Opereta nezanikla - muzikál ji naštěstí nezlikvidoval
Tomáš Hejzlar 13. prosinec 2008 zdroj Haló noviny
K novému brněnskému nastudování Hervého operety Mam’zelle Nitouche
Slečna Svatoušek stále oslavuje
Nynější nová inscenace proslulé operety Mam’zelle Nitouche - v českém překladu Slečna Svatoušek či také Slečna Netýkavka - je příkladem ojedinělých realizačních snah brněnského Městského divadla. Celovečerní dílo, jež na libreto Alberta Millauda a Henri Meilhaca zkomponoval skladatel Hervé - vlastním jménem Florimond Ronger - patří k tomu nejlepšímu, co světový operetní repertoár nabízí. A je divácky přitažlivý nejen pro brněnské publikum. Opereta svou obsahovou mnohoznačností a leckdy možná i trochu jinotajnou dvojpólností (ostatně: který titul není v politických souřadnicích aspoň latentně dvojsmyslný?) nápaditě poukazuje na neduhy své doby, jež jsou však aktuální i v současné době. Chameleonská morálka ústřední postavy, tedy Célestina - Floridora v podobě operetní, je totiž stejně „podivná jako chování dokonce i mnohých současných politiků.
Nynější brněnská inscenace sice vychází z tradičních principů operetního zpodobení partitury, ale nevnímá uvedení operety jen jako souhrn archetypálních znaků. Operetní klišé, jež i tento titul nezřídka provází nejen na našich jevištích, se tu mění v úsměvně rozehranou partii, jež sice respektuje kánony operetních manýrismů, ale nevleče je bezmyšlenkovitě dál. Zkušený režisér Gustav Skála v nynější jevištní úpravě, kterou uskutečnil ve spolupráci s Ondřejem Šrámkem, se dokáže přiblížit mentalitě návštěvníka 21. století, aniž by tím cokoliv ubral operetnímu stylu, jak už to právě před sedmdesáti roky učinil nezapomenutelný komik (a stejně nápaditý režisér, divadelní principál atd.) Oldřich Nový, z jehož tehdejší úpravy nynější brněnská verze čerpá. Ano, byl to Nový, kdysi také představitel nejprve poručíka Champlatreuxe a posléze slavné dvojrole ústřední Célestin - Floridor, kdo v roce podepsání potupné Mnichovské smlouvy (1938) Hervého vaudeville politicky zmodernizoval - jako by tím předjímal dlouhá léta, kdy právě dvojtvářnost sehrávala zejména v našem teritoriu roli velmi důležitou a současně velmi nebezpečnou. V jeho již osvědčeném překladu a úpravě i tato nová inscenace získala spontánní příznivou reakci publika.
„Inscenace Mam’zelle Nitouche v Městském divadle je pojímána ve dvojím znamení - inovace a návratů,“ uvádí dramaturg Městského divadla Brno Jan Šotkovský. „Inovace spočívá zejména v lokalizaci děje, který se režisér Gustav Skála rozhodl posunout do Francie padesátých let a nahradit armádu četnictvem, evidentně ovlivněn vizuální stránkou slavných francouzských „četnických komedií“ s Louisem de Funes.“
Do svého týmu režisér Gustav Skála (který je také choreografem inscenace) vyzval dirigenta Jiřího Petrdlíka, jenž si už opakovaně získal pověst poctivého kumštýře, scénografkou je tu Eva Brodská, vnímající dílo s lehkou nadsázkou a bez tradičních operetních oficialit včetně oněch typických těžkých okenních závěsů atd. Inscenaci to prospívá! V témže duchu novou verzi vnímá kostýmní výtvarník Roman Šolc, který možná leckdy přetváří přesnost dobového klišé ve prospěch vizuální atraktivnosti, nikoliv však absurdní modernizace nebo divácké operetní nevkusnosti. Oba tím celkovému vyznění dodávají patřičný švih, v celistvém vnímání i dokonalý tah.
