Čert tě vem Radku Novotný!
Ahoj, Radku, co nám o sobě prozradíš?
Tak to je teda otázka na rozjezd. Co asi říct… abych neodpověděl jak do první kolonky dotazníku k přijímacímu pohovoru. Je mi 25 let, pocházím z Havlíčkova Brodu, kde tak napůl stále žiji. V září 2007 jsem dokončil studium muzikálového herectví na JAMU a v současné době bydlím v Brně a pracuji v MdB.
Jak se žije rodákovi z Havlíčkova Brodu v Brně?
Samozřejmě že dobře. Praha mě nikdy moc nelákala a Brno, i když jsem ho téměř neznal, mi bylo tak nějak sympatičtější. Ostatní města jsem, ani nevím proč, úplně vypustil. Takže jsem tam, kde jsem si přál být a dělám práci, po které jsem vždy toužil. Teď si nedokážu představit, že bych snad měl být někde jinde. Domů se vracím samozřejmě moc rád a jezdím tam vždy, když se mi naskytne příležitost. Veškeré prázdniny v podstatě trávím tam.
Kudy vedla tvoje cesta k divadlu?
Jako dítě jsem si nikdy nepřál stát se popelářem nebo kosmonautem. Už odmalička jsem slýchával od svých rodičů, když k nám měla přijít návštěva: “prosím tě, nepředváděj se“. Prohlašoval jsem, že chci být hercem, ale trochu jsem se obával, že zůstane jen u toho chtění. Když jsem se dostal na JAMU, tak se z přání začala stávat realita. Do MdB mě přivedl konkurz na muzikál Jesus Christ Superstar a od srpna 2007 jsem tu v angažmá.
Jaká byla tvoje nejcennější herecká zkušenost?
Vždy hodně vnímám, když se kolem mě děje něco nového. První zkušenosti přicházely se vším, co jsem potkával na škole, z čehož asi nejvíce mi přinesla hlavní role v absolventském muzikálu Masky. Hodně jsem prožíval zkoušení J.CH.S, protože to bylo poprvé, co jsem se mohl postavit na velké profesionální jeviště. Rok a půl hostuji v divadle v Českém Těšíně v muzikálu Romeo a Julie, kde jsem získal, co se týče profesionálního divadla, zatím největší hereckou příležitost.
Tréma – nepříjemné pocity před představením, které občas pronásledují každého herce, dokáží jak „házet klacky pod nohy“, tak vyburcovat umělce k vynikajícímu výkonu. Co ty a tréma?
Myslím, že trému mívá občas úplně každý, nejen herec. Pak už jen záleží na tom, jak se s ní vypořádá. Největší nervozita vždy přichází před premiérou. Většinou mě ale po pár minutách přejde. Paradoxně se kolikrát více rozklepu před druhou půlkou. Jsem spíš trémista u různých konkurzů a zkoušek..
Stalo se ti někdy, že jsi zapomněl text? jak myslíš, že je nejlepší se v takové situaci zachovat?
Naštěstí jsem ještě nikdy neměl úplnou „výkladní skříň“, ale menší okýnka jsem si zažil. Člověk se při tom pěkně zapotí a pak ocení dobrou nápovědu pohotového kolegy. Pokud mi vypadne text v písničce, nestačím se někdy divit, jaký jsem básník.
Na začátku června loňské sezony se uskutečnila premiéra operety Mam’zelle Nitouche, ve které jsi také účinkoval. Byla to tvoje první zkušenost s operetou?
Měl jsem možnost zkoušet už Orfea v podsvětí, ale kvůli školním povinnostem jsem bohužel nemohl účinkovat, takže Mam’zelle Nitouche je moje první opereta, se kterou jsem se setkal na jevišti.
Je pro tebe nějaký rozdíl ve studiu operety a muzikálu?
Opereta je klasičtější než muzikál, takže hlavní rozdíl je ve stylu zpěvu a tance, což je logické. Na obojím je ale vždy hodně práce. V operetě se snad více pracuje s jistou nadsázkou.
Který z těchto žánrů je pro tebe těžší?
Těžší? Jak jsem říkal, s operetou moc zkušeností nemám, tak proto je asi pro mě trochu těžší, protože je to něco nového.
Jsi členem zpěvohry MdB a hostuješ v těšínském divadle… Máš vůbec čas na své koníčky?
Když zjistím, že mám volný den a jsem v Brně, zajdu si třeba do kina nebo do bazénu. Pokud je špatné počasí, často proležím celý den u televize a jen tak se poflakuji. Více dnů volna trávím nejraději doma na Vysočině.
Jak rád relaxuješ?
Dříve jsem se věnoval společenskému tanci, takže se skvěle odreaguji v divadle na kurzech salsy. Rád trávím volno se svými kamarády, jízdou na kole nebo venku se svým psem. Také rád manuálně tvořím a mám zálibu ve vymýšlení interiérů.
Bez kterých tří věcí si nedovedeš život představit…? A naopak, které tři věci bys klidně oželel?
Á, tradiční tři věci na ostrov… Nejsem závislý na věcech, spíš mi záleží na tom, koho mám okolo sebe. Nedokážu si představit život bez své rodiny, přítelkyně a kamarádů.
Každý se touží jednou někam podívat. Jaký kousek světa láká tebe?
Nikdy jsem netoužil vycestovat do zahraničí na delší dobu nebo snad natrvalo. Dovolená je ale něco jiného. Mám rád sluníčko a moře, a co se týče památek, tak bych rád viděl Paříž, Londýn anebo Egypt.
A co plány do budoucna? Určitě nějaké máš, prozradíš?
Co se týče práce, tak uvidíme, co přinese nová sezona, moc se těším například na Bídníky nebo Evitu.
Děkuji za příjemnou společnost, hezké odpovědi a tvůj čas.
Rozhovor s Petrem Sísem
Uznávaný ilustrátor a grafik. Narodil se roku 1949 v Brně, absolvoval VŠ umělecko-průmyslovou v Praze a The Royal College of Art v Londýně. Od roku 1984 žije v New Yorku. Natočil 26 animovaných filmů a v roce 2004 vytvořil pro stanici newyorského metra na 86. ulici nástěnnou mozaiku. V Česku jeho knihy vydává nakladatelství Labyrint. Dosud vyšlo: Strom života (o Charlesu Darwinovi), Tibet – Tajemství červené krabičky (podle knihy soubor Buchty a loutky nastudoval divadelní představení), Hrej, Mozarte, hrej, Tři zlaté klíče, Zeď a Podivuhodné příběhy Eskymo Welzla (připravuje se). Kniha Zeď (The Wall) s podtitulem Vyrůstal jsem za železnou oponou má silné autobiografické prvky a získala od svého uvedení na podzim 2007 na americkém trhu řadu literárních a výtvarných cen. Objevila se v žebříčku bestsellerů. The New York Times ji vyhlásil nekrásněji ilustrovanou knihou roku. V Evropě získala zlatou medaili Ragazzi Award na mezinárodním veletrhu knihy v italské Bologni, v Čechách pak rozšířené vydání obdrželo např. cenu čtenářů v soutěži Magnesia Litera a Zlatou stuhu IBBY. Zeď vyšla také v Německu, Francii, Japonsku, Itálii, Slovensku a v dalších zemích. Petra Síse, Čechoameričana křtěného Svratkou, jsme navštívili na jeho výstavě v galerii v Chelsee na Manhattanu a položili mu několik otázek.
