BRATŘI, KTEŘÍ NABEROU SPÁD
Luboš Mareček 22. červen 2012 zdroj Lidové noviny
Světově veleúspěšný muzikál anglického písničkáře Williho Russella Pokrevní bratři nasadila jako poslední novinku sezony Hudební scéna Městského divadla v Brně.
V retrospektivě vyprávěný příběh dvojčat, která jsou hned po narození rozdělena a vyrůstají v odlišných sociálních poměrech, vznikl v roce 1983 původně jako školní hra. O pět let později následovala premiéra v Londýně. Pokrevní bratři nejsou ani v tuzemsku žádnou novinkou: uváděla je už divadla v Pardubicích, Uherském Hradišti, Plzni, Praze, Olomouci či Liberci.
Tento historický exkurz nelíčím samoúčelně. Časem naoko otřískaný titul, který je více než muzikálem jakousi dramatickou komedií se zpěvy, je totiž neustále ve skvělé divadelní formě. V překladu Adama Nováka také v Brně dokázali jeho nadčasovou přitažlivost zúročit. Přestože tímto třicet let starým muzikálem rezonují odvěká témata rodičovské či sourozenecké lásky v nejrůznějších podobách, přátelství za hrob, neúprosného osudu, ale také zas a znovu nesmírně aktuální téma sociální pokřivenosti světa, kde jedni nemají práci a druzí žijí v přepychu, nešli brněnští inscenátoři cestou aktualizace, kterou by tento titul zřejmě i hravě snesl. Není jí ale třeba, nenáročný příběh je totiž konstruovaný skutečně jako ze života, divák nemá problém mu věřit a „vpít“ se do něj.
Srdceryvný příběh chudé liverpoolské matky má nejen díky kostýmům Andrey Kučerové a do zadního plánu scény promítaným obrázkům jakýsi dobový anglický odér. Oblečky upomene na vlnu sociálních nepokojů, která Británií otřásala v 70. letech a vyvrcholila nástupem Thatcherové do křesla premiérky.
Autor rámuje titul prologem, v němž vidíme oba zavražděné bratry, Russell svírá a posiluje neodvratnou katastrofu svého příběhu figurou Vypravěče a divadlem na divadle, v němž jako ouverturu biologická matka dvou zabitých zpívá, že vše musí být jenom sen. Vzpomínané milostné, rodinné ani sociální náměty muzikálu nemají geografické ani časové hranice. A tak je možné hrát tento kus o čemkoliv. Režisér inscenace Stanislav Moša ale dobře ví, co muzikálové publikum potřebuje a po čem touží. Silné emoce a lásku je tady třeba obtáhnout silnější tužkou. Proto se také inscenace rozjíždí velmi expresivním výstupem, kdy mezi dvěma kalužemi krve pláče nebohá matka Paní J. V podobně silném vizuálním víru téměř tříhodinový večer také skončí, šílené počáteční vize se naplní.
Při premiérovém obsazení zřejmě nejvíce zazářila Markéta Sedláčková jako Paní J., tedy skutečná máma rozdělených dvojčat. Subtilní herečka, která není typickým maminkovským typem, sází na civilní neokázalý projev, ale také mocné a expresivní pěvecké výkony. Právě ona zvedá diváky ze židlí.
V centru pozornosti jsou logicky oba představitelé hlavních klukovských rolí. Dušan Vitázek i Lukáš Janota našli pro své malé hrdiny (už autor předepsal absenci dětských herců) podobu uměřené stylizace, která se nepřekotí do infantilního šaškování.
Ivana Vaňková coby paní Lyonsová, která si stůj co stůj pořídí vysněného syna, zvládla zajímavě polohu hystericky ustrašené snobské mámy měnící se v nebezpečnou paranoičku. Sázkou na jistotu je také Stano Slovák, který se s bravurním hereckým odstupem a v suše prozaickém tónu nepostrádajícím emotivitu zhostil role Vypravěče odskakujícího do šesti dalších drobných rolí.
Brněnští Pokrevní bratři jsou ukázkou zručně opracovaného muzikálového hitu, který se už díky důmyslnému sestrojení obejde bez bombastického obsazení i výpravy. Brněnská inscenace dokáže divákům i tak traktovat silné pocity stejně jako efektní vzkaz, že divadlo a život se tady díky stávající sociální realitě někdy nebezpečně podobají.
