Až na ten konec dobrý

Až na ten konec… dobrý!

(…) Za pomoci autora humoristického románu o smrti jsou pod dramatizací podepsaní Miroslav Ondra, Jan Šotkovský a Stanislav Slovák, který novinku také zrežíroval. Pro Tomešův humoristický styl je typické až nakažlivé veselí z poťouchlého vyprávění a bezmála hmatatelné autorovo potěšení z budování vcelku praštěného příběhu o holčičce Luně.

(…) Divadelní převod a zpracování podrželo Tomešovu hravou, bláznivou vypravěčskou radost z vršení místy až nesmyslné, bizarní story, v níž občas problikává i ono (tuzemsky tolik žádané) retro žertující na vrub naší socialistické minulosti. Jmenovaní divadelníci se snažili literární originál převedený do dvaceti obrazů na sám závěr vyšroubovat a polepšit. Vznikl původní výstup v pražském hotelu obývaném první kosmonautkou světa.
 
(…) Jinak se Slovákova (divadelně poměrně jednoduchá) inscenace snaží zasáhnout diváka příběhem a slovem, humorem i dějovými blbinkami v ostrých časových řezech, kdy se na jevišti vedle sebe odehrávají i tři děje. K tomuto vystrkování narativních detailů slouží režii také dramatické řešení, kdy na jevišti funguje jen pět hlavních hrdinů a vedle nich početný chór jménem Brno. (…) Konstatovaná jednoduchost se odráží také ve vizuálu inscenace tady záměrně kontrastující s notně prokombinovaným příběhem knihy. Defacto promítaná scéna Jaroslava Milfajta notně využívá pohyblivých videotapet Petra Hlouška, při předních portálech a na předscéně jeviště téma hry stylově dotvářejí boxíky s urnami z kolumbária. O uměřený rozruch se občas postará pětičlenný živý band jindy doplňovaný jukeboxovou scénickou hudbou Daniela Kyzlinka.
 
Co se se týče hereckého vybavení inscenace, oprávněnou poklonu zaslouží devítiletá Karolína Šildová v hlavní roli Luny.  A to nejen díky kvantitě textu. Dětské neherečce se podařilo postavu dvanáctileté dívky obalit směsí svérázné dětské naivity prokládané temným sarkasmem školačky snažící se odvrátit Zubatou od svého dědečka.  Té se ujal Ladislav Kolář, který coby Dědek, přináší na jeviště jakousi laskavou otrlost a věkem usazenou laskavost a nadhled. Právě Kolářův v závěru už i lehce melancholický výkon neposouvá inscenaci do žánru ryze čisté komedie na první dobrou, ale výsledku dodává i trochu zádumčivosti, která bezmála eschatologickému (ale nijak přeintelektualizovanému) závěru vlastně sluší. Také
Svetlana Janotová svoji novinářku Konečnou vede od ryze komediálního vyvedení k vrstevnatější podívané v závěru, kdy Dědka překvapivě pojímá za manžela. Od těchto herecky prokreslenějších figur se potom odráží groteskně črtané figurky vzpomínaného Chóru.
 
Inscenace Až na ten konec dobrý je vlastně ukázkou svérázně pojednané černé komedie, která se ovšem nesnaží přitáhnout diváky jen ryze spotřebním způsobem přes sérii jednoduchých, osvědčených fórků o smrti. Tomešův humor a autorův nakažlivý způsob vyprávění Slovákův režijní výtvor podržel a Městské divadlo Brno má na kontě divácky přitažlivý titul.