Stál jste někdy před otázkou, zda to, co dělal váš otec, dělal dobře, nebo špatně? O čem jste s tátou nejvíce mluvili?
Když jsem byl malý, dělal můj otec věci nejlíp na světě. A když jsem dospíval, byl k nesnesení… Teď mi moc chybí, protože se s ním dalo mluvit o všem. Pokud na něco neznal odpověď, nedal to na sobě znát a odpověděl. Byl velký pábitel.
Máte ve své tvorbě stanoveny meze?
Já ne, ale meze jsou dány tím, co dokážu a co mi bylo dáno do vínku…
Váš vřelý vztah k muzice je asi dán tím, že jste se při studiích živil jako diskžokej. Komu z dnešních hvězd byste chtěl nakreslit obal na jeho CD?
Stále ještě Bobu Dylanovi.
Náš rozhovor je pro divadelní revui, takže je logická otázka, zda jste někdy pracoval s divadelním souborem jako scénograf či kostýmní výtvarník?
Navrhl jsem kostýmy pro operu Žvanivý slimejš od Jiřího Pauera v Laterně magice a před premiérou v roce 1983 odjel do Ameriky, kde jsem zůstal. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že se hercům v mých výtvorech z podmořské říše těžce vystupovalo a proklínali mě. V roce 1998 jsem pro Joffrey Ballet v Chicagu navrhl scénickou výpravu k představení Kalima.
Propracoval jste se až do Hollywoodu. Myslíte si, že by se vám to podařilo, pokud byste zůstal a žil v Praze?
Když se mi v Hollywoodu moc pracovně nedařilo, nechal jsem si zdát, že jsem v Praze… A kdybych zůstal v Praze? Tak by se mi asi zdálo zase o Hollywoodu. Dnes nejsem tam ani tam…
T. G. Masaryk prohlásil, že o vlastenectví netřeba dlouze mluvit, rozhodující jsou činy… Jak jste na tom s činy, které bychom mohli nazvat vlasteneckými?
Myslím, že s těmi činy jsem na tom až zatraceně dobře. Bez velkých fanfár či uznání z rodné země… Pokud bych žil za Jiříka z Poděbrad, asi by mě přibral do svých spanilých jízd…
Když jste žil v Československu, lomcoval jste mřížemi nebo čekal na příležitost odejít?
Jako diskžokej i umělec jsem lomcoval, nebo spíš si myslel, že lomcuji… Ale možná jsem jen bil hlavou o mříže. V okamžik, kdy jsem odcházel, jsem nevěděl, že se nevrátím.
Byl jste i v USA konfrontován s kultem osobnosti?
Samozřejmě ano. To je asi celosvětově historický problém…
Setkáváte se v USA s názorem, že umění je luxus?
A nejenom v Americe. Umění může být luxusním obchodním artiklem…
Cítíte se jako normální člověk?
Pokud je náš svět normální, tak doufám, že normální jsem. Není ale ten náš svět tak trochu pomatený a bláznivý?
Co vás zachraňuje, když na vás sedne chmura?
Nic… Oba rodiče mám po smrti… Někdy v sobě nese naději svítání nového dne.
Za co jste dostal první honorář a kolik to bylo?
No vidíte, v tom okamžiku to muselo být důležité, významné, ale já si to už nepamatuji. Vzpomínám si ale, že když mi bylo kolem čtrnácti, koupil si tatínkův kamarád skladatel Wiliam Bukový ode mě obrázek za sto korun.
Zajel jste někdy utratit pár dolarů do Las Vegas?
Vzal jsem tam v 90. letech tatínka a nějaké mince jsme tam utratili… Nicméně, to nebyl účel naší cesty.
Pobouřila vás legendární aféra prezidenta Billa Clintona s Monikou Lewinskou?
Ne. Bill je jen o pár let starší než já.
Jak jste se vyrovnal s americkou angličtinou?
Stává se mi, že lidé neví, o čem mluvím, o čem přemýšlím… To ale nemá co dělat s angličtinou.
Co vás ve vaší profesi nejvíc vytočí?
Lemplové.
Kde máte vlastně domov? Zvykl jste si na „novou“ vlast?
Nikde. Jezdím sem a tam. Prahu nabarvili, Manhattan přestavěli… Na „novou“ vlast jsem si nezvykl a vlhkost vzduchu je v New Yorku pro mě čím dál tím nesnesitelnější.
Existuje nějaká kniha, kterou byste – kdyby bylo dost prostředků – chtěl natočit nebo nakreslit?
Čapkova Válka s mloky.
Máte v New Yorku svoji oblíbenou restauraci?
Mám, jenže málokdy se tam dostanu… Taky mám ovšem oblíbenou jednu restauraci v Bystrci.
Nakolik je rozdílná skutečná Amerika od vašich představ z dospívání?
Naprosto! Moje oblíbené rockové kapely jsou buď po smrti, nebo ztloustly. Indiánům se nesmí říkat indiáni a černochům černoši… Zkrátka, sny jsou od reality často tak vzdálené, že by bylo někdy lepší skutečnost nepoznat.
Alexandre Dumas: Tři mušketýři
„...vciťovali jsme se ve svém dětství do jeho mušketýrů a bojovali jsme po jejich boku. Tak jako oni sloužili jsme králi a rebelovali jsme proti kardinálovi, i my chtěli jsme být v hloubi duše a v tajném koutku svých denních snů hrdiny neporazitelnými, všemu odolávajícími, obratnými, udatnými, dobrými.“
(Jan Skácel)
Autor Třech mušketýrů, nejčtenější, nejvydávanější a nejpřekládanější francouzské knihy všech dob, Alexandre Dumas starší (1802 - 1870), patřil k čelným francouzským spisovatelům období romantismu. Jeho mimořádně rozsáhlé dílo čítá na tři sta svazků zahrnujících dramata, komedie, romány, cestopisy a paměti. Nejprve se prosadil jako dramatik; jeho historická hra Jindřich III. a jeho dvůr se stala roku 1829 prvním romantickým dramatem, uvedeným vítězně na jeviště. Úspěch měly i Antony, drama o byronovsky rozervaném jedinci, či melodramatická Věž Nesleská. Silou Dumasových divadelních her, rozbíjejících klasicistní formy a vyjadřujících přes historické látky individuální i společenské touhy revoltující generace, byla jejich dramatičnost, jíž autor prokázal smysl pro zvláštní podmínky jevištního účinu. Koncem 30. let začalo psaním románů na pokračování (le roman-feuilleton) druhé plodné období Dumasovy tvorby. Byl-li Dumas dramatik převážně autorem historických her, nejinak tomu bylo s historickými náměty i v jeho díle prozaickém. Podobně jako v divadelních hrách kladl Dumas i ve svých historických románech důraz na dobrodružný, napínavý příběh s efektními obraty v ději a jiskřivými dialogy. Jeho cílem nebylo rekonstruovat minulost, ale vytvořit její pravděpodobný obraz spojením individuálního osudu s velkými dějinami a vzbudit ve čtenáři iluzi, že se příběh opravdu odehrál tak, jak je vyprávěn. K nejslavnějším Dumasovým románům patří Hrabě Monte Christo, Královna Margot, Josef Balsamo, Královnin náhrdelník, Černý tulipán a především Tři mušketýři a jejich volná pokračování Po dvaceti letech a Vikomt de Bragelonne.
