Černín Bouři vymaloval jako obraz pomsty a smíření
Simona Polcarová 30. květen 2005 zdroj Rovnost
Burácivý hrom následují blesky, na rozbouřeném moři se na lodi mezi lany zmítá vzácná posádka. Prospero dokonává svůj akt pomsty i smíření. Bouři ovšem rozpoutal nejen on, ale také režisér Zdeněk Černín v první činoherní inscenaci na Nové scéně Městského divadla Brno. Premiéra se konala v pátek 27. května.
Shakespearova košatá Bouře, v níž se na pustém ostrově odvíjejí osudy kdysi zrazeného Prospera, jeho nevinné dcery Mirandy, zotročelého Kalibána, kouzlícího ducha Ariela v Prosperových službách i skupiny ztroskotanců v čele s Prosperovým bratrem Alonsem, dokázal Černín (v dramaturgii Viktora Kudělky a Ladislava Stýbla) natěsnat do necelých dvou hodin bez přestávky. Titul pojal především jako hru o zradě a odpuštění, přičemž nepominul základní momenty dramatu.
Nutno uznat, že v místech, kde pokulhává děj, vsadil Černín na obrazotvornost. V jeho pojetí, v uhrančivé scéně Jana Duška i ve hře světel a stínů se Prosperův ostrov stává skutečně mystickým místem plným kouzel a fascinujících vizuálních jevů. Vzedmuté plachty se mění v moře, poté v pokojnou pevninu ostrova, silueta lodi v horizont, v dáli prosvítají palmy. Arielovo čarování doprovází také působivá stínohra a taneční intermezza (choreografie Libor Vaculík včetně pohybového ztvárnění ztraceného ráje (v němž si Černín neodpustil, a neodpustí mu to patrně ani kritici, nevinnou absolutní nahotu herců).
Po herecké stránce dostávají v Černínově Bouři příležitost zazářit jen některé z postav, jiné zůstávají potřebnými, ale nikoli výjimečnými figurkami v rozehrané partii (Ferdinand Alana Novotného). Důstojně si s Prosperem poradil ve filozofické poloze neobvyklý, avšak dostatečně přesvědčivý Zdeněk Junák, Trinkulo se Stephanem posloužili mírou vrchovatou Eriku Pardusovi a Martinu Havelkovi k nepřeberné studnici žertíků, vtípků, falešné demonstraci předstíraného siláctví a plejádě opileckých šklíbků. Tichý smutek i dávku tajemství v sobě nesl okouzlující Ariel podmanivého Lukáše Hejlíka.
Bouře v Městském divadle Brno má nepopiratelnou devizu v novém překladu Jiřího Joska, jehož verše nepostrádají lehkost a přitom neztrácejí dostatečnou váhu. Díky Joskovi zůstává jazyk Shakespeara stále současný, šťavnatý a živý.
Bouře - Shakespearova, Černínova nebo Prosperova?
Josef Meszáros 30. květen 2005 zdroj Scéna
Prospero: Zkuste též žít svobodně!
Od Bouře v Městském divadle Brno může divák rozhodně očekávat romantiku. Očišťující a plnou kouzel ji v rajském prostředí jevištního ostrova se souborem nastudoval režisér Zdeněk Černín. Ono omamné štěstí září a proudí díky výpravě Jana Duška, ale rovněž díky choreografii Libora Vaculíka a hudbě Davida Rottera. Pokud se vrátíme k úvodní otázce čí vlastně Bouře v Brně je - nutno doplnit, že může být také Joskova. Překladatel Jiří Josek přeložil text nově právě pro toto nastudování. Vznikl tak překlad čistý, ne však už tolik perlivý. Režisér Zdeněk Černín se ve své úpravě Bouře soustředí na téma lásky, hlouposti, touhy po spravedlnosti a usmíření. Všechny emoce a city podobně jako přírodní živly víří ve scénickém kotli nebo také aréně scénografa Jana Duška. Tři vrstvy scény lze také vyložit jako peklo, zemi a nebe, či tři živly oheň, vodu a vítr.
Hudba Davida Rottera nabízí rytmickou přesnost domorodců, dechy pro kouzla a tajemno, ale i roztodivnou harmonii, když například přízraky prostírají tabuli. V podobném dramatickém napětí a harmonii je i choreografie Libora Vaculíka. Ten nabízí tanec přízraků, bojovníků a duchů. Nejpůsobivější je ale Tanec ztraceného ráje. Při něm se také výrazně prosadila technika nové Hudební scény - zelený laser, který evokuje symbol plodnosti či zakázaného ovoce.
Celá inscenace stojí na ústřední postavě Prospera. V podání Zdeňka Junáka je tato postava až výrazově střídmá. Junák pouze podtrhuje některé emoce gestem ruky a zvýšením hlasu. Spolu s ním vytváří trojici ostrovanů Kalibán (Ján Jackuliak) a Ariel (Lukáš Hejlík). Ján Jackuliak má dostatečnou primitivnost a domorodnost. Jeho slabý slovenský akcent se právě z těchto důvodů dá odpustit. Obdiv sklízí jeho pohybové kreace. Oproti tomu Ariel Lukáše Hejlíka je decentní a graciézní. Po ztvárnění Laca, Francka a Trepleva vytváří další zajímavou postavu, které dominuje minimalismus, ale o to větší napětí. Z dalších výkonů zaujme Miranda Jitky Čvančarové, zejména její bezprostřednost a šlechetná čistota. Bez povšimnutí nezůstane ani Trinkulo Erika Parduse a Stephano Martina Havelky. Oba hřmotní a dostatečně hloupí vytvářejí na jevišti díky textu burleskní špílce.
Jaká tedy vlastně brněnská Bouře je? Určitě stojí za zhlédnutí. A jak říká v epilogu Prospero, již v civilním oblečení, kdy si přehodí kabát přes rameno a nasadí klobouk: Zkuste též žít svobodně! A odchází po schodech v hledišti k východu a mizí...
Bouře dobře zvládnutá
1. prosinec -1 zdroj Zpravodaj Blanska
Městské divadlo Brno, které uvádí Bouři k 60. výročí založení divadla v režii Zdeňka Černína (jako první činohru na nové hudební scéně), požádalo o nový překlad Jiřího Joska, což se určitě vyplatilo.
Drama Bouře má sice svůj děj, ale především je to hra o moci, lásce, ale i odpuštění a smíření. Hned úvodní zvukový vjem jakoby probouzel diváka ze současnosti a pobízel k pečlivému sledování slov, která od herců přicházejí.
Vůdčí osobnost hry, Prospero, je další velkou postavou, kterou na této scéně ztvárnil Zdeněk Junák. Prospero je nemilosrdný, ale i citlivý. Zvláště ve scénách s Kalibanem, výborně představovaným Jánem Jackuliakem, jsou jeho názory výmluvné, stejně tak při setkáních s Arielem, vzdušným duchem. Tuto nelehkou úlohu dobře zvládl Lukáš Hejlík. S hlavními postavami souzní herectví Jitky Čvančarové v roli Mirindy. Bouře zaměstnává hodně aktérů a nelze najít slabší místo. Hudbou doprovodil inscenaci David Rotter, scéna a kostýmy jsou dílem Jana Duška, choreografie Libora Vaculíka.
Bouře, hra na pomezí reality a snu, vyzývá k přemýšlení, zamyšlení. A to je dobře.