Nynějším představitelem dvojrole Célestin - Floridor je někdejší představitel poručíka de Champlatreux Igor Ondříček, s nímž alternuje Milan Němec; jde o zkušené herecké osobnosti, jimž role skutečně „padla“ velmi dokonale. Kromě tohoto skvělého interpretačního tandemu ve stěžejní pozici této inscenace známého spektáklu diváci mohou ocenit jako Denisu de Flavigny pohybově i herecky stále více zřetelně se prosazující a svérázně vůči svěřenému úkolu citlivou Radku Coufalovou (v alternaci s Johanou Gazdíkovou). Dokáže pohybově vybudit i nejniternější nuance od vláčně citlivé elegance až k výbojně jiskřící, ovšem vždy noblesně sršivé roviny vitálního rozkryvu náladové polohy její role s dokonalým pochopením operetního stylu v patrné odlehčenosti, ale přesahující dokonce místy až k opernímu žánru (zejména komickému) i muzikálové energičnosti. Jako Fernand de Champlatreux se střídají Jiří Mach, Aleš Slanina či Jiří Zmidloch, v roli subrety Coriny mohou návštěvníci vnímat vskutku adekvátní výkony Jany Musilové nebo Pavly Vitázkové, coby Matka představená se střídají Eva Gorčicová a Irena Konvalinová, jimž předepsaná postava sice nabízí velký rozběh k sugestivnějšímu hereckému rozvoji, ale i tento herecký element spoluvytváří celkovou atmosféru v dobře vnímané rovině. Výraznější místo zaujímá major de Chateau-Gibuse, jemuž Zdeněk Junák (alternuje Jan Apolenář) neponechává nevyužitý prostor. Ani Loriot, jehož si „rozebrali“ Petr Brychta a Robert Jícha, nepůsobí strnule, což platí i o dalších představitelích.
Celkově jde o představení živé, dynamicky vypointované, hodnotově dobře zvládnuté a kompaktní, takže o potlesky na otevřené scéně není nouze. Inu, Hervého dílo je nejen reprezentativní klasika, ale oslovuje svou jinotajností i dnešního diváka...
Skálova mam’zelle Nitouche konečně „štípe do stehna“
Vladimír Čech 1. říjen 2008 zdroj Kam - příloha č. 10
Na straně 145 objemné programové brožury k nové inscenaci Hervého operety Mam’zelle Nitouche (libreto Henri Meilhac a Albert Millaud) v Městském divadle Brno, k jejíž premiéře došlo 7. června na Hudební scéně, připomíná Ondřej Šrámek, dvorní dramaturg režiséra Gustava Skály, moment z Feydeauovy frašky Brouk v hlavě, kdy má Yveta Camilla štípnout do stehna. Kdyby šla rukou výš, už by to podle něj bylo „o něčem jiném“.
Tento fakt platí i pro „Nitušku“ stejně jako pro nepřehledné množství spřízněných francouzských operet i konverzaček, které jsou ve své prapodstatě sice lechtivé, ale stále si uchovávají typicky francouzský šarm a noblesu, přičemž lascivnost je tu snad jen jemně naznačena, resp. divák si ji dovodí až ve své fantazii.
Zmíněná programová brožura cituje mé odsudky předcházejících tří brněnských inscenací Mam’zelle Nitouche (pochvalnou recenzi na Skálovu pardubickou „Nitušku“ pohostinsky uvedenou v Mahenově divadle však nepřipomíná ani slůvkem). I s odstupem času za svými řádky stojím. Zejména obě strhané inscenace zpěvoherního souboru Státního, resp. Národního divadla v Brně, tedy pojetí Milana Pokorného a pozdější Martina Otavy, zaváněly snad až vulgárností. Připočteme-li k tomu všechna interpretační manka, pak měla „Nituška“ ve zmíněných nastudováních doslova „ustláno na trní“.
Že Gustav Skála „umí udělat operetu“, o tom výmluvně přesvědčil před dvěma roky právě v MdB velesvěžím pojetím Offenbachova Orfea v podsvětí. Za největší klad jeho nové inscenace Mam’zelle Nitouche, pod níž je podepsán jako režisér, autor inscenační úpravy i jako choreograf, považuji to, že se „sahalo jen na to stehýnko“, že si tudíž operetka zachovala svůj šmrnc, šarm i francouzsky fajnovou koketerii.
Zhruba tříhodinové představení krátké není, ale zdlouhavě nepůsobí. Už samotný tento fakt napovídá, že o nápady není nouze, že je na co koukat. Scéna Evy Brodské rozhodně není chudičká, tváří se však odlehčeně a provzdušněně jako ostatně celá partitura. A když se ve finále oba snoubenci objevili ve svatebně opentleném osobním autě, zareagovalo hlediště hlasitým pochvalným údivem. Takže celkově tak trochu posun do padesátých let minulého století, s nímž souvisí i reminiscence na slavné francouzské četnické filmy, resp. náhrada vojska policajtstvem. A nešetřilo se ani na kostýmech: Roman Šolc se v řadě z nich doslova vyřádil.
Ani uši netrpí, naopak! Premiérová Radka Coufalová (alternuje Johana Gazdíková) byla po všech stránkách Denisou de Flavigny k zulíbání, v Célestinovi alias Floridorovi se očividně vyžíval Igor Ondříček (alt. Milan Němec), o krok – možná i dva – za nimi jako Fernand de Champlatreux zůstal nepříliš výrazný Jiří Mach (alt. Aleš Slanina nebo Jiří Zmidloch). Dirigent Jiří Petrdlík (alt. Dan Kalousek) volí případná tempa, se sólisty si rozumí.
