TUGENDHAT JAKO SKLENĚNÝ POKOJ SVĚTA
Luboš Mareček 29. září 2015 zdroj Lidové noviny
(…) Podobně jako Mawer chce také režisér Moša vyprávět jakýsi obecně platný příběh o hledání štěstí, lásky a místa na zemi v dobách, kdy osudy lidí určovaly neblahé a dramatické děje. (…) Děj se primárně točí kolem manželského páru Landauerových, který ztvárnili Petr Štěpán a Pavla Vitázková. Štěpán ve svém naoko robustním, ale vnitřně promyšleném herectví staví portrét dobromyslného, profesně zdatného muže, který se potácí mezi dvěma ženami. Jeho Landauer je posedlý touhou po lásce stejně jako pragmatik, který dokáže odhadnout nepříznivý dějinný vývoj. Velkou roli Liesel Landauerové dostala Pavla Vitázková. Herečka má glanc, nabízí přesvědčivý obrázek dobře situované dámy toužící více než po skvělém domě po přídělu lásky nejbližších. Svetlana Janotová hraje svoji Katalinu jako dívku, která se prostituuje, aby uživila vlastní dítě, ale touží po štěstí a lásce jako lidé ve vyšších společenských patrech. (…) Inscenace Skleněný pokoj v Brně funguje jako historická sága s několika milostnými trojúhelníky i jako obecné zpodobnění nevyzpytatelných tváří lásky a dějinných zvratů. Divácky vděčnou přidanou hodnotou je její anonymní, ale lehce čitelný brněnský kolorit.
JEVIŠTĚ ZHMOTNILO „SKLENĚNÝ SEN“
Vít Závodský 20. duben 2015 zdroj Týdeník Rozhlas
Britský biolog a spisovatel Simon Mawer má k moravské metropoli (i díky genetikovi Gregoru Mendelovi) blízký odborný i osobní vztah. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se v Městském divadle Brno objeví jevištní adaptace prozaického bestselleru Skleněný pokoj (2009), kterou s využitím pohotového překladu Lukáše Nováka vytvořil a za účasti spokojeného autora ve světové premiéře uvedl zdejší ředitel Stanislav Moša.
Prvotní lokální inspirací byla mezinárodně proslulá funkcionalistická vila Tugendhat, navržená pro bohatého průmyslníka avantgardním architektem Miesem van der Rohe. Nevděčný úděl racionalisticky pojatého domu pak zalidnil do fikce přecházející příběh jeho obyvatel (Tugendhatovi tu vznesli protestní výhrady) – rodiny továrníka Landauera a jejích přátel. Moša se s dramatizací románu vyrovnal velmi obratně a vnesl do jeho děje i vlastní výkladové akcenty: zachoval všechna jeho podstatná fakta a složitě prostupné osudy početného okruhu postav sledoval v propojení s tehdejšími celosvětovými událostmi (nástup nacismu s rasovým pronásledováním Židů, období poúnorové totality, příchod pražského jara) u nás i na řadě zahraničních míst od konce dvacátých let (s bodře rozevlátým architektem von Abtem Rastislava Gajdoše) do počátku sovětské okupace v roce 1968.
Bezmála tříapůlhodinový večer s kruhovou kompozicí rozčlenil Moša ostrými střihy do padesáti pěti krátkých, světlem modelovaných sekvencí, pracujících se syžetovými i symbolickými kontrasty a simultaneitou; zatímco se první polovina představení při ironické dvojznačnosti některých replik nebo situací odvíjí dynamicky, ve druhé se v nutnosti dějové či vzpomínkové peripetie rozličně „odreferovat“ vytrácí divákovo soustředění.
S působivou evokací magického obytného prostoru a nápodobou jeho luxusního vybavení si zdárně poradil osvědčený scénograf Christoph Weyers, když japonskou technikou origami v podobě siluet umožnil hbité střídání mnoha destinací. U četných bleskových převleků se výborně uplatnily dobové kostýmy Andrey Kučerové. Většina účinkujících ztvárňuje vždy několik figur. Dobře individualizovaní protagonisté tolerantně proměnlivého citového víceúhelníku (Pavla Vitázková, Petr Štěpán, Ivana Vaňková, Svetlana Janotová) mají protipól v odpudivém plebejském chameleonu Laníkovi Michala Isteníka, čerstvého držitele Ceny Thálie. Genius loci výjimečné stavby s melodramatickým nádechem životů jejích obyvatel se v Městském divadle Brno přetavil do vyváženého profilového nastudování.
