William Saroyan: Sbohem, lásko
Vladimír Čech 11. květen 2007 zdroj Hospodářské noviny
Městské divadlo Brno uvádí od dubna hru Williama Saroyana Sbohem, lásko. I když jde o dílo známého amerického autora (1908-1981), ve výčtu jeho děl bychom tento titul nenašli. Hra z poloviny padesátých let se totiž v originále jmenuje Jeskynní lidé (The Cave Dwellers), v Česku je ale známa nejspíš jako Divadlo Svět. Nový název Sbohem, lásko však vystihuje její podstatu patrně nejpřesněji.
Saroyan napsal na první pohled neutěšený příběh několika bezdomovců, kteří - poznamenaní teatrální múzou - nacházejí útočiště v opuštěném divadle Svět, do nějž se každou chvíli zakousnou demoliční buldozery. Kam tito ztroskotanci půjdou? Ale Saroyan není pesimista, každému z těchto niemandů dává novou naději.
Saroyanova víra v lepší lidské Já zdá se být neotřesitelná. Škoda však, že ji divák leckdy přijímá ve vydatných porcích sentimentality. Patinu „dojáku“ inscenace Zdeňka Černína neretušuje. Na druhé straně se režisér snaží, aby veškerý sentiment našel svůj protipól v humorných či přímo groteskních výjevech. A tak už málem jako cirkusová etuda působí výstupy se cvičeným medvědem, který se spolu s krotitelem a jeho rodinou také stává členem houmlesácké komunity. Tady však už nesmíme přemýšlet, je-li něco takového možné. Nejnevěrohodněji promlouvá Saroyan, když své vyděděnce nechává „filozofovat na velká témata“, to už text pořádně šustí papírem.
Pilířem inscenace jsou herecké výkony. Neznámé valéry svého rejstříku předvádí především Irena Konvalinová v roli stárnoucí Královny. Bodrému Králi Erika Parduse (alternuje Jiří Pecha) jeho klaunskou masku, s níž se přenáší přes životní propasti, můžeme snad i závidět. Jako Vévoda překvapí zjevně „omládlý“ Karel Janský.
Sbohem, lásko, sbohem, Světe
Jiří P. Kříž 25. duben 2007 zdroj Právo
Glosa na kumšt a dříče Městského divadla, hnidomusy vytrvale nespravedlivě stíhané
Napsal kdysi Jan Blahoslav, zapomenutý český humanista, Filipiku proti misomusům, odpůrcům umění a vzdělanosti. Nad situací v brněnském divadle a v souvislosti s premiérou Sbohem, lásko, Williama Saroyana v MdB mě napadá, že stejnými nepřáteli kultury jsou brněnští hnidomusové.
Mají dvojí podobu: lidovou a intelektuální. První se pohoršují nad každou inscenací, která je nepobaví po vzoru televizní show. Druzí jsou zavilejší. Kryjíce vlastní práce tzv. hochkunstu - v divadle tak na pět, šest repríz - plivají bodliny obvinění z komerce na ty, kdo jsou schopni kompromisu.
Městské divadlo hnidomusům vytrvale leží v žaludku. Kvůli jeho nedostižné profesionalitě v kategorii hudebního divadla a také proto, že v dosebezahleděnosti nestačí vnímat kvality inscenací činoherních, z nichž např. Mitterovo V jámě lvové (režie Moša) a nyní Saroyanova „hra o lásce a pochopení“ Zdeňka Černína stojí vysoko nad úrovní domácího průměru.
A nejenom kvůli hereckému výkonu Erika Parduse (alternuje ho Jiří Pecha), který dozrál jako víno. Umí
pobavit i nesentimentálně dojmout. Podobné je i téma: V Jámě láska k divadlu a Žida v něm v čase hnědé totality, ve Sbohem, lásko, konec newyorského divadla Svět, určeného k demolici a obývaného ubožáky, bezdomovci z časů, kdy se jim tak ještě neříkalo.
Moudře a laskavě vládne Světu Král (Pardus, Pecha), vysloužilý komik. Jedinou podmínkou přijetí do jeho říše je dotek s divadlem. Jejich svět existuje nezávisle na lidech za vraty (nebo v hledišti). Má v sobě navíc sílu saroyanovské poetiky povznesení dobra nad nepravosti, jež nás sužují.
Tlumočí ji jímavě a přesvědčivě v překladu Jiřího Joska, na scéně Jana Duška a s romantizujícími hudebními motivy Davida Rottera Irena Konvalinová (Královna), Karel Janský (Vévoda), Evelína Jirková (Dívka) a další. Zkuste Saroyana v MdB nevynechat.
Smutné divadlo ztroskotaného světa
Iveta Macková 1. prosinec -1 zdroj Kult
Americký básník, prozaik a dramatik arménského původu William Saroyan napsal v roce 1958 hru Jeskynní lidé nebo také Divadlo Svět. Činoherní scéna Městského divadla Brno ji v dubnu premiérově uvedla pod názvem Sbohem, lásko, a to v režii Zdeňka Černína.
Děj hry se odehrává v opuštěném starém divadle, kde se postupně usazují rozmanití životní ztroskotanci. Tmavá jednoduchá náznaková scéna Jana Duška (rovněž autor podobně laděných kostýmů) vytváří zvláštní studené a ponuré prostředí, rýny ze zákulisí naznačují zvuky bouraných domů v sousedství. Divák se postupně dozvídá o příbězích jednotlivých postav, o jejich charakteru, způsobu života...
Černínova režie nechává herce plynout spolu s hrou a postavami, které představují. Každá figura je detailně propracovaná i dokreslená, každá má své konkrétní ladění i prostředky. Saroyanova hra ukazuje odvrácenou tvář světa i společnosti a alarmuje odhalením prázdného dna ztroskotaných životů. Cennou devizou nastudování jsou vynikající a zaujaté herecké výkony. Nezvanými obyvateli polozbořeného divadla jsou mj. postavy říkající si Vévoda, Královna, Král a k nim z ulice přicházející děvče, označované jako Dívka (vynikající výkon podává Evelína Jirková). Roli bývalého boxera, který je titulován jako Vévoda, ztvárňuje Karel Janský. Postavu bývalé herečky, kterou ostatní oslovují Královna, představuje Irena Konvalinová a postavu bývalého klauna, jehož oslovují Král, alternují Erik Pardus a Jiří Pecha. Do divadla z různých důvodů zavítají i další postavy hry, včetně Medvěda (hraje Jaroslav Záděra). Nedílnou součástí inscenace je hudba Davida Rottera, která dokresluje její celkové ladění a pojetí.
