Jakub a jeho pán

VYPRÁVĚT A BÝT VYPRÁVĚN S NEOKÁZALOU RADOSTÍ

Hru Jakub a jeho pán nejproslulejšího českého prozaika Milana Kundery lze označit za ikonický text tuzemských jevišť (alespoň v posledním čtvrtstoletí). První uvedení a tedy světovou premiéru titulu, který je variací slavného osvícenského Diderotova románu Jakub Fatalista, ještě v roce 1975 krylo paradoxně jméno Evalda Schorma coby dramatizátora. Režimu nepohodlný režisér měl tehdy zakrýt společensky exkomunikovaného emigranta Kunderu. Tuto druhdy slavnou Rajmontovu inscenaci v čele s Karlem Heřmánkem a Jiřím Bartoškou v hlavních rolích před osmi lety s úspěchem resuscitovali.

Jeho druhé české uvedení, v dubnu roku 1989 v ostravském Divadle Petra Bezruče, bylo ještě také na autorovu zapřenou. Hlavní roli Jakuba tehdy vytvořil Jan Mazák, který se do sluhy převtělil také nyní – v Městském divadle Brno. Od devadesátých let ke dnešku českými jevišti prošla ještě sedmnáctkrát tato naoko nesourodá dvojice, v níž pán má moc, ale sluha vliv, v níž pán dává rozkazy, ale sluha rozhoduje jaké.

Dá se tedy říci, že ve dvou posledních dekádách téměř neminul rok, kdy by české divadlo neohledávalo Jakuba a jeho pána. Pod jeho nejnovějším brněnským nastudováním je podepsaný režisér Stanislav Moša. V Kunderově rodném městě a v divadle spojovaném převážně s muzikálem vznikla solidní, dvouhodinová inscenace. Tento kus chce na jeden zátah publiku představit a zdůraznit základní esence Kunderova textu – tedy radost z vyprávění a divadelnosti, variování dvou příběhů o neustálé cestě za sny i svobodou, ale i patálie či přímo deziluze při objevování přátelství a lásky. Režisér Moša se svým inscenačním týmem přistoupili ke scénáři s rozvahou a pietou. Nevznikla ovšem nějaká zaprášená inscenace, ale uměřený tvar, v němž divák (dnes už možná neuvyklý podobným hrátkám se slovy a významy) ocení především „přesné“ herectví.

Inscenace přehledně a jasně traktuje Kunderův jazyk, stejně jako jeho myšlenkové zákruty. V popředí stojí herecké slovo a náznaky pantomimy, diváky v podkresu nerozptyluje scénická hudba ani rozličné režijní naschvály. Vše vychází ze scénických poznámek nekompromisního autora a děje se tak na prosté dřevěné scéně Emila Konečného, jejíž vyvýšený centrální stupeň taky reprezentuje ono divadlo na divadle obsažené už v textu. Vyprávějící se tady totiž často stává vyprávěným, repliky a komentáře figur tady znějí, aby obnažily architekturu Kunderova textu a vedle příběhu samotného přinesly divákovi potěšení také z jeho konstruování.

Jisté je, že Moša má nejen typově, ale zejména herecky výtečné představitele obou hlavních rolí. Plebejský Jakub v podání podsaditého Jana Mazáka není na „první dobrou“ hraným mudrlantem a vesnickým jelimánem. Mazák publiku srozumitelně nabízí bohatost svých replik. Podobně, jako to v jiném mentálním odéru činí jeho aristokratický vůdce Viktor Skála, který je nepragmatickým snílkem a naivou. Oba herci zhmotňují radost ze hry, což lze ostatně vystopovat u většiny jejich kolegů. Zhruble hubatá hostinská Lucie Zedníčkové měnící se v citově raněnou urozenou paní je další předností inscenace. Jedná se totiž o její zatím nejkoncisnější výkon na tomto brněnském jevišti. Martin Havelka a Jaroslav Matějka jako urozená hrabátka prokazují mimořádné komediální schopnosti i umění herecké zkratky v okamžicích, kdy náhle mění svoje figury – ať do podoby prohnaného a zrádného přítele či milence decimovaného láskou. Ani v jednom případě se nejedná o lacinou efektní exhibici, jsou to promyšlené herecké valéry konvenující povaze i poetice Kunderova textu.