Na svém nejslavnějším románu spolupracoval Dumas s Augustem Maquetem, bývalým profesorem dějepisu, který mu často vyhledával historický materiál a vytvářel první varianty příběhů, jež pak Dumas obsáhle přepisoval a rozšiřoval (teprve on naplnil děj životem a fantazií – konečná verze i definitivní autorství náleželo jemu). Základní osnovu děje převzali Maquet a Dumas z fingovaných Pamětí pana D’Artagnana, kapitánporučíka první roty královských mušketýrů, které byly ve skutečnosti dílem Courtilze de Sandras (vyšly ve třech svazcích roku 1700 v Leydenu). Na rozdíl od Courtilze de Sandras, rozvinul Dumas ve svém románu úlohu mylady a tří mušketýrů, Athose, Porthose a Aramise, kteří mají v Pamětech pana d’Artagnana jen epizodní úlohu. Spolu s d’Artagnanem je povýšil na hlavní hrdiny a nově k nim přidružil ještě jejich čtyři sluhy. Pokud jde o motiv diamantového přívěsku, který tvoří v románu jednu z hlavních epizod, našel jej v jednom spise ve své době významného spisovatele Pierra-Louis Roederera. Také dobu, v níž se historie mušketýrů odehrává posunul, a to hned o několik desítek let dozadu.
Historické pozadí však tvoří ve Třech mušketýrech jen kulisu, pouhý dobový kolorit, protože Dumas nevidí ve význačných osobnostech minulosti exponenty velkých dějinných sil, ale postupuje naopak v duchu teorie malých příčin, které měly velké následky. Líčí věci tak, že se anglická politika vzhledem k Francii v době obléhání pevnosti La Rochelle jeví v jeho podání jako následek milostné pletky lorda Buckinghama a Anny Rakouské, jako epizoda privátního zápasu a rivality dvou zamilovaných mužů. Rozhodující pro něj je fantazie a improvizační lehkost, s níž upravuje události po svém. Více než o historickou věrnost mu jde o zábavnost. Proto se nezdržuje popisy ani ničím, co by mohlo brzdit spád děje. A navíc postoji a jednáním titulních postav, oponujících licoměrnosti, intrikám, hrabivosti a zbabělosti, pozvedá nad spletitou reálnou historií nelomené nadčasové hodnoty, které prostřednictvím hrdinů splývají až s mýtem: šlechetnost, rytířství, přátelství, odvahu, optimismus i bujaré fanfarónství. I díky tomu jsou Tří mušketýři stále živé dílo, které oslovuje stále nové a nové generace čtenářů a které podněcuje také k novým a novým filmovým či divadelním adaptacím. A paradoxně jako lidové čtení o své době vypovídají daleko více než některá tzv. seriózní díla té doby.
Na rozdíl od většiny filmových a divadelních adaptací drží se autoři nové dramatizace Hana Burešová a Štěpán Otčenášek přísně Dumasovy předlohy ve snaze věrně postihnout její jedinečný styl, atmosféru i jemný humor. Jako někdejší vášniví čtenáři románu staví inscenaci především na svém prvotním pocitu okouzlení z jeho četby, na důvěrném vztahu, který si k bájným hrdinům vybudovali v dětství na samém konci nadějných let šedesátých. V režii Hany Burešové, dramaturgii Štěpána Otčenáška, na scéně Davida Marka a v kostýmech Samihy Maleh za doprovodu hudby Beatles hrají Michal Isteník (D’Artagnan), Igor Ondříček (Athos), Petr Štěpán (Porthos), Jaroslav Matějka (Aramis), Eva Jedličková (Konstance Bonacieux), Pavlína Vitázková (Mylady), Ladislav Kolář (Richelieu), Viktor Skála (Ludvík XIII.), Alena Antalová (Anna Rakouská), Josef Jurásek (De Tréville), Jan Mazák (Planchet) a další. Premiéra na Činoherní scéně proběhne 13. září.
Rozhovor s Hanou Burešovou
Jak je možné, že dospělí lidé, otcové rodin, skrblíci či bonviváni, přepůvabné dívenky a mnohonásobné maminky se sejdou s vámi v nevlídné, oprýskané zkušebně, navlečou na sebe hadry a poslouchají vás na slovo, ochotni „blbnout na kvadrát“?
Oni zase tak úplně neposlouchají. Což je někdy dobře. Podtrhuji, že jen někdy. Někdy vedou zdravou polemiku, jindy únavně nekonstruktivní, někdy poslouchají, ale neslyší. A někdy blbnou... Každopádně poslouchat na slovo mají jen vojáci, herci mají především hrát, a když mají hrát dobře, musí si taky umět hrát, čili musí umět „blbnout“. Nikoli zblbnout, naopak, proti zblbnutí by je měla uchránit právě schopnost hrát si s nadhledem i vážností jako děcko až do pozdního věku. Osvobozuje to nejen je - od často svazující sebekontroly, pocitů méněcennosti či naopak vlastní důležitosti atd. - ale i diváky, kteří právě tu jejich vnitřně svobodnou hravost potřebují ke svému vlastnímu osvobození, jež mohou prožívat při jejich hře.
Co je to vlastně divadlo?