SKLENĚNÝ POKOJ
Jiří P. Kříž 31. březen 2015 zdroj Xantypa
(…) Jako supernova vylétl nad obzor Brit Simon Mawer. Druhý jeho román je už světově proslulý. Nejenom proto, že se v centru jeho pozornosti ocitla vila Tugendhat. (…) S nápadem přenést příběh majitelů vily, lidí kolem ní a doby, která ovlivnila jejich osudy, přišlo brněnské Městské divadlo. The Glass Room je literární fikcí s průhlednou inspirací, konkrétními lidmi a reáliemi, Skleněný pokoj divadelní má vlastní vklad shrnutelný do repliky jedné z postav příběhu: Láska k jednomu člověku neznamená nenávist k druhému. Je oslavou lidské činorodosti a usilování o soužití v časech, v nichž o kvalitě života ještě nerozhodovala rasová příslušnost ani ideologie třídního boje. (…) Textilní průmyslníky proměnil Mawer v atraktivnější Landauerovy, majitele automobilky. A v Městském divadle přivedli na scénu jedno z nejnaléhavějších témat posledních let: Skleněný pokoj je oslavou pospolitosti. Velmi aktuální.
SVĚTOVÁ PREMIÉRA PŮVODNĚ KNIŽNÍHO BESTSELLERU V BRNĚ
Peter Stoličný 16. únor 2015 zdroj www.i-divadlo.cz
Román britského spisovatele Simona Mawera se odehrává v Brně, mezi roky 1925 a 1968. Podkladem příběhu je osud lidí kolem slavné vily Tugendhat světově uznávaného architekta Ludwiga Miese van der Rohe.
Meziválečné období bylo pro Československo, i přes nutnost překonávat různé překážky mladého státu, obdobím hospodářského rozmachu. V Brně se úspěšně rozvíjel průmysl. Tkalcovský, motorový, zbrojní, brněnští podnikatelé iniciovali výstavbu mnoha objektů, na kterých se podílelo několik slavných architektů. Brno, mnohonárodnostní město, kde vedle sebe v míru žili Češi a Moravané, Němci i Slováci a Židé, zažívalo šťastné období. Mladý manželský pár textilního magnáta Tugendhata si dává od slavného architekta postavit nevídanou vilu, prosklenou moderní stavbu se stěnou z polodrahokamu – onyxu. Schází se zde smetánka mladých podnikatelů, umělců, je to prostě šťastné místo pro šťastné lidi. Taková byla realita, takové jsou vstupní kapitoly britského románu. Tak také začíná inscenace v Městském divadle v Brně, kde měla hra Skleněný pokoj premiéru.
Udělal jsem si malou anketu mezi vysokoškoláky, které učím. O existenci brněnské vily Tugendhat vědělo 75 procent dotázaných, o podrobnostech, jak vila vznikla, jaké potom byly její osudy, už vědělo jenom 6 procent dotázaných. Velmi pravděpodobně by tak nějak dopadla i anketa v Brně na ulici. Máme tady historický stavební poklad, k němu se váže velký příběh, jen do dnešních dnů jsme nedokázali, aby se ta vila, ten příběh, stal opravdovou kulturní součástí povědomí Brna. Udělal to za nás britský spisovatel. Udělalo to Městské divadlo v Brně, kde v dramatizaci a režii Stanislava Moši hru nastudovali.
Román Skleněný pokoj vyšel v překladu Lukáše Nováka ve zlínském nakladatelství Kniha Zlín v roce 2009. Koupil jsem si román před premiérou ve foyer divadla, a tak mám těch 460 stran jenom prolistovaných. Z tiskové konference vím, že v divadelní hře byly použity všechny klíčové momenty románu. Tak teď nevím, jak to dramatizátor dokázal vyextrahovat z těch 460 stran. Ale podle vyjádření autora (který byl na premiéře a po dlouhém potlesku po představení promluvil k divákům) je inscenace mimořádně zdařilá a věrně interpretuje román.
