze splněných snů?
Věřím, že ano. Projekt je jakýmsi výsledkem mé práce, kterou jsem dělal už od svých studentských let. Se svými kolegy a kamarády jsem produkoval několik divadelně koncertních představení pod názvem Viva Musical s jejich vyvrcholením v brněnské sportovní hale Rondo pro téměř 9000 diváků. Už tehdy jsem spolupracoval s Igorem Vavrdou, který pro Jazz Side Story vytvořil kompletně nové aranžmá pro big band a symfonický orchestr. Kromě Igora musím vzpomenout taky Karla Škarku, který je autorem vokálního aranžmá pro naši verzi JSS, či mimořádně talentovanou choreografku Pavlu Mášu Macháčkovou.
Lze dnes odhadnout další vývoj českého hudebního divadla?
Je to téma na dlouhou debatu. Znovu jsem se o tom přesvědčil u kulatého stolu v rámci červnového festivalu Dokořán v našem divadle, kdy kritici a teoretici diskutují o dalším vývoji hudebního divadla. Já vidím tu hlavní cestu především ve výchově špičkových interpretů pro hudební divadlo. Jejich nedostatek je problémem vycházejícím z naší poměrně malé tradice v tomto žánru. Lidí, schopných skutečně dobré interpretace muzikálu, je v naší republice pořád ještě málo.
Zeptám se za vaše fanynky a vůbec za vaše obdivovatele a příznivce, které to zajímá: Žijete sám?
Už chvíli to vypadá, že se máme rádi s Ivankou Vaňkovou. Věřte, bylo to překvapení i pro nás.
Marta Prokopová
Na prknech Městského divadla Brno se objevila poprvé v únoru jako upovídaná Holčička z městečka Eastwick. První zkušenost z velké scény (i když zdaleka ne „tak“ velké) si odbyla v Mahenově divadle, když hostovala v činoherním představení Figarova svatba v roličce zahradníkovy dcery Fanynky. Dnes má na svém kontě okatá Marta Prokopová i part titulní – v hudební baladě Markéta Lazarová. Po prázdninách ji čeká 5. ročník konzervatoře a po nabídce ředitele Stanislava Moši i plné pracovní nasazení v souboru.
Jak jste se ocitla v Čarodějkách z Eastwicku?
Na začátku školního roku se konal konkurz, do kterého jsem se přihlásila. Znám film o Čarodějkách a překvapilo mě, že existuje i muzikál. Nějak zvlášť jsem nepočítala s tím, že by mě mohli vybrat, ale dostala jsem roli Holčičky. Každopádně jsem byla moc ráda, že jsem se tak dostala do kolektivu v Městském divadle.
Part Holčičky se vám líbí? Oblíbila jste si ji?
Přiznávám, že ze začátku jsem moc nevěděla, proč tam to děvče vůbec je a co tam dělá, ale pak se mi dostalo vysvětlení a vše jsem záhy pochopila. Hraje se mi moc dobře, protože ví o všem, co se v Eastwicku děje, a ani nemusí nic předstírat. Prostě to člověka baví – sic maličká, ale celkem důležitá role.
S Radkou Coufalovou-Vidlák se dělíte o Markétu Lazarovou. Je ve vás víc romantika nebo rebela?
Podle toho, jak vypadám, mě lidé spíš tipují na lyrické role, ale mně se strašně dobře hrají i mrchy a záporné postavy. Moc jsem jich ještě nestihla, ale obrovsky by mě to bavilo. Velice ráda bych si zahrála třeba Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy, i když vděčná jsem za každou příležitost. Mám ráda protiúkoly. Markétu hraji moc ráda, přestože jsem si u ní kapku poplakala. Ale jen na začátku. Jsem za ni moc vděčná, přestože má v představení snad jen jednu světlou chvilku, jinak je týraná, znásilňovaná… Není to jen unylá kráska. Ovšem pan Ulrych mi před každým představením říká: Prosím tě, buď éterická! Tak se o to snažím.
Účinkují studenti konzervatoře běžně na profesionálních scénách už za studií?
Je to poměrně běžné. U nás hrají už i druháci, i když ne v Městském divadle.