Divadlo je především setkávání živých lidí s živými lidmi, jak už nás na škole učil režisér Sokolovský. Jedni hrají a druzí se dívají, ale málokdy pasivně. Sešli se proto, aby spolu něco prožili, aby se nějak očistili – ať už smíchem, dojetím, poznáním, společným zážitkem. A všichni se navzájem vnímají a vytvářejí mezi sebou vztah - když se to daří, dokonce pouto kolektivní spřízněnosti a pak se rozcházejí /jedni i druzí/ posíleni tou energií, kterou společně vydali i nasáli. V nejlepších případech je to jakýsi kolektivní duchovní akt lásky či obřad, který do jisté míry připomíná a svým způsobem supluje chrámovou bohoslužbu. Dokud se lidi budou mít potřebu takto setkávat, rozvíjet svou potřebu fantazie, hravosti, lidské blízkosti a spoluprožívání, nemůže divadlo přestat existovat. Existovalo ostatně i v nejtěžších podmínkách a bylo lidem potřebnější než chleba. Myslím, že zahyne, až zahyneme jako myslící a cítící bytosti. Což tedy neznamená, že tu bude na věky.
Je režírování fyzická dřina?
Je. Někdo zařadil režii na asi 4. místo v pořadí nejtěžších prací, hned někam za horníka. Často si tak připadám, zvlášť třeba v hlavních zkouškách, když po někdy i dvanácti hodinách práce vyfárám z prachu, ohlušená, umluvená nebo upsaná /připomínky/, oslepená střídáním tmy a světel... /A nemusím být ani v domovském Divadle v Dlouhé, které je skutečně hluboko pod zemí./
Jaké máte ráda divadlo?
Každé, které mě nabije tou osvobodivou energií, které ve mně vyvolá nějaké vzrušení – citové, estetické a myšlenkové. Každé, které mě pobaví, potěší mé oko. Které souzní s mými pocity. Anebo mi dá nahlédnout do cizích a zbaví mě přesvědčení, že zrovna moje trable jsou důležité. Každé, které je uděláno poctivě, s odvahou i pokorou, svobodně a bez zpupnosti nebo malátné přibližnosti. Nejde to říct konkrétněji, nevybírám si v žánrech. Mohla bych jen jmenovat řadu rozličných inscenací, které mě nadchly....
Sama jste se v dětství, jak jste se v rozhovoru pro časopis Reflex před časem přiznala, převtělovala do Old Shatterhanda nebo d’Artagnana. Teď jste na jevišti svého d’Artagnana oživila a ještě k tomu s hudbou Beatles. No není to neuvěřitelná ptákovina? Má v budoucnu šanci i Old Shatterhand?
Nemyslím. I když, nikdy neříkej nikdy... Taky jsem si myslívala, že Mušketýry nikdy dělat nebudu. To Standa mě přemluvil, aniž by věděl, že to byla má oblíbená dětská četba. Mayovky jsem skoro nečetla, to mě tenkrát v sedmi letech nadchl konkrétně Lex Barker jako filmový Shatterhand - asi že byl blonďák jako já a kamarád Indiánů a taky jak se na rozdíl od nich dovedl usmívat nebo jak spravedlivě a přesně rozdával rány a jak hrál lícními svaly, když zaťal čelisti. Ale proto to přeci nebudu dělat. Mušketýři mají jistě mnoho dalších půvabů. A Beatles? Hodí se k nim víc než jen tím, že byli taky čtyři /a typově si v mnoha znacích odpovídají /, že, ač skuteční, stali se nesmrtelnými legendami hudebního nebe, dnes už bájnými jak románoví hrdinové, ale především celou tou svou pozitivní, chtělo by se říct „sluneční“ energií, která sálá z jejich hudby, jako sálá i z Dumasova románu ...
Proč ve vašich inscenacích hraje hudba tak výraznou úlohu?
Hudba je, jak pravil Vladimír Franz, „niterná tkáň inscenace, její astrální tělo“. V tom si rozumíme, i když nemyslím jako on, že slova jsou pouhý „make up“. Činoherní divadlo je založeno především na slově. Ale vždycky jsem byla „syntetik“, takže mi vyhovovalo klást na všechny složky divadelního výrazu významovou váhu. A všechny musejí táhnout za jeden provaz k cíli svými prostředky a v kooperaci. Gesamtkunstwerk. Nejdůležitější je samozřejmě vždy herec se svým hlasem, gestem a celkovým projevem, teprve pak přichází zvukař či orchestr se svými nástroji, výtvarníci se svými dekoracemi, kostýmy a maskami, světla, rekvizity..., ale všichni se podílejí na celkovém dojmu nakonec jako partneři, kteří teprve dohromady vytvoří silný celek – a to platí nejen u velkých výpravných kusů... Hudba rychle proniká pod kůži a rovnou navodí emoci, atmosféru, může okamžitě zasáhnout srdce i komentovat věc intelektuálně. Umím si divadlo představit mnohdy víc bez dekorací či kostýmů než bez hudby. Ostatně celá inscenace je pro mne vždy cosi jako hudební skladba a herci jsou jako hráči orchestru, musí se přesně slyšet a každý hráč přesně nastupovat, držet správný rytmus a tempo, aby bylo dosaženo kýženého účinku...
Klasik říká, že má-li umělec uspět, musí hořet. Jak vnímáte ten názor?
Má-li zapalovat, musí hořet, říkalo se. Asi ano, i když pak za to zřejmě musí zaplatit tak, jako ten „člověk s hořícím srdcem“ v povídce M. Gorkého... Ten se obětoval, umřel na to, takže to vlastně asi z dnešního hlediska neuspěl, že?
Svým postavením ve svém domovském divadle jste převzala velkou zodpovědnost. Netíží?
Ale ovšemže tíží. Rozhodně je však ku pomoci, že jsme na to tři – já, můj muž - dramaturg a režisér Honza Borna. A ještě to završuje naše ředitelka – výborná manažerka a ekonomka Daniela Šálková. A jsme už dvanáct let v naprosté shodě, což je skoro neuvěřitelné a i do budoucna povzbuzující zjištění.
Co dělá profese režiséra s osobností člověka?
To fakt nevím. Nevím, zda ta profese přidala něco k mé povaze, co by tam dřív nebylo už uloženo, možná zvýraznila víc některé rysy a vlastnosti, jiné třeba zatlačila do pozadí... Musela bych být někdo jiný a pozorovat se z dálky.
Co pro vás znamená slovo svědomí?
Svědomí? Myslíte ty stálé pocity viny nad četbou denního tisku či při setkání s kýmkoli, kdo vás mravně převyšuje? Pocity nás, frustrovaných dětí 20. století? Mám mluvit o něčem, co je v podstatě častým tématem mých inscenací? Proč? Jako že už je to dnes vyčpělý pojem?
Jak přijímáte slova chvály, kterou v posledních letech slyšíte na každém kroku?