Umřít musíme, ale se smíchem je to zatím dobrý

Existenciální úzkost, že jsme na tomto světě dostali jen vyměřený čas a jednou pro nás všechno skončí v úplném prázdnu a nicotě, vypadá jako hodně morbidní námět na knihu Až na ten konec dobrý, kterou teď převedlo na svou Činoherní scénu Městské divadlo Brno. Jenomže to by tu knihu nesměl napsat standupový komik, bývalý novinář a současný spisovatel Pavel Tomeš. Který svůj děs z neodvratné konečnosti zpracoval do humorného vyprávění, jež ale není ani morbidní, ani v něm nechybí onen základní podkres autorova skutečného strachu ze smrti. A právě napětí mezi depresivním východiskem a jeho žertovným podáním je pro čtenáře včetně inscenátorů zjevně tím nejpřitažlivějším i nejzvláštnějším na onom jinak docela praštěném příběhu o holčičce, jež v novinářce z regionálního plátku vidí Smrtku, sbírá smuteční oznámení a snaží se pomocí speciálních tabulek prodloužit život svému poslednímu příbuznému, kterým je dědeček. Zatímco tento zestárlý vědec, jenž měl možná kdysi cosi s první sovětskou kosmonautkou Valentinou Těreškovovou, hulí camelky a chodí na pivo se svými vrstevníky, s nimiž zkouší na stará kolena i silnější drogy. Určitě také proto dostala tato Tomešova kniha v roce 2022 Cenu čtenářů Magnesia Litera, zpracoval ji Český rozhlas a chystá se podle ní i film. A teď se její dramatizace ujala trojice osvědčených „městskodivadelních“ autorů – Miroslav Ondra, Jan Šotkovský a Stanislav Slovák, jenž je podepsán i pod režií. S prokombinovaným příběhem knihy si jejich světová premiéra poradila zručně, ačkoliv se ani do představení trvajícího i s přestávkou skoro tři hodiny nemohlo vejít všechno stejně podrobně a se všemi příběhovými odbočkami jako v předloze. Divadlo má ale jiné prostředky, z nichž je tentokrát třeba zmínit hravou i půvabnou scénu Jaroslava Milfajta tvořenou okénky z kolumbária, ale hlavně pohyblivými filmovými „tapetami“ od místního videomága Petra Hlouška. Navíc vše přímo na jevišti doplňuje živý
„šraml“ s jukeboxovou scénickou hudbou Daniela Kyzlinka. Zvláštností inscenace je také skoro nepřetržitě přítomný šedivý „chór“ Brňanů, kteří často posunují děj scénickými komentáři a přebírají rovněž epizodní úlohy děje. Scénické repliky odříkávají zhusta i hlavní postavy, z nichž je třeba zmínit premiérovou alternaci věkem odpovídající Karolíny Šildové, která v roli zhruba dvanáctileté představitelky „divné holčičky“ Luny podává pozoruhodný výkon – už proto, kolik textu a jak rychle musí odříkat. Neselhávající lidskostí vybavil Lunina dědu Ladislav Kolář a spolehlivým výkonem svou novinářku Svetlana Janotová, zatímco ostatní postavy tu fungují spíše jako satirické náčrtky. Ale protože pod tím vším „blbnutím“ pořád protéká ona bytostná existenciální úzkost, vlastně se to celé docela dobře vyrovnává.

Divadelní stand-up aneb smrt je jen slovo

(…) Inscenátorům se povedlo, navzdory nezbytnému zúžení, vytěžit z předlohy maximum. Kde hrozilo neakční vakuum (nemocniční dialog Dědka s Panem Nováčkem), uplatnil režisér vtipně loutkohereckou etudu. Stroze jednoduchou trojtočnovou scénu (Jaroslav Milfait) inovativně zaplnil třináctičlenným komparsem „šedého divadla“ (v programu dostali název Brno). Jeho členové hrají drobné role (že není malých, jako Učitelka připomněla Pavla Vitázková), coby kulisáci scénu proměňují, navíc glosují i prezentují okolnosti a pozadí právě deklamovaného. Vedle profesionálů – ryzí Dědek Ladislava Koláře, postaršený Karlos Petra Halberstadta, parkinsonový Pokorňák Patrika Bořeckého, přímočará Konečná Andrey Zelové (druhá premiéra), logicky neunikla premiérové trémě Karolína Šildová, ostře sledovaná Luna. Její nedětský výkon přesto a plným právem sklízel zasloužený obdiv.
Komično účinně podněcuje sebereflexi. Divák rád a vděčně spoluprožívá dobře převyprávěné trapasy a nezdary. Vtažen do humorného děje přijímá za svůj i docela nelichotivý úděl. Je vskutku očistné, když nejdou žerty stranou, ani je-li řeč o neodkladném finále života. Škarohlíd možná namítne, že takové stand-up divadlo vlastně mnoho neřeší. Jenomže smát se celé dvě hodiny i sami sobě, kdo na to dnes bez dobrých komediantů má?

Až na ten konec dobrý. Oceněný román poprvé na divadelních prknech

Dělat si srandu ze smrti? Je to sice tenký led, ale jak už dokázala řada tvůrců, když se to umí, tak to stojí za to. Dokázal to i osmačtyřicetiletý spisovatel, autor fejetonů a také stand-up komik Pavel Tomeš ve svém vyprávění Až na ten konec dobrý. Jeho debutový román se čtenářům zalíbil natolik, že za něj obdržel v roce 2022 cenu Magnesia Litera a kniha se dočkala už i zpracování v Českém rozhlase. Nyní se příběhu chopilo i divadlo. 
(…) Jak už ukázaly generálky, na diváky rozhodně nečeká deprimující černá podívaná, byť konec, který ke každému životu patří, se dá celé představení tušit. Ovšem na tragické myšlenky není čas. Brání tomu mimo jiné skvělé výkony „dědků“ v podání Ladislava Koláře, Petra Halberstadta, Patrika Bořeckého a Zdeňka Junáka.
(…) Pro obě hlavní dětské představitelky je výkon, vzhledem k množství texu, zvlášť hodný obdivu.

Zobrazit další fotografie