Je libo zahnat chmury? Nová brněnská „Nituška“ to dokáže. A u koho se to snad nepodaří, ten by se měl nad svým škarohlídstvím zamyslet...
A teď to hezké
30. červenec 2008 zdroj Týdeník Rozhlas
K brněnské premiéře Mam’zelle Nitouche napsal dramaturg Ondřej Šrámek vynikající studii o autorovi tohoto svěžího dílka. Jmenoval se ve skutečnosti Louis Auguste Joseph Florimond Ronger a je považován za otce francouzské operety. Říkáte, že „Nitušku“ napsal Hervé? Máte určitě pravdu, ale znáte jenom její část. Pokud se chcete dozvědět více, musíte si přečíst zmíněný článek; vyšel v programové brožuře Městského divadla Brno k tomuto představení.
Dozvíte se, že „Nituška“ není zdaleka jediným dílem tohoto mimořádně plodného autora, který napsal přes stovku jevištních děl, a že neméně hodnotné jsou například Malý Faust, Vystřelené oko nebo Chilpérich. Poučíte se hodně o atmosféře Druhého císařství a době Napoleona III., která se svou bezstarostnou plytkostí a přehlížením skutečných problémů až s děsivou věrností podobala té naší. Jenže jak to všechno skončilo? Račte si prostudovat dějiny! Dozvíte se rovněž o satiře, černém humoru či francouzském švejkovství, které zřejmě naše národy sbližuje, rozhodně jim to však nepomáhá. O Célestinově dvojím životě (divadelním a klášterním), který je věrnou kopií životních osudů Hervého. Začínal jako varhaník v Bicetre, kde se nacházel útulek pro choromyslné, a vlastně prvními posluchači a interprety jeho operet byli blázni. Ostatně i Nituška se naučila party Célestinovy Babetky zpaměti, protože na kůru nalezla zapomenuté noty. A jako vždy přálo štěstí připraveným!
Divoká Nitouche na Hudební scéně
Iveta Macková 1. červenec 2008 zdroj Kult.cz
Premiéru moderně zpracované klasické operety Mam’zelle Nitouche uvedlo začátkem června Městské divadlo Brno. Nitouche se sem vrací po patnácti letech, a to opět v režii Gustava Skály. Pro tohoto autora, režiséra, choreografa a výtvarníka jde již o třetí setkání s titulem a nutno říci, že se mu nejnovější inscenace vskutku podařila.
V titulní roli alternují Radka Coufalová a Johana Gazdíková. Stejně tak Célestin má dva představitele - Milana Němce a Igora Ondříčka. Ve druhé premiéře zazářila v titulní roli Johana Gazdíková. Jak bylo občas v minulosti možné Gazdíkové sem tam něco vytknout, tentokrát byla po všech stránkách perfektní. Její herecký, pěvecký, taneční i výrazový projev byly takřka bezkonkurenční, v některých scénách svým výkonem dokonce „čněla“ nad starším kolegou, představitelem Célestina Milanem Němcem. Zkrátka Gazdíkové sedí role Denisy ve všech jejích polohách a nuancích. Z dalších představitelů nelze opomenout například vynikající výkon Jany Musilové (Corinna), Jana Apolenáře (Major) a mnohých dalších.
Režie a inscenační úprava Gustava Skály dávají nové inscenaci náboj i určitý glanc. Ponechávají jí její operetní nádech, ovšem v mnoha partiích ji posouvají spíše směrem k muzikálovému představení. Díky tomu již není pouhou naivní operetkou, ale stává se hudebně-tanečně-hraným kusem, který klade mimořádně vysoké nároky na pěvecký potenciál herců i na jejich taneční, herecký a výrazový projev. Pokud jde o taneční složku, tak Skála, který je zároveň také choreografem inscenace, nezapře své taneční vzdělání a praxi.
Divokosti, komičnosti a hravosti nové inscenace odpovídá také výtvarná složka. Scéna Evy Brodské nabízí barevnou, avšak nikoli kýčovitou směsici nenásilných, jednoduše, vtipně a hravě pojatých dějišť i kulis, pro něž je charakteristický smysl pro detail, důvtipný náznak a důraz na funkčnost a užitkovost.
Stejně laděné jsou i kostýmy Romana Šolce - nenásilně barevné, hravé, funkční a v souladu se scénou a dějem hudební komedie.