Nemůžu říct, že to netěší, ale většinou chválu přijímám s poněkud křečovitým úsměvem, který má přitom vyjádřit upřímně míněný dík... Myslím zároveň totiž i na to, co se nezdařilo, i na to, co bude příště... Přítomný okamžik prchá do minulosti a zároveň pádí k budoucnosti, a tak si to asi neumím pořádně užít. To je taky to svědomí... nebo spíš vědomí té pomíjivosti všeho, co mě nutí k odstupu. Snažím se žít jako vždycky, ať mi klepou na ramena nebo ne. Je to taky tím, že od školy hodně pracuju a pořád něco končí a něco začíná, takže myslet si, že jsem navždy za vodou, je bláhové, pořád je to od začátku, a tak ani nemám čas a snad ani odvahu si připouštět nějaký úspěch. Možná je úspěch, že jsem v té branži vydržela tak dlouho a snad i se slušnými výsledky, ale možná je neúspěch, že jsem právě tak dlouho u jedné profese, že jsem nestihla víc... dětí nebo cizích zemí nebo divadel, inscenací nebo, co já vím, i jiných profesí...?
Máte ve svém šatníku také velkou dámskou róbu nebo jen kostýmky a kalhoty?
No... tyhle bulvární otázky se daly čekat, že? Já celkem ráda nosím sukně, ale nerada se převlékám na zkoušky, a tak víc nosím kalhoty, ve kterých mohu jakžtakž lozit po jevišti.Velkou večerní /snad bohužel/ stále ve svých letech nemám... Nemám nikdy čas a málokdy ani chuť něco takového vymýšlet, shánět a zatím okamžiků, kdy bych ji užila, bylo paradoxně málo, takže by stejně chátrala v šatníku. Chodím i na cizí premiéry většinou z práce, a musím mít tudíž na sobě něco praktického...
Zapalují se vám na jaře lýtka?
Aha, další taková. Myslíte jako „..a všude plno touhy/ vše tlačilo se k slunci ven/že snilo sen tak dlouhý“? Bráno doslova, lýtka se mi zapalují právě teď v letním čase, kdy se chodím koupat a připeču se na slunci... Ale abych vám trošku vyhověla, zapalují se mi obrazně takřka pokaždé, když chystám novou věc, prožívám přitom totiž často chvíle přirovnatelné k zamilovanosti – některé texty, inspirativní zkoušky, hravá nálada přinášející nápady apod., to vás dovede občas k jisté euforii, která je stavu, na který narážíte, podobná.
Byla jste šíleně zamilovaná?
Ano. Vzpomínám si, že možná i vícekrát...
Nemáte strach? Není to moc štěstí být pohledná, žádoucí ženská, šťastná matka, žít v klidném vztahu, mít tolik úspěchu a lásky v práci... Nebojíte se, že za rohem čeká netvor s kyjem?
Protože mám časté pochybnosti o všem a o sobě zejména, nedokážu si ani štěstí moc užít..., i když si je někdy stihnu uvědomit ještě v tom okamžiku /a o to víc při zpětném pohledu, jako většina lidí/. Velice často se trápím nejrůznějšími věcmi a často vyslovenými pitomostmi a pak se zas trápím i tím, že se trápím, protože se vlastně jistě rouhám... Jistě je v pozadí našich trápení právě úzkost, obava z nějakých netvorů jako jsou nemoci, nedorozumění, války a jiné katastrofy a i já se tedy bojím - o své blízké, o divadlo, o svět... Asi jako všechny maminky. A přirozeně někdy se bojím i o sebe, a často i sebe... Někdy vás strach může zbytečně rozkládat, ochromit, ale jindy může být i pozitivním činitelem.
Četla jste synovi večer pohádky?
Samozřejmě. Každý večer. Bavilo mě vracet se k těm dětským knížkám s ním. A když jsem byla /málokdy/ večer pryč, četl mu manžel, babička, sestra... Brzy jsme museli pohádky zaměnit za Hobita a Letopisy Narnie a Barbara Conana, pak si začal číst sám, pravidelně myslím někdy od deseti let. Přečetl kvůli mně i Mušketýry, ale Tolkien a posléze Pratchett u něj zvítězil. Naštěstí pokračoval dál i k Dostojevskému a Kafkovi. Což mě těší, protože není bohužel dané, že když dítěti čtete, bude si samo taky rádo číst.
Umíte se také bezstarostně flákat?
Jéje! To víte, že ano, lenost je mi přirozeně dána a musím s ní dost bojovat. Někdy se flákám od ničeho k ničemu, přestože anebo právě proto, že z každého koutu kouká práce, a to není bezstarostné, protože si to flákání neužiju, když si ho vyčítám. Ale někdy to jde, většinou až skoro koncem nějakého volna, když už mozek a tělo přivykne jistému klidovému režimu. A to se mi pak velmi nechce přestat flákat a užívám si to konečně s rozkoší, která je takřka srovnatelná s radostí prožívanou při nějaké dařící se práci... A tak to jde dokola, člověk se těší na práci a pak zas na odpočinek, děsí se práce a děsí pak zas odpočinku... Neumím moc vypnout na povel a i když třeba držím prázdniny, stejně pořád něco dělám. Poslední rok si aspoň zase jsem schopná číst věci, které nesouvisejí úplně s mou prací, což mi léta předtím moc nešlo. Taky občas ráda vařím. A samozřejmě mě potěší posezení s přáteli. Nebo koupání v letních vodách, houbaření...
Který ze čtyř mušketýrů, tak jak jste si je vysnila, by měl u vás šanci?
Myslíte jako muž? Takhle jsem o tom nepřemýšlela, protože jsem je milovala jako těleso, jako třeba právě Beatles, jeden bez druhého trochu ztráceli na síle. Přece jen d’Artagnan byl ale hlavní, s tím jsem se v dětství přímo ztotožňovala a nejspíš se mi tedy i nejvíc líbil, stejně jako z Beatles byl mým favoritem tehdy Paul, v těsném sledu ho však následoval Athos, potažmo Lennon.
Vidíte v české politice čestné mušketýry?
Ne. Nebo nejsou vidět. V dětství to byli pro mě Dubček, Smrkovský, Svoboda...Pak se to nějak pokazilo, že najednou to byl jen Kriegl. Po letech zase Havel, Dienstbier... Havel zůstává.
V roce 89 jste se výrazně politicky angažovala. Byl následující vývoj dle vašeho gusta?
To je trochu silné..! Angažovala jsem se asi jako tisíce jiných, kteří doufali, že svým malým dílem přispějí k odhalení a znemožnění totalitního režimu a kteří horoucně toužili po spravedlivějším a svobodnějším světě... Nikoli po vítězství konzumu, korupce, tuposti a sprostoty, která zase začíná převládat.
Kde se v Brně mimo divadlo cítíte nejlépe?
To je velmi různé, podle momentálního rozpoložení. Ráda posedím s přáteli a spolupracovníky v dobré hospůdce nebo se projdu v líbezných Lužánkách, jindy jsem ráda, že můžu spočinout dál od divadla, v soukromí zapůjčeného bytu.
Koho byste ráda viděla v hledišti divadla mezi diváky na vašem uvedení Tří mušketýrů?
„Naše“... Ale táta stejně jako mé babičky už přijet nemohou, tak aspoň mámu a sestru, aby si vybavily momentky našeho pavlačového života na konci „zlatých šedesátých“.
