POLÍVKŮV LEAR JAKO DRAMA SEBEREFLEXE
Vít Závodský 28. prosinec 2015 zdroj Týdeník Rozhlas
(…) Kronikářský příběh z keltského dávnověku je znám od středověku ve více variantách včetně folklorních. Rovněž Shakespearovo vrstevnaté, bohatě zalidněné drama se dočkalo mnoha filozofických či teatrologických rozborů, řady filmových adaptací i desítek jevištních výkladů.
Mošovo pojetí vychází ze základního protikladu tradičního, ještě předkřesťanského patriarchálního řádu s uznávanou suverénní autoritou (královskou i otcovskou) a jeho postupného rozkladu pod tlakem bezohledně arivistického individualismu, cynicky pohrdajícího jakoukoli morálkou. Plně respektuje složitou propojenost rodinných, společenských a politických vztahů, kontrastnost i paralelnost do zkázy se řítících lidských osudů i zřetelnou aktuálnost nadčasového poselství.
Rozmáchlý tříapůlhodinový večer člení na schodišťové scéně s posuvnými zdmi (Christoph Weyers) hlučné bubny a trubka kapely z vysoké plošiny (Zdenek Merta); zčásti stylizované současné kostýmy Andrey Kučerové ovšem mají soubojové meče. Předpokládaným návštěvnickým magnetem je Boleslav Polívka, jenž po loňském vynikajícím lichváři Šajlokovi dozrál do kreace rozporuplného, v šílenství prohlédnuvšího starce: nejen v dialozích s výtečným Šaškem Michala Isteníka si trpce uvědomuje nenapravitelná životní selhání, střídaje deklamační patos s nuancemi sobě vlastní klaunerie. Alternovaná, herecky vyrovnaná inscenace si nepředpojatě vnímavého diváka rozhodně zaslouží.
POLÍVKŮV LEAR JAKO ŽERTUJÍCÍ JOB
Kateřina Slámová Bartošová 27. listopad 2015 zdroj Lidové noviny
(…) Dominantní jsou představitelky „zlých sester“ Goneril a Regan (autorka recenze viděla z alternací Pavlu Vitázkovou a Lenku Janíkovou). Obě jsou od prvního jednání silné až agresivní, charaktery podporuje zejména u Goneril i kostým, černý overal, boty s pichlavými podpatky, sebevědomí a průraznost. Z dalších postav výrazně vystupuje Šašek Michala Isteníka, což je dané textem i hercovým uvolněným, živým projevem. (…) Polívka je jako Lear poměrně tlumený a disciplinovaný v hlase i gestech (podobně jako v Benátském kupci). (…) Learovo sebevědomí a moc na počátku hry a jeho zlost na upřímnou Cordelii (Ivana Odehnalová, jedna ze tří alternací) tlumí Polívka do pozice těla s vysunutou bradou a vladařsky rozpřahovanýma rukama, ješitný vztek soustředí do výrazu tváře a spíš sevřeného, zlost potlačujícího hlasového projevu. Podobně reaguje na donebevolající zradu dcer. Zlobu a zoufalství nestupňuje nijak výrazně. Když se bolest jeho postavy zlomí do šílenství, nachází pro ně výraz v ironickém žertování. (…)
KRÁL LEAR ANEB O ABSURDITĚ NEVDĚKU
Vratislav Mlčoch 23. listopad 2015 zdroj www.babocka.vram.cz
Král v riflích, hrady z betonu, na začátku a konci téměř polonahá tanečnice a herecký koncert tří bláznů – to je ve zkratce nová inscenace Městského divadla Brno, na kterou se lidi jen hrnou, takže velké hlediště Hudební scény je nacpané k prasknutí. (…) To nejlepší, kvůli čemu je divadlo do konce roku vyprodané, je herecký koncert Bolka Polívky. Byvší klaun s červeným nosem se stane Learem natolik, že se domníváte, že tu hru napsal Shakespeare pro něj. Patetický i střídmý, náfuka i prosťáček, fanfarón i človíček, král i blázen, všechno mu to věříte, tak to dokáže zahrát, věříte mu i vznešená slova, jimiž bohům laje, abych se trochu vyjádřil jazykem hry. Ale navíc dokáže do svých postav vložit cosi, čímž je tak trochu shodí a přitom zlidští, neboť žádný