POKREVNÍ BRATŘI
David Kroča 15. červen 2012 zdroj ČRo3 – Vltava
Městské divadlo v Brně rozšířilo svůj repertoár o inscenaci Pokrevní bratři. U nás stále nepříliš známé drama se zpěvy britského autora Willyho Russella se v Brně hraje s podtitulem „osudový a magický muzikál“. Inscenaci v režii Stanislava Moši hodnotí ve svém příspěvku David Kroča.
Pokrevní bratři jsou natolik vděčný titul, že bylo jen otázkou času, kdy se na brněnské Hudební scéně objeví. Předloha o dvou bratrech, které rozdělí osudná matčina volba, nabízí silné emoce, dějové napětí i chytlavé songy. Příběh začíná v 70. letech minulého století v nehostinných liverpoolských uličkách, poznamenaných sociálními problémy. Chudá posluhovačka Johnstonová porodí dvojčata, o něž se jako živitelka čtyř dalších dětí nemůže postarat. Jedno z dvojčat proto pod tlakem okolností doslova prodává bezdětné paní Lyonsové. A tak zatímco Mickey vyrůstá v početné rodině vlastní matky, jeho bratr Eddie žije v blahobytu.
Na první pohled děj působí šablonovitě a podstatnou roli v něm hrají také náhody, díky nimž se bratři potkávají nejen jako děti, ale i na prahu puberty a v dospělosti. Téma tíživé sociální situace a existenční nejistoty však je zpracováno natolik naléhavě, že nás těžko může nechat chladnými. Režisér Stanislav Moša akcentuje právě znepokojivou osudovost a nejistotu života, kterou podtrhuje až ďábelsky vyhlížejícím vypravěčem v podání Stanislava Slováka. Hned v úvodu vidíme v retrospektivě poslední scénu hry a z úst vypravěče slyšíme slova o smrti, takže není pochyb o tom, jak příběh obou bratrů skončí.
Přesto je možné střídat nostalgii s nadsázkou a tragické momenty s chvilkami humorného odlehčení. Režisér Moša se o to ve více než tříhodinové inscenaci usilovně snaží. Především dobře zná své herce, takže jim jejich úlohy ušil na míru a nebojí se posunovat hranice jejich možností, zvláště pak v těch fázích hry, kdy představují dětské aktéry. Domnívám se, že brněnskou inscenaci v některých momentech zrazuje prvoplánový překlad Adama Nováka. Když například Eddie, Mickey a jejich přítelkyně Linda jako osmnáctiletí bezstarostně dovádějí na pláži, vypravěč to komentuje polopatickými verši: Kéž mohli by takhle šťastní zůstat celý život! / Kéž mohli by se vyvarovat nebezpečných příhod!
Navzdory doslovnosti komentářů si brněnská inscenace zachovává kus opravdovosti. Přináší ji zvláště herecky mnohotvárná figura paní Johnstonové, v níž alternují Hana Holišová a Markéta Sedláčková. Viděl jsem reprízu s Hanou Holišovou, která vytváří postavu milující maminky z odstínů tolerance a vstřícnosti, ale také sebezáporu, pracovitosti a utrpení. Její výkon vrcholí v momentech, kdy svádí boj mezi citem a rozumem a zahání Eddieho od svého prahu, přestože ho miluje. Dušan Vitázek a Lukáš Janota ztvárňují oba bratry v dlouhé vývojové křivce od dětství až do dospělosti. Zatímco Janotův Eddie má ve všech fázích podobu slušného chlapce z lepší rodiny, Vitázkův Mickey se rve se životem jako dítě ulice, zamilovaný puberťák a záhy i jako nezaměstnaný narkoman, který není schopen zajistit vlastní rodinu. Pozoruhodný je také výkon Svetlany Slovákové, která zaujala jako Mickeyho rozverná spolužačka, půvabná přítelkyně a nakonec i trpící manželka Linda.
Pokrevní bratři na jevišti Městského divadla v Brně mají šanci oslovit široké publikum, a to zvláště důrazem na nadčasová sociální témata a emocionálně silným obrazem dětství a dospívání.
