Vážení divadelní přátelé!
Vítejte v nové divadelní sezoně! Soubor našich premiér jsme Vám již několikrát představili a myslím si, že vskutku je na co těšit – obdobně jako v sezonách předcházejících a doufám, že i v budoucnosti. Chtěl bych se vám však dnes vyznat z toho, co je na tom pořádání svátků divadelního umění pro mě tím nejpodstatnějším. Tedy… každá inscenace by měla být jiná, a přitom stejně nadmíru zajímavá, dobrodružná i laskavá… každá z vašich návštěv ať už inscenací činoherních, či hudebních – muzikálových, se musí stát mimořádným zážitkem. Neboť dobré divadlo v nás všech probouzí mnohdy dávno díky civilizačnímu smogu zaniklé rozličné (nám jen těžko dostupnými smysly popsatelné) touhy, přání a radosti. Některé pohnutky naší mysli, našich emocí, lze jen komplikovaně popsat, pokud je to vůbec možné, a tak nás všechny ty vjemy z fascinujících divadelních produkcí, aniž bychom to vždy takto vnímali, posilňují. Někdy skrze bolest, kterou nám přináší poznání o našich slabostech… poznání, kterému rádi nastavujeme obě tváře naší rozbolavělé duše, neboť to, co zraňuje, dodává odvahu. Odvahu i poznání. A tak nás divadlo posilňuje – přesto, že nám ubližuje, že do nás bije, že nás týrá, stáváme se silnější – odvážnější. I si pak domýšlíme, že jsme vzdělaní, že už všechno víme, abychom se pak styděli za to, jak nás opět divadlo zahanbilo. Mnohdy totiž jen už divadlo má sílu nás zkrotit a vysmát se našim pošetilostem, a tak nám znovu rozvázat mysl, duši, jazyk… a tím nám vracet naši neustále ztrácenou paměť.
A to vše pro jediné: pro naši …! (než to slovo onen význam obnášející vyslovím, rád bych upozornil na to, že to není slovo ledajaké, byť se zdá být banálním… promiňte, ale jiné, lepší slovo neexistuje)… pro naši radost!
Nic více a nic méně a hlavně to všechno dohromady!
A nyní mi dovolte jedno osobní zamyšlení: 1. srpna 1990 – tedy před dvaceti lety jsem převzal zodpovědnost nad naším divadlem jako jeho umělecký šéf. Myslel jsem si tenkrát, že je to tak na dva… maximálně na tři roky. (Chichichi…!) Vězte, že po celou tu dobu, kdy jsem ten nejhlavnější zodpovědný za všechno, co se u nás děje, toužím po tom, abych byl tedy i tím nejspokojenějším divákem. Bývám jako malé dítě nadšený z každé úspěšné inscenace, z každého vydařeného až uchvacujícího interpretačního výkonu a zároveň mě to vždy radostně zavazuje k tomu, abych v dalším hledání těch nejzajímavějších titulů dostál výsledků naší předchozí práce. A každý rok, když máme sesbíráno ten určitý počet inscenací, zkoumám sám skrze sebe, zdali bych si je jako divák naplno užil, zda-li bych dle výše mnou stanovených aspektů byl stržen, nadšen, překvapen, zaujat, v dobrém rozčílen a vzrušen. A tak, jako jsem měl zpočátku strach, že takových předloh, které by mě následně plně uspokojily, je málo, zjistil jsem časem, že se stále píše a stále znamenitě. V našem divadle máte možnost v každém roce zhlédnout tolik novinek, kolik žádné jiné divadlo v našem městě, v naší zemi, v Evropě nenabízí! A právě v onom objevování nových atraktivních děl nacházím to největší dobrodružství a potěšení. A tak, jak jsem měl kdysi strach, že vám za chvilku nebudu mít co nabídnout, vězte, že už teď je vlastně hotov plán na sezonu přespříští a několik děl už má své pevné místo v sezoně 2012/2013.
Avšak text hry, její ojedinělost, provokativnost i moudrost je pouze jednou z částí celku - konečného výsledku každé inscenace. V procesu materializace textové předlohy hrají tu nejvýznamnější roli herci a realizační tým – dá se to i říci naopak: realizační tým a herci. Kolegové, kteří vytvářejí realizaci, svorně hovoří o jinde nevídaných podmínkách pro přípravu, výrobu a zkoušení. A herci – zpěváci – tanečníci a muzikanti? Kde byste hledali lepší, než u nás!
Stanislav Moša 26. 8. 2010
