Vážení divadelní přátelé,
právě začínáme novou divadelní sezónu 2022/2023! Máme pro vás nachystány nádherné inscenace, z nichž dvě uvedeme již v měsíci září. Těšíme se společně s vámi z toho, že nás v našem setkávání již (a snad to tak i vydrží) neohrožuje žádná nemoc, i když okolnosti, v nichž se nacházíme, nejsou zrovna nejpříznivější. Jako rozený programový optimista však pevně věřím, že se bude všechno vyvíjet k naší spokojenosti.
Programový optimista… ano, tak často sám sebe vnímám, i když mně historie dává čas od času na vědomí – dle známé rady: „Těš se na nejlepší, ale zároveň počítej s nejhorším!“, že se můžu ve svých optimistických očekáváních setsakramentsky mýlit. Jako doklad této mé naivity se s vámi chci podělit o historku, která je poměrně letitá. Začátek má v mých dětských letech, kdy mě intenzivní sledování stanice Katowice polské televize spontánně naučilo polskému jazyku. Oceňoval jsem tehdy především jejich násobně svobodnější dramaturgii, než jakou vykazovala československá televize v totalitním režimu, a navíc mě fascinovaly přenosy z polských divadel podobně tak, jak jsem si užíval divadelní pondělky televize slovenské. Následně jsem se, stejně jako všichni v oné době, začal učit rusky. Nakonec jsem ruštinu ovládal hlavně díky mé lásce vůči ruské literatuře a umění vůbec. A pak, už o trochu později, se dostavily tři významné epizody, které mě přiměly začít se zaobírat něčím, do té doby pro mě nevýznamným. První z nich se odehrála blízko Drážďan ve městě Bautzen – Budyšín, kde jsem postupně režíroval několik inscenací, ať už v německém, nebo lužickosrbském jazyce. Ta druhá pak ve Slovinsku, kde jsem hned v několika městech režíroval ve slovinštině, a třetí v Chorvatsku, kde se na jevištích samozřejmě jednalo v chorvatštině. Všechny ty tři nové slovanské jazyky jsem si zamiloval a začal si v nich společně s těmi, které jsem už znal, hledat společné kořeny. Třeba mě zaujal ten zvláštně milý chaos například ve slovinských výrazech kolem českého „dřeva“. Slovinsky se „dřevo“ řekne „les“, český „strom“ je slovinsky „drevo“ a „les“ se řekne „gozd“, kteréžto slovo odkazuje na český „hvozd“… S jistým zármutkem jsem zjišťoval, jak poměrně málo si přes všechny společné základy rozumíme i jak málo toho o sobě v tom našem slovanském světě víme.
Snažil jsem se dozvídat co nejvíc o naší společné historii i o historii jednotlivých slovanských národů a přiznávám, že jsem tak v sobě začal živit ideu panslavismu. Intenzivně jsem uvažoval o tom, jak by bylo výhodné integrovat všechny Slovany do jednoho státního útvaru, který by mohl být svou velikostí, unikátní kulturou atd. atd. více konkurenceschopným vůči ostatnímu světu. A pár let jsem se této myšlenky i držel, dokud mi jeden moudrý pán v Brně neřekl, ať neblázním a ať si laskavě uvědomím, že idea panslavismu je nesmysl, protože tu na světě mezi vesměs laskavými Slovany existuje jeden hegemon, který nikdy nedovolí, aby se spojil s jinými národy, neboť jim chce vždy a za každou cenu jenom vládnout, a tímto „zmarem“, že je Rusko. (Zároveň už taky vím, že pro jiné slovanské národy pro společný život nepřicházejí v úvahu jiné slovanské národy…) A tak jsem rychle opustil svůj programový optimismus (naivitu), přestal být panslavistou a stal se kantonistou… ještě, že má člověk kolem sebe moudré přátele!
Ovšem zpátky k nové divadelní sezóně: pevně věřím, že všechny inscenace, které pro vás chystáme, stejně jako ty, které jsme už v minulosti uvedli a stále je máme na repertoáru, vás mimořádně potěší. A dovolím si při tom poznamenat, že ve věcech divadelních se vesměs nemýlím.
Na shledanou se s vámi při s optimismem očekávaných návštěvách našeho divadla za všechny své kolegy těší