Nelze nezmínit skvostně vypravený, bezmála dvousetstránkový program. Tato brožura sice oproti zvyklostem nenabízí scénář, ale o to více fotografií a kreseb Milana Kundery – včetně jeho vlastních návrhů obálek řady spisů ve vydavatelství Faber and Faber ve Velké Británii, a především několik pozoruhodných studií. Principál divadla a režisér inscenace Moša se tady vedle svého zamyšlení může chlubit i Kunderovým autografem a dedikací na přebalu knižního vydání Jakuba a jeho pána z brněnského nakladatelství Atlantis.

Brněnská inscenace Jakuba a jeho pána je zdařilou ukázkou nadčasovosti duchaplného textu, jenž je divadelně traktován se srozumitelnou a nakažlivou rozkoší.

MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO: JAKUB A JEHO PÁN

Do rodného Brna se vrátil Milan Kundera. Přesněji jeho Jakub a jeho pán, jedna ze tří her, které napsal. Hlásí se ale bez uzardění už jenom k té poslední, která je poctou Denisi Diderotovi a jeho Jakubu fatalistovi. On sám do Česka z mnoha důvodů jezdí nerad, a také na premiéru do Městského divadla poslal za sebe na výzvědy spisovatelku Sylvii Richterovou z Říma s tím, že když dopadnou Jakub a jeho pán dobře, možná někdy na jaře inkognito přijede. Povedli se náramně, možná vůbec nejlíp z dvaceti inscenací realizovaných v Čechách a na Moravě. Přitom do roku 1989 si na ně v náročné tajnosnubné konspiraci troufli jen v Ústí nad Labem (1975) a v Ostravě (jaro 1989). Téma se nevytratilo: je o hledání svobody, tedy o cestě často trudné a k vzteku, málokdy vytrvalé a cílevědomé. Střetávají se na ní teorie fatalismu s teoriemi volnosti. Pán na té pouti vydává rozkazy, ale Jakub určuje jaké. Střet moci a plebejství nemusí být vždy zničujícím vztahem plodícím revoluce, objevují-li ti dva spolu toleranci, odpuštění. S podivuhodně aktuálním poselstvím v samotném závěru. Oba mají po strastech a šťastném shledání zase vykročit: VPŘED. „Kde to je?“ ptá se pán. „Prozradím vám velké tajemství. Odvěký trik lidstva,“ odpovídá Jakub. „Vpřed – to je KAMKOLI. Kam se podíváte, všude samé vpřed!“ A pán po chvíli tápání přikazuje, jak je jeho údělem: „Nuže, Jakube, vpřed!“ – „Odcházejí šikmo dozadu,“ přikazuje poslední autorova scénická poznámka. Ano, dozadu a kamkoli, to je přece už znovu hořkosměšný český vektor z Evropy, kam už by zase raději mnozí nepatřili. Kamkoli, jenom když budou u moci. Velké, donedávna možná netušené poselství českého spisovatele, kterého někteří Češi ve vlastním fatalismu fatálně vypudili.