smrtelník není sochán z mramoru, i když se nás dramatici zhusta snaží přesvědčit o opaku. V závěsu za ním zůstává Michal Isteník, hrající šaška tak dobře, že ta moudra, kterými špikuje své špílce, si berete za své. A třetí koncert předvede Lukáš Janota, který se ze šlechtického synka převtělí do žebravého skoro nahého blázna natolik zcvoklého, že je přímo k pomilování. Jak jsem podotkl, herecký koncert tří bláznů. (…) Betonové hrady na scéně Christopha Weyerse jsou protkány schodišti absurdně se proplétajícími a nevedoucími nikam v nápodobě absurdity děje, dnešní kostýmy Andrey Kučerové evokují nadčasovost poselství hry, překlad Jiřího Joska je natolik kvalitní, že z něj nečouhají verše blankversu, Zdenek Merta stvořil navýsost expresivní hudbu pro dvoje bicí a jednu trubku a režisér Stanislav Moša, který pro dobro věci dlouhatánskou hru příhodně zkrátil, ponechal dostatek prostoru pro ty tři blázny, aby si oni i publikum celou tu tragickou absurditu děje mohli vychutnat. (…)
KRÁL LEAR – NADČASOVÁ TRAGÉDIE, ZE KTERÉ MRAZÍ
Kateřina Šebelová 22. listopad 2015 zdroj www.epochtimes.cz
(…) Polívka nasadil Králi Learovi masku pošetilého starce, který selže jak v roli vladaře, tak v roli otce. Jeho výkon postupně nabírá na intenzitě. Polívka je doma ve všech polohách Krále Leara od oblíbeného vladaře po zoufalstvím šíleného a zlomeného starce. Svůj part si s požitkem vychutnává a s nenucenou naléhavostí nechává nahlížet do rozervané psyché starého krále. (…) Zbytek hereckého ansámblu však rozhodně nestojí stranou. Výborné výkony podávají všichni přítomní herci. (…) Skvělý je Petr Štěpán v roli čestného Kenta, exceluje i Michal Isteník představující královského šaška, jehož tragikomické vystoupení se zpěvem (…) po rapovou vsuvku dotváří image chytrého blázna. Nezklame ani Zdeněk Junák v roli pošetilého Glostra, který musí oslepnout, aby prozřel. Zprvu nenápadný Lukáš Janota, ztvárňující Glostrova prvorozeného syna Edgara, se rozvíjí až poté, co se stane polonahým žebrákem Tomem. Jeho žebrácký výstup patří k ozdobám inscenace. (…)
SHAKESPEARŮV KRÁL LEAR V MĚSTSKÉM DIVADLE BRNO
Luboš Mareček 20. listopad 2015 zdroj ČRo3 Vltava
(…) Největší pozornost na sebe pochopitelně strhává Polívka. Nehraje žádného starce nad hrobem, zpočátku je až rozšafný, jistý si sám sebou, nesází na mudroslovné deklamační polohy, ještě do poloviny inscenace místy až jakoby legračně zcizuje mnohé momenty. Sympatické je až civilní uchopení jeho zešíleného krále, Polívka netlačí na pilu a ukazuje, že šílenství jej dostihlo zřejmě ne kvůli věku, ale z pochopení vlastního životního omylu a vlastně i běhu světa, v němž se lidé mocně přetvařují. Jeho learovské finále je potom uměřeně dojemné, tak i tragické a uvěřitelné. Polívka je přirozeným a správně obsazeným těžištěm kusu, který ale také nabízí další zajímavé výkony. Mám na mysli zajímavou studii šílence v podání Lukáše Janoty, výtečného oddaného Kenta, jak jej hraje Petr Štěpán, či rafinovaností a úskočností prorostlou dceru Regan od Lenky Janíkové. To vše spolu s místy verše zpívajícím šaškem Michala Isteníka, jehož jednoduché písně jsou ještě ironičtějším komentářem celého tragického dění, toto je jistě zajímavý režijní koncept. Na inscenaci si v herecké optice cením, že Polívka jí zcela přirozeně dominuje a všichni jmenovaní se svými hereckými vklady mu ale nedělají toliko stafáž či křoví, jsou jeho rovnocennými partnery a rozsáhlou inscenaci herecky i svými dramatickými charaktery přirozeně polarizují.