Když jste si zvolila konzervatoř, už jste v sobě hýčkala sen stát se herečkou?
Na základní škole jsem chodila do dramatického kroužku a dělala všechno možné. Jsem totiž z hudební rodiny. Zpívala jsem, hrála na klavír a uvažovala o konzervatoři v Praze. Ale protože pocházím z Prostějova a Praha je podle mé maminky moc daleko, jako nejmladšímu dítěti mi to bylo zatrhnuto. Sice bylo v plánu i gymnázium, ale nakonec jsem zkusila herectví na konzervatoři v Brně, kam jsem se dostala na odvolání. Studuji hudebně-dramatický obor, takže máme určitý počet hodin zpěvu, herectví i tance.
Když mi někdo poví, že se věnoval muzice odmalička, vždycky si představím dítě, které hodiny dře s housličkami nebo u klavíru… Byl to i váš případ?
Právěže já nejsem moc trpělivý člověk (smích). Alespoň co se klavíru týče. Ale zůstala jsem mu věrná dodnes a jsem vděčná rodičům, že mne k muzice vedli i nutili, protože teď se mi to opravdu hodí. Sice mě to občas nebavilo a říkávala jsem si, že stejně nebudu nikdy profesionálně hrát, ale nyní jsem za to moc ráda.
Naznačila jste, že pocházíte z hudební rodiny. Co dělají rodiče?
Maminka vyučuje už léta hru na klavír a táta dřív hodně hrával s kapelou Pavla Nováka. Nyní také učí. Doma máme hudební školu, kde vzdělává zájemce v různých hudebních stylech včetně jazzu. Ani mu nezáleží na nástroji či věku studenta. Pamatuji si, že k němu chodil i jeden obrovsky zapálený důchodce. Když se někdo zblázní do kytary a je mu třeba osmnáct, už ho na ZUŠ nevezmou, ale tatínek tyto lidi přijímá. Všechny, kdo jsou posedlí muzikou. Dá se říci, že žije ve službách hudby.
K jaké muzice inklinujete vy sama?
Byla jsem v podstatě vychovaná v jazzu. Je to má srdeční záležitost. Jazz mám hodně ráda, i když vím, že ho někdo naopak nesnáší. Je třeba si k němu najít cestu. K mým oblíbeným interpretům patří Diana Krall či JJ Johnson, teď hodně poslouchám Jamieho Culluma. A když se potřebuju uklidnit nebo mě něco trápí, tak sednu ke klavíru a zpívám. Pak se mi uleví.
Dovedete si představit, že byste zpívala v jazzovém klubu?
Jo, to by mě taky bavilo. Mám ráda za sebou lidi, kteří se mnou hrají. Sice se mi to ještě moc nepoštěstilo, ale ten pocit, že mám za zády někoho, kdo cítí hudbu stejně jako já, ten se mi moc líbí. Mým snem by bylo zpívat jazzové standardy.
Co sourozenci? Jsou podobně „potrefení“ muzikou?
Jsme tři. Nejstarší je sestra, která právě dostudovala JAMU, obor klavír. Tam se to povedlo (smích). Je trpělivý člověk a hraje moc pěkně. Bratr – prostřední z nás – vystudoval Ježkovu konzervatoř v Praze, obor saxofon. Taky hodně inklinuje k jazzu.
To vypadá, že už nemáte ke splnění snu daleko. Rodinná kapela je skoro pohromadě!
Takové tendence tu už, pravda, byly (smích). Ale chyběla nám přece jen rytmika: basa a bicí.
Asi budete muset se sestrou zabrousit mezi muzikanty…
Sestra má přítele, ale to je ekonom, tak to asi neklapne (smích).
Čeká vás náročný rok, v němž skloubíte studium na konzervatoři i členství v souboru. Myslíte, že vplout na profesionální scénu hned na začátku je pro herce nad všechny vysoké školy? Alespoň vás neminou některé role v rozpuku mládí…
Původně jsem sice chtěla jít na vysokou, ale dnes mi spousta lidí říká, že vlastně vůbec nevadí, že jsem se na ni nedostala. Praxe je zkrátka praxe. I s herci v divadle jsme se bavili, že je lepší hodit člověka hned do vody. Možná je dobře, že začínám tak mladá, snad mi to přinese i víc hereckých příležitostí. O tom, že si mě pan ředitel chce vzít do souboru, se sice dlouho mluvilo, ale spíš mi to přišlo jako fámy, a nebrala jsem to moc vážně. Až jednou na zkoušce mi o přestávce pan Moša angažmá opravdu nabídl a ptal se, jestli souhlasím. Na konci sezony jsme se domluvili.