Jiří P. Kříž, Xantypa, 31. 12. 2012       

ZROD NOVEJ HERECKEJ DVOJICE

Jakub a jeho pán sú v Brne ako pocta D. Diderotovi 

Dovoľte najprv krátky pohľad do minulosti na divadelné dvojice. Aký je to fenomén javiska? Je to kráľovská súhra komikov, ktorí prechádzajú najrôznejšími situáciami a bavia obecenstvo na pokraji absurdity a melanchólie. Odrážajú svet aký je, aby si ho vďaka nevšedným pohľadom pokrivili a potom odzrkadlili v nových súvislostiach. Komické dvojice, ktoré akoby nechceli filozofovať a predsa svojim konaním kladú otázky, na ktoré divák neľahko hľadá odpoveď. Filmové dvojice Laurel a Hardy, Pat a Patachon, alebo divadelné Voskovec a Werich, Suchý a Šlitr, Lasica a Satinský. Pri posledne spomenutej dvojici sa krátko pristavme. Keď mi kedysi Julo Satinský prezradil, že si telefonujú s Milanom Kunderom a chystajú jeho verziu Jakuba fatalistu, trochu som sa naľakal. Vedel som, ako je Kundera nepriateľsky naladený k akýmkoľvek úpravám svojej hry a tiež som vedel, že dvojica L+S nikdy nebola „otrokom cudzích textov“. Lasicova úprava – čo s tým, preboha, narobí a ako to Kundera prijme? Satinský sa však len usmieval: „Neboj sa, Kundera je náš, či vlastne, my sme Kunderoví.“ Lenže tá hra bola preložená pre divadlo v Martine (1983) a tam akosi dvojica L+S nebola. Nevidel som prvú verziu úpravy. Ale je zrejmé, že Kunderovým kritickým hodnotením prešla. Až keď som uvidel inteligentnú a skutočne citlivú réžiu Martina Porubjaka v Bratislave (1993), pochopil som. L+S boli akoby Kunderom napísaní. Ona plebejskosť Júliusa Satinského ako Jakuba a nádherná noblesa jeho pána – Milan Lasica akoby do toho trojrohého klobúka vrástol. A ich vzájomná vášnivá túžba vyrozprávať jeden druhému príbehy – veď to boli hlavné atribúty komična tejto dvojica odjakživa. Dodatočne som sa dozvedel, že spisovateľ L. Kundera si kdesi v exilovom parížskom byte nad Seinou púšťal platne L+S. Takže snáď, možno, do jeho hry sa vmiesilo čosi nielen z Diderota, ale aj krásne, jednoduché a pri tom akoby nechcene múdre myšlienky dvojice L+S. A ešte čosi zo Smiešnych lások a recept na zázračné predstavenie je hotový.  

Od roku 1975, keď uviedol Ivan Rajmont pod autorským krytím Evalda Schorma Jakuba a jeho pána v Činohernom klube v Ústí nad Labem (Kundera bol ten hnusný emigrant, čo je na Západe, bohužiaľ, slávny a zradil útekom svoju vlasť) sa hra rozletela po československých javiskách a slávila úspech všade, kde sa objavila. A mám taký dojem, že som v predstaveniach, ktoré som videl, pocítil vždy čosi z Lasicu a Satinského. (Alebo som len cítil Kunderu, ktorý mal túto dvojicu rád?) Jedno je isté – nech už boli do tejto hry obsadení J. Bartoška s K. Heřmánkom alebo P. Bzdúch s Ľ. Paulovičom, stále som pri jej sledovaní cítil stopu L+S. Bohužiaľ, Julo Satinský umrel – je to už neuveriteľných desať rokov a Milan Lasica už svojho Jakuba nenašiel. (A možno ani nehľadal.)