Samotný Mawerův příběh je fikce. Skleněný pokoj s onyxovou stěnou, to je interiér vily Tugendhat. Její obyvatel však není majitel tkalcovských továren Tugendhat, ale Viktor Landauer, majitel automobilky. Manželství a sedmiletý pobyt ve vile byl prý harmonický, kdežto autor románu do vztahu vložil milenku – vídeňskou švadlenu – a dramaticky propojil jednající postavy. Švadlena se nakonec stává vychovatelkou Landauerových dětí a spolu s nimi se pokusí o emigraci před nacismem. Co je v románu i v divadelní verzi opravdu věrně zaznamenáno, jsou historické události, které se nemilosrdně valí na protagonisty. Jak sám autor románu říká, původně to měl byt román především o genius loci té vily, skleněného pokoje s výhledem na město. Ovšem vyvinulo se to trochu jinak, je to román především o lidech, o osudech zmítaných válkou, o poválečném uspořádání ve střední Evropě a opět o lidech – jejich láskách, osudových setkáních i selháních.
Režisér a dramatizátor Stanislav Moša kladl ve své koncepci právě důraz na jednání lidí v souvislosti s událostmi, které se před druhou světovou válkou a po ní ve střední Evropě, tedy také v Městě a ve skleněném pokoji, odehrávají. Blížící se nacismus, kterému paní domu nechce uvěřit, šílené pokusy německého vojáka a vědce, který se snaží dokázat metodami měření hlavy méněcennost židovské rasy, řádění ruských osvoboditelů, kteří si ve svém primitivismu nedokážou představit, že by byl skleněný pokoj někdy k bydlení. A potom jsou tady lidé. Až romantičtí manželé Landauerovi. Chodící štěstí. Ovšem pan automobilový fabrikant má ve Vídni milenku. Hana Hanáková, mondénní manželka boháče, tajně a potom otevřeně zamilovaná do Liesel Landauerové. Je tady moravský buran, domovník, který bude stejně sloužit bohaté židovské rodině jako nacistům a jako ruským okupantům. Hajluje s předstíraným nadšením, stejně jako zdraví Čest práci. Hlavně však šmelí, „hrabe pod sebe“. Láska v prvním plánu však hýbe neméně intenzivně jako dějiny lidským konáním postav. Láska milenecká, láska lesbická, láska primitivně brutální, buranská, no a potom obyčejné ukojení potřeb, soulož pána německého důstojníka. Je zajímavé, že v příběhu se nepotkáváme s nenávistí. S osudovostí, to ano. Ale přímo nenávist, kterou by ta těžká doba mohla vytvořit, tady není. Je to možná klíčový postoj autorů...
Samotná inscenace se víc než román ztotožňuje s brněnskou vilou Tugendhat. Onyxová zeď a červené křeslo, klavír, nábytek z vily Tugendhat. A výhled na zeleň zahrady a na Brno. Ve zhmotnění herců by člověk až uvěřil, že se všechno do písmene událo tak, jak tvůrci ten skleněný pokoj a lidi v něm oživili. Zásluhu na tom jistě má dokumentární styl románu i inscenace, především však střízlivé civilní a uvěřitelné herectví. Pan režisér do inscenace nevkládal žádné „oživující“ špílce, žádné inscenační excesy, jak se to často v moderních inscenacích dělá. Žádná symbolika, žádné čarování s prostorem. Je prostě „jenom“ v tvorbě inscenace pravdivý. V tom mu pomáhá funkční scéna Christopha Weyerse, kostýmy Andrey Kučerové – mimochodem, nádherně si pohrála s dámskou předváleční módou – a velký vklad do atmosféry vložil také svou sugestivní zvukovou kulisou hudební skladatel Zdenek Merta. Ještě nesmíme zapomenout na světelný design Davida Kachlíře a na projekci Petra Hlouška. Několik nápadů, například tvorba skici vily pana architekta rovnou před očima diváků stála za potlesk.