Milan Němec: Až nebudu hrát, budu sládkem v minipivovaru
Narodil se na Vysočině, v Brně vystudoval hereckou konzervatoř, muzikálové herectví na JAMU a pak na dlouho zakotvil v pardubickém divadle. Na jižní Moravu se však vloni vrátil. Třiatřicetiletý Milan Němec na podzim 2007 získal v Městském divadle angažmá, na jaře si v Brně pořídil bydlení a hodlá sem z města perníku přestěhovat svoji ženu i s dvouletým potomkem Václavem. Ještě před prázdninami mu do klína spadla velká hlavní dvojrole varhaníka Célestina alias Floridora ve slavné operetě Mam’zelle Nitouche. Ve stejné úloze kdysi zářil sám Oldřich Nový, který je jedním ze ctěných Němcových hereckých mistrů...
Jak často jste v poslední době pendloval mezi Pardubicemi a Brnem?
Když jsme zkoušeli Mam’zelle Nitouche, tak vlastně denně. To abych byl aspoň trochu s rodinou. Jinak většinou dojíždím až na představení. Což znamená vlak o půl čtvrté z Pardubic.
Učíte se, či opakujete si texty ve vlaku?
To víte, že ano. Někdy se přistihnu, že to dělám mimoděk a nemám třeba na klíně ani otevřený scénář. To je ta horší varianta. Občas si brouknu i nějakou písničku. Vše potom maskuju takovým předstíraným kašlem.
Zažil jste nějakou překvapivou reakci od spolucestujících?
Většinou se vyjeveně koukají. V malých Pardubicích po desetiletém angažmá navíc neuniknete pozornosti. Do divadla chodí úplně všichni a své herce mají rádi. Když mi tedy z pusy něco uteklo třeba v trolejbuse, spíše se pobaveně a shovívavě dívali. Blázen jede na zkoušku, mysleli si.
Vy jste rentgenovým pohledům Pardubických ani uniknout nemohl. Byl jste sedmkrát vyhlášený nejoblíbenějším hercem roku! Znamená to vůči publiku nějaké závazky?
Jsou to samozřejmě příjemná ocenění, i když jim zas tolik váhy nepřikládám. Vždy samozřejmě souvisí s tím, co hrajete. Já hned po nástupu do Pardubic dělal diváčtější tituly. To se potom v anketě odrazí, když začínáte jako Čochtan v Divotvorném hrnci nebo dostanete velkou roli v Hello, Dolly.
No to mi nejde do hlavy. Když jsem někde tak divácky oblíbený, proč volím přestup do Brna?
Člověk si vlastní pozici často uvědomí, právě až když někam odejde. Diváky ani ten úspěch si totiž člověk nemůže s sebou vzít do batohu a přenést do Brna. Musíte začínat od nuly a to je přece také zajímavé. Teď mám Kristovy roky a na nějaké uspokojení ze zavedenosti a slávy je přece jen brzo. Navíc objemy v těch pardubických anketách se pohybovaly třeba kolem sto padesáti hlasů. V Městském divadle Brno nejpopulárnějšího herce volí mnohem více lidí.
Lepší je tedy být méně známý ve velkém Brně než sedmkrát zavedený v menších Pardubicích?
No samozřejmě, že je dobré být známý a zavedený všude. To je přece nejlepší! (smích) Ono to ale chvilku trvá a je to sázka do loterie, zda to vyjde, či ne. Mnozí moji kolegové měli startovací čáry stejné a nedoběhli...
Čím si herec může zkazit kariéru?
Může i dobře začít, ale neobhájí. Všichni chtějí hrát velké role, ale často si neuvědomí, že je musí opakovaně, zas a znova obhajovat a překonávat. To je opravdu velký stres a závazek. Někteří herci to vnitřně neunesou. Diváci potom vidí, že to jde stále nahoru a dolů a jejich přízeň vůbec není tak jistá a ochládá. První v řadě jsou ale příležitosti.
Udělejme ještě pro Brňany inventuru. Co za klády jste v Pardubicích kromě Čochtana dělal?
Za těch deset sezon to bylo zhruba čtyřicet premiér. Vedle Čochtana třeba dvojrole Célestina a Floridora v Mam’zelle Nitouche. Hrál jsem Fanfána Tulipána a Dona Juana v autorském muzikálu. Strašně rád jsem měl představení Cvoci, což byla klauniáda a němá groteska. Absolvoval jsem slavné muzikály jako Pokrevní bratři, Šumař na střeše nebo My Fair Lady. Miloval jsem hororovou komedii Hrobka s vyhlídkou, která byla něco na styl Adamsovic rodiny. Rád vzpomínám na Shakespearův Sen noci svatojánské a třeba práce s režisérkou Lídou Engelovou na hře „Za kolik“ byla opravdovým svátkem.
Z mnoha těchto titulů prýští muzika. Znamená to, že máte hudební divadlo raději než činohru?
V oblastním repertoárovém divadle hraje člověk od Bacha po Vlacha. Čuchne si ke všemu. Činoherní role byly také velkou součástí mého repertoáru. Hudební divadlo mne skutečně moc baví, hlavně v kombinaci s dobrou činohrou, což je případ Mam’zelle Nitouche.
Mezi herci se často s despektem mluví o oblasti. Nevadilo vám, že jste skončil v Pardubicích?
Nevadilo, já jsem tam přece začal! Ale popravdě, já byl takový trochu pyšný student JAMU a ani jsem nevěděl, že v Pardubicích divadlo je. Když jsem potom přišel k nádherné secesní vilce, nejraději bych si vrazil. Já nechtěl na oblast, ale Gustav Skála, který nás vedl ve škole, mne právě sem pozval na roli Čochtana. Na oblast jsem odcházel za prací.
A kdybyste měl tu perníkovou dekádu přehlédnout a zhodnotit?
Když jsem tam odcházel, netušil jsem, že se to tak natáhne. Ale bylo to zdravých deset sezon. Všem bych to mohl doporučit. A navrch jsem v Pardubicích potkal i svoji ženu.
Herecká kolegyně, že jsem tak smělý?
Tancuje v divadle. Ale vystudovala gymnázium a zdravotní školu a právě za Gustava Skály začala v Pardubicích dělat tajemnici a zároveň i tančit. Ona měla mezinárodní třídu v latinskoamerických tancích.
Ale to povídání je o vás a s vámi. Jak se vůbec Milan Němec dostal k divadlu?
Už na základní škole jsem zpíval a recitoval. Chodil jsem do lidové školy na klarinet. Přemýšlel jsem, že tento nástroj bych mohl dělat i na konzervatoři. Kolem Vánoc mě v osmé třídě stihnul opravdu ošklivý zánět dutin. Dělali mi punkce, byl jsem hospitalizovaný dva měsíce, nemohl jsem hrát a nestihnul přípravu. Já si tehdy vybral hudebně dramatický obor. Připravil si dvě básničky a písničky a monolog. Vzali mě.