SHAKESPEARE NAPSAL, POLÍVKA ZAHRÁL
Jana Soukupová 18. listopad 2015 zdroj Mladá fronta Dnes
(…) Kolikrát jsem viděla nebo četla tuhle vrcholnou Shakespearovu tragédii? Pětkrát? Desetkrát? Vždyť ten příběh znám jako své boty. Jak je tedy možné, že mne tady znovu strhl, upoutal od první do poslední věty a byla jsem napjatá, jak dopadne? (…) Režisér Stanislav Moša dává tragédii rozmáchlý prostor i patos podpořený navíc bubny Tomáše Cvejna i hudbou Zdenka Merty přímo na scéně. (…) U Leara zapomenete na všechny herecké šarže z Manéží a podobných kašpařin Bolka Polívky. (…) Na scéně nejen kraluje v každém smyslu toho slova, ale navíc s lidskostí a opravdovostí. (…) A kdo by vedle takového krále nehrál jako o život? Do svých partů se opřeli všichni. Velmi talentovaně pak nejen Michal Isteník, ale při premiéře i Petr Štěpán a Zdeněk Junák coby charakterní šlechtici a Lukáš Janota zejména v pasážích, kdy se coby ohrožený Edgar stává bláznivým žebrákem Tomem.
KRÁL LEAR V MĚSTSKÉM DIVADLE BRNO
Peter Stoličný 17. listopad 2015 zdroj www.i-divadlo.cz
(…) Režisér Stanislav Moša zvolil scénu Christopha Weyerse, ve které se reálné schodiště mění v paradoxní prostorové optické klamy. Schody vlastně nikam nevedou. To v mnohém napovídá i o konstrukci dramatu, ze kterého osudově není úniku. (…) Trojici Learových dcer hrály Ivana Odehnalová – Cordelie. Kladná hrdinka se vždy hůře hraje než hrdinové záporní. Ovšem tato Cordelie, to byla skutečně něžná Maruška z pohádky Sůl nad zlato proměněná v energickou ochránkyni nemocného otce. Naproti tomu úlisné a hašteřivé dcery, Goneril Hany Kováříkové a Regan Ivany Vaňkové, to byly příkladné štíhlé dámy, ze kterých zlo vyzařovalo v každém gestu. Povedlo se usadit ty intrikánky do role, ve které se ráznými gesty přesvědčují, že řídí svět, přitom je to prolhaný Edmund, kterého velmi dobře ztvárnil Jakub Zedníček, kdo vlastně stojí za vším. Monumentální je také hrabě z Glostru Zdeňka Junáka nebo Edgar Lukáše Janoty, který si s chutí „střihnul“ a do detailů propracoval polonahého blázna. Příkladný „parťák“ krále byl šašek Michala Isteníka. (…) Zvláštní a očekávanou kapitolou je král Lear hostujícího Boleslava Polívky. Jeho bohatý herecký registr, od deklamační noblesy až po drobné plebejské pošťouchnutí, tady rozvinul do krásně vystavěného osudu krále, který se musel zbláznit. (…) Brněnská inscenace Stanislava Moši opět přesvědčila, že profesionální přístup a pokora před textem velkého dramatika jsou tou nejlepší cestou k interpretaci Shakespeara. Tak k dílu přistoupil i Boleslav Polívka a vůbec celý herecký tým. (…)