Herectví jako by v této inscenaci ani neexistovalo. Vše je tak pravdivé, uvěřitelné. Hrají zde stejně tak silné vnitřní pohnutky, jako ticho. Ano, ticho ve skleněném pokoji je hodně výmluvné. Postavy jako v antickém dramatu jsou zmítány osudem. Nevědí někdy, jak proti němu bojovat, dostávají se do pastí, ze kterých nelze uniknout. Rozdíl je jedině v tom, že antika přinášela velká gesta, expresivní herectví. Zde jsou to postavy živé právě ve svém, často téměř minimalisticky podávaném herectví. „Neštěstí nemusí řvát,“ zdůrazňoval pan Stanislavskij. Ve skleněném pokoji jsme svědky tichého, avšak o to hlubšího a osudovějšího pohnutí. Petr Štěpán a Pavla Vitázková jako manželé Landauerovi jsou šťastný pár, který se musí popasovat s mužskou nevěrou, navíc, když vstoupí nevinná prostitutka z Vídně Svetlana Janotová do jejich emigrantského života, je jejich koexistence ještě komplikovanější. Jak hrát dívku, která bojuje v nepřátelském světě svými ženskými prostředky a přitom zůstává téměř nevinná? Janotová vede svou roli takovými jemnými nuancemi, až je to obdivuhodné. A její vztah k paní Landauerové, ženě, která nebyla připravena žít v nechutné době antisemitismu nebo manželovy nevěry? Její citové pohnutky, bezmocnost a důstojnost, to je také obdivuhodné herectví. Role Petra Štěpána, pan Landauer, nepatří k těm nejvděčnějším. Boháč, který má rád i svou rodinu i milenku z Vidně je dost tuctovou postavou. Ovšem Štěpán jí dokázal dát bohatší vnitřní život. Odpovědnost, se kterou si celou emigraci naplánoval, a bezmoc, ve které se nachází, když mu milenku a vychovatelku jeho dětí nacisté odvedou rovnou z vlaku. Nádherně svou roli domovníka, který „se vyzná“, zahrál Michal Isteník. Jeho Laník je protřelý spekulant, buran, primitiv, ale člověk, který se přizpůsobí v každé době. Radka Coufalová coby rehabilitační sestra ve skleněném pokoji dokáže oživit ten prostor před stěnou z onyxu svým tancem, ke kterému ji vyzvala Hana Hanáková. Je to krásná sugestivní poloha ještě více zdůrazňující magičnost prostoru. A Ivana Vaňková jako Hanáková? Žena z lepší společnosti, která si vždy dokázala užít a užívat. Jenomže když ji znásilní německý vědec a důstojník Stahl, už se jí ten pohyb vždy na hraně vymyká z rukou. Je to postava komplikovaná a pravdivě hraná. Německý vědec v podání Igora Ondříčka – ten hraje přesvědčivě fanatika, který pevně věří ve správnost své cesty, a lidství v jeho zorném úhlu nikdy nebylo a není. Architekt Reiner von Abt ztvárněný Rastislavem Gajdošem je zase ukázkou hry s prostorem. On to skoro ani není člověk. Je to prostor. Génius jednoduchosti, živelnosti, ne nadarmo se hlásí k architektu Loosovi, který vyřkl pamětnou větu, že ornament je zločin.
„Není velkých rolí, jsou jenom velcí herci,“ chce se mi parafrázovat klasika. Tak nějak lze hodnotit všechny protagonisty této zvláštní dokumentární inscenace. Pravdivost v té hře vystupuje na povrch v prvním plánu. To byl zřejmě také úmysl režiséra Stanislava Moši a ten úmysl se povedl.
V HLAVNÍ ROLI TUGENDHAT. SVĚTOVÁ PREMIÉRA V BRNĚ
Jaroslav Štěpaník 16. únor 2015 zdroj www.literarky.cz
Světových premiér možno zhlédnout poměrně hodně. Pokud tak přijmeme první uvedení každé nové hry na domácí divadelní scéně. Pouze velký narcis, případně recesista, dá však informaci o své světové premiéře na vědomí. Pravděpodobnost, že svět se o ní dozví a dílo převezmou světové scény do dramaturgických plánů, je ovšem nepatrná. Právem nese označení světová premiéra dramatizace úspěšného románu Simona Mawera Skleněný pokoj, uvedená pod stejným názvem Činoherní scénou Městského divadla Brno 7. února. Dodejme hned, že byla premiérou úspěšnou a zdařilou.
Kniha vyšla v roce 2009, nominována byla na prestižní anglofonní Man Bookerovu cenu a dočkala se řady překladů. V roce 2014 získal práva k dramatizaci ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša, autor i režisér nové hry. Premiéra byla přirozeně očekávána – nejen proto – s velkým zájmem a napětím.
Hlavním aktérem i dějištěm příběhu je slavná brněnská vila Tugendhat. S. Mawer, Angličan, dlouhodobě s rodinou žijící v Itálii, je původní profesí biolog. Těžko mohl v devadesátých letech vynechat návštěvu Brna, místa spojeného s životem a dílem zakladatele genetiky Gregora Mendela. Zda sem již tehdy přijížděl s ideou románu, nevím, jisté je, že v roce 1997 vyšel jeho Mendelův trpaslík, kterým se autor zařadil mezi světově známé beletristy.