PŘÍBĚH ROZDĚLENÝCH DVOJČAT V BRNĚ DOJÍMÁ I BAVÍ
Lenka Suchá 11. červen 2012 zdroj Brněnský deník
Městské divadlo Brno uvedlo v závěru sezony premiéru muzikálu Pokrevní bratři, který je v Anglii třetím nejdéle uváděným v historii.
Další z řady muzikálů, které premiérově přivedlo do Brna, si po minulém víkendu přidalo na repertoár zdejší Městské divadlo. U britského hudebního dramatu Pokrevní bratři vsadil tým vedený režisérem Stanislavem Mošou na sílu příběhu, kvalitní herecké výkony i sociální aspekty děje.
Muzikál anglického písničkáře Willyho Russella, v originále pojmenovaný Blood Brothers, měl celosvětovou premiéru v roce 1983 v Liverpoolu. Londýnský West End dobyl o pět let později a nepřetržitě se tam hraje dodnes, čímž se řadí na třetí příčku nejdéle uváděných muzikálů v Anglii vůbec. Nenabízí přitom nijak okázalou megashow, ale v podstatě komorní příběh pro všehovšudy dvanáct herců.
Pokrevní bratry Russell původně nepsal jako muzikál, když první verze pro liverpoolské školní divadlo obsahovala jen jedinou píseň. I proto provází dílo nezvykle mnoho činoherních pasáží.
Hudba spíše slouží ději, když osciluje mezi podporou dramatických situací nebo naopak snahou o jejich odlehčení. Muzikál provází opakující se motiv slavné Marilyn Monroe, který předznamenává střet mezi nevinným dětským snem a krutou realitou. Výborně rozpohybovaná jsou především hromadná hudební čísla v choreografii Hany Kratochvilové (Já se mám, Dát prsty křížem).
Dějovou linku muzikálu roztočí svým činem paní Johnstonová, chudá matka pěti dětí. Když se dozví, že čeká dvojčata, rozhodne se dát jedno z nich bohaté paní Lyonsové, která s manželem nemůže mít vlastní děti. Oba kluci tak vyrůstají v odlišných sociálních prostředích, ale náhoda je svede dohromady, stanou se z nich nejlepší kamarádi, a dokonce se zamilují do stejné dívky Lindy. Osud je však dostihne...
Ději výborně slouží funkční scénografie Jaroslava Milfajta, které dominuje otočná kovová konstrukce s několikaúrovňovým schodištěm. Jednoduše a za pomoci náznaků supluje školní autobus, kino, radniční sál i rozhlednu nad městem. Efektním nápadem je také projekce velkoformátových fotek při opětovném setkání Mickeyho, Eddieho a Lindy.
Kostýmy Andrey Kučerové přesně ilustrují sociální zařazení postav. U Mickeyho je to ošuntělé triko, kraťasy na jedné kšandě a plátěné tenisky, u Eddieho nažehlená košile, šortky a polobotky, pro postavu paní Lyonsové ztvárněnou Ivanou Vaňkovou zase několik typicky britsky strohých, a přesto elegantních kostýmků.
Pro vyznění muzikálu je klíčové pojetí rolí Mickeyho a Eddieho. Oba musí zvládnout oblouk postav od sedmiletých kluků přes čtrnáctileté puberťáky až po třicátníky. Divácky vděčné jsou hlavně úvodní dialogy, kdy se život bratrů točí výhradně okolo her na indiány, zašlapávání mravenců nebo ostřelování „pinďoura“ na soše v parku.
Lotr a slušňák
Jako nezvedený Mickey se blýskl Aleš Slanina, který dokázal zvládnout proměnu z roztomilého klučiny v životem zkoušeného muže. Eddieho vykreslil Jiří Mach, kterému se podařilo odstínit u tohoto „slušňáka“ hodně poloh.
Part matky pěti dětí, který obvykle dostávají starší herečky, v Brně s přehledem zvládly Markéta Sedláčková i Hana Holišová. Především Sedláčková má roli zvládnutou do nejmenších detailů a i na malém prostoru dovede jediným gestem nebo pohledem vyjádřit pocity matky v zoufale tíživé situaci.