Trochu s obavami som si preto sadal 27. 10. 2012 do hľadiska činohernej scény Mestského divadla v Brne. Veril som skúsenému režisérovi Stanislavovi Mošovi. Veril som, scénickému riešeniu Emila Konečného, ktorý v stovkách inscenácií dokázal, že vie vždy hru správne prečítať a kostymérka Andrea Kučerová tiež od roku 1993 oblieka postavy Mestského divadla citlivo a s fantáziou. Bol som si dokonca istý, že Markíza správne pochopí a zahrá Jaroslav Matejka, vôbec som nepochyboval o elegantnom aj živelnom herectve Martina Havelku ako rytiera Saint-Oulen a že bude Lucia Zedníčková výborná krčmárka, to som tiež dopredu tušil. Moje obavy sa však sústredili k Jakubovi Jana Mazáka a k jeho pánovi, ktorého mal stvárniť Viktor Skála. Je dosť nebezpečné mať stále v pamäti Lasicu a Satinského. Na začiatku hry som sa skutočne obávať začal. Mazákov Jakub bol trochu iný, ako plebejec Satinského. Zdal sa mi trochu hlučný. Príliš sebavedomý. A Viktor Skála ako by mal na premiére zviazané ruky. Akoby bol trochu neistý vo výraze. Až po chvíli som si začal na túto dvojicu zvykať, vymazával som si z pamäti známu bratislavskú dvojicu a nechal som na seba pôsobiť rozprávačské avantúry hlavných postáv z novej inscenácie. Živelný Mazákov Jakub a trochu tlmený prejav Viktora Skálu. Prestal som porovnávať: napríklad Lasica s prižmúrenými očami, Skála s pohľadom upreným do diaľky. Satinsky v požívačnom posede, bojaci sa o stratu pohodlia a Mazák nepokojný a ustavične túžiaci... Brnianska dvojica bola jednoducho iná ako L+S. Ale napokon bola senzačná. Stačilo pár prvých minút a už som v pohode sledoval tú eskapádu predstáv a slov, to prenikanie situácií a rolí presne tak, ako ich Kundera napísal. Strihy bez filmového strihu – pretože scénu vôbec nebolo treba meniť. Režisér Moša si s humorom a nadsázkou pohrával so situáciami. Vkladal do príbehu groteskné postavy (Otrapa a mladý Otrapa – Patrik Bořecký a Jakub Zedníček) aj drobným výstupom venoval nemalú pozornosť (groteskné dievča Agáta Andrei Březinovej), jej matka Jana Musilová alebo Justína Márie Lalkovej. Tie ženy, akoby vypadli z Kunderových Smiešnych lások.

Inscenácia Jakub a jeho pán, s podtitulom: Pocta Denisovi Diderotovi sa na činohernej scéne Mestského divadla v Brne vydarila. Napriek tomu stále mám v pamäti nezabudnuteľnú dvojicu L+S, ale pribudla k interpretácii Kunderovej hry aj iná, veľmi zaujímavá dvojica, ktorá by sa dala uviesť skratkou M+S.

ODVĚKÝ TRIK LIDSTVA: VPŘED – TO JE KAMKOLI

S velkým očekáváním uvedli v Městském divadle Brno jako poctu Milanu Kunderovi v jeho rodném městě jeho nejhranější drama – Jakuba a jeho pána.

Režie znamenitého autorova textu se chopil Stanislav Moša, který titulní role svěřil Janu Mazákovi a Viktoru Skálovi. Po premiérách 27. a 28. října se dá tvrdit, že Mošova inscenace patří k těm nejlepším.

Stanislav Moša pojal Jakuba a jeho pána jako velkou poctu brněnskému rodákovi

Více než stoliční kritici sjely se do Brna spisovatelské celebrity. Od Říma – Sylvie Richterová po Brno – Milan Uhde… Všichni se stali svědky plnokrevného nastudování hry konfrontující vždy poněkud skeptickou osudovou předurčenost s věčným a nezdolným hledáním svobody na pouti životem, na cestě, na které je člověk napravitelný jen nikdy nekončícím chybováním.

Kupodivu věčným snílkem o dobru a nezkaženosti člověka je spíše Pán. Jeho sluhu Jakuba vybavila zkušenost plebejskou moudrostí, živenou ovšem novými karamboly danými shůry, jak to autor – a tedy již Diderot určil. Kunderův vklad je zásadní a spočívá v optimistické skepsi při nových vykročeních.

K přesným charakteristikám ústřední dvojice Mazák – Skála patří na straně vládců potměšilý a podlý Rytíř Saint-Ouen Martina Havelky a na vlastní nadutost doplácející Markýz Jaroslava Matějky ve vypravování plnokrevné filozofky Hostinské Lucie Zedníčkové, zastupující klopotnou cestu k spravedlnosti.

Figurami k doložení relativnosti odvěkých pravd jsou živé ilustrace historek: Agáta a její matka (Andrea Březinová, Jana Musilová), mladý a starý Otrapa (Jakub Zedníček, Patrik Bořecký)…

Cesta vede až k závěrečnému poslání vydat se na cestu VPŘED. Nevíme, jak ve Francii, v Čechách to ale odjakživa znamená KAMKOLI.

Zobrazit další fotografie