U spisovatele vznikl vztah sympatie k předtím neznámému městu, které v devatenáctém století prožívalo velký rozvoj. Později vyslovil: „Prahu je snadné milovat. Ale milovat Brno, znamená poznat ho.“
Oku spisovatele nemohly uniknout další místní reálie, mezi nimiž zaujímá výraznou pozici vila Tugendhat. Tu možno vnímat jako symbol další výrazné, ovšem nedlouhé již éry celkového rozvoje Brna v období první republiky. Takové postavení také v románu i ve hře vila zaujímá.
Rozpad rakousko-uherské monarchie zanechal v duších části obyvatel města nezacelené jizvy, na druhé straně u mnohých probudil sympatie k mladé demokracii, která přinášela nové impulzy a energii, stírala národnostní rozpory. Brno s českým, židovským a německým obyvatelstvem, zdálo se, mělo nakročeno k slibné budoucnosti.
Simon Mawer nadějnou atmosféru, záhy se měnící v dusno blížící se katastrofy citlivě přibližuje. Na stránkách románu organicky propojuje ideu, výstavbu a další osudy vily postižené nástupem nacismu, válkou a obdobím poválečným s vývojem vztahu mladého páru ze smíšené, dobře situované židovsko-německé rodiny.
Zatímco historie vily je v zásadě věrným zobrazením a v poměrně rozsáhlé expozici se čtenář dozvídá, v čem je stavba v dějinách architektury a stavebnictví výjimečná, postavy jsou fikcí, jejich osudy fabulací. Současně výstižným modelem, jak období od nadějí k rozvratu zasáhlo společnost i její nejkomornější podoby a vztahy – rodinné, přátelské, partnerské.
I když román v originále nejmenuje město, architekta, vilu a její obyvatele, čtenář reálnou předlohu rychle dešifruje. V českém překladu knihy se již objeví Brno, kolorit nadějného období podtrhují odkazy na některá známá jména. Vzpomenuti jsou architekti B. Fuchs a M. Wiesner, či talentovaná V. Kaprálová. Ze stránek románu proniká ke čtenáři hudba dnes nejhranějšího operního skladatele 20. století Leoše Janáčka.
Není náhodou, že ne snadný úkol převést román do rovnocenné jevištní podoby, nalezl realizátora v Brně. Nepřekvapí, že výzvy se chopilo Městské divadlo Brno, známé otevřeností novému, flexibilitou, s níž dokáže uchopit zajímavá témata. Hudební scéna získala v evropském prostředí renomé brilantními realizacemi slavných světových muzikálů, v domácím prostředí rychlým převodem zahraničních novinek i zařazováním původních domácích titulů.
Přepis poměrně rozsáhlého románu do dramatické podoby je náročný již pro nutnost respektu k únosné délce představení. S. Moša zvolil cestu uchovávající plnou celistvost děje, nezasahování škrty, s respektem k původním dialogům. Výsledek je zdařilý i v tom, že ani ten, kdo román nečetl, o nic zásadního z příběhu nepřichází. S tím koresponduje délka představení překračující běžný průměr. Výstavba scénáře, členěného do 55 obrazů, však dává realizaci rychlý sled a spád děje obdobný dynamickému filmovému střihu.
Dramatizace věrně zachovává charakteristiky postav, akcentuje pouze rysy správce vily Lánika, („typus vyčuraný Čecháček“), kterého přesně ztvárnil Michal Isteník. Divadlo disponuje kvalitním hereckým ansámblem, (mnozí jsou schopni perfektně zvládat jak činoherní, tak muzikálové role). Výběr herců velmi dobře ladí s charaktery postav. Při vyrovnaných výkonech těžko někoho zvlášť vyzvednout, ocenění jistě náleží Pavle Vitázkové, představitelce ústřední ženské role Liesel. Elegantní, uzavřená ve svých niterných citech, udržující distanci, jako by byla jistou paralelou pokoje s výhledem přes sklo na vzdálené obrysy města a života v něm.
Liesel touží po lásce, emocím dá však průchod jen mimořádně. Její manželství s úspěšným průmyslníkem Viktorem Landauerem je ponejvíce výslednicí společenské blízkosti, spřízněnosti, příslušností k dané společenské vrstvě. Spíše než láska skrývá se touha po ní. Když vyjde najevo Viktorův mimomanželský vztah, Liesel to v podstatě přijímá jako daný fakt s jistou až racionální rezignací. Viktor (přesvědčivý Petr Štěpán) ve vztahu s Katou, po všech stránkách od manželky odlišnou, (v přiléhavém podání Svetlany Janotové) prožívá vášnivý vznět se vším, čeho se mu doma nedostává. Vzniká zvláštní, všemi akceptovaná triáda muže, manželky a milenky (současně vychovatelky dětí), tiché, pragmatické společenství do okamžiku tragického rozuzlení. Bez ohledu na rozdílnost obou ženských charakterů je znát, že více jsou situací postiženy právě jejich strany trojúhelníku.