Důležitou postavou je také Vypravěč, který jako „jevištní Bůh“ nepřetržitě sleduje děj a připomíná osudovou věštbu. Postupně se převtěluje i do učitele, gynekologa, mlékaře, průvodčího nebo strážníka. Výrazově obstál ve všech těchto polohách Lukáš Vlček.
Pokrevní bratři nejsou na repertoáru Městského divadla Brno další hvězdnou muzikálovou megashow. Nabízejí křehce dojemný lidský příběh podpořený humornou nadsázkou i nezbytným sociálním aspektem týkajícím se kriminality, agrese, drog nebo nezaměstnanosti. Už jen tím je toto dílo stále aktuální.
POKREVNÍ BRATŘI JAKO EMOČNĚ VYPJATÉ DRAMA ZAZÁŘILI V BRNĚ
Vítězslav Sladký 4. červen 2012 zdroj www.musical-opereta.cz
Muzikál, nebo spíš drama se zpěvy, Pokrevní bratři, napsal hudební skladatel a textař Willy Russell v roce 1983. Na Slovensku se hrál poprvé o deset let později na Nové scéně v režii Jozefa Bednárika, do Čech zamířil až po dalším desetiletí – nejprve do Východočeského divadla v Pardubicích (režie Petr Novotný), ve stejném roce 2003 jej pak nastudovalo ještě Divadlo J.K.Tyla v Plzni (Radek Balaš). Z pardubické inscenace vyšlo i CD s písněmi z tohoto muzikálu. Od soboty 2. června má muzikál Pokrevní bratři na repertoáru také Městské divadlo Brno.
Pokrevní bratři jsou hrou zvláštní, až magickou. Příběh není složitý, avšak dotkne se každého z nás, zejména svojí uvěřitelností. Hlavní zápletka se jeví na první pohled až jako neskutečná, ale cítíme, že by se tento příběh mohl snadno stát, i u nás a v této době. Paní Johnstonová je chudá a má kupu dětí, které těžko může uživit. Paní Lyonsová je bohatá, ale nedaří se jí otěhotnět. Paní Johnstonová se paní Lyonsové stará o domácnost. Když znovu neplánovaně otěhotní, zjistí zprávu vskutku „radostnou“ – tentokrát to budou dvojčátka… Paní Lyonsová ji umluví, aby se jednoho z očekávaných synů vzdala v její prospěch. Nebo jí ho vlastně prodala. Nikdo o tom nebude vědět, ani její manžel. Tím se rozjíždí celá plejáda osudových událostí, jejichž tragickou katarzi předjímá už prolog Vypravěče. Jakémusi prokletí zkrátka nikdo neuteče: oba kluci, Eddie a Mickey, násilně rozdělení, se setkávají již během dětství a při nevinné hře, aniž by cokoli tušili, si odpřisáhnou věčné kamarádství a „pokrevní bratrství“. Vyrůstají ve zcela odlišném prostředí – Mickey je dítě ulice, ale své matce se může se vším svěřit, Eddie roste v přepychu a blahobytu, a v určité citové sterilitě. Ač se je okolí, zejména Eddieho „nová matka”, snaží mnohokrát navždy oddělit, náhodná setkání je konfrontují stále znovu a znovu. Nakonec rebel, samorost, neurotik a asociál Mickey v dospělosti zabije ze žárlivosti svého bratra, v té době už váženého poslance Edwarda. Sám zemře zasažen střelou policejní ochranky. Stane se tak přesto, že jim pravá matka, paní Johnstonová, ve snaze zabránit šílenému zločinu, prozradí jejich původ. Jedná tedy jinak, než Azucena ve Verdiho Trubadúrovi (v některých aspektech příběhů nalezneme podobu), jež hraběti Lunovi sdělí, že je Manricovým bratrem až v okamžiku, kdy jej pošle na popraviště. Motivem Azuceny je msta, motivem paní Johnstonové mateřská láska.