A jaké bylo dětství jihlavského kluka?
My jsme byli čtyři kluci. Nikdo jiný se však ke kumštu nedal. Vzpomínám třeba, jak mne v tom neblahém obchoďáku hyzdícím hlavní náměstí fascinovaly jezdící schody. Nechával jsem si ujet i školní autobusy, jen abych se mohl svézt. Pak jsme se přestěhovali, takže na konzervatoř jsem do Brna dojížděl z Velkého Beranova. Bééé...
Vy jste ve své nynější mateřské scéně už v roce 1996 hostoval ve West Side Story. Změnilo se nějak toto divadlo v rozestupu těch jedenácti let?
Tehdy se ještě na malém jevišti dnešní činoherní scény dělal vedle West Side Story slavný Amadeus, výborný Cyrano z Bergeracu nebo třeba Brouk v hlavě, který je dodnes na repertoáru. Slavné Černínovy inscenace jako Alžběta Anglická (kde jsem taky hrál), Othello či Mistr a Markétka. Městské divadlo zažívalo nebývalý boom a skvělou éru. Síla tehdejšího souboru byla navíc kumulovaná vlastně do jediného menšího prostoru, velké hudební divadlo ještě nestálo. To bylo něco unikátního a jedinečného. Dnes se ten potenciál nadupaný do jednoho malého baráku rozdělil. Systém i nyní funguje na špičkové úrovni, ale tehdy se ta atmosféra dala málem krájet. Další velkou a podstatnou změnou je nárůst souboru, co do lidí.
Vaši poslední velkou roli Celéstina / Floridora vám vlastně už podruhé nyní dal režisér Gustav Skála. Čím vám jeho divadelní pohled konvenuje nebo čím vás baví?
Já jsem se s ním poznal vlastně už na JAMU a on mne při studiu vytáhl trochu z těch útrap, které jsem měl. Já měl na rozdíl od většiny spolužáků za sebou už několik představení z konzervatoře, byli jsme celkově takový nevyrovnaný ročník, taky si nás hodně přehazovali jako nevlastní děti. Gustav Skála s námi ve třetím ročníku postavil muzikál a já viděl divadelníka, který umí sáhnout na všechno. Je zdatný jako dramaturg, choreograf, scénograf. Umí prostě všechno komplexně. Navrch je neskutečná snůška nápadů. Málokterý režisér má takový hudební záběr. Gustav Skála je velmi vzdělaný a hlavně má humor, který mne baví. Moc důležité je, že funguje skvěle nejen jako režisér, ale i jako pedagog. Málokterý režisér umí také pregnantně herce vést jako on.
Nebyl opruz dělat Nitušku podruhé?
Opruz v žádném případě, ale s prstem v nose to taky nebylo. Deset let není zase tak dlouhá doba, aby člověk všechno úplně zapomněl. Já ji v Pardubicích hrál bez alternace. Nějakých šedesát repríz. Už jsem věděl, jak to funguje, ale většina lidí titul dělala zcela poprvé a od začátku, takže jsem s nima, a sám se sebou, spíš během zkoušení kličkoval mezi starým a novým.To bylo možná náročnější, než kdyby to člověk dělal poprvé. Nyní Nitušku děláme s velkým orchestrem a nikoliv s nahrávkou jako dříve, je třeba vše malovat takovým silnějším štětcem, vše je i nakopnutější,…..
A když se vrátím k té mojí původní otázce ohledně opakování titulu? Není to pro interpreta otrava?
Ne. Pokaždé si ve stejném kousku můžete najít něco nového. Pardubická Nituška byla víc Celestinovější, v Brně vede spíš Floridor. Podobnou situaci mám nyní i s muzikálem Malované na skle. Inscenace se od sebe ale skutečně liší. Navíc jiná role, jiný překlad. To je myslím lehčí.
A jak to má mladý člověk ve vašem věku s přístupem k žánru operety, nad kterým se ti později narození často ošklíbají?
Já na tento žánr nikdy neplival. Vámi naznačený problém je možná daný tím, že není moc často vidět dobrá opereta. To se pak mladí mohou právem ošklíbat. Opereta je dřina a já ji nijak nepodceňuji. Přiznám se ale, že sám od sebe bych na ni asi nešel.
Od listopadu loňského roku jste členem souboru činohry MDB, ale na kontě tady máte téměř výhradně šest hudebních inscenací?
Musíme se tedy zeptat, kdy začnu víc dělat činohru. (smích) Ale když to vezmu kolem a kolem, tak třeba v Markétě Lazarové nemám ani notu. V Čarodějkách z Eastwicku je to taky téměř činoherní role. Takže to s tou muzikou tak strašné zase není.
Který z brněnských titulů máte nyní nejraději?
Nedám dopustit na Čarodějky z Eastwicku. Ale mám třeba i moc rád Kdyby tisíc klarinetů! Diváci to berou, mají písničky Suchého a Šlitra moc rádi. A já nejsem výjimkou.
V Kdyby tisíc klarinetů jste lehce perzifloval Karla Gotta... Jak smýšlíte o pěveckém projevu a umění této české národní kulturní památky?
Vzhledem k mému věku jsem se posluchačsky namočil až do jeho éry středně středního proudu, když tento muž se ženou snídal. Viděl jsem však v souvislosti s Klarinety nejen ten skvělý film, ale také dokumenty o rockenrollových počátcích tohoto výjimečného zpěváka. Pana mistra Gotta moc obdivuju nejen kvůli jeho bel cantu, ale jako absolutního profesionála.
Myslím, že pan Gott je jeden z tuzemských Karlů a Václavů, kteří lidi rozdělují až na nesmiřitelné tábory. Buď ho lidé milují, nebo nesnáší...
Ale to víte, že kdybych si ho měl i já poslechnout v rádiu, raději si vyberu Trezor než Jdi za štěstím……
Zůstaňme u klarinetů. Na jaký jiný nástroj ještě stále hrajete?
No klarinet jsem v ústech už dlouho neměl. Chybí nějak motivace. Do inscenace Klarinetů se ten můj tisící prvý nějak nevešel. Jsem zvědavý, kdy jej tedy použiju dál. Přivezl jsem si ho do šatny a musím ho minimálně vybalit. Dříve jsme měli takovou folkrockovou sestavu Přechodný rok. Pak jsme se bohužel nějak rozutekli
Muzikantů bývá zvykem ptát se na jejich nástroj. Tedy?
„Nóbl“ nástroj Amati Kraslice! Klarinet, který stál v roce 1983 celých 2500 korun! Měl jsem z něj obrovskou radost a nejen proto, že to byla opravdu velká zátěž našeho rodinného rozpočtu.