Asi nejzajímavější a nejplastičtější ženskou postavou románové předlohy je nonkomforní Hana, v dramatizaci ztvárněná Ivanou Vaňkovou. Žena volných mravů, bisexuálka, plně si užívající života, bez respektu k běžným společenským normám, je ženským představitelem slovanského živlu. Dominantní Hana dlouho váhá, než prozradí Liesel svou vyhraněnější orientaci a svěří se, co k přítelkyni cítí. Setká se pouze s překvapením, ne se zavržením a odmítnutím, jak se obávala. Naopak je zřejmé, že jen události, které přítelkyně rozdělí, uchovají vztah mezi nimi jako platonický.
Osoby uvnitř skleněného pokoje jako by mezi sebou měly obdobnou nepropustnou stěnu a narážely o ni. Po letech právě Hana jako by ji v časem poničené, válečnými šrámy silně postižené vile symbolicky bortila novým, tentokrát naplněným lesbickým vztahem. V obdobě s osudy dřívějších obyvatel vily vztah mladé rehabilitační sestry (Radka Coufalová) s lékařem Tomášem, pro hru i román příznačně končí zklamáním. Citové naplnění, marně u mužského partnera hledané, je nalezeno v jiném vztahu.
Řada dalších, zde nejmenovaných herců zaujala v menších, ne však nevýznamných rolích. Byli rovnocennou součástí ansámblu a neopominutelnou součástí úspěchu představení.
Inscenace se představila jako kompaktní celek v souhře všech složek. Nepochybnou zásluhu na celkovém úspěchu má efektní a vynalézavě funkční scéna Christopha Weyerse a s dějem korespondující hudba Zdenka Merty. Krásné kostýmy Andrey Kučerové okouzlily ženy, ale nejen je. Třeba jmenovat Davida Kachlíře (světelný design), Petra Hlouška (projekce), choreografku Anetu Majerovou, Zdeňka Helbicha (produkce), Jana Mazáka (asistent režie) a Kláru Čoupkovou (asistentka kostýmní výtvarnice). Dramaturgem byl Jiří Záviš.
Tvůrčí tým Městského divadla Brno pod vedením autora a režiséra dramatizace Stanislava Moši připravil zajímavé představení, které, jak odpovídá filozofii této scény, má oslovit a zaujmout širokou škálu diváků. Pro divadlo byl citlivě zpracován brněnský příběh, současně světový soudobý román. Třeba dodat, že na premiéře přítomný autor knižní předlohy nešetřil chválou. I když jde o titul zvlášť atraktivní pro Brňany, je pravděpodobné, že inscenace zaujme i realizační týmy z jiných míst republiky.
BRNO MAGICKÉ PODLE BRITA SIMONA MAWERA
Jiří P. Kříž 12. únor 2015 zdroj Právo
Jako dosud nikdy v minulosti stalo se Brno předmětem zájmu historiků a romanopisců. A v jaké kvalitě! Kniha Simona Mawera Skleněný pokoj je už světově proslulá, a nejenom proto, že v centru jeho pozornosti se ocitla vila Tugendhat, perla moderní světové architektury, největší dílo Němce Ludwiga Mies van der Rohe na evropském kontinentu.
První, koho napadlo přenést příběh majitelů vily, lidí kolem nich a doby, která je nazývána nejčastěji divným stoletím a ovlivnila jejich osudy, je Stanislav Moša a jeho brněnské Městské divadlo.
Mawerův The Glass Room je literární fikcí s průhlednou inspirací města, vily a lidí v nich konkrétními reáliemi. Aby je pak Moša s použitím překladu Lukáše Nováka v dramatizaci Brňanům nekonkretizoval! Jeho hra má ale i vlastní vklad shrnutelný do repliky jedné z postav příběhu: Láska k jednomu člověku neznamená nenávist k druhému.
Skleněný pokoj je oslavou lidské činorodosti a usilování o soužití v časech, ve kterých o kvalitě života ještě nerozhodovala rasová příslušnost ani ideologie. V Brně to byl nepochybně intelektuální a průmyslový výkvět české, německé a židovské komunity.