Už víte, ve které z plánovaných premiér získáte roli? U čeho byste nerada chyběla?
Tak to opravdu nevím, protože ještě neznáme u různých inscenací obsazení. Ale určitě bych chtěla být třeba u práce Stano Slováka, který chystá Malované na skle. Dočetla jsem se, že má jít o rockové zpracování Jánošíkových osudů, a to by mne dost zajímalo. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat.
A prázdniny?
Budou ryze odpočinkové. Konečně! Měla jsem celkem náročný rok zakončený maturitou, zkoušela jsem hodně inscenací, mezitím přijímačky… Ale už si užívám volna.
Smrt Pavla I.
Jako první premiéru sezony 2007/2008 uvede Městské divadlo Brno historickou hru D. S. Merežkovského Smrt Pavla I. v režii Hany Burešové. Jeden z nejvýraznějších představitelů ruského symbolismu psal své nejlepší drama za první ruské revoluce 1905. Otištění hry mělo pro autora nepříjemné důsledky včetně soudního procesu, v němž byl však nakonec ospravedlněn. Na ruskou scénu se drama dostalo až po pádu Romanovců a posléze ve dvacátých letech bylo hráno i u nás v Plzni a v pražském Národním divadle v titulní roli s Eduardem Vojanem. Historicky věrné a psychologicky přesné vylíčení groteskně přízračné atmosféry despocie a její krutosti v kontrastu s křehkostí člověka učinily z Merežkovského hry jeden z nejsugestivnějších obrazů ruských dějin. Na půdorysu tragédie společenské rozvíjí se i tragédie rodinná, v závěru nabývající mohutnosti antických tragédií.
Merežkovského drama je plné napětí a dramatických zvratů. Účinnost historické situace – jednoho z nejdepresivnějších období ruských dějin - je stupňována pravidelným střídáním ansámblových scén s komorními, dramaticky vypjatými se ztišeně zklidněnými, i všudypřítomnou, tíživou atmosférou strachu. Hra líčí poslední fázi spiknutí z roku1801, které vyvrcholilo drastickou vraždou cara Pavla I. a nastolením jeho syna Alexandra I. Postavu samovládce vystihuje autor v celé složitosti jeho rozporuplného charakteru. V dramatu je zachycena dvojí Pavlova tvář – nemilosrdného tyrana, deptajícího své okolí včetně ženy a celé rodiny, a zranitelného člověka, trpícího nespavostí a neustálým strachem, člověka paranoicky podezřívavého a jindy zas dětsky důvěřivého. Dramatik mu však přisoudil ještě jednu úlohu – stylizaci do role nezbedného chlapce, který si rád dělá dobrý den ze svého okolí a jenž ve své šaškovské podobě zachází až do poloh černého humoru, při němž jeho účastníkům tuhne krev v žilách. Podobně mistrně jsou vystiženi i Pavlovi protihráči, nevyrovnaný a nerozhodný Alexandr I., hlavní organizátor spiknutí hrabě Pahlen i celá nesourodá skupina účastníků spiknutí, z nichž jenom nemnozí skutečně touží po omezení samovlády.
Městské divadlo Brno uvede hru Smrt Pavla I. v novém překladu Danuše Kšicové a v úpravě režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška. Hudbu k inscenaci složil Vladimír Franz, autory scény a kostýmů jsou Tomáš Rusín a Zuzana Štefunková. V titulní roli vystoupí Erik Pardus, dále hrají Igor Ondříček, Petr Štěpán, Irena Konvalinová, Pavla Ptáčková, Oldřich Smysl, Evelína Jirková, Karel Mišurec nebo Zdeněk Bureš, Ladislav Kolář, Jan Mazák, Zdeněk Junák a další.