Hudebně Pokrevní bratři nezapřou melodickou inspiraci díly Bernsteinovými či Webberovými, celé dílo pak provází vzpomínkový motiv o krásné Marilyn Monroe, předznamenávající střet mezi dětským snem a realitou. Jednotlivé písně akcentují dramatičnost zhudebněných situací. Orchestr, který při premiéře na Hudební scéně Městského divadla v Brně dirigoval Dan Kalousek, doprovázel herce s obrovským citem, rytmicky přesně a barvitě. Režie se ujal sám ředitel MdB Stanislav Moša. Ten zná svůj soubor dokonale, což se projevilo už dobrou volbou hlavních protagonistů hry. Za každou pečlivě vypracovanou scénou poznáváme práci skutečného profesionála, který gradací závěrečné scény zasáhl v publiku snad každého, neméně si ovšem vyhrál s mnoha humornými nuancemi během dětství a dospívání obou kluků. Drobnou výhradu lze snad mít jen k více než tříhodinové délce představení, s otázkou, zda by se sice zábavné, ale časově dlouhé pasáže prvního jednání přece jen nedaly „sestříhat“ do několika skečů.
Pokud mohu srovnávat zejména s plzeňskou inscenací Pokrevních bratrů, zřetelným rozdílem je na první poslech překlad. Zatímco v Pardubicích, Plzni či Uherském Hradišti zaznělo přebásnění Martina Fahrnera, Městské divadlo Brno použilo pražskou verzi překladatele Adama Nováka. Novákův překlad je tentokrát velmi zdařilý, jazykově ctí vtip i tragiku originálu, dobře se hraje i zpívá. Přínosem je i dramaturgická úprava Kláry Latzkové. Další velkou změnou je obsazení role paní Johnstonové, kterou v Plzni hrály „maminkovské typy“ hereček – Stanislava Fořtová (získala za tuto úlohu Cenu Thálie) a zejména pak hostující Jitka Smutná. V Brně se v tuto postavu velmi uvěřitelně převtělila Markéta Sedláčková, stále atraktivní a subtilní žena, alternovaná rovněž mladistvou Hanou Holišovou. Naopak podobné je ztvárnění scénografa Jaroslava Milfajta, který si v Brně, podobně jako v Plzni, vystačil s otočnou mostní konstrukcí, jíž důmyslně rozdělil prostor, a nemnoha projekcemi. Velmi nápadité a řemeslně profesionálně vypracované kostýmy navrhla Andrea Kučerová.
Bratři Mickey a Eddie, ztvárnění pouze „dospěláky“ Dušanem Vitázkem a Lukášem Janotou, prochází neuvěřitelným jevištním vývojem od svých sedmi let až do dospělosti, když autor, právě kvůli komediálním sekvencím z dětství, vysloveně staví na absenci dětských herců, což je jev v muzikálové literatuře téměř nevídaný. Rozvoj postav není ovšem složitý jen věkově, ale také psychologicky, kdy se zejména Mickey mění ze zábavného výrostka v nebezpečného psychopata. Oba zmínění herci předvádí na scéně excelentní výkony, bez jakéhokoli hluchého místa. Zdárně jim sekunduje nejen civilně lidská Markéta Sedláčková, ale také perfektně dotažená postava paní Lyonsové v podání Ivany Vaňkové, u níž se silná touha po dítěti mění v nebezpečnou paranoiu. Ač Linda, do níž se oba titulní hrdinové zamilují, střílí z praku lépe než leckterý kluk (takže není žádnou Sněhurkou…), neztrácí její představitelka Svetlana Slováková nic ze svého mladistvého půvabu, přes který je už plně komplexní muzikálovou herečkou. Charismatickým vypravěčem byl během premiérového večera Stano Slovák, jenž se během hry proměňuje v lékaře, policistu, průvodčího či úředníka. Staršího bratra dvojčat, lotra Sammyho, zahrál Kristián Pekar stejně přesvědčivě, jako Igor Ondříček trochu sucharského pana Lyonse.
Už reakce během premiéry naznačily, že Pokrevní bratři, podobně jako například Probuzení jara, zaujmou zejména mladé publikum. Dílo vede k zamyšlení, jak dokážeme čelit osudu a zda jsme schopní utíkat před ním i sami před sebou. Ač se jedná o titul starý tři desetiletí, jeho dramatický a sociální náboj je až apelační. Téma existenční nejistoty, nezaměstnanosti, prospěchářství, ale také třeba módního nadužívání psychofarmak, patří k nejaktuálnějším problémům dneška.