Ano, ve Skleněném pokoji nechybí ani Čecháček v mírně nadsazeném projevu Michala Isteníka. Jeho Laník je oním závistivým a vyčůraným služebníkem každého režimu. Jinak ale převažují noblesa, velkorysost, rozmach, prosperita.
Pravda, trochu se pozapomnělo třeba na to, že vilu dokončil van der Rohe na prahu světové hospodářské krize, Mawer ani Moša však neusilovali o sociální téma, nýbrž o oslavu pospolitosti.
Úspěch světové premiéry Skleněného pokoje zhmotňuje na jevišti brněnská herecká elita. Petr Štěpán a Pavla Vitázková jako manželé Landauerovi, zadavatelé a majitelé vily, Ivana Vaňková coby rodinná přítelkyně Hana, Svetlana Janotová v roli vídeňské Židovky a partnerky chybujícího Landauera, Igor Ondříček coby Hauptsturmführer Stahl, hledač čistoty árijské rasy, Radka Coufalová, rehabilitační sestra Zdenka.
V dalších rolích se prosazují Rastislav Gajdoš, Zdeněk Junák, Jiří Mach, Patrik Bořecký, Jan Mazák, Ladislav Kolář a další. Znamenité jsou kostýmy Andrey Kučerové, scéna Christopha Weyerse, hymnicky velebná hudba Zdenka Merty… Vše v uměřené dávce patosu, který si nejenom vila Tugendhat, ale i hodnoty, které uchovává, zaslouží.
SKLENĚNÝM POKOJEM V MĚSTSKÉM DIVADLE BRNO PROBLESKUJE GEJZÍR EMOCÍ
Markéta Stulírová 9. únor 2015 zdroj Brněnský deník
Z proslulého románu Simona Mawera inspirovaného osudem vily Tugendhat vytvořil režisér Stanislav Moša poutavou inscenaci o lásce, bolesti a lidském údělu.
Vila Tugendhat. Architekt Ludwig Mies van der Rohe. Osud rodiny Tugendhatových. Město Brno. Onyxová stěna a skla tak velká, že stírají hranici mezi vnitřním a vnějším prostorem. To vše britský spisovatel Simon Mawer přetavil s neskrývanou dávkou fantazie do románu Skleněný pokoj, který se stal světovým bestsellerem. To proto se z Tugendhatů stali Landauerovi, z vily Tugendhat vila Landauer, Brno se proměnilo v Město a architekt van der Rohe v Rainera von Abta.
Bylo jen otázkou času, kdy po textu sáhnou filmaři a divadelníci. Ve světové premiéře román na divadelní jeviště přenesl Stanislav Moša z Městského divadla Brno, a to v sobotu večer za osobní účasti autora. Mawer nechal režisérovi volnou ruku a jak po premiéře řekl: „I když jsem jazyku herců nerozuměl, vnímal jsem každé jejich slovo, gesto, každou prožitou emoci.“ Čímž vystihl přesně to, co se v novém nastudování podařilo: Skleněný pokoj diváka strhne hlavně svým příběhem a hereckými výkony, i když výtvarné pojetí scény a kostýmů je vizuálním prožitkem samo o sobě.
Mošovi se podařilo najít inscenační klíč, pomocí něhož Skleněný pokoj suverénně odemkl: zkompiloval přítomné s minulým, nechal se vést příběhem a uchopil jej v novém, neotřele divadelním rozměru. To, že k textu při dramatizaci přistupoval až pietně a nechal na jevišti ožít právě ty etudy a charakterové rysy figur, které diváci ve výsledku spatří, je jeho autorskou i režijní výsadou. Stejně jako to, že závěr příběhu předsunul do roku 1968 – na rozdíl od knihy, která končí až v letech devadesátých.
Ústřední manželskou dvojici Liesel a Viktora Landauerových ztvárňují Pavla Vitázková a Petr Štěpán. Vitázková se v tak výrazné a vnitřně rozpolcené činoherní roli představuje po dlouhé době a je velmi přesvědčivá. Je ženou milující i apatickou, zatrpklou i toužící po citech, které druhému přikázat nelze. Coby bohatá dáma, jež si může dopřát vše materiální, bojuje o lásku svého muže. Toho ztvárňuje Petr Štěpán, který opět dokazuje, že patří k hereckým sázkám na jistotu. Je uvěřitelně dobrosrdečný, cynický a racionální, i když se s příchodem prostitutky Katy podvoluje emocím a touze. Pochybuje, miluje – každou ze „svých“ žen jinak. Přesto si stále kdesi uvnitř sebe hýčká svět vlastních emocí.