Premiéra 8. a 9. září na činoherní scéně MdB.
Vážení divadelní přátelé!
Otevíráte Dokořán, náš měsíční magazín a s ním i naši společnou divadelní sezónu Městského divadla Brno 2007/2008. V jejím průběhu zhlédnete celkem deset premiér – pět inscenací činoherních a stejně tolik hudebních. Před divadelními prázdninami jsem Vám právě na tomto místě představoval, co na Vás s novou sezonou čeká v nejbližším okolí našich divadelních budov. Vzhledem k tomu, že se průběžně musíme připravit na chod všech nových prostor a zařízení, uvedli jsme při pořádání již 3. ročníku našeho mezinárodního festivalu Dokořán pro hudební divadlo Brno 2007 do předběžného provozu dvoranu divadla za Lidickou ulicí. Byl jsem velmi potěšen reakcemi našich hostů z různých koutů Evropy i z naší republiky, byl jsem i dojat krásným hodnocením mistra Ladislava Chudíka, avšak rád přenechávám jedno z prvních hodnocení někomu jinému. Vypůjčuji si k němu vybrané pasáže z článku s názvem „Otevírání bran, Dokořán a překvapení“ redaktora deníku Rovnost pana Jaroslava Štěpanika ze dne 29. června 2007.
„V Městském divadle Brno probíhá třetí ročník Mezinárodního festivalu hudebního divadla s názvem Dokořán. Návštěvníkům se otevírá novým vstupem z Lidické ulice. Prostranství mezi divadelními budovami se představuje jako přitažlivé místo. V teplém červnovém podvečeru celý prostor pulzuje životem. Lidé postávají v hloučcích, sedí u sklenek s osvěžujícím nápojem, jen tak korzují. I když den je docela všední, obyčejný, vše působí pohodově, svátečně.
Brno známe jako město, kterým se přes den valí davy odkudsi kamsi, snad za zaměstnáním či nějakým vyřizováním od nádraží na konec České a zpět. Známe také Brno večerní a Brno nedělní, kdy centrum města připomíná nehybnou tišinu či městečko z westernu V pravé poledne těsně před zúčtováním.
Zde na Lidické, v Městském divadle za chvíli začne představení. O přestávce a po skončení představení areál ožívá ještě víc. Nádvoří jako by bylo vymyšleno k výměně zážitků a názorů.
V ten večer se představilo Slovenské národní divadlo Tančírnou. Představení evokovalo pozoruhodným způsobem společnou česko-slovenskou historii. Když se na scéně řada kavárenských stolků náhle změnila v hradbu dělící tančírnu na dvě půle, tanečníci jen na okamžik strnuli. Po chvilce se obě skupiny znovu smísily, stolky přestaly být hraniční čarou a znovu se staly místem k přátelskému posezení mezi tancem. Skoro jako by tato sekvence symbolizovala poslání celého festivalu.
V Městském divadle se nejen všem Brňanům nabízí další zajímavé prostředí, kam stojí za to zajít. A mezinárodní festival Dokořán je jednou z bran, jimiž do Brna přicházejí návštěvníci z jiných evropských měst a jimiž se město světu dokořán otvírá. Možná se časem dostaví další překvapení: Brno se z přiospalého hnízda na východním konci republiky pomalu, ale jistě změní ve skutečně atraktivní město uprostřed Evropy.“
Přijměte tuto zprávu jako pozvání k využití těchto nádherně zrekonstruovaných prostor. Kdo si dnes vzpomene na to, že to bylo prostředí zbořenišť, po kterých se proháněli (uprostřed města) potkani?
Dobré divadlo a dobré restaurace, vinárny, kavárny, posezení, rozhovory a rozjímání patří odedávna k sobě. Doufejme, že se tato symbióza bude i nadále úspěšně rozvíjet i v prostředí mezi ulicí Lidickou a Třídou kpt. Jaroše. To samozřejmě jako návdavek k mimořádným zážitkům při sledování našich inscenací.
Na shledanou při divadelních dobrodružstvích v nové sezoně 2007/2008 se s Vámi za všechny kolegy z Městského divadla Brno těší
