Vážení divadelní přátelé!
Dovolené, školní i divadelní prázdniny skončily. Do našeho města se vrací běžný mimoletní pracovní život, ke kterému již odedávna patří i naše pravidelné, téměř každodenní, divadelní aktivity. Hrajeme, zpíváme, tančíme, zkoušíme pro Vás zcela nové, nikde jinde neuvedené inscenace a to vše s lidmi, kteří ve svém oboru patří mezi nejlepší nejenom v naší zemi, ale i v zahraničí. (Onehdy jsem četl bonmot, že být držitelem, nebo alespoň nominantem nějaké významné české divadelní ceny, je běžný standard členů našeho divadla.) V divadle sídlícím a fungujícím v našem městě jsou zaměstnáni zcela logicky převážně absolventi brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Obecně se o absolventech této školy i škol podobných hovoří jako o umělcích. Je to zcela vzhledem k jejich nadání, talentu a nevídané dřině zasloužené, byť před tisíci lety ve starobylém Řecku, či Římě nebyla řemesla dělena na umělecká a ta jiná. Všichni byli řemeslníky dobrými, či špatnými tak, jak to konečně známe i dnes. Samozřejmě, že když řemeslník, který je zároveň služebníkem múz, ovládá svou profesi natolik, že při fascinující schopnosti spontánního propojení se svou osobitostí dokáže své diváky-posluchače-čtenáře uchvátit natolik, že podlehnou jeho umění s velkým „U“, můžeme mluvit o něčem tak mimořádném, že nás pak asi nenapadne slovo umění v souvislosti s takovým výkonem jakkoliv zpochybňovat. Aby se však mohl kdokoliv s tímto označením spojovat, musí na sobě tvrdě pracovat. Celý život a od raného dětství. Například v orchestru našeho divadla, v němž je zaměstnáno na 50 hráčů, není nikdo, kdo na svůj instrument nezačal hrát již před desátým rokem svého života. Podobně jako ve sportu se však nelze pouze něco naučit a pak už jenom předvádět dávno nabyté schopnosti. Každý ví, že sportovci nemohou polevit v tréninku, například Tiger Woods, živá golfová legenda, dosahuje svých neobvyklých výsledků mimo jiné i desetihodinovým každodenním tréninkem. A stejné je to i u těch, kdo chtějí úspěšně působit v uměleckých profesích. Bez neustálého cvičení – tréninku, bez rozličných odříkání, není prostě vůbec možné objevit se před Vámi – naším obecenstvem.
Lidé si v průběhu historie uvykli navštěvovat různá představení a to z různých důvodů. A vlastně dodnes stojí v protikladu dvě základní lidské tendence zájmu a zvědavosti, které jsou ukryté na jedné straně v naší lidské duchovní ušlechtilosti toužící po skutečných mimořádných uměleckých událostech a na straně druhé tendence zneužívají naši druhou – řečeno s J. W. Goethem – zvířecí podstatu. V historii to bylo například předvádění rozličných neobvyklostí, mezi které patřila třeba poprava. Jsme v našem současném, někteří tvrdí, že civilizovaném světě, vystavováni spoustě nabídek, po kterých mnozí z nás nikdy ani nezatoužili. Útočí na nás ze všech stran a je jenom na nás samotných, jak s nimi naložíme. Když se mi onehdy dostal do rukou jakýsi bulvární plátek, měl jsem vskutku pocit, že se jenom jeho pouhým dotekem vnitřně umažu. A co jsem měl dělat, když mě na cestách mým městem potkávaly z plakátů na mě tupě a nešťastně zírající z kůže stažené lidské mrtvoly? Zavřít oči a nabourat se? Snažil jsem se s opatrností odvracet zrak a při tom si kladl otázku, jaký je zájem těch, kteří jsou s lidským tělem ochotni takto nakládat – tedy vystavovat je za účelem zisku. Jen stěží by mi vysvětlovali, že se jim jedná o mé poznání. A obdobně těžko mě o své ušlechtilosti ducha přesvědčí ti, kteří pro své sochy potřebují zvířecí lejna, nebo zmrzlou krev zvířat. A právě tito „kalkulanti“ se dnes vydávají za umělce, za někoho mimořádného. Vždyť žijeme ve světě, kde bulvár, (tím slovem nemíním pouze ten zatraceníhodný bulvár, ale všechny jarmarečně uvažující novináře v médiích), toužící po penězích, ne po našem zájmu, po našem vzdělání, po našem oduševnění, popularizuje různé lidsky podřadné projekty a je schopen vydávat za umění i to, že někdo vezme nějaký předmět, například staré kolo a tvrdí, že jeho zvláštním umístěním, (obvykle na pozadí s bílou zdí, ty totiž představují procentuálně nejvyšší počet použitých zdí v galeriích), z něj vzniklo umělecké dílo, nebo vezme jiný předmět a pouze ho přemaluje, (třeba namodro), a hned je z něj umělec hodný naší pozornosti! A přitom se jedná pouze o čiré a chladné obchodníky, kteří vědí mnoho o lidské špatnosti i hlouposti a s chladným kalkulem ji využívají ve svůj prospěch.
Sice mi to všechno může být líto, může mě to zlobit, ale nic jiného nezmůžu, než to jako člověk bojkotovat a neúčastnit se podobných hloupostí a pak se společně se svými kolegy snažit pro vás vytvořit z našeho divadla chrám poznání, kultivované zábavy a fascinace ze skutečných uměleckých událostí.
Přeji Vám v nastávající nové sezoně při návštěvách našeho divadla jenom tyto zážitky!
Stanislav Moša 27. 8. 2009