Prostitutku a švadlenu Katu dokázala ve všech jejích životních radostech i strastech výtečně zpodobnit Svetlana Janotová, stěžejní roli pak v příběhu zaujímá nejlepší přítelkyně Liesel – vnitřně silná Hana Hanáková. Tu skvěle nastudovala Ivana Vaňková. Vstoupí-li do děje Hana, vše zažité a samozřejmé rozmetá na padrť, ovšem s elegancí jí vlastní. Každou vteřinou Vaňková na jevišti čelí spletitému životnímu osudu, který završuje Hanino smíření a fyzické i vnitřní vyčerpání. Čas je neúprosný, podvoluje se mu forma i obsah. Ve vile Landauer i kdekoliv jinde.
Typově i herecky stoprocentní je také Igor Ondříček, který ve své figuře vědce a příslušníka SS citlivě mísí sebejistotu s rozpačitostí a vědecké argumenty s emocemi, i když nakonec beztak převládne zlo, fyzická síla a nacistické cíle.
S protipóly řečeného i prožitého si pohrávají nejen herci, ale i celé nastudování. A stejně jako je pro Mawera ústřední neustálá tenze mezi ideálně vykonstruovaným prostorem a reálným životem v něm, tak i Moša sází na přítomnost protikladů, formálních i obsahových: realita – sny, rozum – emoce, víra – beznaděj, láska – nenávist, uniformní – jedinečné, světlo – tma, slepota. To vše je součástí životů vystupujících postav, to vše brněnská inscenace mísí v tempu, jenž je v úvodu hodně hektické a v závěru snad až příliš rozvolněné. Přesto inscenace nedá divákovi v tom nejlepším slova smyslu vydechnout. Děj je vsazen do rámcově ucelených obrazových výstupů. Každý z nich lemuje světelný předěl, ale je vždy jedno gesto, jedna postava, co zůstane v kuželu nasvětlena tak, že nechává v divákovi doznít vyřčené. V pozadí nerušeně plyne přestavba scény, to vše za klavírních melodií skladatele Zdenka Merty. Lyrické, jindy epicky tíživé tóny umocňující absurditu okamžiků. Je to jako tok filmu. Střih, děj, střih, děj, vše přitom souzní a zůstává propojené v kompaktním celku.
Návody k výtvarnému pojetí měli divadelníci hustě rozeseté v románovém textu. A režisér toho využívá. „Čistota vjemů. Až hmatatelná přítomnost siluet. Zdvojené obrazy. Zrcadlení. Svislé nosníky procházející interiérem. Všechno vypadá jako domek z kostek.“ To vše jsou charakteristiky z knihy přenesené na jeviště. A stejně tak „obrazy jako vzpomínky, které se Liesel vybavují.“ Moša jich vytvořil pětapadesát.
Autorem scény je Christoph Weyers. V duchu japonské papírové skládačky origami vytvořil tento německý scénograf nespočet „prostříhaných“ obrazů, do nichž vkomponoval stromy, věže, známé siluety měst a tyto orámované výjevy různě vrství za sebe tak, aby diváka lépe přenesl do příznačného místa – do Brna, Vídně, Benátek či Švýcarska. Scénické proměny fungují dokonale, a to v úzké provázanosti se světelným designem. Ten má v inscenaci stejně významnou úlohu jako scéna samotná. Každá vteřina hraje svou roli a z technického hlediska je to souhra náročná, přesto vše působí lehce. Divák je přitom paradoxně natolik pohlcený herci a dějem, že je vše ostatní druhotné.
Nejen v knize zaznívá, že vila Tugendhat je manifestací krásy. Pokud tento názor přijmeme, pak je Mawerův román tím nejlepším stvrzením toho, jak silný účinek může literátova fantazie mít. A se zdivadelněním tohoto příběhu se pomyslný oblouk rozpíná ještě o něco dál. Energie jednoho brněnského domu se přelévá ze století do století, z reality do světa iluzí, ze slov na papíře do podmanivých hereckých gest. Inscenace Skleněný pokoj je nejaktuálnějším příkladem toho, co dokáže současné Městské divadlo Brno nabídnout – dramaturgicky, herecky, režijně i výtvarně.
Markéta Stulírová, Brněnský deník, 9. 2. 2015