Váš herecký rejstřík je poměrně rozsáhlý: moderujete, hrajete činohru i muzikál, dabujete, zpíváte swingovky....
V roce 1998 za přispění Gustava Skály vznikl v Pardubicích swingový orchestr. Já jsem frontman kapely, která se jmenuje Dr. Swing a je obdobou Havelkových Melody Makers. Je to lehce komornější sestava a hrajeme zejména český repertoár. Vše musí mít retro tvář. Je to velké občerstvení a oáza, stát za mikrofonem a nebýt chvíli jen herec. Dabing i reklamy taky obcházím. Chleba je prostě třeba.
Míváte nějakou nostalgii a stesk po Pardubicích?
Já už dřív prohlašoval, že mi to město zcela nepřirostlo k srdci. Jsem z Vysočiny a Pardubice jsou taková placka, kde je člověk pořád jakoby v průvanu. Nemůžete pohled opřít o žádný kopeček. Brno je zelené, hezké a je tady dobře, o čemž musím nyní přesvědčit i svoji ženu. Navíc jsem teď ve špičkovém souboru, kde na sobě musím pracovat. A mně se zákonitě líbí, že je to tak nastavené.
Vy porotcujete na Wolkerově Prostějově umělecký přednes?
Zazvonil telefon z krajské knihovny a bylo to. Umělecký přednes jsem aktivně ale nijak nedělal.
Jste z Vysočiny, ale prý máte rád táhlé písničky o víně... Jak jste k tomu přišel?
No občas si rád trochu zabékám. Lidovky z Moravy mám rád. Naučil jsem se to v Brně. Jednou jsem i zaskakoval poblíž Kyjova s jednou dechovkou na Polkafestu.
Jaký máte vztah k vinohradům a potažmo k vínu?
Do té kyjovské doby jsem víno nepil. Srdcem a duší jsem ale pivař. Věrný čtenář Pivního kurýra a milovník regionálních malých značek a protivník europiv. Až jednou nebudu dělat divadlo, založím si minipivovar s malým výstavem. Budu sám sobě sládkem. A všechno si to i sám vypiju.
Vážení divadelní přátelé!
Vítejte v nové divadelní sezoně, v té, která je výjimečná stejně tak, jak mimořádnými byly sezony předcházející a podobně jako i ty sezony, které v budoucnu společně prožijeme. Vždyť divadlo je ve vztahu k našim životům tím nejúžasnějším extraktem sebepoznávání, koncentruje to nejlepší a nejvýznamnější z lidského myšlení, z uvažování o naší jsoucnosti, o smyslu naší existence, o užitečnosti našeho počínání. Divadlo je místem, kde se odehrává neobyčejné, je prostorem, kde se střetává normalita našich všedních životů s výjimečností jevištního básnictví…, fádnost zde stojí oproti zážitku…, nudu jednoduše nahrazujeme návštěvou divadla a následným zážitkem z úžasně naplněného času. Pak při další návštěvě divadla zažíváme totéž – opakovaně! Proč? Protože divadlo je nekončícím svátkem neobvyklostí.
Náš pozemský čas rozdělujeme na staletí, roky, měsíce, divadlo pak měří svůj čas na sezony, avšak to je pouze pomůcka sloužící k orientaci, a ne to podstatné, co činí divadlo divadlem. Protože tím je každé představení samo o sobě. Onen jedinečný čas, který trávíme společně ve zcela specifickém prostoru nazývaném divadlo a jedno, zdali v září, nebo v květnu. Čas je totiž v divadle nepodstatným fenoménem a to proto, že divadlo samo o sobě, svou podstatou je nesmrtelné. Co je člověk člověkem, vypráví si se svými bližními příběhy, předvádí je a pro co nejpřesnější předání informací používá metafor, symbolů, znaků, gest, zkratek, protože ví, že prosté konstatování je málo…, proto jeden člověk pro druhého tančí, zpívá, převtěluje se do někoho jiného a to všechno tak, aby svým sdělením dosáhl co nejúplnější výpovědi o svém vnímání světa… V průběhu let se navíc stalo divadlo místem, které k sobě stahuje lidi s mimořádným talentem psát, vyprávět, hrát, tančit, zpívat…, a to za účelem, aby se společné (týmové) sdělování stalo účinnějším, aby skrze fascinaci z výjimečného, v tom nejlepším slova smyslu z uměleckého zpracování i z následujícího předávání vykvetl zázrak mezilidského zasažení, pochopení a porozumění.
Častěji, než je mi příjemné, slyším a čtu o tom, že má divadlo sloužit jako prostředek k vymítání všeho zlého tím, že bude zlé, aby bránilo ideály humanity, má je popírat, neb svět, ve kterém žijeme, je strašný a šílený, a proto má být tak samo nelaskavé, a protože je svět vulgární, má s ním bojovat vulgaritou. Podle těchto, podle mého názoru, neprozíravých a z vlastní bezmoci vyplývajících receptů, má být divadlo drsné, nemilosrdné a kruté… Nerozumím tomu a nikdy jsem ani nechtěl. Při těchto konceptech by v jiných lidských aktivitách například lékaři léčili nemoc křikem a výčitkami a ne vlídným tišením a hledáním možné nápravy. Podobné koncepty jsou vhodné pro ty, kteří na prvém místě milují sami sebe, nenávidí jiné a nechtějí prostě vyprávět svým blížním příběhy, které mohou zlepšit náš svět, neboť tento svět považují za neopravitelně strašný a svými pseudouměleckými opusy pouze hledají viníky takového stavu.
Naše divadlo se snaží, a dovolím si tvrdit, že úspěšně, soustředit pro svou každodenní uměleckou práci ty nejlepší autory i interprety za účelem vést se svým obecenstvem mezilidskou laskavostí motivovanou rozpravu o všem, co je pro pozitivní vývoj našeho světa podstatné. A tím nejpodstatnějším je člověk každý sám o sobě. A o světě kolem něj přece nemůžeme tvrdit, že je hrozný, strašný a k nežití. Nemůže přece světu vyčítat bouře, záplavy, pouště, exploze vulkánů a jiná neštěstí, které ho logicky potkávají. Může se však ptát sám sebe, co způsobuje např. to, že mu jiní nerozumí, že ačkoliv jeho srdce přetéká láskou, ta není opětována, může toužit vymyslet něco tak chytrého, že se tomu jeho bližní zasmějí, nebo tak mocného, že s ním budou plakat. Opakovaně poukazuji na dvě antické divadelní masky, které zdobí naše divadlo komedie a dramatu s poukazem na to, že náš divadelní čas je jen částí lidské věčnosti a ona věčnost, že je nejlépe dosažitelná při samotném divadelním představení …při každém z nich.
Hodně mimořádných zážitků Vám v nové divadelní sezoně 2008/2009 za všechny zaměstnance a spolupracovníky Městského divadla Brno přeje