Hudební nastudování je dílem dirigentů Dana Kalouska a Jiřího Petrdlíka, který nejen diriguje, ale má dokonce svůj vtipný a představení oživující výstup na jevišti. Zkrátka nová Nituška v Městském divadle představuje divokou, hravou, perfektně nastudovanou i herecky obsazenou inscenaci, která zaujme všechny kategorie diváků bez ohledu na jejich žánrové zaměření.
Iveta Macková, Kult.cz,
„Mamzelka“ v Brne
Peter Stoličný 16. červen 2008
V Brne sa rozhodli inscenáciu tejto operety realizovať podľa staršieho prekladu a úpravy Oldřicha Nového. Podobne, ako inde v čechách, sa k Nového úprave občas pridajú drobné dramaturgické úpravy.
Inscenácia v brnianskom Mestskom divadle si zaslúži nálepku: Vynikajúca. Nielen preto, že orchester pod vedením svojho pomerne mladého dirigenta Jiřího Petrdlíka dokázal vyťažit z predlohy všetky nuansy hudobného humoru (a je to tak naozaj dosť). Brnianski herci totiž spievajú a speváci hrajú s takovou istotou a s takou ľahkosťou, že úplne stierajú staré klišé o tom, že v operete niekto spieva, iný tancuje a iný hrá, a že je smutné aj smiešne súčasne, ak ten, kto má hrať, spieva a ten, kto má spevať, hrá. V klasickom operetnom ansámbli bol skutočne nedostatok hercov a keď si pozvali na výpomoc niekoho z činohry, ten zase vyčnieval svojím civilným spevom, ktorý bol nezlúčiteľný so školenými hlasmi operetných umelcov.
Dostali sme sa k základnému (našťastie už prekonanému) problému operety v Brne. Ale je dobré si ho pripomenúť: V roku 2001 vtedajší riaditeľ Národného divadla v Brne, Mojmír Weimann inicioval odchod spevohry z „molochu“ Národného divadla a prechod všetkých jej zložiek (orchester, sólisti, zbor a balet) pod strechu Mestského divadla v Brne, kde finišovala dostavba hudobnej scény. Štatutárne mesto Brno, ako zriaďovateľ oboch divadiel, viedlo nekonečné diskusie s umelcami. Mnohí dvíhali varovný prst: „To bude koniec operety v Brne! Riaditeľ Moša si vezme do Mestského divadla orchester, ktorý potrebuje, postupne všetkých vykopne na ulicu, vymení za rytmy a elektroniku a bude inscenovať iba tie svoje muzikály! A spevákov vyhodí, pretože vedia iba operetu a sto ľudí bude odrazu na ulici! Prechodom k Mošovi opereta v Brne definitívne končí.“
Už prvé naštudovanie operety „u Mošu“ - Lehárova Veselá vdova - naznačilo, že sa v tomto divadle operety nevzdávajú. Potvrdil to potom Straussov Netopier. A prišli na rad ďalšie operety, napríklad Offenbachov Orfeus v podsvetí a ajhľa, publikum bolo spokojné. Veľmi spokojné. Nekonali sa žiadne džezové úpravy, žiadne „šialenosti“, ktoré predpovedali a prisudzovali Mošovi nepriatelia sťahovania operety. Dokonca z dramaturgie divadla vzišlo celkom nové, pôvodné dielo skladateľa Zdenka Merty a libretistu Karla Šípa, Ferdinand, kd’E ste? Láskavý a humorný pohľad na začínajúce 20. storočie vo víru politiky a operety.
Vlastne aj pred prechodom spevohry z Národného do Mestského divadla sa to Mestské nesprávalo k operete nepriateľsky. Stanislav Moša v ten rok, čo nastúpil do funkcie, uviedol Divotvorný hrniec V+W, ktorý vždy patril v Čechách do repertoáru operetných scén. No dobre, možno titul dramaturgia zaradila do repertoáru ešte pred jeho nástupom. Ale Mam’zelle Nitouche bola v repertoári od roku 1993. Takže, vidí sa mi, že Mestské divadlo Brno sa ku spevoherným dielam nikdy nesprávalo nepriateľsky. Žiaľ, niekoľko neprajníkov a mediálne šumy vytvárali v dobe „veľkého sťahovania“ atmosféru, ktorá nepriala vlastne žiadnemu divadlu.
Dnes, po zahliadnutí brnianskej „Mamzelky“, je možné s uspokojením konštatovať, že Mestské divadlo Brno sa so svojim profesionálnym zázemím hudobníkov, hercov (súčasne spevákov a tanečníkov) môže pustiť doslova do akejkoľvek klasickej operety. Len tak, mimochodom: Ktorá spevoherná scéna si môže dovoliť kompletne celé predstavenie obsadiť v alternácii tak, že je pre kritika ťažké rozhodnúť sa, ktorý z protagonistov bol lepší...?
